Transformativní potenciál vs. konzervativní praxe

Nicholsův kritický postoj ke kybernetickým systémům vychází z názoru, že se tyto systémy vyvíjejí způsobem, který z velké části slouží logice kapitalismu, směně zboží, kontrole a hierarchii. I když kybernetický systém poskytuje uživateli obrovskou moc a kontrolu, jeho možnosti volby se pohybují vždy v rámci určeného, předem definovaného okruhu (Nichols 1996, s. 129). V ustrojení kybernetických systémů však můžeme rozpoznat i potenciál měnit naši koncepci reality, jinými slovy – revoluční a transformativní potenciál.

Digitální komunikace simuluje setkání tváří v tvář a dovolává se bezprostřednosti a simultaneity. Místo sérií kopií originálu, o kterých psal Benjamin, kybernetické systémy vytvářejí simulace sociálních procesů. Předmětem touhy, Jiným, již nejsou reprezentace objektů, ale právě simulace sociálních procesů. Přesto, že fyzické já je ze simulované dialogické interakce vyjmuto, fascinace možností kontroly a interakce zůstává.

Klíčem k pochopení těchto systémů a jejich transformativního potenciálu, jsou metafory, jež je pohánějí. Nichols je shrnul takto: „nejen člověk jako automatizovaný, ale inteligentní systém, ale také automatizovaný, inteligentní systém jako člověk, nejen simulace reality, ale realita jako simulace“¹⁶ (Nichols 1996, s. 133). Poukazuje tak k dvou-směrnosti působení kybernetických metafor formujících nejen koncept kybernetických systémů, ale také redefinujících naše chápání lidského těla, tělesnosti a toho, co je člověk. Síla kybernetické metafory totiž působí v rámci kybernetického diskurzu i na nás. Můžeme proto říci, že s nástupem kybernetických systémů produkujících simulakra se změnila také lidská identita. Nejdříve byli lidé přirovnáváni ke zvířatům, potom ke strojům. Nyní jsme přirovnáváni ke kybernetickým systémům – počítačům, biogeneticky upraveným organismům, ekosystémům, expertním systémům, robotům, androidům a kyborgům. Stáváme se jinými, ale podobnými kybernetickými systémy, neboli kyborgy.

Pojem kyborg se u Nicholse těsně pojí s jeho pojetím simulakra. Simulakrum mu umožňuje lépe pochopit způsob, kterým kontrola informací vede ke kontrole smyslové zkušenosti, interpretace, inteligence a poznání. Nichols naznačuje roli simulace těmito slovy: „Síla simulace směřuje k jádru kybernetické problematiky. Postuluje simulaci jako imaginární Jiné, jež slouží jako míra naší vlastní identity a tím podněcuje stejné formy intenzivní ambivalence jako kdysi matka: identitu zaručuje něco, co se nikdy nemůže stát naší součást퓹⁷ (Nichols 1996, s. 126–127).

Poznámky ke kapitole