Bi4260 Antropologie starověku

Přírodovědecká fakulta
jaro 2021
Rozsah
2/0/0. 2 kr. (plus ukončení). Ukončení: zk.
Vyučující
prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. (přednášející)
Garance
prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.
Ústav antropologie – Biologická sekce – Přírodovědecká fakulta
Kontaktní osoba: prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.
Dodavatelské pracoviště: Ústav antropologie – Biologická sekce – Přírodovědecká fakulta
Rozvrh
Po 1. 3. až Pá 14. 5. Čt 13:00–14:50 online_B3
Omezení zápisu do předmětu
Předmět je nabízen i studentům mimo mateřské obory.
Mateřské obory/plány
Cíle předmětu
Hlavním cílem kurzu je podat základní sociokulturní charakteristiku důležitých starověkých oblastí světa.
Výstupy z učení
Po absolvování kurzu by měl student být schopen: popsat etnické složení, vysvětlit životní filozofie, popsat uspořádání vztahů mezi jednotlivcem, společností a státem, definovat etická a státoprávní učení, a vyjmenovat hlavní objevy kulturní a technologické důležitých starověkých kulturněhistorických oblastí světa; charakterizovat specifika a vyjmenovat přínosy jednotlivých oblastí do světové kultury.
Osnova
  • 1. Starý Přední východ (I) Vznik prvních měst a městských států: Příčiny, důsledky. Sumerské městské státy, akkadská říše a další státy. Sociální, náboženské, politické a právní uspořádání. Etnogenetická charakteristika tvůrců mezopotamských civilizací.
  • 2. Starý Přední východ (II) Vynález písma jako jeden z největších přínosů mezopotamských civilizací. Podíl Sumerů a Semitů. Nejstarší texty na hliněných tabulkách z konce 4. tisíciletí př. n. l. Vývoj nejstarších písem a vliv písma na proměny kultury.
  • 3. Starověký Egypt Vznik jednotného egyptského státu na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Sociální, náboženské, politické a právní uspořádání. Filozofie posmrtného života a její vztah k rozvoji monumentálního stavitelství a sochařství.
  • 4. Perský (íránský) a kurdský svět Írán patří k nejstarším střediskům lidské civilizace. V dosahu jeho vlivu mocenského, duchovního, kulturního i v celé řadě dalších projevů jeho působení lze najít mnoho specifických jednotících rysů (zoroastrismus), které do značné míry postihují identitu íránských národů (významné demografické proměny ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. související s příchodem indoevropských Árjů; tyto kmeny lze považovat za společné předky Íránců a Indů), charakterizující vývoj rozsáhlé oblasti Blízkého a Středního východu, zčásti také Indii. Postavení a význam Kurdů.
  • 5. Arabský svět Charakteristika předislámské doby (zhruba od začátku 6. do poloviny 7. století). Islámská expanze a vytvoření arabsko-islámské říše a její civilizace, která dosáhla největšího rozkvětu v 9. až 12. století, rozšířila se obrovské území prostírající se od severozápadní Afriky a muslimského Španělska přes dnešní arabský Východ až do Íránu. Hlavní rysy kulturního, politického a náboženského života.
  • 6. Indie Harappská kultura, první městská civilizace na území Indie. Význam Árjů. V průběhu historického období byl jihoasijský subkontinent vystaven množství dobyvačných vpádů a migračních vln, v jejichž průběhu se rodila příslovečná protikladná jednota indické civilizace. Její výslednou podobu výrazně poznamenali baktrijští Řekové, Skythové, Parthové a Kušáni, bílí Hunové či Hefthalité, arabští nájezdníci i mořeplavci, turečtí, perští a mongolští dobyvatelé, stejně jako evropští kolonizátoři. Také jejich zásluhou vykazuje indické obyvatelstvo takovou pestrost etnických typů, vyznává takovou šíři náboženských kultů, hovoří tak mnoha rozmanitými jazyky, zachovává tolik rozličných zvyků, dodržuje takové množství posvátnou tradicí posvěcených společenských příkazů, zákazů, omezení a zvyklostí. Základní náboženské soustavy (brahmanismus, učení upanišad, buddhismus, hinduismus aj.).
  • 7. Čína (I) Čína tvořila po tisíciletí kulturní a politické centrum Dálného východu. Na úsvitu dějin vznikala na území dnešní Číny řada lokálních kultur (založených na zde vzniklém zemědělství), jež ovšem byly ve vzájemném kontaktu. Poměrně značná geografická izolace tohoto území od ostatních vyspělých civilizací přispěla zřejmě k tomu, že tyto kultury se od počátku vyznačují některými společnými osobitými rysy a záhy se mezi nimi vytvořila představa o protikladu mezi civilizovanou Čínou a okolními barbary.
