Adiktologie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
doc. MUDr. Petr Kachlík, Ph.D.

Vybrané pojmy z oblasti adiktologie

Pojmy „droga“ a “závislost“ mohou mít podle okolností různý význam. Veřejnost je často vnímá pejorativně, poněvadž jsou mnohdy spojeny s obrazem sociální a zdravotní devastace člověka. V odborném prostředí je patrná jejich souvislost zejména s medicínou, farmakologií a psychologií. (Nešpor a Provazníková, 1999)

Droga

Pohled autorů na etymologický původ slova „droga“ není jednotný. Podle Zábranského (2003) pochází z francouzštiny, v níž označovalo léčivou látku v obecném smyslu, ev. sušené či jinak konzervované části rostlin a živočichů užívané k léčení. Urban (1973) připomíná souvislost s nizozemským výrazem „droog“, čili suchý. Jeho zkrácený tvar se dostal do angličtiny, kde znamená mj. léčivo, lék (Nožina, 1997).

Podle definice expertní komise Světové zdravotnické organizace (WHO) z r. 1969 je za drogu označována „jakákoliv látka (substance), která, je-li vpravena do živého organismu, může pozměnit jednu nebo více jeho funkcí“. Vymezení se vztahuje na látky přírodní i umělé, na léčiva i substance jako léčiva obvykle neužívané, všímá si působení na jakoukoli soustavu organismu, tedy nejen na centrální nervstvo. (Nožina, 1997, s. 12)

Presl (1995, s. 9) definici zužuje a uvádí, že jako drogu můžeme chápat „každou látku, ať již přírodní nebo syntetickou, která splňuje dva základní požadavky:

1. má tzv. psychotropní účinek, tj. ovlivňuje nějakým způsobem naše prožívání okolní reality, mění naše „ vnitřní“ naladění – působí na psychiku,
2. může vyvolat závislost, má tzv. „potenciál závislosti“.

Riesel (1999) uvažuje o droze v obecném i užším smyslu slova. Jeho obecná definice se prakticky kryje s vymezením dle WHO, užší pohled pojednává o drogách jako o látkách, které v případě užívání či zneužívání vedou ke změně duševního stavu (nálady, bdělosti, útlumu) a chování. Zasahují tedy významně do funkce centrálního nervového systému.

Ganeri (2001) shrnuje, že drogou je obvykle chápána chemická substance, která působí na lidský organismus a může změnit naši náladu, chování, cítění, smyslové vnímání. Presl (1995) připomíná, že drogami jsme obklopeni doslova na každém kroku, ať jde o léčiva, nebo o součásti našeho jídelníčku. Jde však o látky zákonem povolené a společností tolerované, tzv. drogy legální. Podle Nožiny (1997) se význam pojmu „droga“ v současné české společnosti posouvá, jsou jím označovány zejména látky přímo zákonem zakázané, resp. související se zákazem jejich výroby a šířením, tzv. ilegální drogy.

Drogy jako skupina mohou být nazývány různým způsobem, záleží na oboru, okolnostech, zvyklostech, regionu. Kalina et al. (2001) upozorňuje, že drogy mohou být označovány také termínem „návykové látky“. Jde o látky s vlastnostmi, které povzbuzují návykové nebo pravidelné užívání. Označení se také užívá jako běžné synonymum pro látky, jež mají schopnost vyvolávat závislost.

Pojednáváme-li o omamných látkách či narkoticích, míníme tím chemické substance vyvolávající útlum, poruchu vědomí a necitlivost k bolesti (analgesii). Pojem je většinou vyhrazen pro opioidy, avšak v běžné řeči a právním prostředí se jím poněkud nepřesně míní všechny ilegální drogy bez ohledu na jejich farmakologické vlastnosti. V oblasti Severní Ameriky se narkotiky myslí silné stimulanty kokainového typu, opioidy i konopné drogy. Česká legislativa obsahuje termín „omamné a psychotropní látky“, ve zkratce OPL, který byl rovněž uveden v Jednotné úmluvě OSN o narkoticích z r. 1961. (Kalina et al., 2001)

Jiným termínem pro drogy je sousloví „psychotropní látky“, též „psychoaktivní látky“, které používá Úmluva o psychotropních látkách od r. 1971. Rozumí se jím látky, které dokáží ovlivňovat psychiku a duševní procesy, v širším slova smyslu jde o jakoukoli substanci, která primárně či sekundárně působí na centrální nervový systém. Mohli bychom sem zařadit látky užívané při léčbě duševních onemocnění, ale rovněž látky s razantními účinky na psychiku a z toho pramenícím vysokým rizikem návyku nebo závislosti – legální i nelegální drogy. (Kalina et al., 2001)

Mühlpachr (2002) připomíná, že problematika závislosti na návykových látkách substančního i nesubstančního charakteru spadá pod širší pojem „sociální patologie“. Jedná se o analogii mezi chorobou sociální a biologickou, mezi organismem společenským a biologickým. (Mühlpachr (2002, s. 7) dále uvádí, že „sociální patologie je shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společnosti nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování, ale hlavně označení pro studium příčin jejich vzniku a existence“.

Potenciál drogy

Podle Rudgleyho (1996) a Kaliny et al. (2001) je možné u drog rozeznávat tzv. potenciál drogy pro závislost a potenciál drogy pro zneužívání.

Potenciálem drogy pro závislost, ev. rizikem závislosti, se rozumí rychlost a snadnost, s níž se při opakovaném užívání určité drogy rozvíjí závislost. Podílejí se na něm následující faktory (Rudgley, 1996; Kalina et al., 2001):

• atraktivita užití drogy (subjektivní přínos pro uživatele), vlastnosti drogy způsobující požitek, schopnost tlumit nepříjemné psychické stavy, ev. jim zabraňovat;
• rychlost účinku následující po užití drogy;
• spolehlivost nebo jistota, že se tyto účinky po užití dostaví;
• rychlost, s níž se rozvine tolerance ke droze;
• rychlost, s níž se objeví odvykací syndrom nebo efekty následující po opakovaném užití, rychlost vyloučení drogy z organismu.

Potenciálem drogy pro zneužívání, ev. rizikem zneužívání míníme pravděpodobnost, že určitá droga bude zneužívána pro svou atraktivnost ve větší míře, než jaká je vymezená medicínsky a (nebo) právně. V odhadu rizika zneužívání drogy hraje roli řada faktorů, např. rychlost a vlastnosti účinku drogy, dostupnost drogy a její aplikace, interakce s jinými psychoaktivními látkami, sociální status drogy. (Kalina et al., 2001)

Závislost

Výskyt závislosti (přesněji drogové závislosti, ev. syndromu závislosti) je úzce spojen s užíváním různých typů drog.

