Historie vzniku a vývoje volného způsobu běhu

Ve vývoji závodního lyžování převažovaly v určitých obdobích techniky lyžařských škol, nebo zemí, které přinesly pokrok a posun v kvalitě techniky běhu, jehož cílem bylo vždy dosažení lepšího sportovního výkonu. Podnětem vždy byla snaha o dosažení racionálnějších pohybových struktur, umožňující rychlejší a ekonomičtější běh na lyžích. Volný způsob běhu se vyvíjel s relativně velkým časovým zpožděním v porovnání s klasickým způsobem, o to však byl jeho vývoj dynamičtější a rychlejší, zejména na špičkové závodní úrovni. Volná technika běhu na lyžích nazývaná jednoduše bruslení na lyžích, samozřejmě nezačínala bez jakéhokoliv základu, vždy byla součástí základních dovedností běžce a ve výjimečných případech se používala na omezených částech tratě i při vrcholných akcích. Bruslení se epizodně využívalo jako zrychlující prvek klasické techniky již od počátku jeho sportovního vývoje. Z historie můžeme dokumentovat na řadě příkladů, kdy při špatných podmínkách pro mazání si závodníci pomáhali zejména ve finiši bruslením. Například již ve 20.letech minulého století dokázal v cílové rovince zrychlit pomocí bruslení J. Grottumsbraaten (Nor), vícenásobný vítěz OH. V roce 1971 G. Grimmer na 50 km v Homelkolenu za špatných sněhových podmínek pro mazání vyhrál s převahou 7 min. nad druhým závodníkem díky používaní jednostranného bruslení ve stoupajících částech trati. Podobně si pomáhal v závěru závodu na 50 km na MS 1974 ve Falunu i stříbrný S. Henych, který v cílové rovince bruslil pro urychlení běhu na velmi mokrém, rozbředlém sněhu.

Na postupném prosazení myšlenek využití bruslařského kroku měly svůj díl zejména závodníci ve vytrvalostních závodech, kteří experimentovali na těchto převážně rovinatých tratích s lyžemi namazanými jen pro skluz a dosahovali na přední umístění při použití jen soupažného běhu. Tomu významně napomáhal rozvoj technologií pro výrobu sportovní výzbroje, zejména výrobou lyží z umělých materiálů (patent Artis Nové Město n. M.). To zlepšilo jejich pevnost, tvrdost a tuhost, a především se výrazně zlepšily jejich skluzové vlastnosti. Tím, kdo začal prosazovat první prvky systematického využívání bruslení na mezinárodní scéně a vytvářet podmínky pro jeho další rozvoj byl Pauli Siitonen (Fin), který začal pravidelně požívat jednostranné bruslení (Siitonen step) při světové sérii dlouhých běhů Worldloppet (1976) a získal řadu úspěchů. Byl to první důležitý krok, který bylo třeba dále rozvíjet a udělat další rozhodující, aby se bruslení prosadilo i do závodů nejvyšší kategorie. Tento krok uskutečnil americký závodník Bill Koch, který nejenže rozšířil používání jednostranného bruslení na oboustranné, ale především jako správný průkopník prokázal životaschopnost a perspektivnost nového způsobu běhu ziskem medaile a dalších špičkových umístění na světových závodech (MS 1982 – bronz na 30 km,1982 vyhrál Světový pohár, 5x vyhrál závod SP). Tyto aktivity iniciovaly výrazný progres ve vývoji v poměrně ustálené a konzervativní technice běhu na lyžích. Zlom ve vývoji běhu na lyžích nastal v polovině 80.letech, kdy při minimálních tendencích zvyšování rychlosti u klasického způsobu běhu (Potměšil 1993) se prosadil volný způsob běhu jako další závodní běžecká technika. V masovém měřítku se bruslení prosadilo na MS 1985 v Seefeldu, kde většina závodníků již běžela tímto způsobem. To přineslo rozšíření disciplín a střídání způsobu běhu na jednotlivých tratích. Vývoj postupně přinesl další rozšíření počtu disciplín u všech kategorií v průběhu 90.let 20.století a začátku 21.století., kdy byla pod tlakem komercionalizace a větší popularizace běhu na lyžích donucena i poměrně konzervativní běžecká komise FIS rozšířit program závodů nejvyšší úrovně o další tratě. Zatímco na OH v Sarajevu 1984 program pro muže i ženy obsahoval 3 závody individuální a štafety, na posledních OH v Turíně 2006 již bylo 6 závodů pro muže i pro ženy. Protože do programu OH nebo MS nelze zařadit všechny disciplíny, které jsou v soutěžních pravidlech FIS pro oba způsoby běhu, střídají se pravidelně v programu způsoby běhu na jednotlivých tratích při těchto vrcholných akcích. Pro dokumentaci uvádíme pořady soutěžních programů na posledních třech vrcholných akcích:

