1. Platón o uspořádání kosmu

Kosmem se v této části rozumí celý materiální svět na všech rovinách uspořádání. Nebudeme se tedy věnovat jen kosmologii v užším smyslu uspořádání a vztahů nebeských těles, nýbrž také elementární struktuře materiálního světa. Proto by se toto téma dalo označit za „fyziku“, v jejímž rámci však položíme větší důraz na kosmologii než například na analýzu pohybu.

Kosmologie či fyzika nepatřila k hlavním Platónovým zájmům ve všech etapách jeho tvůrčí myslitelské práce. Přesto se tomuto tématu věnoval v několik dialozích, a my se tedy v této části obrátíme k Faidónovi, Ústavě, Tímaiovi, Politikovi, Filébovi, Zákonům (konkrétně k jejich desáté knize) a k Epinomidě. Uvedené pořadí dialogů by zároveň mělo odpovídat pravděpodobné chronologii jejich vzniku (viz např. výklad Th. Brickhouse a N. D. Smithe na IEP), jež umožňuje určitou úvodní orientaci v jednotlivých úvahách.

V rámci této orientace můžeme konstatovat, že Platón se fyzikálním a kosmologickým otázkám věnoval převážně v pozdních dialozích.

Poznámka k Epinomidě:
Epinomis už podle antických zdrojů nebyla autentickým Platónovým dílem navzdory tomu, že se svým názvem i tématem hlásí k Zákonům (řecky Nomoi). Měl ji sepsat Platónův žák Filippos z Opúntu. Bližší informace k otázce pravosti najdete v úvodu F. Novotného k českému překladu Epinomidy – s. 11-12 ve vydání z r. 1997 – nebo v úvodu J. M. Coopera k anglickému překladu (Plato: Complete Works. 1997.) na s. 1617.
Přesto však je napsána v platónském duchu, a mnoho jejich tezí (ovšem ne všechny) najdeme i v jiných dialozích. Proto se k ní občas – někdy více, jindy méně kriticky – obrátíme, abychom s její pomocí lépe pochopili Platónovy myšlenky.

Obecná charakteristika materiálního světa

Platón obecně považoval materiální svět za ontologicky odvozený a nesamostatný. Pro toto tvrzení lze podat nemálo dokladů, mezi něž patří i následující pasáže:

• V dialogu Tímaios čteme (Tim. 29a), že materiální svět byl utvořen (uspořádán) podle dokonalého vzoru, který tedy musí být ontologicky primárnější (a také dokonalejší, viz např. Tim. 37d).
• V Politikovi (Polit. 271d-273e) se zase prostřednictvím známého mýtu popisuje, jak se materiální svět se stává neuspořádaným a dospívá až na samotnou hranici zániku, když jej přestane řídit božská moc a svět je ponechán sám sobě.
• Samotné elementy tohoto světa jsou opět podle Tímaia (viz Tim. 49b-d, 51b-d, 53b) identifikovatelné pouze s pomocí odkazu k nemateriálnímu základu.
• V desáté knize Zákonů se obsáhle dokazuje, že primární úrovní našeho světa není látka, a tedy materiální charakteristiky, nýbrž duše a její činnost (Leg. 891c-892c). (V tomto případě se nejedná o podřízenost či odvozenost materiálního světa jako celku, nýbrž o hierarchii v jeho rámci – fungování světa je založeno na spojení látky a duše, a v tomto spojení jsou látka a materiální složení věcí sekundární a jejich uspořádání je plně závislé na činnosti duše. -- Tento moment nás zároveň odkazuje k jednomu důležitému dílčímu bodu ve druhém tématu kurzu.)

Přesto však materiálnímu světu jako takovému náležejí určitá struktura a řád, jež lze popsat bez ohledu na jejich podmíněnost a závislost. (Nikoli však vysvětlit – vysvětlení počátku a zdroje struktury a řádu už vyžaduje odkaz na mimomateriální základ skutečnosti, tedy na ideje.) Proto si v rámci našeho kurzu můžeme položit dvě nabízející se otázky:

1. Jaký je látkový základ materiálního světa, tj. z jakých elementů je složen? (Viz oddíl 1. B.)
2. Jaká je struktura světa v makroskopickém, tj. kosmickém měřítku? Jinými slovy, jak je podle Platóna uspořádán kosmos jako celek? (Oddíl 1. C.)

