Jak jste se již dozvěděli v úvodu o teoriích osobnosti, byla v historii společenských věd doba, kdy vždy nová následující teorie nahrazovala tu původní a dělala si nároky na absolutní platnost, postupně, ve 20. století se situace v tomto směru zamlžovala docházelo a dochází ke společné existenci více teorií, které mají své příznivce i odpůrce. Vznikají nové, některé jsou překonány, ale obecně je mezi psychology přijímána mnohost pohledů, z nichž každý má něco do sebe, ale žádný není „ten pravý a jediný“.

Tak i mezi teoriemi emocí došlo k takovému vývoji. Doposud existující teorie Wundtova, James-Langeova, Cannon-Bardova byly považovány za východisko a přepracovávány. Pro psychology zkoumající emoce bylo důležité, že jejich možnosti, jak emoce zkoumat, značně vzrostly. Objevily se především nové zobrazovací metody mozku a s nimi mnoho nových přesnějších poznatků a roli mozkových struktur při vzniku emocí, než jaké měl chudák Cannon. Teorie a výzkumy, které Vám představím, jsou jen poměrně malým vzorkem, je jich opravdu mnoho.

K částečné rehabilitaci Jamesovy teorie přispěly výzkumy té části psychologů, kteří vycházejí z evoluční teorie (viz dále emoce a vývoj) a považují vnější výrazovou část emoce za vrozenou komponentu, ke které se teprve později (v evoluci i vývoji člověka jako osobnosti) připojí prožitek emoce. Tak vznikla např. teorie obličejové zpětné vazby (mozek přijímá signály z obličejových svalů, jejíž radikální verze říká, že lidé mohou měnit své emoce změnou výrazu obličeje. Ta méně radikální uvádí, že emoce tím můžeme pouze zesílit, ne přímo vyvolat.  K této tezi přispělo několik výzkumů, jejichž metodologii označují mnozí ale  za problematickou. Tak například James Laird své studenty usmívat se i mračit a při popisu jejich emocí, který dali oni sami, se skutečně zdálo, že těm, kterým nařídil usměvavý výraz, bylo rázem veseleji. Někteří další vědci ověřovali pomocí přístrojů, že při změně výrazu obličeje vykazují zkoumané osoby i jinou fyziologickou aktivaci. Další výzkum probíhal tak, že osoby držely v puse tužku a pozorovaly kreslené filmy. Ti, kteří ji drželi jako cigaretu v našpulených ústech, považovali film za méně vtipný, než ti, kteří ji drželi mezi zuby a mohli se přitom usmívat.

Pokud si ke kritickému zvážení teorie obličejové zpětné vazby vezmeme na pomoc zkušenost, můžeme říci, že něco se nám na ní opravdu nezdá: pokud někdo prožívá opravdu silný hněv, nepomůže mu instrukce „usměj se“, možná ho jen více rozpálí. Stejně tak depresivní člověk z deprese nevybředne, když ho nutíme se smát. Na druhou stranu jsme si říkali o nakažlivosti emocí – proč by neplatilo, že můžeme nakazit sami od sebe, svým vlastním úsměvem nebo gestem se rozesmát? Na tuto možnost věří mnoho terapeutů, kteří radí svým klientům např. terapii smíchem či usmívání se na sebe do zrcadla

Úkol pro Vás: Zkuste to! Pokud je Vám těžko, smutno, jste nervózní, unavení? Chvíli se pozorujte tiše v zrcadle, tak abyste se dobře prohlédli. Pak přemožte rozpaky a zasmějte. Můžete na sebe udělat i nějaký obličej či gesto. Může jít o úsměv ironický i milý. Výsledek bude různý. Každopádně účinkem může být odlehčení situace, nečekané setkání sama se sebou, nebo nějaký nápad. Co se stalo? Povedlo se? Pokud ne, proč myslíte že to nefunguje?

