• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Platón sám si otázku klade, a tedy můžeme použít jeho výslovné odpovědi. V části 1. D. a. jsme ukázali Sókratovu naději ve Faidónovi, že v Anaxagorově spise najde požadovaný příčinný výklad. Bohužel následovalo zklamání, protože Anaxagorás „k ničemu neužívá rozumu, ani mu nepřičítá žádné příčiny směřující k pořádání věcí, nýbrž ... za příčiny uvádí vzduchy a aithery a vody a mnoho jiných divných věcí.“ (Phd. 98b-c.) Absurdnost takového určení příčiny Sókratés demonstruje sám na sobě (98c-99a) – sedí snad ve vězení proto, že jeho tělo je díky spojení kostí a povolování a napínání svalů schopno zaujmout příslušnou pozici, nebo spíše proto, že on považuje za spravedlivé a nejlepší sedět v athénském vězení (a nikoli utéci pryč z Athén)?!

Platón je mistr ve volbě vhodných příkladů – kdyby se Sókratés zeptal například „proč mříž ve vězeňském okénku zůstává na svém místě a neutekla do Sparty?“, asi by své hosty příliš nepřesvědčil o nutnosti hledání účelových příčin. Nyní však může učinit následující rozlišení: Existují příčiny věcí a dějů, jež odhalují jejich účel či dobro, a pak existuje leccos, co představuje jakési nezbytné podmínky k tomu, aby příčina mohla působit, být příčinou (99a-b). Aby Sókratés mohl sedět ve vězení, protože je to to nejlepší, co může dělat, potřebuje ohebné tělo a určitou práci svalů především na dolních končetinách. Avšak bylo by nemístné označovat tělo nebo svaly za příčinu jeho klidného sezení.

Ještě explicitnější a úplnější úvahu o příčinách najdeme v Tímaiovi. Uvedeme dva klíčové texty, na jejichž základě problém vysvětlíme.

Toto všechno [tj. mechanické, fyzikální děje] náleží mezi vedlejší činitele, jejichž pomoci bůh užívá, aby uskutečňoval, pokud možno, podobu nejvyšší dokonalosti; ale obecné mínění jest, že to nejsou vedlejší, nýbrž hlavní činitelé všeho, jež ochlazují a oteplují i srážejí a rozpouštějí a způsobuji podobné účinky. Avšak nemají schopnost mít pro něco důvod a rozum. Jediné jest jsoucno, jemuž náleží mít rozum, totiž duše – toto pak je neviditelné, oheň však a voda a země a vzduch jsou vesměs látky viditelné – a milovník rozumu i vědění musí hledat především živlů rozumové přírody a teprve na druhém místě všech těch, které vznikají působením jiných činitelů, kteří se sami pohybuji a druhé věci přirozenou nutností uvádějí v pohyb. Podle toho jest činit i nám; promluvit o obou druzích příčin zvlášť, o těch, které za účasti rozumu jsou tvůrci věcí krásných a dobrých, i o těch, které zbaveny myšlení způsobují pokaždé věc nahodilou beze všeho řádu.
Tímaios 46c-e

Toto všechno [opět mechanické či fyzikální procesy nebo vlastnosti] tímto způsobem ve světě vznikání z nutnosti vzniklé přejímal tehdy tvůrce nejkrásnějšího a nejlepšího, když plodil boha soběstačného a nejdokonalejšího; sil v tom obsažených užíval za výpomocné příčiny, ale dokonalost ve všem, co vznikalo, vytvářel sám. Proto tedy jest rozeznávat dva druhy příčiny, jednak nutný, jednak božský, a božského zákona jest ve všem hledat k nabytí blaženého života, pokud jest ho schopna naše přirozenost; zákona pak nutnosti hledejme pro onen první, majíce na mysli, že bez tohoto není možno rozumem dospět k samotnému onomu zákonu božskému, jenž jest účelem našeho usilování, ani ho pochopit anebo vůbec nějak nabýt v něm účasti.
Tímaios 68e-69a (všechna zvýraznění v obou textech J. P.)

• Především zde Platón hovoří o dvou druzích příčin, tedy už neupírá tomu fyzikálnímu či mechanickému vysvětlení status příčiny.
• Přitom platí, že určení účelu (krásy a dobra) věci je dokonalejší odpovědí na otázku po příčině...
• ... ale platí také to, že k dokonalejší odpovědi můžeme dospět až poté, co najdeme tu méně dokonalou, fyzikální.
• Nalezení příčiny účelové je důležité pro naše směřování k blaženému životu, jenž spočívá v rozumové činnosti.
• A konečně – z pohledu tvůrce – účelné uspořádání, jež do věcí vkládá on podle rozumové úvahy, je realizováno prostřednictvím příčin fyzikálních, jež jsou vlastností látky (myslí se živlů geometricky uspořádaných).

  Poznámka o stavu látky před božským uspořádáním:
  Tento stav, který nemá nic společného nejen s účelem, ale ještě ani s nutností, je popsán ve veledůležité a obtížné pasáži 50d-53b. Platón zde do vysvětlení vzniku uspořádaného kosmu zavádí třetí počátek – vedle vzoru a samotného vznikajícího světa ještě „to, v čem vzniká“. Pro označení tohoto činitele používá různé termíny („schrána“, „chůva“, „matka“, „prostor“), čímž se jeho podstata zatemňuje. Jednoduše lze říci, že tím myslí prostor zaplněný dosud geometricky neuspořádánými, a proto neurčitými živly. Přitom jak živly, tak i samotný prostor jsou v neustálém a neuspořádaném mechanickém pohybu - „otřásání“, jež je příčinou veškerého dění a změny. Vznik kosmu na této elementární rovině tedy znamená ustavení geometrických tvarů jednotlivých živlů, jež jsme viděli v části 1. B. d. Tvarová nebo číslem vyjádřená určitost je podle Platóna krásnějším a lepším stavem než beztvará neurčitost.
  Jakmile jsou živly geometricky určeny, náležejí jim vlastnosti odpovídající geometrickému základu, a tyto vlastnosti mohou být využity pro účelné uspořádání (viz T. Johansen, Plato's natural philosophy: a study of the Timaeus-Critias, 2004).

Příklad dvojího příčinného výkladu najdeme v sousedství prvního z citovaných textů a týká se zrakového vnímání. Nejprve (45b-46c) se vysvětluje, že vidění vzniká díky určitému nepálivému ohni uvnitř nás, který očima vychází ven, a když se setká s denním světlem (odraženým od určitého tělesa), ztuhne v pevné těleso, jímž se pak nese vjem zpět do těla a až do duše. Ovšem – jak už víme z předchozí části – takto fungující zrak dal tvůrce lidským bytostem k tomu účelu, aby mohly vidět nebeské pohyby a připodobnit jim svůj život (47a-c).