Kniha přehledně (ale i podrobně) ilustruje tři „vlny“ novověkého pátrání po relevantních odkazech na Ježíšův život; spolu s tím, kolik obdivuhodného úsilí již takto bylo vynaloženo k stanovení důvěryhodných údajů jak k Ježíšovu životu, tak k jeho myšlenkovému dědictví. Prvním písemně doloženým zvěstovatelem nově se rodící víry byl až sv. Pavel. Teprve jím – a to po souhlasu sv. Petra – došlo k výchozím změnám rituálu, totiž křtem. Proměnu Ježíše v „Krista“ navodil předtím někdo historicky neznámý, kdo takový příslib Hospodinem milostivě přijatého zvěstovatele vyčetl z Izajášova proroctví; a to z jeho řeckého znění („christos“; jako do významné funkce „pomazaný“; byl to přívlastek, nikoli hned vlastní jméno). Evangelisté – žel – nemohli být svědky dějů, jež líčí, protože první z nich začal něco psát zřejmě teprve na začátku 70. let pozdějšího 1. století „našeho letopočtu“. Relativní předpokládaná stabilita ústního podání evangelijních dějů je nepravděpodobná. Některé děje nemohly probíhat časově tak, jak jsou popisovány; včetně tzv. „svatého týdne“. Ani místem vytčeným pro nanebevzetí se evangelisté vzájemně neshodují. (Všechna tvrzení jsou v knize doložena a odkazy na Písmo nechybí.) Stojí za připomenutí, že po deseti velkých pronásledováních křesťanů v Římské říši teprve na začátku 4. století vznikly předpoklady k rozvoji křesťanství; a to v navenek řecké a druhotně latinské verzi, takže hierarchicky jednotným křesťanství posléze nebylo. První církevní koncil svolával ještě jako pohan císař Konstantin („Veliký“), roku 325, do Nikaje. Tam se zvláště jednalo o charakteristice božství vnímaného „trojičně“ (problematika kolem „filioque“; v jakém pořadí vyjmenovávat Trojici, a proč); byl odsouzen arianismus. Sám Konstantin ale brzy nato sám začal uznávat verzi, že Ježíš byl počat „Duchem“; ale předchozí Apoštolské vyznání víry trojičně ještě vysvětlovat nelze. O tom (a o dalších problémech křesťanství) raději zalistujte přímo v knize, která si všímá též některých českých vykladačů Nového zákona.
