Autorský zákon – použití děl jiných autorů ve výuce

Rozvoj informačních a komunikačních technologií umožnil rozsáhlé a jednoduché užívání děl cizích autorů ve výuce. Autorský zákon¹ ovšem stanoví, že dílo nebo jeho část je možné zásadně užít pouze se souhlasem autora, resp. vykonavatele práv. Bez něj není možné dílo rozmnožovat, rozšiřovat, půjčovat, pronajímat, vystavovat nebo jinak sdělovat veřejnosti. Prakticky jakékoli nakládání s dílem je tedy v dispozici autora – příkladem může být vložení fotografie v prezentaci, promítání videa na přednášce, či „nahrání“ studijního textu do e-learningu v rámci Informačního systému.

Absolutní autorská práva jsou ale ve specifických případech omezena. Autorský zákon totiž zakotvuje výjimky a omezení, na jejichž základě lze dílo užít i bez souhlasu autora. V dalším textu rozebereme ty výjimky a omezení, které lze aplikovat v univerzitním prostředí.

Zejména s rozvojem tzv. „Open Educational Resources“ (OER), tedy volně dostupných vzdělávacích zdrojů, je nutno upozornit na to, že interpretačně složité otázky aplikace výjimek a omezení autorského práva není potřeba řešit v případě, kdy samotný autor (či vykonavatel práv) dovolí užití díla. V praxi se tak děje zejména zpřístupněním díla za podmínek některé z tzv. „veřejných licencí“, jako např. Creative Commons. Takto zpřístupněná díla lze při dodržování těchto licenčních podmínek bez problémů užívat – Creative Commons např. umožňují neomezené sdílení. Uvažovat tak lze o sdílení pomocí e-learningových aplikací, ale i např. filehostingových serverů.

Konečně je třeba upozornit na to, že zákonné výjimky a omezení autorských práv nejsou, až na výjimky, smluvně či jednostranně vyloučitelné. Prohlášení typu „žádnou část této publikace nelze reprodukovat“ tak mají spíše psychologický než právní efekt. Zákonné výjimky a omezení se navíc „prosadí“ i vůči „veřejným licencím“ např. typu Creative Commons – z díla, které je šířeno za podmínek „nekomerčního“² užívání lze citovat i v komerčních materiálech.

Autorský zákon definuje dílo

jako dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.

Autorským zákonem je tedy chráněno dílo v jakékoliv podobě, ať už se jedná o text, obraz, nahrávku nebo kupříkladu prezentaci v programu MS PowerPoint.

Třístupňový test jako obecný limit aplikace výjimek a omezení

Autorský zákon zakotvuje jako obecný limit tzv. třístupňový test. Tento poněkud kryptický institut upravený v § 29 AutZ stanovuje, že „[1] výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených zákonem a pouze tehdy, pokud takové [2] užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani [3] jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.“ Tento test slouží jako limit aplikace stanovených výjimek a omezení. Prakticky to znamená, že i kdyby užití splnilo formální podmínky např. „citační licence“ (která je jednou z výjimek a omezení), lze takové užití považovat za zásah do autorského práva, kdyby nesplňovalo obecné podmínky třístupňového testu, zejména ve stupni druhém, tj. by bylo v rozporu s běžným způsobem užití díla. Užití na základě některých zákonných omezení a výjimek by totiž nemělo představovat přímou alternativu k smluvně autorizovanému dílu.

Národní soudy vykládají restriktivně nejenom třístupňový test, ale obecně i veškeré výjimky a omezení. Soudní dvůr Evropské unie již tento zjednodušující výklad opouští a volí výklad spíše účelový – tedy takový, který respektuje cíl a účel dané výjimky či omezení.

Je tedy patrné, že v této oblasti na první pohled jednoduchá řešení (ve stylu „jedná se přece o jasné užití ve výuce“) nemusí být vždy v souladu s aktuální účinnou zákonnou úpravou. Vzhledem k nedostatečné judikatorní činnosti národních soudů, obecně propagovaném restriktivním výkladu a značné právní nejistotě v této oblasti lze z důvodu opatrnosti doporučit taktéž spíše restriktivní přístup k užívání cizích děl bez výslovného souhlasu.