Program OH Torino 2006:

• Muži: sprint klasicky, team sprint volně, 15 km volně, 30 km Pursuit, 50 km klasicky, štafety
• Ženy: sprint klasicky, team sprint volně, 10 km volně, 15 km Pursuit, 30 km klasicky, štafety

Program MS Liberec 2009:

• Muži: sprint volně, team sprint klasicky, 15 km klasicky, 30 km Pursuit, 50 km volně, štafety
• Ženy: sprint volně, team sprint klasicky, 10 km klasicky, 15 km Pursuit, 30 km volně, štafety

Vývoj techniky volného způsobu běhu

V průběhu 80. a 90.let se bruslení velmi dynamicky vyvíjelo a za tak krátkou dobu nelze jednoznačně určit nějakou vedoucí čí nejvýznamnější školu, která by tento vývoj nejvíce ovlivnila. Proto se zatím snažíme spíše vymezit charakteristické rysy, kterými lze popsat a specifikovat techniku závodníků z různých států nebo typických lyžařských oblastí. Typ severský – dlouhý skluz obou lyží, malé kolísání dopředné rychlosti v průběhu cyklu, menší vertikální výchylky, nižší frekvence, menší úhly odvratu. Typ italský – krátký skluz obou lyží, přeskok ze slabší skluzové lyže na dominantní odrazovou, vysoká frekvence, větší úhly odvratu, krátký odpich holemi. Typ sovětský (ruský) – velké kolísání dopředné rychlosti, velké vertikální a stranové rozdíly, výrazně silový projev (Jurdík 1992).

Zpočátku byla technika i výkonnost ovlivněna zejména úpravou terénu, jeho šířkou a úrovní materiálu, který závodníci používali. Dokonce zde byly pokusy oživit jízdu s jednou tyčí (G.Svan, MS 1985). Závodníci se snažili používat vyšší lyžařské boty, které dosahovaly nad kotníky. Lyže zpočátku vycházely z konstrukce lyží klasických, hole byly jen o málo vyšší než klasické. Lyžařské firmy v poměrně krátké době reagovaly na změnu a začaly vyrábět lyže speciálně pro bruslení, s jiným rozložení tlaku lyže na podložku, zmenšila se špička lyže. V současné době mají některý firmy a modely lyží stranové vykrojení. Zlepšily se vlastnosti skluznic, které kladou nižší odpor při skluzu.Také vázání se přizpůsobilo nové technice a začalo být vyráběna vázání nepřesahující šířku lyží, s hrazdičkovým systémem přichycení, které výrazně zlepšilo předozadní vedení boty. Výška holí se zvýšila a byla stabilně o 7–12 % nižší než výška postavy běžce. Firmy vyrábějící vosky se začaly zabývat speciálními skluzovými vosky a zkvalitnili technologie přípravy skluznice. To vše odstartovalo další vývoj a rozvoj této nové techniky běhu. Z prvotního poměrně velkého rozsahu pohybů trupu, skluzu po hraně lyže, se již začátkem 90.let začínají prosazovat závodníci, kteří mají při běhu vzpřímenější postavení, menší rozsah práce trupu, dlouhou skluzovou fázi po ploše lyže, vyrovnanou délku skluzu na pravé a levé lyži. Kromě oboustranného bruslení dvoudobého se více využívá technicky a silově náročnější oboustranné bruslení jednodobé, které je rychlejší v lehčích úsecích tratí a velmi efektivní. To vše umožnilo zvýšení průměrné závodní rychlosti nejlepších běžců, které dosáhlo od začátků bruslení do současnosti u mužů zhruba 7 %, u žen 12 %.V současné době jsou rozdíly v průměrné rychlosti mezi muži i ženami u bruslení 8,25 % za stejných podmínek. U mužů jsou rozdíly mezi klasikou a bruslením v průměru 5,25 %, přičemž nejmenší jsou na nejkratších tratích (10 a 15 km). U žen jsou rozdíly v rychlosti mezi způsoby běhu 6,05 %, přičemž tyto rozdíly jsou poměrně vyrovnané na všech tratích.

Průkopník volného způsobu běhu Američan Bill Koch

Doporučená literatura k dalšímu studiu:

1. Jurdík,M. (1992) Nové studie v biomechanice běhu na lyžích. Casri, Praha 1992
2. Chovanec,F. Dějiny lyžování. Praha, UK, 1989
3. Kulhánek,O. Malá encyklopedie lyžování. Olympia, Praha 1987
4. Kovařík,V. a kol. Teorie a didaktika lyžování. Brno, MU, 1991