Po zodpovězení těchto otázek však zjistíme, že nepostihují plně Platónovy záměry a že pro adekvátní postižení jeho vidění kosmu musíme zdůraznit jeden zásadní moment – totiž jeho přesvědčení o účelnosti a racionálnosti takového uspořádání kosmu (oddíl 1. D.).
Nyní můžeme přistoupit k první otázce.

Všude kolem sebe vidíme (či obecněji svými smysly vnímáme) velmi pestrou a různorodou materiální skutečnost ve formě odlišně se jevících materiálních jednotliviny. Ovšem filosofové byli od počátku (totiž od Thaléta) přesvědčeni, že tato pestrost a různorodost je v zásadě převoditelná na různé stavy jediného základního prvku nebo počátku (ἀρχή – arché = počátek, στοιχεῖον – stoicheion = element, prvek) či několika takových prvků.

Platón z této tradice vůbec nevybočuje, a dokonce v prvním přiblížení podává už známou (od Empedoklea) a neinovativní odpověď – základem materiální skutečnosti jsou čtyři živly, oheň (πῦρ – pýr), vzduch (ἀήρ – aér), voda (ὕδωρ – hydór), země (γῆ – gé). Tuto myšlenku vyjadřuje Platón v několika dialozích (Tim. 48b, Phlb. 29a, Leg. 889b a 891c) jako něco samozřejmého, evidentního, co není třeba složitě objevovat či dokazovat. Pravděpodobně tedy staví na předchozí tradici, aniž by se ovšem na ni výslovně odvolával.

Jestliže se Platón tak jednoduše připojuje k této tradici, máme právo na další otázku: Podává nějaké vysvětlení různosti věcí na základě různého obsahu elementů, jako to činí původce tohoto vysvětlení Empedoklés určením poměrů živlů? (Ten totiž například tvrdí, že dva díly země, dva díly vody a čtyři ohně po spojení aktivním činitelem Láskou vytvoří kosti nebo že ze stejných dílů všech čtyř prvků vzniká krev a maso. Viz zlomky DK 31 B 96 a 98.)

Otázku lze položit také obecněji: Proč Platón potřebuje pro výklad látkového světa právě tyto čtyři prvky? Co jejich prostřednictvím vysvětluje?

Co Platón vysvětluje pomocí čtyř elementů?

Protože nyní klademe otázky ve fyzikálním kontextu, možná nás překvapí, že Platón využívá konceptu čtyř živlů i v oblasti biologie, a možná dokonce primárně v biologii. Jak se máme s takovým překvapením vyrovnat?

Vlastně bychom ani nemuseli být překvapeni, protože i z výše zmíněných Empedokleových zlomků je patrno, že kombinacemi prvků vysvětluje složení organického světa. A dále můžeme v předstihu ohlásit, že se tu střetáváme s typickým případem Platónova uvažování: Jeho výklad látkové skutečnosti totiž nemíří jen k nějaké mechanistické, čistě fyzikální teorii, nýbrž především k vysvětlení účelovému, k odhalení racionálního plánu v kosmu. Jelikož rozum je podle Platóna příčinou dokonalosti, již kosmos skutečně vykazuje, a jelikož rozum může být obsažen pouze v duši, tj. v něčem živém (viz Tim. 30a-b), nutně je pro něj výklad kosmu spojen s výkladem živé přírody.

Výslovné potvrzení takového přístupu se objevuje v desáté knize Zákonů, kde Platón rozhodně nesouhlasí se snahou vysvětlit skutečnost jen pomocí nahodilých či přirozených kombinací čtyř živlů (Leg. 889b-c), a kde se posléze dokazuje, že primární skutečností a příčinou všeho dění v látkovém světě je duše (896c-e).

Detailní rozvedení teorie čtyř živlů však najdeme v Tímaiovi, proto se dále budeme věnovat především tomuto spisu (a občas přihlédneme k Epinomidě).

Živly a organismy

Platón především uvádí – opět bez důkazu a vlastně jaksi mimochodem, že právě organismy jsou složeny z ohně, vody, vzduchu a země (Tim. 42c-d a 42e-43a). Ovšem zatím postrádáme jakékoli podrobnosti o složení, jež by mohly vysvětlit druhové rozdíly.