  • 8. Čína (II) Podle tradice vládly Číně ve starověku postupně dynastie Sia (konec 22. století př. n. l.17. století př. n. l.), Šang (17.11. století př. n. l.) a Čou (11. století př. n. l.256 př. n. l.). Tyto tři dynastie ještě nevládly jednotnému čínskému státu, spíše představovaly nejvyšší autoritu mezi četnými menšími državami. Vývoj směřoval k jejich stále větší nezávislosti na formálně uznávané dynastii Čou až posléze (v takzvaném Období Válčících států) již mezi sebou nepokrytě bojovaly o hegemonii. Čínu poprvé fakticky sjednotil panovník severočínského státu Čchin, který roku 221 př. n. l. dokončil vítězné tažení proti sousedům a sám sebe prohlásil za Prvního svrchovaného císaře Čchinů (Čchin Š-chuang-ti). Dynastie, již založil, však neměla dlouhého trvání; krátce po smrti Prvního svrchovaného císaře se vlády zmocnil Liou Pang, muž prostého původu, a založil dynastii Chan (206 př. n. l.220 n. l.). Za panování této dynastie, která převzala sjednocený stát Čchinů a dále jej upevnila, vzniklo obrovské impérium a vliv Číny se začal šířit do okolí. Číňané jako tvůrci etických a státoprávních učení: taoismus, moismus, legismus, konfucianismus aj.
  • 9. Tibet Tibet díky bezprostřednímu kontaktu s Indií a s Čínou byl vždy vystaven působení vyspělejších a propracovanějších soustav svých velkých sousedů. V průběhu tisíciletého historického vývoje dokázali však Tibeťané všechny vnější kulturní impulzy a elementy úspěšně integrovat s podněty a prvky své vlastní tradice a vytvořit tak ojedinělou civilizaci tibetskou, která pak v průběhu dalších století svým vlivem hluboce zasáhla do utváření duchovního života celé vnitřní Asie od Mongolska a Burjatska na severu, přes Ladak na západě, až po země podhimálajského pásu Nepál, Sikkim a Bhútán na jihu.
  • 10. Korea a Japonsko Počátek dějin Koreje je nejčastěji spojován s rokem 2333 př. n. l., kdy se podle pověsti narodil Tangun, zakladatel bájného království Čoson Země jitřní svěžesti. I když je tento mýtus přinejmenším sporný, archeologické nálezy z této doby potvrzují existenci četných kmenových společenství. Považuje se za prokázané, že první státy na poloostrově vznikaly v průběhu 1. století př. n. l., během dalších staletí se tři státní jednotky (Silla, Päkče a Kogurjo) dále vyvíjely, na severu i v hranicích, které později museli Korejci vyklidit ve prospěch Číny. K sjednocení poloostrova došlo roku 668, kdy si království Silla podrobilo ostatní dva státy. Od té doby si Korea, i přes časté nájezdy (Khitanové, Mongolové, Japonci, Mandžuové) uchovala jak politickou, tak i etnickou jednotu až do roku 1910, kdy byla anektována Japonskem. V Japonsku vzhledem ke specifické geografické poloze, omezující kontakty s pevninskou částí Dálného východu, vývoj dlouho zaostával za úrovní států na pevnině. První písemné záznamy o obyvatelstvu na Japonských ostrovech pocházejí z pera čínských historiografů, kteří Japonce označují jako trpaslíky, japonsky wa, a to je také nejstarší název Japonska. Jiné čínské záznamy, vztahující se k 3. století, informují o bojích v zemi Wa, z nichž vítězně vyšel stát Jamato. Koncem 4. století navázal panovník Jamata vztahy s Korejským poloostrovem, což mělo podstatný vliv na formování japonského státu. Období 5. a 6. století, umožňující poznání kontinentální kultury, přineslo Japonsku podstatné změny. Prostřednictvím korejských přistěhovalců se do Japonska dostalo nejen mnoho řemeslných dovedností, ale také nové myšlenkové a náboženské směry, konfucianismus a buddhismus i čínské písmo. Pod vlivem čínských vzorů začali japonští panovníci také budovat základy nového státu. V zájmu stabilizace státní moci bylo založeno v roce 710 první stálé hlavní město Heidžókjó (dnešní Nara). Nastěhováním císařského dvora do Nary začalo sedmdesátileté období stejného názvu. Nadšení pro vyšší pevninskou kulturu dosahovalo v období Nara jednoho ze svých vrcholů. Výborně organizovaná čínská říše Tchang s bohatou kulturou měla nesmírný vliv na všechny oblasti japonského života; v roce 792 bylo postaveno nové hlavní město Heiankjó (dnešní Kjóto), jež se stalo sídlem císaře téměř 1000 let. Postupně se však začala vytvářet specifika japonského životního stylu a politického uspořádání na půdorysu instituce tzv. šógunátu (moc císaře byla formální, vládu převzali vojenští vládci; byla zdůrazněna odpovědnost vůči komunitě a služba vlasti); toto uspořádání přetrvalo až do 19. století. Šógunát padl po roce 1850 a Japonsko se reformami Meidži, započatými v roce 1868, začalo měnit v moderní stát.