Výjimky a omezení autorského práva

Autorský zákon upravuje relativně široký okruh situací, kdy lze dílo užít bez souhlasu autora. V kontextu užívání cizích děl při výuce se ale budeme věnovat pouze následujícím.

Volné užití – § 30 a § 30a odst. 1 AutZ

Užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby (člověka), jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, se za užití vůbec nepovažuje. Členové akademické obce (jak vyučující, tak studenti) si tak mohou pořídit rozmnoženinu díla, a to jak digitální (§ 30 AutZ), tak na papír či obdobný podklad (§ 30a AutZ). Ač nejsou tyto rozmnoženiny přímo zpoplatněny, náleží autorovi za takové dovolené rozmnoženiny tzv. náhradní odměna – jedná se o „poplatky“ za nosiče děl a rozmnožovací přístroje. Tuto odměnu neplatí ale přímo uživatel, tedy kopírující fyzická osoba, ale třetí osoby, jako např. výrobce či dovozce. Dovoleným rozmnožováním pro osobní potřebu tak nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

Z aktuální rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie se jeví, že podmínkou aplikace tohoto omezení je to, že zdroj původní rozmnoženiny musí být oprávněný. Je potřeba zdůraznit, že rozmnoženina nesmí být využita pro jinou než osobní potřebu. Tato podmínka vylučuje jakékoli zpřístupňování veřejnosti např. prostřednictvím aplikací e-learningu. Z hlediska vytváření studijních materiálů tak je vhodné uvádět pouze seznamy doporučené studijní literatury, a nikoliv poskytovat přístup k plným textům. Studenti si pak rozmnoženinu mohou pořídit v režimu volného užití. Je nutno upozornit, že počítačové programy, elektronické databáze, stavby a noty nelze bez souhlasu rozmnožovat ani pro osobní potřebu. Upozornit je nutno i na specifický režim technických norem (jako např. paradoxně právě citační normy ČSN ISO 690:2011) – byť se v případě těchto norem nejedná o autorská díla, nelze tyto rozmnožovat pro osobní potřebu.³

Rozmnožování pro vlastní vnitřní potřebu – § 30a odst. 2 AutZ

Právnická osoba (jako např. MU) může užít dílo pro vlastní vnitřní potřebu rozmnožováním na papír nebo jiný podklad. Vnitřní potřebu lze analogicky chápat jako užití pro „osobní potřebu“ právnické osoby. Dosud neřešenou otázkou je, zda pod pojem „vnitřní potřeba“ vysoké školy lze zahrnout i výuku. Doktrinální výklady tak činí,⁴ lze se ovšem setkat i s názory, že se v případě rozmnožování pro účely výuky o vnitřní potřebu nejedná.⁵

Soudní výklad tohoto pojmu prozatím nebyl podán, a nelze tak bohužel v této otázce činit jednoznačné závěry. Vzhledem k tendenci národních soudů vycházet ze základní komentářové literatury⁶ lze ale důvodně očekávat, že by se v případě sporu soud přiklonil právě k názoru prezentovaném v autoritativním komentáři, tedy že vnitřní potřeba školy zahrnuje i výuku. Je nutno upozornit, že užití jinou formou než rozmnožováním na papír nebo jiný obdobný podklad, tedy např. sdělování veřejnosti online, není na základě této zákonné licence dovoleno. Za všech okolností je ale nutno respektovat třístupňový test, jak uvedeno výše. Opět je nutno upozornit, že tato zákonná licence není bezúplatná a autorovi za takové dovolené užití náleží odměna.

Celou situaci komplikuje i to, že od novely autorského zákona z dubna roku 2017 spadá reprografie nad rámec § 30a AutZ do režimu rozšířené kolektivní správy. To prakticky znamená, že rozmnožování a rozšiřování děl nad rámec zákonné licence je též zpoplatněné. Nevýdělečné tiskové rozmnožování celých publikací (např. učebnic) a jejich rozšiřování studentům pro výukové účely tak není dovolené na základě zákonné licence, ale licence smluvní v režimu rozšířené kolektivní správy. Problematické ale je, že v současné době není taková smlouva mezi kolektivním správcem DILIA a příslušným ministerstvem uzavřena – této zákonem nabízené možnosti tak v praxi zatím není možno využít.