K tomu se přiblížíme následujícím citátem:

Všechny totiž druhy, jaké a kolik jich vidí rozum obsaženo v živoku vpravdě jsoucím, takových i tolika měl ... nabýti i svět. Jsou pak čtyři, za prvé rod bohů na obloze, dále druh živočichů okřídlených a létajících vzduchem, třetí druh žijící ve vodě, čtvrtý pak chodící po nohách a žijící na suchu. Rod bohů vytvořil většinou z ohně, aby byl co nejzářivější a nejkrásnější...
Tim. 39e-40a1

Čteme, že na nejobecnější rovině lze rozlišit čtyři druhy (či spíše rody) živých organismů (a Platón zdá se bere v potaz především živočichy) podle čtyř živlů. Přitom rozlišení je založeno na životním prostředí organismů, jež představují právě živly. Pouze v případě ohně se objevuje jiné kritérium – s ním spojení živočichové jej také obsahují ve svém těle.

Stále se jedná jen o velmi povšechné líčení, proto se obrátíme ke sporné Epinomidě, jež přece jen podává podrobnější popis principů druhového členění. Přitom se zdá, že rozvíjí myšlenky z Tímaia, tedy snad se aspoň v obecných rysech drží Platónových přesvědčení.

Konkrétní poznámka k Epinomidě:
Je zde ovšem jeden konkrétní moment, který Epinomidu od Tímaia a od Platóna velmi vzdaluje – totiž určení aithéru jako pátého elementu. Tomu se budeme věnovat samostatně v podkapitole 1. B. c.

Jaké informace přináší Epinomis? Potvrzuje, že nejobecnější organické druhy souvisejí se živly, ale hned také tuto souvislost upřesňuje: „Přidělení“ druhu či druhů k živlu se děje na základě převládání tohoto prvku ve složení jejich těla (Epin. 981c). Podle tohoto principu jsou vyčleněny následující obecné třídy.

1. Druhy pocházející ze země, k nimž spis zařazuje „všechny lidi, všechny živoky mnohonohé i beznohé, všechny pohyblivé i všechny nehybné, kteří jsou drženi kořeny...“ (981d1-3). Oproti Tímaiovi jsou tedy výslovně zahrnuty i rostliny a mimo to následuje ještě udání kritéria pro tuto třídu – těla těchto druhů jsou složena ze všech živlů, ale převažuje v nich země (981d4-5).
   Je nasnadě, že velmi podobně budou určeny zbývající obecné třídy, proto podáme pouze jejich výčet bez komentáře.
2. Nebeské organismy, „božský rod hvězd“, převaha ohně, trochu země a vzduchu, minimum vody a aithéru (981e).
3. Organismy převážně z aithéru, ale obsahující i zbylé prvky, „daimóni“ (polobožské bytosti, příkladem může být Erós z dialogu Symposion).
4. Organismy ze vzduchu – nejsou uvedeny žádné bližší údaje o složení, jejich funkcí je prostředkování mezi lidmi a bohy, a tedy velmi připomínají aithérické daimóny.
5. Organismy z vody, „polobohové“ (není úplně jasné, jakou třídu božských bytostí, odlišnou od tříd spojených s aithérem a vzduchem, má autor spisu na mysli).

Výklad o posledních třech skupinách je rychlý a scházejí detaily (Epin. 984b-985b). Ještě upřesněme, že od uvedeného postupu výkladu se liší seřazení podle „ontologické hodnoty“ živlů i jim odpovídajícím druhům, které od vyšších k nižším vypadá takto:

oheň – aithér – vzduch – voda – země

Kromě toho si všimněme, že podle autora Epinomidy – a na rozdíl od Tímaia – existují čtyři třídy božských či polobožských bytostí, zatímco všechny „přirozené“ druhy spadají do jediné třídy, v níž je hlavním živlem země.

Nyní můžeme uzavřít výklad o živlové podmíněnosti druhů. Podle převahy prvku v těle (nebo podle životního prostředí) je určeno tolik nejobecnějších rodů či tříd živých organismů, kolik je živlů (v Tímaiovi čtyři, v Epinomidě pět). Na tuto škálu jsou hierarchicky zařazeny jak druhy „přirozené“, tak i druhy božských bytostí včetně nebeských těles jako nesmrtelných či téměř nesmrtelných bohů (Epin. 981e-982a).

Posouzení klasifikace organismů

S ohledem na poslední údaj dělení v Epinomidě vlastně příliš nepřispívá ke klasifikaci těch „přirozených“ organismů, tedy živé přírody v našem moderním smyslu slova. Platónovo dělení v Tímaiovi – na živočichy létající, vodní a suchozemské (přesněji „chodící“, tedy vlastně jen savce a suchozemské ještěry), pomineme-li nebeská tělesa – je v tomto ohledu uspokojivější, protože tři ze čtyř tříd zahrnují právě přirozené druhy.