Nešpor a Csémy (1997, [on-line], 2003) vycházejí z definice APA (Americké psychiatrické asociace) a doporučují hovořit o závislosti v případě, že jedinec užívání určité látky nebo skupiny látek dává přednost před jednáním, kterého si dříve cenil více. Vedoucí charakteristikou závislosti je silná, těžko odolatelná touha brát psychoaktivní látky vč. alkoholu a tabáku. Aby bylo možné zodpovědně stanovit diagnózu závislosti, obvykle se vyžaduje, aby se u sledovaného jedince vyskytly během posledního roku tři nebo více následujících jevů:

• silná touha nebo pocit puzení užívat látku;
• potíže v sebeovládání ve vztahu k látce, a to pokud jde o začátek, ukončení nebo množství látky;
• tělesný odvykací stav, postižený užívá stejnou nebo příbuznou látku s úmyslem zmenšit odvykací příznaky;
• růst tolerance, což se projevuje vyžadováním vyšších dávek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami;
• postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch návykové látky;
• zvýšené množství času k získání nebo užívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku;
• pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků.

Kalina et al. (2001) zpřesňuje, že podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je syndrom závislosti souborem behaviorálních, kognitivních a fyziologických fenoménů, který se vyvíjí po opakovaném užití látky a typicky zahrnuje projevy popsané výše. Syndrom závislosti může být přítomen pro specifickou látku, pro třídu látek nebo pro širší spektrum farmakologicky odlišných psychoaktivních substancí.

Stručnější a srozumitelnější vymezení závislosti podávají Stone a Darlingtonová (2003). Charakterizují závislost pomocí 3 základních kritérií:

• nutkání drogu brát,
• ztráta sebekontroly při užívání drogy,
• abstinenční projevy po odebrání drogy, které spočívají v psychologické touze po droze a ve fyzických potížích, jako např. bolestech hlavy, pocení, halucinacích a křečích.

Kalina et al. (2001) zmiňuje i jiný diagnostický systém, Diagnostický a statistický manuál, revizi IV, který popisuje závislost na návykových látkách jako maladaptivní model užívání návykové látky, prokázaný výskytem minimálně tří z následujících příznaků během jednoho dvanáctiměsíčního období:

• tolerance, projevující se jedním z následujících úkazů:
  • potřeba nápadně zvýšených dávek k dosažení intoxikace nebo žádaného účinku,
  • nápadně snížený účinek při užívání stejného množství návykové látky.
• příznaky z vysazení drogy, projevující se jedním z následujících úkazů:
  • abstinenční příznaky typické pro danou návykovou látku,
  • užití stejné nebo velmi podobné látky pro potlačení nebo prevenci abstinenčních příznaků.
• návyková látka je často užita ve větším množství, než bylo zamýšleno,
• je přítomna trvalá touha nebo neúspěšná snaha o snížení nebo kontrolu užívání,
• mnoho času je věnováno aktivitám nutným k získání nebo užívání návykové látky nebo ke vzpamatování se z jejích účinků,
• kvůli užívání návykové látky nejsou vůbec nebo jen velmi omezeně provozovány důležité společenské, profesní nebo rekreační aktivity,
• užívání návykové látky nepřestává, i když je znám výskyt trvalých nebo opakujících se fyzických, psychických a sociálních problémů, pravděpodobně působených nebo zhoršovaných užitou návykovou látkou.

Kachlík ([on-line], 2003) zdůrazňuje, že závislost je důsledkem periodického nebo déletrvajícího soustavného užívání drogy.

Kromě rozlišení závislosti na jednotlivých substancích nebo jejich skupinách, ev. na chování s návykovými rysy, lze také hovořit o základních typech závislosti z pohledu ovlivnění psychických a fyzických funkcí organismu.

Nožina (1997) zmiňuje 2 základní typy závislosti: psychickou a fyzickou.

Psychickou závislost popisuje jako duševní stav vzniklý konzumací drogy, který se projevuje patologickým puzením drogu znovu požívat. Toto puzení – označované také jako bažení či craving (Kalina et al., 2001) – bývá spojeno s neodolatelnou a velmi intenzivní nutkavou touhou opakovat užití drogy, a to i přesto, že si jedinec uvědomuje nebezpečnost svého počínání a nechce je uskutečnit. Psychická závislost se může pojit s některými okolnosti doprovázejícími užívání drog, např. s prostředím, společností, rituály.

V případě fyzické závislosti jde o stav organismu, který vzniká většinou dlouhodobějším a častějším užíváním drogy (záleží na povaze drogy, např. u opiátů se může jednat o kratší období v řádu týdnů, výjimečně i dnů). Organismus fyzicky závislého člověka se droze přizpůsobí, zahrne ji do svého metabolismu, potlačí vlastní regulační mechanismy, přestaví jemnou fyziologicky danou rovnováhu. Na odnětí drogy reaguje výpadovými jevy, které se projevují jako abstinenční příznaky.

Hajný (2001) k uvedeným 2 typům závislosti přidává ještě třetí: sociální závislost. Podle něj jde o závislost na skupině lidí, v níž se droga obstarává, šíří a užívá. Důležitá je rovněž izolace od osob, které by mohly uživateli drog pomoci, což riziko závislosti zvyšuje.

Janík, Dušek (1988) a Mečíř (1989) zmiňují pojem „psychologická závislost“. Podle nich jde o stav, který vznikne i na látce, která nemusí mít psychotropní účinky. Např. pacient si vsugeruje, že mu pomáhá jen lék v určité formě nebo pouze zahraniční provenience. Podáme-li lék domácího výrobce nebo v jiném balení, pacient má pocit, že je jeho efekt menší nebo téměř žádný, i když účinná látka zůstala stejná. Z lékařské praxe je známá i závislost na placebu.

Presl (1995) připomíná, že je problematické přesné vyjádření míry vzniku závislosti u jednotlivých drog. U některých není patrná tendence ke zvyšování dávek, je těžké hovořit o modelu závislosti klasického typu, ev. některý typ závislosti nebyl dosud popsán (zástupci skupiny halucinogenů). Na druhé straně u látek s velmi silným budivým či tlumivým účinkem může závislost u exponovaných jedinců vzniknout již po několika dávkách drogy.

