• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Teď konečně můžeme představit pravý platónský výklad látkového světa, jak je podán v Tímaiovi.

• Svět je především uspořádán (nikoli „stvořen“ ve smyslu pozdějšího křesťanského konceptu stvoření z ničeho!) božským tvůrcem, démiúrgem (δημιουργός = tvůrce, řemeslník).
• Protože démiúrgos je dobrý, jeho cílem bylo uspořádat svět tak, aby byl co nejlepší (Tim. 29e).
• Z toho důvodu formoval svět podle dokonalého vzoru, jímž je věčný, nevzniklý, neměnný živý organismus („živok“ v překladu F. Novotného, „animal“ či „Living Thing“ v překladech anglických, v originále jednoduše ζῷον – zóon), uchopitelný pouze rozumem, tedy nemateriální, který v sobě zahrnuje všechny inteligibilní živé organismy, jako by byly jeho jednotlivými orgány (28a, 29a, 30c).
• Svět musí mít duši.
  • Aby svět byl nejlepší, musí mu náležet rozum, a aby mohl mít rozum, potřebuje duši (30b-c; rozum byl pro antické myslitele součástí duše, její nejvyšší schopností). Avšak co má duši, je živé, tedy i celý náš kosmos líčí Platón jako živý organismus.
  • Duše byla utvořena tak, aby obsahovala harmonické hudební poměry (35a-36b) a aby zajišťovala pohyby všech nebeských těles (36c-e, 38c-d). Vše, co jsme představili v oddíle 1. C., je dáno strukturou a pohybem duše celého světa.
  • Pohyby nebeských těles vytvářejí čas (37d-e), jenž je představen jako „pohyblivý obraz věčnosti“ a určován čísly (dny, měsíce, roky...). Existence času opět přibližuje tento svět věčnému vzoru a dobru. Vzniklý svět totiž samozřejmě věčný být nemůže (vůbec všechno tělesné, látkové podléhá vzniku a zániku, proto nemůže být věčné – 28b-c), ovšem čas jej věčnosti připodobňuje tím, že neustále opakuje tytéž pohyby – nebeská tělesa se při svém pozorovaném oběhu kolem Země dříve či později vracejí na stejná místa. Tak čas spojuje pohyb, změnu se stálostí – dokonce se říká, že je „věčným obrazem věčnosti“ (37d), tedy nebeská tělesa budou opakovat své oběhy bez přestání.
• Látka materiálního světa musí být složena ze čtyř konkrétních elementů.
  • Aby mohl látkový (tělesný) svět vůbec existovat, musí obsahovat oheň a zemi. Co je tělesné, je totiž nutně smyslově vnímatelné. Nejdůležitějšími smysly jsou zrak a hmat, a přitom zrakové vnímaní vyžaduje oheň, hmatové pak zemi (31b).
  • Aby bylo možno spojit dva prvky, je třeba nějaké spojení, funkce spojení ohně a země náleží vzduchu a vodě. Přitom mezi těmito čtyřmi prvky jsou vztahy úměrnosti, tj. poměr ohně ke vzduchu se rovná poměru vzduchu vůči vodě a vody vůči zemi (31c-32c).
  • Aby prvky jednoznačně vymezil a zajistil jim jejich identitu, uspořádal je božský tvůrce pomocí geometrických tvarů (53a-b; viz 1. B. b.). Totiž jestliže se oheň může měnit na vzduch a vodu, proč o něm hovoříme jako o ohni? Platón odpovídá – co je aktuálně složeno z pravidelných čtyřstěnů, to je ohněm.
• Živé organismy byly utvořeny také kvůli dokonalosti a úplnosti tohoto světa, tedy aby se co nejvíce podobal svému vzoru (39e-40a, 41b). S nejvyššími třídami či rody organismů – dělených podle živlů – jsme se seznámili už v oddíle 1. B. a.
• Zvláštní pozornost je věnována člověku, i když jak už také víme, člověk rozhodně není nejvyšším druhem. Ovšem, Platón sám patřil k tomuto druhu, proto není divu, že se snažil důkladně popsat právě jeho podstatu a životní úkol, tj. vlastně odhalit jeho účel.
  • Hlavním lidským úkolem je překonat úroveň pouze tělesného života (přijímání potravy, rozmnožování, citová hnutí) a dospět k životu rozumovému (tedy duševní činnosti), jenž by spočíval v jakési „totožnosti a stálosti“. Dosažení takového stavu by znamenalo vymanění duše z dalšího vtělování a trvalou existenci bez těla, což je její původní a nejlepší stav (42a-d).
    Překvapivě i tomuto účelu slouží uspořádání nebeských pohybů, protože rozum jako nejlepší část duše je v příbuzenském poměru k duši celého světa, která tyto pohyby řídí. Protože fungování duše celku je dokonalejší, měli bychom pohyby nebe „následovat, a tak napravovat pohyby v naší hlavě, zkažené při narození, poznáváním harmonií všehomíra a jeho otáčení...“ (90c-d, viz také 47a-b). Uspořádání nebe tedy představuje vzor pro lidský život, a morálka je tak založena ontologicky či kosmologicky.
  • Teleologickému vysvětlení lidského těla a jeho spojení s duší věnuje Platón především dlouhou část 69c-79a. Přiblížíme si část této úvahy jakožto ukázku takového vysvětlení (a zkuste si je sami porovnat s výkladem naší současné vědy):
    Nejdůležitější částí člověka je duše, která je v tělesné rovině spojena s morkem. Aby byla duše dostatečně chráněna, tvořící božské bytosti vytvořily kosti, v nichž je morek schován a zabezpečen. Tomuto účelu slouží i lebka, protože také mozek považuje Platón za část morku, část obsahující nejlepší, rozumovou složku duše.
    Kosti samotné jsou spojeny pomocí šlach, aby se tělo mohlo ohýbat a natahovat, a obaleny masem (svaly), aby byl morek v kostech chráněn před horkem, chladem nebo před tvrdým nárazem při pádu.
    Protože však tlusté kosti či silná vrstva masa „odstiňují“ vnímavost duše, byl mozek přikryt pouze tenkou kostí bez masa a šlach. Hlava je kvůli tomu nejzranitelnější částí těla, ale zato nejbystřejší a nejrozumnější. Aby byla přece jen trochu chráněna před horkem a chladem, poskytli jí bohové aspoň kůži a vlasy, což není překážkou pro vnímání (73c-75e) – například i když máte dlouhé vlasy, můžete si je od očí snadno odhrnout, abyste viděli otáčení hvězdného nebe. (A z jiné části dialogu – 47a-b – doplňme, že zrak samotný byl člověku dán kvůli pozorování nebeských těles, jejichž opakující se pohyby vedly člověka k počítání a vůbec poznání čísla a k samotné filosofii, jež je pro něj největším dobrem. Takový je tedy účel očí jakožto smyslového orgánu.)

Účelnost uspořádání celého materiálního světa, jež je zaměřena na lidskou duši a zvláště na rozum jako nejlepší část člověka – to je nejvlastnější platónský pohled na svět kolem nás.

Zbývá ještě jedna naléhavá otázka – v jakém poměru je tento výklad k tomu „předsókratovskému“, fyzikálnímu, jenž byl představen v 1. D. a.?