Platónova klasifikace je však neúplná. Především nezahrnuje rostliny a také by se asi jen obtížně hledala kritéria pro zařazení např. krokodýla, který chodí po souši, ale žije i ve vodě, či hrabavých ptáků, pro něž létání není podstatnou charakteristikou. Těmito nedostatky naopak netrpí klasifikace z Epinomidy – rostliny zahrnuje, všechny „zemské“ organismy také, krokodýla či kura domácího by asi pojala jako druhy, které mají vyšší zastoupení dalších prvků (krokodýl kromě země ještě vodu, kohout kromě vzduchu i zemi).

Na druhou stranu právě toto kritérium je – v klasickém Řecku bylo – zcela spekulativní, nevychází ze závěrů pitev či jiného měření. Autor Epinomidy by asi až podle pozorování životního prostředí určitého druhu řekl, jaké živly převažují v jeho těle, a neměl by pro to žádné důkazy. Platónova klasifikace z Tímaia naopak stojí přímo na tom, co lze pozorovat – tedy na prostředí, v němž druh žije.

Na závěr lze Platónovi (a jeho Tímaiovi, autorsky nejistou Epinomis ponechme stranou) vytknout, že ačkoli uvádí živly nejprve v těchto biologických souvislostech, nedotahuje tuto fyzikálně-biologickou klasifikaci do důsledků. Nedůslednost a neúplnost v této oblasti vynikne zvláště ve srovnání s detailností a důkladností jeho vysvětlení geometrického základu živlů a jejich druhů (Tim. 53c-61c, viz dále v této kapitole i v oddíle B. b.).

Živly a vjemy

Pomocí živlové teorie dokáže Platón vysvětlit také smyslové počitky. Např. vidění je popsáno jako kontakt vnějšího mírného ohně – denního světla – s příbuzným vnitřním ohněm, který prochází očima ven z těla a jaksi „ohmatává“ okolí (Tim. 45b-46c). Později (61e-62b) je odůvodňováno, proč je oheň vnímán jako teplý a vlhkost jako chladná, což vzato z druhé strany znamená, že Platón osvětluje vjemy tepla a chladna na živlové úrovni (přímo na úrovni geometrického základu, s nímž se teprve budeme seznamovat, proto se nyní nemůžeme pouštět do podrobností).

Živly a fyzikální rozmanitost

V tuto chvíli se už konečně dostáváme k čistě fyzikální rovině živlové teorie, na níž uvidíme, jaké jevy neživé přírody dokáže tato teorie v platónském podání objasnit.

Stále v Tímaiovi, nyní v pasáži 58c-61c, Platón píše o druzích jednotlivých živlů a také o jevech, jež vznikají kombinací některých živlů. Příčinné vysvětlení se opět zakládá na geometrii živlů, proto se nyní omezíme na přehled vybraných vysvětlených jevů, což je ostatně hlavním cílem této kapitolky. Přehled podáme schematicky, přičemž pod jednotlivé živly podřadíme vybrané skutečnosti.

• Oheň
  • plamen
  • světlo
  • zůstatek ohně v rozžhavených tělesech po uhasnutí plamene
• Vzduch
  • čistý aithér
  • další druhy bez vlastního označení
  • mlha
• Voda
  • druh přirozeně tekutý – např. šťávy, tj. kapaliny „procezené rostlinami“ (mj. víno, olej, pryskyřice, med)
  • druh zkapalnělý (látky roztavené působením ohně) – např. zlato nebo měď
• Země
  • kámen (průsvitné krystaly nebo méně hodnotné nekrystalické formy minerálů)
  • pálená hlína
  • draslo
  • sůl
• Voda a země
  • látky sklovité a tavitelné druhy kamenů (podíl země > podíl vody)
  • látky voskovité a vonné (podíl vody > podíl země)

Jak lze vidět, čtyři živly umožňují vysvětlit pestrou skladbu neživé skutečnosti. Můžeme se domnívat, že podobně by Platón dokázal k živlům či jejich kombinacím přiřadit jakoukoli látku nacházející se v přírodě či vzniklou lidským zpracováním přírodních surovin (výslovně to konstatuje pro kapaliny – 59c-d). Zároveň je zřejmé, ale také vzhledem k době pochopitelné, že rozdělení vychází z určitých pozorovatelných vlastností a nikoli z určení vnitřní struktury. Proto v něm najdeme pro nás překvapivé zařazení zlata či obecně kovů pod vodu nebo mlhy pod samotný vzduch (mlha je přece vlhká, měla by tedy být nějakou kombinací vody a vzduchu).

