Antičtí lékaři Hippokratés (cca 4 století před naším letopočtem) a Galénos (2 století po našem letopočtu) se domnívali, že za naše převládající citové stavy může mísení tělesných šťáv (žluč, hlen, krev a černá žluč), což souvisí se 4 temperamentovými typy, a to znáte z kapitoly o Biologickém základu osobnosti. Jejich metody výzkumu nejsou příliš známy, na jejich teorii se odráží neznalost anatomie, ale též jiný, obrazný přístup ke zkoumání člověka.

Wilhlem Wundt, ten, který roku 1879 založil první psychologickou laboratoř, což je datum, kterým počíná historie vědecké psychologie, měl zajímavé výzkumné metody – důraz dával na introspekci, ale kombinoval ji s experimenty – nechával na svoje studenty působit různé fyzikální podněty a ti mu popisovali, co je jim příjemné, co nepříjemné, co v nich vzbuzuje napětí a co je uklidňuje, takto dospěl  rozlišení tří základních bipolárních dimenzí emocí:

1. vzrušení – uklidnění (stav vnitřního napětí spojený s mobilizací organismu a přípravou k akci)

2. napětí – uvolnění (při očekávání dojmu je vyvoláno napětí, při objevení se očekávané události se objeví uvolnění

3. libost – nelibost

Americký psycholog William James v roce 1884 a dánský fyziolog Carl Lange o tři roky později přišli nezávisle na sobě s velmi podobnou teorií emocí, která se nazývá James-Langeova, aby bylo spravedlnosti dáno zadost. Tato teorie převrací obvyklou představu o emocích. Vysvětleme si ji slovy samotného Jamese (podle Plhákové, 2004): „Tělesné změny bezprostředně navazují na vnímání vzrušujících událostí a … naše pociťování výskytu těchto tělesných změn je emoce. Zdravý rozume říká, že nemáme- li štěstí, jsme smutní a pláčeme, potkáme- li medvěda, bojíme se a utíkáme…Hypotéza, kterou tady obhajuji, říká, že toto pořadí je nesprávné…Mnohem rozumnější je tvrzení, že cítíme lítost, protože pláčeme, zlobíme se, protože do něčeho bušíme a bojíme se, protože se třeseme“.

Chápete? James s Langem oba vyvodili, že emoce (naše prožitky) nejsou podmíněny vnějšími podněty, jak nám říká selský rozum, ale je tomu tak, že vnější podněty nejprve vzbudí fyziologickou reakci a teprve poté senzory přenesou informaci do mozku, kdy vznikne emoce. Tak například senzory sejmou bezděčné pohyby svalů v obličeji a svírání a mozek z toho vyvodí: bojíme se. Přijde Vám to přitažené za vlasy? Nejste sami.

Cannon neváhal a přidal svoji vlastní teorii emocí. Později ji propracoval jeho student Philip Bard, takže ji známe jako Cannon-Bardovu teorii emocí. Tvrdil, že u všech emocí hraje roli talamus, ten přijímá informaci se senzorů a posílá jí do neokortexu (šedé kůry), kde vzniká prožitek emoce a zároveň do hypothalamu, který spouští poplachovou reakci. Ty to dva produkty emocí jsou tak paralelní a na sobě nezávislé, oba jsou vyvolány talamem, proto se též mluví o talamické teorii. Paradoxem je, že ačkoliv Cannonovy výhrady k Jamesovi veskrze správné byly a správný byl také jeho poznatek o významu mozkových mechanismů pro vznik emocí, Jamesova teorie dosáhla později částečné rehabilitace, kdežto Cannonova je opravdu pouze historií (viz poznatky o fyziologii emocí z této kapitoly)