V úvodu kapitoly o emocích jsme si říkali, že emoce jsou téma velmi významné pro člověka osobně i pro vědce, který zkoumá lidskou osobnost. Navzdory tomu, nebo právě proto neexistuje jednotná, všemi přijímaná ucelená teorie, jak emoce komplexně fungují. Je to proto, že vědci se realizují mnoho výzkumů, které přinášejí mnohé zajímavé poznatky pro téma emocí, nikomu se však nepodařilo vyvodit z nich takovou teorii, aby beze zbytku a bez rozporu pokrývala emoční tematiku a aby proti tomu nikdo další neprotestoval či nechtěl něco dodat. Že se tahle situace opakuje na všech polích psychologie osobnosti, psychologie samotné i všech sociálních věd? No…ehm…nerada to přiznávám, máte samozřejmě pravdu, ale opakování je matkou moudrosti.

Zopakuji to, na čem se nyní shodnou mnozí vědci: emoce jsou tím jevem, který je možná klíčem k celé osobnosti, který ji propojuje a který je klíčem k jedinečnosti a neopakovatelnosti člověka. Na čem se vědci zkoumající emoce nemohou shodnout, je, jak přesně skloubit jednotlivé složky emocí: výrazovou a behaviorální, fyziologickou, prožitkovou, ale i kognitivní. Co je nejdřív a co potom? Co je čeho příčinou? Co se děje uvnitř těla? A co uvnitř hlavy? A k čemu to celé je?

Ta diskuze je zajímavá a táhne se od věků, pojďme se do ní vmísit. Někteří páni vědci spolu nesouhlasí, ale někteří jen mluví o emocích z jiného, pro ně podstatnějšího pohledu, takže o nesouhlasu nemůže být řeč. Jejich pohled na emoce velmi závisí na použitých metodách, sledujte tedy vývoj…