V úplném závěru této kapitolky můžeme prohlásit, že Platón bohatě využívá živlovou teorii pro vysvětlení jevů fyzikálních i biologických. K tomu mu dostačují právě čtyři tradiční živly.

Ovšem jestliže se zabýváme Platónem, asi by nás trochu překvapilo a zklamalo, kdybychom u něj nenalezli nic víc, než co přinesla starší myslitelská tradice. A skutečně, následující kapitolka nás seznámí s radikálním a jedinečným Platónovým rozpracováním představy o čtyřech živlech.

Když se řekne „počátky“ či „elementy“, rozumí se tím něco základního, prvotního, co samo už žádný další základ či počátek nemá. Je-li elementů více, pak také platí, že stojí na stejné úrovni, jsou na sobě nezávislé a odlišují se podstatnými vlastnostmi.

Viděli jsme, že čtyři tradiční elementy jsou podle Platóna takovým základem pro vše živé i neživé. Ukázali jsme (totiž jen naznačili, stejně jako sám Platón), jak je to „vše“ z elementů složeno. Mohlo by se tedy zdát, že zbývá popsat vlastnosti elementů a budeme mít tuto problematiku vyčerpánu.

Ovšem to bychom se nesměli zabývat Platónem. Platónem, který jakožto velký myslitel postoupil snad ve všech oblastech dále než jeho předchůdci a který byl natolik ovlivněn pýthagorejským viděním skutečnosti, že chtěl celý svět založit na matematických prvcích.

V „živlové teorii“ se Platónův postup projevuje geometrickým založením čtyř elementů, tedy nalezením jejich společného základu. Ale – není tím narušena elementárnost elementů? Nepopírá se tím úvodní vyjádření této kapitolky?

Na první pohled se zdá, že pokus najít základy základů je vlastně metodickou chybou – označujeme za základ něco, co ve skutečnosti základem není. Avšak celá věc nemusí být tak jednoduchá. Můžeme uvést příklad z moderní vědy, jenž Platónův postup ospravedlňuje.

S malým zjednodušením platí, že elementy z hlediska chemie najdeme v periodické soustavě prvků, chemie se pak – stále zjednodušujeme – zabývá vzájemnými interakcemi atomů jednotlivých prvků. Fyzika ovšem tyto atomy dále rozebírá, až dospěje k podstatně menšímu počtu elementů – elementárním částicím (leptonům, kvarkům a částicím zprostředkujícím silové působení).

Podobně lze chápat Platónův postup. Z hlediska fyzikálního lze rozlišit čtyři elementy – živly. Ovšem tyto živly samotné lze z hlediska jiné disciplíny dále analyzovat a nalézt jejich společné základy. Takovou disciplínou je pro Platóna geometrie.

Než osvětlíme tohle další zarážející tvrzení, vyložíme věc samotnou. Jak tedy jsou založeny elementy na geometrické rovině?

Elementy = pravidelná tělesa

Existuje pět pravidelných těles (běžně nazývaných také přímo „platónskými tělesy“), tj. těles, jejichž plochy jsou tvořeny shodnými mnohoúhelníky a z jejichž vrcholů vychází vždy stejný počet hran: čtyřstěn (z řečtiny tetraedr), šestistěn (krychle, hexaedr), osmistěn (oktaedr), dvanáctistěn (dodekaedr) a dvacetistěn (ikosaedr). O čtyřech živlech Platón tvrdí (viz Tim. 55d-56c), že každému z nich náleží jeden z těchto tvarů, tj. že každý z nich je tvořen velmi malými pravidelnými tělesy jednoho druhu. Přiřazení se děje především na základě kritéria pohyblivosti (či naopak stability) a dále na základě „ostrosti“ (jíž se rozumí schopnost působit rozrušení jiných živlů):

šestistěn - nejstabilnější, nejméně pohyblivý

země

čtyřstěn - nejpohyblivější, nejmenší (co do počtu ploch), nejostřejší		oheň
osmistěn - méně pohyblivý, větší, méně ostrý		vzduch
dvacetistěn - co do pohyblivosti mezi vzduchem a zemí, největší, méně ostrý než vzduch		voda

(Všechny obrázky v tomto oddíle © Michal Peichl, 2012.)