Ve farmakologii se používá termín „zkřížená závislost“. Jde o schopnost jedné látky (nebo skupiny látek) potlačit zjevné odvykací příznaky po vysazení látky jiné. Je-li již jedinec závislý na určité substanci, rozvine se rychleji jeho závislost na substanci (nebo skupině substancí) příbuzné. Jako příklad lze uvést osobu závislou na alkoholu či barbiturátech, u níž se rychleji rozvine závislost v případě užití benzodiazepinů. Platí rovněž případ, kdy příznaky z odnětí je možné potlačit jinou látkou, která nahrazuje vysazenou či nedostupnou primární drogu. Tedy např. osoby závislé na heroinu mírní své abstinenční příznaky konzumací alkoholu a (nebo) benzodiazepinů. Jedinec, u něhož je pozorována zkřížená závislost mezi dvěma typy drog, bude také vykazovat fenomén zkřížené tolerance. (Kalina et al., 2001)

Vznik a rozvoj drogové závislosti

Vznik a vývoj drogové závislosti se pokouší vysvětlit řada teorií. Jde o komplexní problém, a proto je obtížně nalézt jeho univerzální vysvětlení. Obecně se vždy jedná o souhru řady faktorů působících na daného jedince v určité době a prostředí (Presl, 1995).

Kalina et al. (2001) prezentuje následující modely, které se snaží ozřejmit etiologii závislosti a adekvátní reakce na ni:

• deficitní model

  existuje porucha, kterou není možné napravit, pouze lze řešit její sociální důsledky na komunitní úrovni

• starý medicínský model

  existuje vrozená vada, jejíž řešení se děje na úrovni symptomatické či krizové péče

• nový medicínský model

  předpokládá poruchu, která zatím nebyla prozkoumána, abstinence pomáhá jejímu zakonzervování, řešení spočívá v psychoterapeutických postupech při přechodu osoby k dlouhodobé abstinenci

• psychodynamický model

  předpokládá vazbu závislosti s dosud neprokázanou psychickou poruchou na intrapersonální či interpersonální úrovni, individuální či partnerská psychoterapie může odstranit poruchu, a tím i závislost

• humanistický model

  vychází z psychodynamického modelu, obohacuje jej o respektování svobody volby jedince, který může žít svůj život i s drogou, pokud si nepřeje žádnou změnu, což se často pojí s moderním životním stylem

• rodinný model

  závislost je příznakem špatné funkce rodinného systému, má souvislost s jeho zásadními změnami, intervencí je rodinná terapie, jíž se ideálně účastní všichni členové, dále snaha o úpravu intrapsychických problémů

• behaviorální model

  vychází z teorie naučeného špatného chování, snaží se v terapii toto chování přeučit

• sociální model

  závislost je brána jako projev sociální či komunitní poruchy, její řešení se děje pomocí sociálních intervencí, záleží na postoji společnosti k droze

• morální model

  na závislého je nahlíženo jako na „hříšníka“, jehož může „napravit“ pobyt v nápravném zařízení

• bio-psycho-sociální model

  sjednocuje faktory individuální – somatické i psychické, sociální a specifické faktory potencující závislost

Kachlík ([on-line], 2003) zmiňuje, že kariéra narkomana je proces složený z několika kroků. Abstinent nemá potřebu drogu užívat, v průběhu života s ní nezískal žádnou zkušenost. Důvody, proč nehodlá drogy zkoušet, jsou různé: např. filosofické, náboženské, zdravotní, profesní. Experimentátor hledá vhodnou látku, která by mu pomohla zahnat nudu, zpestřit šeď všedních dnů, vyvolala příjemné a neobvyklé zážitky, ulevila od stresu, úkolů a povinností. Obecně jde v populaci o třetinu až polovinu mladistvých. Následuje přechod k občasnému užívání (někdy nepřesně označovanému jako „víkendové užívání“), kdy se droga bere kvůli navození libých pocitů, ale jsou ještě zachována určitá pravidla (střízlivost doma, ve škole či zaměstnání, dočasná kontrola nad dávkou a situací). Pravidelné užívání zpočátku nepůsobí závažnější problémy, poněvadž přetrvává iluze kontroly. Za určitou dobu se ale objeví problémy sociálního charakteru spojené s drobnou trestnou činností, prokrastinací, absencemi, nespolehlivostí. Uživatel si neuvědomuje závažnost situace. Ze segmentu mladistvých experimentátorů se rekrutuje přibližně 5 % drogově závislých, kteří ke droze sahají kvůli potlačení syndromu z odnětí (abstinenčních příznaků), překonání fyzických a psychických potíží. U nich se již vyskytuje závažnější trestná činnost zaměřená zejména majetkově, ale též ohrožující zdraví či život, dále těžší poruchy zdravotní. Takový jedinec je nebezpečný pro společnost, ale ohrožuje i sám sebe. Kariéra závislého (narkomana) může skončit v krajním případě buď selháním základních životních funkcí, nebo trestním postihem a společenským úpadkem.

Ke specifickým znakům trestné činnosti mládeže řadíme zejména (Mühlpachr, 2002; Štablová in Černíková et al., 2002; Zoubková in Černíková et al., 2002):

• výběr předmětu trestné činnosti je určován jiným hodnotovým systémem než u dospělých;
• trestná činnost je častěji páchána ve skupině (partě);
• plánování a příprava trestné činnosti jsou nedokonalé;
• chování mladistvých pachatelů není úměrné zisku z trestné činnosti, často bývá použito nadměrné tvrdosti, brutality, která neodpovídá situaci;
• pachatelům scházejí vědomosti a dovednosti nutné k účelnému překonání překážek;
• intoxikace návykovými látkami má značný vliv na agresivitu, psychomotorickou koordinaci, reakce na vnější podněty;
• trestná činnost bývá většinou páchána pod vlivem momentálního nápadu, emotivně;
• přípravě trestné činnosti i o její úspěšné realizaci se pachatelé rádi svěřují partě;
• pachatelé často odcizují předměty, které potřebují, líbí se jim, ev. je lze snadno zpeněžit;
• výtěžek z trestné činnosti je dělen ve skupině dle hierarchie a zásluh, finance se utrácejí kolektivně.

Zoubková (in Černíková et al., 2002) dodává, že trestná činnost související s návykovými látkami a chováním nemá pouze majetkový charakter, ale jedná se rovněž o loupeže, ublížení na zdraví, výtržnictví, znásilnění, pohlavní zneužívání.

