Obsah kapitoly

---

3.1 Úvod do kapitoly

V případě pojmu prameny práva se setkáváme se stejným problémem jako v případě pojmu „právo“: nese více významů. Nepomůže, ani když použijeme jiná slova, jako například „zdroje práva“. Ve všech případech tímto pojmem označujeme více obsahů, které jsou vzájemně (obvykle) dost odlišné. Pod pojem „prameny práva“ můžeme zařadit vše, co vede ke vzniku práva, společenské (politické či ekonomické) příčiny konkrétní právní regulace, stejně jako různé prostředky sloužící k poznání práva atd.

Přestože se pojem „prameny práva“ v právní doktríně traduje až do prvního století před naším letopočtem k Cicerovi (Carpentier, Spaak 2022: 1), původně to byl spíše zdroj argumentů využitelných v právních sporech. Teprve v 19. století se v souvislosti s rozvojem kodifikačních prací objevuje v Německu pojem „prameny práva“ jako metafora zdroje legitimity práva a základ právní vědy. (Goltzberg 2018: 14). V té souvislosti také vznikla potřeba interpretace: bez pramenů práva v jejich formálním pojetí (zejména těch psaných) nemá velký význam rozvíjet nauku o interpretaci práva. A proto také lze prameny práva, poněkud nadneseně, ale výstižně, chápat jako „důvody poznání něčeho jako pozitivního práva.“ (Ross 1929: 291) Pokud něco má být pozitivní právo, je nezbytné, abychom to určili pomocí pramenů práva.

Prameny práva totiž můžeme chápat jako:

• Formální prameny práva: jakákoli skutečnost, která obsahuje normativní tvrzení (normativní věty), a která současně určuje závaznost těchto tvrzení. (Sartor 2005: 657).
• Zdroje našeho poznání práva: veškeré materiály, které vedou k získání informací o právu (tzv. gnoseologické prameny práva; Rechtserkenntnisquellen; prameny tvorby práva). Německý profesor římského práva Friedrich Carl von Savigny (1779-1861) je popisoval jako historické prameny právní vědy, přičemž důležité je, že jeden pramen může spadat jak k těmto pramenům, tak k formálním pramenům. (Savigny 1867: 10-11).
• Orgány, které mají pravomoc vydávat právo nebo lidé, kteří se skutečně podíleli na vytvoření práva.
• Materiální prameny práva: vše, co má vliv na to, že právo je v daném čase a v daném místě takové, jaké je. Tj. vše, co ovlivňuje zejména obsah práva.
• Prameny platnosti práva: to jsou zdroje, ze kterých získává právo svou platnost, a které určují jeho obsah. Jedná se tedy o souhrn jevů, včetně interpretací. (Raz 1979: 47-48)

Podle dánského právního filozofa Alfa Rosse (1899–1979) jsou prameny práva předpovědí toho, jak budou postupovat soudy. Teorie pramenů práva je pak pro něj doktrína (vědecký přístup) způsobů jednání soudů. (Ross 2019: 90) Tento pohled vystihující jeden ze základních prvků právního realismu lze použít i u dalších významů pramenů práva: všechny směřují k tomu určit, jaké budou následky. Tvorby práva (to je poněkud komplikovanější, protože v tomto případě jsou podmínky komplexní a obtížně zcela identifikovatelné) nebo i poznání práva.

• Problém s určením, co prameny práva jsou

  Stephan Vogenauer problém s pojmem „prameny práva“ vystihuje celkem přesně (Vogenauer 2006: 877-878):

  „V různých oblastech práva lze nalézt různé definice a podobné jevy označují různí autoři odlišnými názvy. „Formální prameny“ se tedy odlišují od „faktických“, „materiálních“ nebo „podstatných“, „právní“ od „historických“ pramenů, „závazné“ nebo „autoritativní“ od „přesvědčovacích“ pramenů, „psané“ od „nepsaných“, „povinné“ od „povolených“, „prameny platnosti“ od „pramenů znalostí“ práva atd.“

  Skeptický byl k pojmu „prameny práva“ Hans Kelsen:

  „Pojem „pramen práva“ nemůže neznamenat nejen tyto dvě navzájem odlišné metody – jednu cílevědomou, uskutečňovanou ústředními orgány (tj. legislativa, pozn. MŠ) a druhou spontánní, decentralizovanou, tvorbu obecných norem uskutečňovanou prostřednictvím samotných adresátů práva (tj. právní obyčeje – pozn. MŠ) -, ale i poslední důvod platnosti právního řádu, ten důvod platnosti, který je v této úvaze vyjádřen pojmem základní normy. V nejširším významu znamená „pramen práva“ vlastně každou právní normu, nejen obecnou, ale i individuální, a to, pokud také i z ní, jako z objektivního práva plyne právo v subjektivním smyslu, tj. právní povinnost nebo oprávnění.“ (Kelsen 2018: 109-110) Na tomto místě si jen připomeňme, že Kelsen je v tomto velmi radikální a směšuje pramen s normou. V jeho pojetí to však dává smysl, navzdory tomu, že obvyklejší je tyto dva jevy odlišovat.

Pro naše účely bude stačit, když se soustředíme na formální prameny práva a materiální prameny práva (na ty samozřejmě méně). Důležité je podotknout, že je velmi obtížné (možná nemožné) identifikovat jasnou dělící hranici mezi jednotlivými významy, a tedy jednotlivými prameny: vzájemně se prolínají a často záleží na úhlu pohledu, nebo teorii, kterou zastáváme.

Nezapomínejme také, že teorie pramenů práva se mění podle toho, co považujeme za právo. (Guastini 2007: 304) Pokud jsou to „pouze“ pravidla lidského chování (právo jako systém pravidel), pak dospějeme k jiné teorii a systematice pramenů než v případě, kdy budeme považovat právo za způsoby jednání, dobro nebo spravedlnost, případně za institucionalizované lidské jednání. Stejně jako i v jiných případech si musíme určit, co právo je (resp. co považujeme za právo) a podle toho strukturovat úvahy o pramenech práva.

Na prameny práva, v souvislosti s jejich samostatným působením a jejich schopností ovlivnit soudní rozhodnutí, se soustředili polští právní teoretici Lech Morawski a Marek Zirk-Sadowski. Ti definovali tzv. autonomní a neautonomní prameny práva, podle toho, zda je soudy mohou využít bez dalšího, nebo ne. (Morawski a Zirk-Sadowski 2016: 233) Jejich dělení tak závisí na tom, zda se soud na ně může odvolat jako na pramen, nebo k tomu potřebuje další důvody. Autonomní prameny práva jsou nezávislým důvodem (základem) soudního rozhodnutí, a tedy i nezávislým zdrojem subjektivních práv a povinností. V kontinentálním právním systému se proto mezi autonomní prameny práva řadí právní předpisy a mezinárodní smlouvy. Neautonomní prameny práva samostatným a nezávislým důvodem soudního rozhodnutí nejsou a nelze z nich proto přímo (bez dalšího) zjistit subjektivní práva a povinnosti. Mezi neautonomní prameny práva patří například soudní precedenty, právní doktrína (právní literatura), mimoprávní prameny (např. morálka), ale také například interpretační pravidla. (Morawski a Zirk-Sadowski 2016: 234) Z pohledu práva České republiky k nim řadíme i vnitrostátní normativní smlouvy. Jak vidíme, hranice mezi těmito prameny nebývá zcela ostrá, což vedlo Zdeňka Kühna k tomu, aby k neautonomním pramenům práva zařadil právní obyčeje a podzákonné právní předpisy, zatímco k těm autonomním i menšinu právních principů. (Kühn 2001: 241)