Dvanáctistěn přišel zkrátka, Platón nezavádí pátý živel. Proto mu poměrně neurčitě připisuje jinou funkci - prý byl užit při utváření celku kosmu (55c). Snad se tím naznačuje souvislost s dvanácti souhvězdími zvířetníku. Podle moderních badatelů také dvanáctistěn nejvíce ze všech pěti pravidelných těles připomíná kouli, jež je tvarem celého kosmu.

Jaký je fyzikální význam takového přiřazení? Naznačíme jen stručně. Krychle (pro jednoduchost uvažujme jen stejně velké) lze srovnat těsně k sobě, bez mezer a výsledné uspořádání bude stabilní, samo od sebe se nebude pohybovat. Stejně bez působení jiných živlů (především vzduchu – větru – a vody) zůstává na místě a beze změny země.

Zato čtyřstěn má velmi ostré hrany (a je menší, tedy i pronikavější než o něco méně ostrý osmistěn), jimiž může „řezat“ jiné živly, vnikat do nich, rozlučovat jejich tělesa od sebe, a tím podstatu živlů ničit, jako to dělá fyzikální oheň. Vzduch jako osmistěn a voda jako dvacetistěn jsou z hlediska těchto vlastností mezi ohněm a zemí.

Živly jsou tedy tvořeny pravidelnými tělesy. Ale kde jsou slibované společné základy základů? Dobrá otázka, Platónova úvaha totiž vede ještě dále.

Trojúhelníky – skladebné prvky těles

Pravidelná tělesa, jež tvoří živly, mají plochy tvořené trojúhelníky a právě ty jsou posledním skladebným základem smyslově vnímatelné skutečnosti (55c-d). Protože výše uvedená pravidelná tělesa se skládají ze dvou různých typů stěn – rovnostranného trojúhelníku a čtverce – potřebuje Platón jako základ dva rozdílné trojúhelníky.

Oba jsou pravoúhlé, jeden z nich navíc rovnoramenný, druhý je polovinou trojúhelníka rovnostranného. Z nich jsou pak seskládány plochy čtyř pravidelných těles následujícím způsobem:

Nyní jsou zřejmé dvě věci:

1. Tři ze živlů jsou tvořeny druhým trojúhelníkem – oheň (čtyřstěn), vzduch (osmistěn) a voda (dvacetistěn). Navíc mají totožné plochy, což Platónovi umožňuje vysvětlit jejich vzájemné přechody.
   Ty jsou dány jednoduše poměrem ploch a předpokladem (obsaženým v pasáži 56d-57a), že jednotlivé tvary mohou být působením okolí, tedy jiných těles, např. „řezáním“ ostrým ohněm, rozloučeny na jednotlivé plochy, které se pak seskládají v jiné těleso. Nejjednodušší příklad – z jednoho osmistěnu vzduchu vzniknou dva čtyřstěny ohně. Složitější přechod – z jednoho dvacetistěnu vody vzniknou dva osmistěny vzduchu a jeden čtyřstěn ohně.
   Samotný proces „rozřezání“ či rozdělení těles nebo naopak spojování není nijak blíže popsán – můžete sami přemýšlet, co vše by bylo třeba vysvětlit.
   Zajímavý důsledek skládání těles ze dvou typů trojúhelníků však představuje určitá izolovanost země (naznačená i jejím oddělením v přehledu výše). Ta se totiž nemůže měnit v žádný jiný živel, jelikož je ohraničena plochami odlišných trojúhelníků.
2. Dvanáctistěn je tvořen pravidelnými pětiúhelníkovými plochami, jež nelze vytvořit ze dvou zvolených (a „nejdokonalejších“) trojúhelníků. Nemůže tedy být převeden na stejný základ, a to je důvodem jeho vyloučení z úvahy o živlech.

Ovšem po těchto dílčích vyjasněních je třeba vyjasnit nejdůležitější věc:

Proč trojúhelníky?

Nebo jinak formulováno – proč Platón hledá poslední základy fyzického světa právě v geometrii?

Geometrii spolu s aritmetikou, hudbou a astronomií (poslední dvě pojaty v kvantitativní, „aritmetické“ rovině) označil Platón už v sedmé knize Ústavy (R. 524e-531c) za disciplíny nezbytné na cestě k nejvyššímu poznání. Jejich zásluha spočívá v tom, že poznávajícího odvádějí od smyslové skutečnosti k pravému jsoucnu, smyslově nevnímatelnému – ovšem zde už překračujeme vymezení našeho kurzu, proto rychle zpět.