Kachlík ([on-line], 2003) si všímá tzv. bio-psycho-sociálního modelu vzniku závislosti, který prezentuje 4 základní faktory, jež jsou vzájemně provázané:

• spouštěč (událost pozitivního či negativního ladění, která vyprovokuje drogový experiment),
• droga (tento faktor býval značně démonizován a jeho vliv nadhodnocován, mimo lidskou společnost se jedná o chemickou látku, která je přesně daná, ale není ani dobrá, ani špatná),
• osobnost (její vliv byl opět nadhodnocován, spekulovalo se, že existují vyhraněné osobnostní typy s vysokou predispozicí k závislosti, což se kromě těžkých a většinou vrozených poruch neprokázalo; je však možné popsat systém rizikových a protektivních faktorů, který je individuálně složen u každého jedince a ve výsledku osobnost oslabuje, zcitlivuje vůči drogovému riziku, nebo ji naopak posiluje a chrání),
• prostředí (rodina, škola, vrstevníci).

Riesel (1999. s 18) shrnuje, že „závislost je výsledkem vzájemného působení vlivu drogy na osobnost v čase za přispění zpomalovacích či urychlovacích prvků ze strany společnosti a prostředí, životních podmínek a spouštěcích mechanismů“.

Dáme-li do souvislosti účinky drog a faktory podílející se na vzniku a rozvoji závislosti, lze uvést několik základních nabídek, jimiž různé návykové látky disponují (Frouzová, 2003):

• dosažení větší kontroly, moci nad sebou nebo nad druhými;
• urychlení a zkvalitnění vlastního vývoje, prožití zvláštního poznání, hlubší uvědomění si sebe sama, smyslu svého života;
• zbavení nepříjemného stavu, ať už akutního nebo chronického, např. pocitů neschopnosti, méněcennosti, nebo stavů, jež doprovázejí fyzické nemoci nebo jiné duševní poruchy;
• vyvolání slasti, příjemných stavů, zintenzivnění smyslových vjemů;
• usnadnění přizpůsobení, snazší začlenění do určité zájmové skupiny;
• posílení agresivity, které se pojí zejm. s asociálním životním stylem, posílení sebestřednosti, oslabení empatie, sebezpytování a výčitek svědomí.

Fišerová (in Kalina et al., 2003) a Hynie (1995) připomínají, že osoba závislá na drogách může mít ve svém organismu (především v centrální nervové soustavě) nevratně fixovány určité změny na úrovni nervových přenašečů a receptorů, což i po vysazení návykové látky a abstinenci představuje riziko rychlejšího a silnějšího nástupu účinků v případě opětovného setkání s drogou. Zřejmě je to také jeden z podstatných důvodů, pro je možné závislé lidi léčit, ale nikoli zcela vyléčit.

Návyk

Jedná se o starší, avšak široce užívaný termín, a to jak v odborných kruzích, tak i mezi veřejností. Nejde přímo o termín diagnostický, není již součástí diagnostických manuálů. WHO v r. 1960 doporučila užívat pojem „závislost“. (Kalina et al., 2001)

Návykem rozumíme opakované užívání psychoaktivní látky nebo látek v takovém množství, že se uživatel přivádí do stavu periodické nebo chronické intoxikace, pociťuje puzení k opakovanému užívání, má potíže užívání přerušit nebo ovlivnit (snížit dávku, prodloužit časové intervaly), projevuje snahu získat psychoaktivní látku téměř jakýmkoliv způsobem. Vyskytuje se tolerance, často též abstinenční příznaky. (Kalina et al., 2001) Podle jiných pramenů (Nešpor, Provazníková, 1999) je význam pojmu „návyk“ obdobný jako v případě závislosti, ale chybí výrazný abstinenční syndrom.

Kalina et al. (2001) upřesňuje, že jako „návyk“ je možné označovat dlouhodobé pravidelné i nepravidelné užívání, které má škodlivý vliv pro jedince i společnost.

Tolerance

Janík, Dušek (1988), Mečíř (1989) a Heller, Pecinovská (1996) hovoří o toleranci jako o postupném poklesu původní účinnosti látky. Během procesu vzniku závislosti dochází k interakci drogy a organismu. V organismu probíhá řada metabolických pochodů, jejichž cílem je mj. udržení stálosti vnitřního prostředí, získávání, uvolňování, ukládání, přeměna a využívání energie, likvidace zplodin a toxických látek. Návyková látka indukuje metabolické systémy, které ji rychleji a masivněji z organismu odstraňují, což vede k vzestupu tolerance. V praxi se tento efekt projevuje jako potřeba zvyšovat dávky drogy v průběhu jejího užívání k dosažení stejného účinku jako na počátku. Např. jedinci závislí na opiátech „snesou“ dávku, která by byla smrtelná pro osobu nenavyklou, ev. i pro ně, kdyby abstinovali.

Tolerance nevzniká vždy, u některých látek uživatel tedy nemusí masivně zvyšovat dávkování v průběhu času. Při užívání látek ze stejné skupiny se může objevit zkřížená tolerance, při vzniku tolerance na jednu látku pozorujeme stejnou odezvu i na látku obdobnou (patrné např. u morfinu a heroinu či u těžkých alkoholiků a užití anestetik v chirurgii). (Heller, Pecinovská, 1996; Kalina et al., 2001)

Nešpor a Provazníková (1999) vymezují toleranci jako pokles účinku některých návykových látek po delším užívání a nutnost zvyšování jejich dávek. Dodávají, že toleranci můžeme zaznamenat i na alkohol nebo většinu léků s tlumivým účinkem.

Pro vytvoření obecné představy o rizikovosti vybraných návykových látek je uvedena tab. 1.

Typ látky	Fyzická závislost	Psychická závislost	Tolerance
Alkohol	+	+	+
Opioidy	++	++	++
Kanabinoidy	-/+	++	-/+
Tlumivé léky	+	+	+
Kokain	-	++	-
Efedrin, pervitin	-	++	+
Halucinogeny	-/+	++	+
Tabák	+	++	++
Inhalanty	-	+	++

Abstinenční příznaky

Janík, Dušek (1988), Mečíř (1989) a Nešpor, Provazníková (1999) uvádějí, že jde o celou řadu různě vyjádřených příznaků (somatických a psychických) spojených s látkou, která vytvořila závislost, záleží též na síle závislosti a aktuálním psychickém stavu jedince. Abstinenční příznaky (též abstinenční syndrom, syndrom z odnětí, odvykací syndrom, odvykací stav, slangově „absťák“) se objevují při náhlém vynechání drogy, jestliže již byla vytvořena závislost. Tyto fenomény jsou dokladovány nejen u drog charakteru substancí, ale rovněž u tzv. virtuálních drog a dalších typů chování s návykovými rysy. Abstinenční příznaky mohou nastupovat velmi rychle, nebo naopak pozvolna, jejich obraz může být velmi bouřlivý, pestrý a proměnlivý, jindy pomalý, s potížemi určitého typu.