Z dalších teorií, které se pokouší komplexně popsat vznik a fungování emocí a všechny se snaží nějak za sebe či vedle sebe poskládat ony složky výraz –fyziologie- prožitek (kognice)- chování  jsem vybrala ještě dvě.  Protože obě se dívají na problém z jiného pohledu. Jedna je  teorie Antonia Damasia  a zmiňuji ji, protože přistupuje k výzkumu emocí přes výzkum mozku lidí, který byl nějak poškozen. Damasio tvrdí, že silné city jsou předpokladem racionálního jednání. Poté, co zkoumal svého pacienta, kterému lékaři odebrali orbitofrontální (čelní) část mozku kvůli nádoru a zjistil, že tentno člověk přestal být schopen  vyhodnocovat reálně situace, choval se v životě nezodpovědně, rozváděl se a ženil jako na běžícím pásu a nebyl schopen si udržet zaměstnání. Přitom pokud měl Elliot podobné situace řešit na příkladech, byl toho schopný. Sám si ale neporadil. Při rozhovorech s ním Damasio zjistil, že neprožívá emoce jako dřív, je převážně klidný a jakoby otupělý. Damasio přišel na to, že orbitofrontální kůra, kterou Elliot neměl, je v mozku vyhodnotitelem tzv. somatických markerů, které přicházejí  především z amygdaly (viz  kapitola o fyziologii emocí). Somatický marker je například stáhnutý žaludek, který máme před přijetím nějakého závažného rozhodnutí - je varováním, poplašným signálem: pozor, tady se děje něco důležitého, pořádně to rozvaž, či vycouvej. Příjemné somatické markery naopak fungují jako povzbuzení. Damasiův pacient Elliot přišle o takové varování a zhodnocení situace. Jeho život ocitnul v troskách. Teorie somatických markerů je upozorněním, že emoce, jejichž součástí jsou tělesné implusy, zvyšuje přesnost racionálního rzohodování, zatímco jejich absence ho omezuje.Na Damasiově teorii je přínosné, že jako jeden z prvních poukázal na roli kognitivníích procesů v prožívání emocí. Jeho teze zněla, že emoce jsou nezbytné, abychom se mohli chovat racionálně.

Kognitivní teorie emocí jsou vesměs nové teorie (tzn. z posledních 20. let 20. století) a ty ukazují na propojenost kognice a emocí i v obráceném směru. Soustředí se na fakt, že ne každý podnět vyvolává stejné emoce u  všech lidí stejno měrou. Podle zastánců kognitivní teorie emocí musí být rozdíl ted musí být ve znalostech člověka, v přesvědčení o podnětu, který emoce vyvolává. „Člověka neznepokojují věci samy o sobě, ale jeho mínění o nich“, jak řekl římský stoický filosof Epiktet v prvním století našeho letopočtu. Albert Ellis je autorem tzv. ABC teorie, kde A  (activating events) = aktivující události, B (beliefs) je systém postojů a přesvědčení C (consequences) jsou emoční důsledky.Podivejte se na náčrtek, který ukazuje, jak rozdílně se dvě osoby s rozdílným přesvědčením vyrovnají se stejnou situací v obchodě.

Přesvědčení B2 je podle Ellise přesvědčení iracionální a taková přesvědčení jsou podle tohoto autora zdrojem  negativních emocí. Albert Ellis je autorem racionálně emoční behaviorální terapie, v níž pomáhá lidem zbavit se iracionálních přesvědčení, která kazí jejich kvalitu života. Kdo by se chtěl o tomto problímu dovědět více, doporučuji knihu „Trénik emocí“, kterou u nás vydalo nakladatelství Portál v roce 2002.

Mezi kognitivní  teorie se řadí dále teorie kognitivního hodnocení Richarda Lazaruse, který tvrdí, že z jedinec vyhodnotí událost nejprve (primrání hodnocení) jako ohoržující  či neohrožující jeho well-being (jeho samotného), po tomto vyhodnocení následují copingové (zvládací) strategie zaměřené na emoce, jako obranné mechanismy ega. Při druhém  (sekundárním) zpracování  události se už člověk zaměří na problém,  zvažuje možná řešení, zvažuje svoji roli v situaci a míru ohrožení a emoci je tak schopen korigovat na základě racionálních postupů. Znovu si pomůžeme náčrtkem.