Ani tento „studijní plán“ z Ústavy není ještě úplnou odpovědí na položenou otázku, protože se netýká přímo vztahu geometrie a fyziky. Více se dozvíme ze samotného Tímaia, kde je celý výklad o geometrickém základu živlů uveden slovy:

Předtím tedy všechno toto bylo bez rozumného řádu a míry; když však bůh se jal pořádati vesmír, tu nejprve určitě odlišil tvary a čísly oheň, vodu, zemi a vzduch, které předtím měly sice jakési stopy své vlastní podstaty, ale celkem přece byly v takovém stavu, v jakém jest přirozeně všechno, kdykoli jest od něčeho vzdálen bůh. To pak, že bůh je vytvářel pokud možno nejkrásněji a nejlépe, kdežto dříve takové nebyly, budiž nám jednou pro vždy při všem podkladem...
Tim. 53a-b (zvýraznění J. P.)

Vlastně je to velmi prosté. Geometrie a aritmetika jsou přesné disciplíny, jež dokáží své předměty uchopit bez jakékoli nejasnosti, nejednoznačnosti, bez „rozmazanosti“ (srovnejte rozdíl mezi vlastnostmi „vysoký 185 cm“ a třeba „modrozelený“). Proto právě matematický výklad mohl být pro Platóna výrazem řádu skutečnosti. Dokonce by tvrdil, že jen to, co je uspořádáno na matematických základech, obsahuje řád. Jestliže pak byl přesvědčen, že v materiálním světě navzdory jeho proměnlivosti a nestálosti spatřuje řád, tedy něco vymezeného, pravidelného a stálého, byl vnitřně nucen nalézt nebo stanovit matematický základ látkové skutečnosti.

Přesvědčení o matematické podstatě řádu jako takového se zrcadlí i v Platónově požadavku na uspořádání lidského života podle čísla:

... vůbec jest uznati, že dělení a střídání čísel je ke všemu užitečné, i pokud se čísla střídají sama mezi sebou i pokud to je střídání v délkách a v hloubkách a také v tónech a v pohybech, jednak přímých ve směru sem a tam, jednak točivých kolem dokola. Se zřením na toto všechno má zákonodárce přikazovat všechno občanům, aby se neuchylovali od tohoto číselného řádu.
Zákony V, 747a

Autor Epinomidy pak doplňuje (Epin. 976d-977b), že znalost čísla jako nejvyšší moudrost a nejdůležitější nauka pochází z pozorování pohybů nebeských těles.

Ve fascinaci přesností matematiky a jasností uspořádanosti založené na matematických vztazích můžeme vidět Platónovu vědomou a často i explicitní (viz např. Ústava 530d) návaznost na pýthagorejce.

Geometrie a fyzika?

Moderní fyzika i chemie se zabývají empirickými skutečnostmi, proto tvrzení, že fyzika nachází základy chemických prvků, nepřináší žádný zásadní problém. Ovšem geometrie je na rozdíl od fyziky disciplínou abstraktní, čehož si byl velmi dobře vědom i Platón, který právě tuto skutečnost považoval za přednost geometrie – nezabývá se proměnlivým jsoucnem látkovým, nýbrž skutečným a neměnným. Jenže pak analogické tvrzení, totiž že geometrie vysvětluje podstatu fyzikálních elementů, zásadní problémy obsahuje.

Na zřejmě nejvýznamnější z nich upozornil už Aristotelés v první kapitole třetí knihy spisu O nebi (De cael. 299a2-300a19). Jeho úvahu můžeme shrnout následovně:

• Budeme-li tvrdit, že se tělesa skládají z ploch, pak musíme přijmout i tvrzení, že plochy se skládají z čar a čáry z bodů.
• Ovšem body nemají žádnou tíži, tedy ji nemohou mít ani čáry, ani plochy.
• Pak ani spojením jakéhokoli počtu ploch nevznikne těleso, jež by mělo byť sebemenší tíži.
• Jak tedy vysvětlíme, že elementy se tíží liší (což Platón výslovně uvádí)?