K nejčastějším abstinenčním příznakům řadíme bolesti hlavy, potíže s usínáním a spánkové poruchy. Objevují se pestré vegetativní projevy, jako např. nechutenství, nevolnost až zvracení. Častý je neklid, pocity úzkosti a strachu, nesoustředěnost, sklony k agresivitě. Závažné jsou poruchy vědomí, depresivní nálady se sebevražednou aktivitou, halucinatorní stavy, mohou se vyskytovat epileptické záchvaty. Celý obraz trvá buď krátkodobě (typicky několik hodin), nebo je dlouhodobý (dny, týdny). (Janík, Dušek, 1988; Nešpor, Provazníková, 1999)

Janík, Dušek (1988) a Novotná (1997) připomínají, že u osob užívajících návykové látky může dojít k projevům akutní intoxikace, výrazným zejména v případě předávkování. Při neodhadnutí správné dávky se kromě psychických vyskytují též somatické projevy intoxikace, osoba je ohrožena těžkou poruchou zdraví až úmrtím. Psychické příznaky mohou gradovat až v kvalitativní poruchy vědomí, deprese se sebevražedným chováním. Velmi obtížné dávkování látek a jeho kontrola jsou typické zejména v případě čichání těkavých organických rozpouštědel. Chronická intoxikace spojená s dlouhodobým užíváním drog se projevuje rovněž řadou psychických i somatických příznaků. Vyskytují se změny typu neurotických poruch a ovlivnění struktury osobnosti

Kalina et al. (2001) vymezení abstinenčních příznaků zpřesňuje. Jedná se o soubor různě závažných a různě kombinovaných příznaků, které přicházejí po vysazení nebo snížení dávek drogy, která byla užívána opakovaně, dlouhodobě a (nebo) ve vysokých dávkách. Abstinenční příznaky nelze vysvětlit somatickým či psychickým onemocněním, jsou jedním z kritérií pro diagnózu závislosti. Syndrom z odnětí se u různých látek liší, velmi obecně (a nikoli absolutně) lze říci, že mnohé příznaky mají opačný charakter než účinek dané látky.

Termíny související se vztahem osoby k droze

Některé termíny uvedené v tomto oddíle jsou sice běžné v obecné mluvě, populární i vědecké literatuře, nejsou však jasně vymezené, ev. se v praxi široce používají, ale je doporučeno je postupně opouštět a nahrazovat přesnějšími výrazy. Autor vycházel z české adiktologické (oboru zabývajícího se problematikou závislostí) terminologie, čerpal především ze zdrojů Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003, z důvodu dokreslení a lepšího porozumění připojuje i označení a zdroje jiné či starší.

Drogová scéna

Označuje se tak místo (místa), kde se shromažďují uživatelé ilegálních drog a kde obvykle probíhá konečný článek nezákonného obchodu a distribuce (dealing). Rozeznáváme drogovou scénu otevřenou (veřejné či veřejně dostupné prostory, např. parky, ulice, náměstí, nádraží, průchody), polootevřenou (restaurace, kluby a jiné zábavní místnosti) a uzavřenou (byty, soukromé kluby a akce). (Kalina et al., 2001)

Termín se rovněž užívá v širších souvislostech a v obecnější rovině k charakteristice prostředí, kde se může vyskytovat konzumace ilegálních drog (škola, firma, odvětví, akce), ev. k popisu situace ve výskytu, typu a frekvenci chování s rysy závislosti (Kachlík [on-line], 2003)

Rizikové skupiny

Takto se označují určité skupiny osob (podle pohlaví, stáří, profese, zájmů), jež jsou negativním sociálním nebo zdravotním jevem ohroženy více než zbytek populace. Ve vztahu k užívání drog je přirozenou rizikovou skupina „náctiletých“, tedy osob mezi 13.–18. rokem věku. (Nešpor et al., 1994a)

Skupinová rizika mohou být definována profesně (např. umělci, pracovníci v pohostinských službách, zdravotníci), sociálně (např. nezaměstnaní, osoby ve výkonu trestu, osoby zabývající se prostitucí, návštěvníci hudebních akcí, členové sídlištních part) či etnicky. Individuální riziko zvyšují především psychické problémy a poruchy, poruchy učení a chování, genetické predispozice, poškozené funkce primární rodiny. Také děti, sourozence a partnery uživatelů lze pokládat za osoby se zvýšeným rizikem. (Nešpor, Provazníková, 1999; Kalina et al., 2001)

Rizika užívání

Rizika užívání drog můžeme vnímat v několika úrovních, obvykle rozeznáváme psychická, somatická a sociální. Psychická rizika se pojí se vznikem a upevňováním závislosti, poruchami osobnosti, vnímání, paměti, úsudku, vůle, pudů, atp. Somatická rizika ohrožují uživatele infekcemi, rozmanitými problémy pramenícími z působení, typu a čistoty drogy, z jejího způsobu aplikace do organismu. Sociální rizika se týkají postižení vztahů na úrovni partnerské, rodiny, vrstevníků, osobnostní deklasace, ztráty bydlení, školy, zaměstnání, kriminálního chování. (Nešpor, Provazníková, 1999; Kalina et al., 2001)

Rizikové chování, rizikové užívání

Jde o chování nebo typ užívání, kdy hrozí vyšší pravděpodobnost zdravotního a sociálního poškození v důsledku užívání drogy. V užším slova smyslu se pojí se sdílením aplikačních pomůcek, jímž nitrožilní uživatel drog riskuje možnost nákazy krví přenosných chorob (AIDS, virový zánět jater typu B a C). V širším slova smyslu je možné tento termín použít v souvislosti s jakoukoli drogou a jakýmkoli rizikem poškození zdraví, vztahů nebo sociálních poměrů. (práce, bydlení, škola). (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Někdy se rozlišuje tzv. „risk pro sebe“ a “risk pro druhé“. Pojmem „hazardní chování (užívání)“ se označuje chování uživatele drog, jímž ohrožuje okolí, i když k poškození jeho zdraví nedochází či prozatím nedošlo. (Kalina et al., 2001)