Citační licence – § 31 AutZ

Ustanovení § 31 AutZ zakotvuje tři bezúplatné zákonné licence, dovolující za specifikovaných podmínek užití cizího díla.⁷ Konkrétně se jedná o:

tzv. „malou“ citaci – umožňuje užití výňatků z jiných děl, ale pouze v jiném vlastním díle, avšak i pro komerční účely. Jedná se typicky o citaci úryvků textů v jiném autorském textu. Zákon nekvantifikuje, jakou část díla je možné užít, pouze stanoví, že dílo lze užít v odůvodněné míře. V tomto případě je tedy nutno řídit se oborovými zvyklostmi.
tzv. „velkou“ citaci – umožňuje užít výňatky, i drobná celá díla (báseň, aforismus, grafika), ovšem pouze „pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem“.⁸ Typicky tak lze citovat výňatky a drobná díla v odborných knihách či časopiseckých článcích.
tzv. „výukovou“ citaci – umožňuje užití díla bez souhlasu „při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, a nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu“.⁹ Ze samotného textu zákona je patrné, že plně nereflektuje realitu moderního vyučování, které není založené pouze na pasivním ilustrování probíraných jevů, ale na aktivní participaci studentů, jakož i moderním e-vzdělávání neomezeném pouze dobou „frontální výuky“. Při propagovaném restriktivním výkladu ale nelze z důvodu opatrnosti než uzavřít, že na základě této zákonné licence lze užívat díla jen při přímé výuce (byť by se jednalo např. o „live on-line“ distanční videokurzy).

Vzhledem k výše uvedenému lze doporučit v maximální míře využívat otevřené vzdělávací zdroje, resp. zdroje, které má Masarykova univerzita licencovány.¹⁰ Stejně tak lze doporučit užívání odborných knih či časopisů dostupných pod tzv. „veřejnými licencemi“. U zdrojů, které jsou oprávněně zpřístupněné na jiných webových stránkách lze doporučit na ně odkazovat¹¹ (ať už formou prostého nebo embeddovaného odkazu) a nikoliv pořizovat jejich rozmnoženiny a následně je zpřístupňovat (nahrávat) do e-learningových aplikací Informačního systému.¹²

Všechny výše uvedené zákonné licence opět musí projít třístupňovým testem.

Přehled zdrojů, které má Masarykova univerzita licencovány.

Užívání školního díla - § 35 AutZ

Dílo, které vytvořil student ke splnění svých studijních povinností (získání zápočtu, obdržení známky, ale i titulu) může škola využít nevýdělečně pro vlastní vnitřní potřebu, tedy i pro výuku. Toto užití je, jak uvádí komentářová literatura, užitím neveřejným, neboť je omezeno pouze na okruh akademické obce.¹³ Účelově je pak užití omezeno posláním vysoké školy vyplývajícím z příslušných předpisů. Tato díla tak např. není možno prodávat, lze je ale využít jako vzdělávací podklady v rámci e-learningových aplikací, které nejsou veřejně přístupné. Tato zákonná licence se ovšem nevztahuje na počítačové programy.

Následky neoprávněného užití cizího autorského díla

Užití autorského díla ze strany vyučujícího nebo studenta MU, které nesplňuje zákonné podmínky, může být považováno za porušení povinností zaměstnance nebo studenta Masarykovy univerzity s příslušnými důsledky a dle intenzity může rovněž vést k postihu v občanskoprávní a trestněprávní oblasti. Autorovi, resp. vykonavateli práv, též svědčí plejáda nároků, jako např. nárok informační, satisfakční či reparační. Ve složitých případech tedy doporučujeme kontaktovat nejprve příslušnou kontaktní osobu pro duševní vlastnictví na daném HS a e-techinky, kteří v komplikovanějších případech zajistí součinnost s PrO RMU.¹⁴