  • 11. Středoamerické civilizace V klimaticky příznivých oblastech mexické náhorní plošiny, na poloostrově Yucatánu a přilehlých územích se rozvíjely nejvyspělejší americké kultury. Měly celou řadu společných znaků: intenzivní zemědělství, husté zalidnění, zakládání měst, stavby monumentálních chrámů, organizované vojsko a silně diferencovanou společnost. Formativní byla kultura olmécká, na ni navázali Mayové, Aztékové a další, kteří usoustavnili náboženský rituál, jeden z nejzákladnějších projevů staré americké společnosti. A Mayové propracovali pečlivěji než kterýkoliv jiný národ, a to v celosvětovém měřítku, matematiku a vědu o kalendáři na základě astronomických znalostí.
  • 12. Jihoamerické civilizace Vznik prvních městských útvarů na peruánském pobřeží, v horských oblastech peruánských And a vznik a rozvoj vysokohorské Tíwanacké říše kolem jezera Titicaca v 5. století př. n. l. až 10. století n. l., z jejichž tradice vyrostla Incká říše jihoamerických Kečuů, jež dosáhla vrcholu jednotné státní správy ve své původně mnohonárodnostní říši a organizaci veřejného života.
  • 13 Základy euroamerické civilizace – antické Řecko Vznik městského státu (polis) v archaickém období (8.6. století př. n. l.), vývoj státoprávního uspořádání (oligarchie, demokracie). Životní styl, filozofie, vědy a umění.
  • 14 Základy euroamerické civilizace – antický Řím Vznik a rozvoj římského státu od nevelkého městského státu v době královské (8.6. století př. n. l.) až po prvořadou mocnost starověkého světa v době existence republiky a císařství. Životní styl. Rané křesťanství. Podněty a inspirace pro další vývoj evropské civilizace.
Literatura
  • Haviland, William A. (1994): Anthropology. 8. vydání. Harcourt Brace College Publishers, Fort Worth.
  • Kottak, C. Ph., 1994, Anthropology: The Exploration of Human Diversity. McGraw-Hill, New York.
  • Malina, Jaroslav, ed. (2002-2004): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a příbuzných oborů.
  • Malina, Jaroslav Malinová, Renata, 1991, Dvacet nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století. Svoboda, Praha. (Další vhodná literatura je uvedena na stranách 485 až 496 citované knihy.)
  • Malina, Jaroslav a kolektiv, 1993, O tvořivosti ve vědě, politice a umění, 3 svazky, Nadace Universitas Masarykiana, Brno.
  • Bibliografie viz: http://anthrop.sci.muni.cz/mp.do?id=242&sKey1=AAAAADAAD
Výukové metody
Teoretická příprava formou přednášek.
Metody hodnocení
Předmět je zakončen zkouškou. V ústním pohovoru zkoušející hodnotí úroveň získaných znalostí a schopnost studenta propojovat informace z jednotlivých okruhů. Pro úspěšné složení zkoušky musí student prokázat dobrou znalost problematiky probírané v přednáškách a v povinné literatuře.
Navazující předměty
Informace učitele
http://anthrop.sci.muni.cz/mp.do?id=244&sKey1=AAAAADAAB
Další komentáře
Studijní materiály
Předmět je vyučován každoročně.
Předmět je zařazen také v obdobích jaro 2008 - akreditace, jaro 2011 - akreditace, jaro 2003, jaro 2004, jaro 2005, jaro 2006, jaro 2007, jaro 2008, jaro 2009, jaro 2010, jaro 2011, jaro 2012, jaro 2012 - akreditace, jaro 2013, jaro 2014, jaro 2015, jaro 2016, jaro 2017, jaro 2018, jaro 2019, jaro 2020, jaro 2022, jaro 2023, jaro 2024, jaro 2025.