Abstinence

Označuje se tak jednání, které vede ke zdržení se užívání jakékoli drogy včetně legálních. Abstinentem je tedy osoba, která se v současné době vystříhá užívání drog. Může tak činit z různých pohnutek, např. zdravotních, osobních, sociálních, náboženských, filosofických, morálních, právních. V některých výzkumných studiích je používán termín „současný abstinent“, což je člověk, který neužívá žádnou látku během určitého období, např. 3, 6 nebo 12 měsíců. Jiné vymezení považuje za abstinenta osobu, která užila alkohol či jakoukoli jinou drogu 1–2krát během roku. Epidemiologické studie rozlišují mezi celoživotním abstinentem a bývalým uživatelem (ex-userem). (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Experimentování

Jde o výraz nepřesně ohraničený, který slangově znamená zkoušení různých typů drog. Nejasné vymezení se projevuje mj. i v tom, že osoba závislá na jednom typu drog může experimentovat s jiným typem návykových látek, rozhodně se nejedná o pokusy ve vědeckém pojetí. Experimentátorem je pak člověk, který občasně a nepravidelně užívá různé drogy, a může, ale nemusí mít problémy v oblasti zdravotní a sociální. V klinické praxi je doporučeno přesnější uvádění situace v užívání drog, které popisuje počet a opakování epizod užívání drog v anamnéze, přítomnost či absenci závislosti. (Nešpor, Provazníková, 1999; Kalina et al., 2001)

Rekreační užívání

Forma užívání drog, která může svádět k názoru, že jde o aktivitu pro zábavu, která je relativně bezpečná, s minimálními riziky, což je mylné. Jedná se o neodborně a nepřesně vymezené užívání obvykle nelegálních drog (především konopí, halucinogenů, tanečních drog) za určitých „rekreačních“ situací (večírky, diskotéky, hudební festivaly, sportovní akce), kdy konzumentovi akutně nehrozí vznik závislosti a dalších potíží. Pojem „rekreační užívání“ odmítají skupiny osob, které považují za problém jakékoli užívání nelegálních látek. (Nešpor, Provazníková, 1999; Kalina et al., 2001)

Příležitostné užívání

Obvykle se jím míní užívání drog, které nenaplňuje kritéria závislosti a není častější než jednou týdně. Pojem se upřednostňuje před výrazem „rekreační užívání“. (Kalina et al., 2001)

Pravidelné užívání

Pravidelné užívání je vymezeno jako užívání určité drogy s předem danou minimální frekvencí, která závisí na způsobu života sledované komunity. Ve vyspělých zemích jde obvykle o frekvenci alespoň jednou týdně, může být stanovena i jiná, např. alespoň jednou za 14 dní či alespoň jednou měsíčně. (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Úzus

Janík, Dušek (1988) a Mečíř (1989) hovoří o úzu (užívání, běžné spotřebě) v případě, že je droga konzumována v takové formě a množství, jež nemají podstatnější vliv na fyzickou a psychickou činnost člověka. Pijeme-li v běžné míře např. čaj, kávu, kakao, jíme-li čokoládu, jedná se o úzus. V případě tzv. legálních drog jde o jejich společensky přijatelnou konzumaci, tzn., že si např. dospělý člověk dá po mastném jídle jedno pivo, vypije při posezení s přáteli dva decilitry vína, ale nevykonává pak žádnou činnost, u níž platí zákaz konzumace alkoholu. Kuřák si může zapálit, avšak musí respektovat legislativní zákazy a etická omezení platná pro prostředí, kde se nachází.

Misúzus

Termín lze přeložit jako nenáležité či nepřiměřené užívání. Obvykle je vyhrazen pro samoléčitelství, zneužívání léků. Pokud si osoba bez vědomí a doporučení odborníka (lékaře, lékárníka) vezme lék, jehož účinná látka, forma a dávka neodpovídají situaci a charakteru onemocnění, nebo použije lék záměrně za účelem změnit svůj psychický stav (nabuzení, uklidnění), jedná se o misúzus. (Janík, Dušek, 1988; Mečíř, 1989)

Abúzus

Nešpor, Provazníková (1999) uvádějí, že abúzem rozumíme zneužívání návykových látek, ve starší terminologii tak bylo označováno škodlivé užívání.

Kalina et al. (2001) podává širší charakteristiku pojmu „abúzus“. Upozorňuje, že v souvislosti s dokumenty Organizace spojených národů se abúzus týká jakékoli spotřeby kontrolované látky bez ohledu na frekvenci jejího užití. Diagnostický a statistický manuál, IV. revize (DSM-IV), pojednává o abúzu psychoaktivních látek jako o maladaptivním vzorci užívání látky vedoucím ke klinicky významnému poškození nebo psychické úzkosti, jež se objevují jednou či vícekrát během následujících 12 měsíců, a majícím tyto charakteristiky:

• opakované užití látky vede k neplnění zásadních povinností v rodině, škole, zaměstnání;
• opakované užití látky v situacích, kdy je to fyzicky nebezpečné;
• opakované právní problémy spojené s užíváním látky;
• pokračující užívání i přes trvalé nebo opakující se sociální či mezilidské problémy způsobené nebo obnovené efektem dané látky.

Obecně se termín „abúzus“ týká jakéhokoli užití především ilegálních látek. V Mezinárodní klasifikaci nemocí, 10. revizi (MKN-10 či ICD-10) se abúzus týká pouze látek, které nevyvolávají závislost. U látek vyvolávajících závislost je doporučován termín „škodlivé užívání“. V odborných kruzích i mezi veřejností je široce rozšířen pojem „látkové zneužívání“ (substance abuse). Jde o užívání psychoaktivních látek následně spojené s různými problémy. (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Ex-user (bývalý uživatel)

Pojem označuje bývalého uživatele drog, který dlouhodobě (měsíce, léta) abstinuje spontánně či po léčbě. Ani v odborném světě, ani mezi laiky není jasně vymezená hranice, kdy už můžeme osobu pokládat za bývalého uživatele drog a kdy ještě za uživatele, který v přítomné době abstinuje (současného abstinenta). Obdobně se liší názory na čas, který musí uplynout, abychom mohli člověka přestat klasifikovat jako bývalého uživatele. Někteří lékaři a epidemiologové namítají, že jde o označení celoživotní, jiní odborníci preferují možnost zbavit se této „nálepky“ v anamnéze vývojovým překonáním období užívání drogy a změnou životního stylu. Shodnost nepanuje ani v názorech na roli bývalých uživatelů v preventivním působení, jeden směr s nimi zásadně počítá (dokáží se vžít do pocitů, myšlení a stavů uživatele), druhý pouze částečně, třetí jejich účast zcela zavrhuje. (Nešpor, Provazníková, 1999; Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Zneužívání drog

