• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Abélardovy etické úvahy jsou na dobu vzniku netypické. Jsou originálním spojením antické etické tradice a křesťanské morálky.

• Poznej sám sebe
• Rozhovor mezi filosofem, Židem a křesťanem

Zdroje Abélardovy etiky

Abélardovy postoje v etických otázkách byly silně ovlivněny na jedné straně tím, co věděl o stoické etice, na druhé straně křesťanskou doktrínou o odměnách a trestech v příštím životě za spravedlnost nebo hříšnost v tomto. Stoické doktríny mu byly přístupné přes spisy Ciceronovy a Senekovy a přes podrobné úvahy o stoické etice ve spisech Augustinových a jiných církevních otců.

Přirozený zákon, křesťanství a filosofie

Důležitou myšlenkou jeho etiky je idea tolerance (Rozhovor mezi filosofem, Židem a křesťanem). Každé náboženství obsahuje aspoň určitý prvek pravdy, proto křesťanství si nemá činit nárok na to, aby ono bylo jediné pravdivé. Pravdu v morálce stanovuje především filosof, který není vázán svatými autoritami, ale řídí se přirozeným zákonem. Podle tohoto přirozeného zákona žili jako mužové Starého Zákona (Abrahám), tak i řečtí filosofové (Sókratés). Morální předpisy jednotlivých náboženství jsou jen vnějšími určeními a jsou pro morálku zbytečné. Tímto názorem Abélard zesvětšťuje morálku a osvobozuje ji od náboženských předpisů.

Totiž k dosažení nejvyššího dobra (o dobru a zlu rozhoduje výlučně Bůh jako tvůrce všeho), a tedy štěstí a zdraví duše je třeba naplnit zákon. Ten je nejúplněji dán v Bibli, která obsahuje i předpisy přirozeného práva. Ale takovým zákonem je právě i přirozený zákon.

Proto vyvstávají otázky:

1. Pozná nejvyšší dobro a dosáhne jej člověk, který naplňuje pouze přirozený zákon, plně nahlédnutý pohanskými filosofy?
2. Jaký význam vzhledem k nejvyššímu dobru a zlu má pozitivní zákon v Bibli?
3. Odhaluje etika v podání pohanských filosofů, zvláště Sókrata a Seneky, celý doktrinální a mravní obsah přirozeného zákona?

Abélard na ně odpovídá následovně:

Ad 1. Právě naplnění přirozeného zákona je nezbytné pro dosažení dobra, tedy odpověď zní ano.

Ad 2. Pozitivní právo obecně slouží jen lepšímu zajištění prospěchu a podpoře čestnosti, příkazy uvedené v Bibli pak chrání a zajišťují náboženský charakter přirozených mravů.

Ad 3. Ano, jestliže dokáže poznat to, co ví žid a křesťan z Bible, totiž že zdrojem přirozeného zákona i dokonalého morálního vědění je Bůh, a že právě on představuje nejvyšší dobro, po němž všichni touží. Tohoto poznání dosáhli např. Sókratés a Seneca, které lze proto označit za "pravé filosofy" (veri philosophi), což ve 12. st. znamená "milovníci božské moudrosti".

Význam etiky v Abélardově myšlení

Právě etika je pro něj nejvyšším filosofickým poznáním, které představuje poslední předstupeň k teologickému uchopení Boha. Člověk totiž nutně směřuje k Bohu jako ke svému největšímu dobru (i když nemusí vždy vědět, že právě Bůh je tímto největším dobrem). Přirozený zákon, jehož naplnění je přitom nezbytné, je vepsán do podstaty věcí (do přírody) i do lidského rozumu. Proto etika, která přirozený zákon odhaluje, má širší dosah než fyzika či matematika, jež se zabývají Bohem pouze jako původcem světa.