Podle mezinárodních dokumentů o kontrole drog se za zneužívání drog pokládá užívání každé položky ze seznamu kontrolovaných látek pro účely jiné než lékařské a vědecké. Je možné též hovořit o nezákonném užívání. Pojem je možno aplikovat rovněž na užívání léků bez medicínského opodstatnění, ale i na užívání předepsaných léčiv v nevhodné situaci, dávce a frekvenci. (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Škodlivé užívání návykových látek

V dřívější terminologii tak bylo označováno zneužívání drog. Podle MKN-10 jde o takový vzorec užívání návykových látek, který poškozuje zdraví. Poškození se může týkat tělesného zdraví (infekce po nitrožilní aplikaci drog, plicní embolie) či psychického zdraví (psychické poruchy, změny osobnosti). Diagnóza vyžaduje, aby užívání mělo za následek aktuální poškození duševního nebo somatického zdraví uživatele. Škodlivé užívání se nediagnostikuje tam, kde je již prokázána závislost. (Nešpor, Provazníková, 1999)

Problémové užívání drog

Pojem podle Evropského monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti (EMCDDA) znamená injekční užívání drog a (nebo) dlouhodobé či pravidelné užívání opiátů a (nebo) drog amfetaminového typu a (nebo) kokainu. (Kalina in Kalina et al., 2003)

Toxikomanie

Janík, Dušek (1988) a Mečíř (1989) vysvětlují toxikomanii jako chorobnou touhu užívat jedy, jež je doprovázena ztrátou kontroly, euforií, zvýšeným sebevědomím.

Kalina et al. (2001) zmiňuje, že jde o jeden z nejstarších a nejběžnějších termínů k onačení a vysvětlení dlouhodobého zneužívání drog. I když není uveden v MKN-10 (ICD-10), je stále často používán odborníky i širokou veřejností. Kalina et al. (2001) dále připomíná, že toxikomanii můžeme definovat jako opakované užívání látky (látek) s psychoaktivními účinky v míře, kdy se uživatel dostává opakovaně nebo dlouhodobě do stavu intoxikace, má silné puzení látku užívat, činí mu velké problémy záměrně zastavit nebo změnit její přívod, má snahu získat látku téměř jakýmkoli způsobem.

K indikátorům toxikomanie obvykle patřil nárůst tolerance a výskyt abstinenčních příznaků, které rovněž skládají diagnózu závislosti. Světová zdravotnická organizace v r. 1960 doporučila opuštění termínu „toxikomanie“ a zavedení termínu „závislost“. (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Podle Bergereta (1995) Světová zdravotnická organizace vymezila, že jako „toxikomana“ označuje každou oběť závislosti na lécích nebo psychické závislosti, ev. obou těchto formách současně.

Narkomanie

Janík, Dušek (1988) a Mečíř (1989) uvádějí, že narkomanie je narkotickým stavem, do něhož se osoby úmyslně dostávají užitím látky s narkotickým účinkem. Bývají přítomny poruchy řeči, pozornosti, paměti, halucinace.

Narkotický stav se vyskytuje ve formě afektivní (je doprovázen pláčem, křikem, motorickým neklidem, agresivitou) a stuporosní (projevuje se netečností, utlumenou mimikou, strnulostí, areaktivitou). (Fišar, Jirák, 2001)

V odborné i laické praxi se termíny „toxikomanie“ a “narkomanie“ běžně směšují a oběma se označuje drogová závislost (Bergeret, 1995; Nešpor, Provazníková, 1999).

Intoxikace

Takto je označován stav nastupující po aplikaci dostatečného množství psychoaktivní látky. Projevuje se porušeným vědomím, změnami rozpoznávacích schopností, vnímání, úsudku, emocí, chování a dalších psychických parametrů. Efekty mj. závisejí na farmakologickém účinku látky (typu, dávce, aplikační cestě drogy), naučené reakci organismu (citlivosti receptorů, toleranci, metabolismu), za určitou dobu odeznívají, mohou zanechat tkáňová poškození a další komplikace. Uživateli hrozí poranění, aspirace zvratků, komatosní a křečové stavy, celkové selhání organismu, smrt. Droga se většinou užívá k dosažení určité míry intoxikace, její projevy výrazně souvisejí s osobnostními charakteristikami jedince, s jeho očekáváními, s kulturním prostředím, v němž se nalézá. (Kalina et al., 2001; Kalina in Kalina et al., 2003)

Předávkování

Termín znamená užití jakékoli drogy v množství, které vyvolá akutní somatické nebo psychické nežádoucí účinky. Může mít přechodné či trvalé následky, způsobit smrt. Smrtelná dávka pro konkrétní osobu je závislá na řadě faktorů (např. na podobě a koncentraci drogy, aplikační cestě, úrovni tolerance, nastavení metabolismu a stavu vnitřních orgánů, dalších přítomných onemocněních). Sebevražedné pokusy či dokonané sebevraždy jsou často spojeny se záměrným předávkováním, což se týká zejména předepsaných léků. Byla zaznamenána též úmrtí v důsledku sebevražd, kdy si uživatelé vědomě aplikovali drogu o vysoké čistotě (koncentraci), pak se slangově hovoří o tzv. „zlaté dávce“. V tomto smyslu je velmi nebezpečný heroin a kombinace různých drog s tlumivými účinky (léků a alkoholu). Neúmyslná předávkování většinou vznikají, když uživatel dobře neodhadne čistotu drogy, která se v pouliční distribuci často mění, nebo když jeho organismus po určité době abstinence nesnese takovou dávku, na niž byl dříve zvyklý. (Nešpor, Provazníková, 1999; Kalina et al., 2001)

Současné užívání několika drog

Vyskytují se synonyma, jako např. „polymorfní užívání“, „polydrug use“, „polysubstance dependence“. Jedná se o současné užívání více než jedné psychoaktivní substance, a to buď zároveň, nebo v různých časových odstupech, týká se drog ilegálních i legálních (alkoholu a tabáku). Při bližší specifikaci je třeba exaktně vyjádřit, o jaké typy drog jde, v jaké časové souslednosti jsou užívány, zda je některá látka preferována. Poněkud odlišný pohled je uveden v DSM-IV, kde je vymezeno, že polymorfnímu užívání odpovídá opakované užívání alespoň tří skupin látek (kromě alkoholu a nikotinu), kde užívání žádné z nich není dominantní. (Bergeret, 1995; Kalina et al., 2001)

Klasifikace drog

V názorech na třídění látek s možným návykovým potenciálem existuje rozdíl mezi pohledem laické veřejnosti a odborníků zaměřených na adiktologickou problematiku. Veřejnost touží po jednoznačném a snadno zapamatovatelném systému s jasně vymezenými hranicemi mezi „bezpečím“ a “nebezpečím“. Tento požadavek však nelze jednoduše realizovat, poněvadž řada drog stojí na pomezí obou skupin, navíc záleží na chemické struktuře substancí, jejich interakci s organismem a na mnoha dalších parametrech. (Kachlík [on-line], 2004)

Běžně se lze v praxi setkat s dělením drog na tzv. „měkké“ a “tvrdé“, příp. „lehké“ a “těžké“. Podle něj se mezi „měkké“ drogy řadí především kofein a jeho deriváty, nápoje, v nichž je obsažen, tabákové výrobky, alkoholické nápoje, konopné produkty. Ke klasickým „tvrdým“ drogám podle tohoto systému patří např. heroin, kokain, pervitin. Z výčtu je patrná vysoká společenská tolerance alkoholu, v menší míře i tabáku. S tímto tříděním lze z adiktologického pohledu silně polemizovat, poněvadž nikotin se riziky a typem závislosti blíží heroinu, jde o “tvrdou“ drogu, alkohol by stál na pomezí obou skupin jako látka jednoznačně návyková a ohrožující, i když relativně méně než tabák. Podle tohoto problematického a neúplného systému je konzumace látek z první skupiny většinou možná, aniž by bylo riziko závislosti neúnosně vysoké, z druhé právě naopak. (Nožina, 1997)

Presl (1995) uvádí, že na základě zkušeností z Holandska je lépe přijímán způsob dělení drog na skupinu s akceptovatelným (přijatelným) rizikem a na skupinu s neakceptovatelným (nepřijatelným) rizikem, který je přesnější. Do první skupiny jsou zahrnuty látky, které při přijatelném způsobu konzumace (intervaly, množství) nevyvolávají neúnosnou míru rizika závislosti, sociálních a zdravotních problémů. U části uživatelů je sice možné výskyt závislosti a zdravotního poškození očekávat, nejsou ale natolik alarmující, aby byly důvodem ke tvrdým restriktivním opatřením. Druhá skupina má charakteristiky právě opačné.

Řada autorů (např. Presl, 1995; Nožina, 1997; Nešpor, Csémy, 1997) popisuje další z možných dělení drog, a to na látky legální a nelegální. Legální drogy je možno obstarat v obchodní síti od určitého věkového limitu (v ČR od 18 let, v jiných státech se může lišit, zejména v zámoří je posunut až na 21 let) a konzumovat v souladu s danými společenskými konvencemi. Především se jedná o alkoholické nápoje a tabákové výrobky, rovněž o léky, které jsou v případě choroby užívány podle doporučení odborníka (lékaře, lékárníka). Výroba, vlastnictví a distribuce druhé skupiny – nelegálních drog – je pro veřejnost obecně zakázána a sankcionována, je vymezeno, které látky sem spadají, jak, kdo a za jakých okolností s nimi může a nesmí nakládat, jaké postihy hrozí v případě porušení zákonných norem.

Heller, Pecinovská (1996) a Kachlík ([on-line], 2004) uvádějí dělení drog podle schopnosti vyvolávat závislost a toleranci:

• látky vyvolávající především psychickou závislost (např. kokain, konopné produkty, efedrinové a amfetaminové deriváty, LSD a jiné halucinogeny);
• látky vyvolávající psychickou i fyzickou závislost (např. alkohol, nikotin, opiáty, barbituráty).

V odborných kruzích se užívají klasifikační systémy, které přesněji vypovídají o rizicích. Látky se tedy rozdělují např. podle WHO dle typu závislosti na (Kachlík [on-line], 2004):

• alkoholovo-barbiturátový typ (ethanol, barbituráty);
• amfetaminový typ (amfetamin, metamfetamin, diskotékové drogy typu extáze);
• halucinogenový typ (LSD, halucinogenní houby);
• cannabisový typ (marihuana, hašiš);
• opiátový typ (opium, morfin, dolsin, kodein, heroin);
• inhalační typ (toluen, chlorované uhlovodíky);
• khatový typ (khat);
• kokainový typ (kokain, crack).

Jiné dělení návykových látek do poněkud upravených skupin je publikováno v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (Kachlík [on-line], 2004; Mann, 1996):

• látky typu morfinu (některé alkaloidy opia, syntetické a polosyntetické deriváty morfinu a kodeinu), jedná se o silná analgetika, působí narkoticky, vyvolávají silnou psychickou závislost, rychlý vývoj fyzické závislosti a nárůst tolerance;
• sedativa (látky typu barbiturátů, anxiolytika s hypnotickým účinkem ve vyšších dávkách), psychická závislost má nerovnoměrnou intenzitu, fyzická časově omezené abstinenční příznaky, které jsou u barbiturátů tlumitelné alkoholem, a naopak, tolerance je různě intenzivní;
• kokain (kokové listy a hydrochlorid kokainu – crack), vyvolávají silný povzbudivý účinek a velmi silnou psychickou závislost;
• kanabis (hašiš, marihuana), vyvolávají psychickou závislost, fyzická závislost a tolerance byly popsány, nemusejí být ale výrazné;
• psychostimulancia, zvl. typu amfetaminu a efedrinu, léčiva tyto látky obsahující (např. anorektika, antihypotenziva) a látky typu tanečních drog (extáze a podobné), silně stimulují CNS, vzniká výrazná psychická závislost, tolerance se projevuje formou častější aplikace;
• halucinogeny (např. LSD a jeho deriváty, meskalin, psilocybin a přírodní produkty psilocybin obsahující – houby druhu lysohlávka, halucinogenní rostliny – durman), psychická závislost je rozdílná podle druhu, fyzická závislost byla u některých zjištěna, tolerance se postupně vyvíjí;
• prchavé syntetické látky (např. inhalace výparů z organických rozpouštědel, lepidel a čisticích prostředků), vyvolávají psychickou závislost, mají narkotické účinky;
• alkohol;
• kombinace různých látek a kombinace látek s alkoholem (polydrug use);
• anabolika (látky typu pohlavních hormonů vedoucí k růstu svalové hmoty).