Obecně se pak tyto problémy týkají otázky, jak čistě geometrické plochy mohou vytvořit tělesa se smyslově vnímatelnými, „látkovými“ vlastnostmi (viz opět Aristotelés, O vzniku a zániku I 2, 316a). Platón by se zřejmě hájil tím, že tyto vlastnosti nenáležejí samotným geometrickým tělesům, nýbrž teprve jejich shlukům (viz např. vysvětlení měkkosti a tvrdosti v Tim. 62b-c), přesto se vnucuje pochybnost, že by abstraktní geometrické plochy byly s to zapříčinit všechny vlastnosti fyzikální. (Objevuje se i názor – P. Kalkavage, že vysvětlení živlů pomocí geometrických těles je spíše geometrická metafora a analogie než doslovně míněná teorie.)

Jestliže tyto komplikace Platóna neodradily od geometrického výkladu, tím výrazněji se vyjevuje jeho pýthagorizující přesvědčení o pevném a neměnném řádu v proměnlivé látkové skutečnosti, který vychází z matematické přesnosti skutečnosti nadsmyslové, inteligibilní.

Při nahlédnutí do Epinomidy jsme už narazili na pátý živel, aithér. Platón jej určitě dobře znal – vyjadřuje se o jeho významu v Anaxagorově myšlení (viz Phd. 98c) nebo jej úplně samozřejmě zmiňuje jako jeden ze živlů v Kratylovi (408d-e, 410b). Proto má otázka po místě aithéru v Platónově výkladu látkového světa plné oprávnění. Není pak možno chápat Epinomis jako úplnější vyjádření Platónovy fyziky, podobně jako obsahuje detailnější líčení druhů či tříd živočichů?

K odpovědi na tuto otázku se přiblížíme tím, že ji nejprve přeformulujeme do věcnější podoby: Náleží aithéru v Platónově fyzice nějaká nezastupitelná funkce? Jestli takovou funkci objevíme, jistě aithér do Platónova myšlení patří. Jestli takovou funkci neodhalíme, bylo by zavedení aithéru do teorie zbytečné.

Zkoumání začneme ve výše zmíněných dialozích – jestliže v nich Platón aithér uvádí, jistě tam hraje nějakou roli.

Kratylos

Vyšetření tohoto dialogu bude velmi rychlé. Téma odkazovaných pasáží je totiž zcela nefyzikální – jedná se určování etymologie předložených „jmen“, pojmů (navíc někdy spíše ironické než vážné). V rámci této myslitelské práce jsou mezi jinými předloženy i termíny gé (= země), aithér (αἰθήρ; „étér“, nepřekládá se), aér (= vzduch), pýr (= oheň) a hydór (= voda). Těchto pět jmen je evidentně uvedeno jakožto termíny běžně užívané při výkladech o látkové podstatě světa, a tedy z toho nelze vyvodit jakoukoli souvislost s Platónovou vlastní fyzikou.

Faidón

Poměrně snadno se lze vypořádat také s uvedením termínu aithér ve Faidónovi. Nemáme teď na mysli výše uvedenou zmínku o Anaxagorově užití termínu – to má pochopitelně pouze historický význam, netýká se Platónovy fyziky. Později (Phd. 109b-111c) však Platón nechává Sókrata hovořit o jakési krásnější zemi, jež má skutečný povrch vysoko nad námi (nad námi Řeky) a na níž odpovídá našemu vzduchu právě aithér jakožto o stupeň čistší prvek (stejný rozdíl je mezi vzduchem a vodou – například z hlediska průhlednosti).

Tohle vyjádření jako by naznačovalo, že aithér do Platónova popisu látkového světa patří. Tento náznak je však zeslaben tím, že vypravování o této zemi pod nebem je označeno za μῦθος (mýthos), tedy mýtus, a proto jej nemůžeme považovat za vážnou fyzikální teorii. A druhé zeslabení vychází z toho, že celé vypravování jako by bylo metaforou světa skutečných jsoucen, tedy idejí, jejichž nedokonalým obrazem je náš materiální svět. V tom případě by se vlastně popis netýkal látkového světa, jenž je tématem našeho kurzu, a aithér by nepatřil mezi jeho elementy.

Tímaios

V tomto spise konečně nalezneme aithér jakožto součást systematicky budované teorie – ovšem na pozici, jež jej okamžitě vylučuje z kandidatury na pátý element. Platón totiž pojímá aithér jako druh vzduchu, konkrétně ten nejčistší (naopak nejméně čistým druhem vzduchu je mlha – Tim. 58d).

To zároveň znamená, že aithér má stejný geometrický základ jako vzduch. Přitom Platónovi zůstalo jedno pravidelné těleso – dvanáctistěn – takříkajíc nevyužito, i když z hlediska symetrie a maximální geometrizace skutečnosti by se mu určitě zamlouvalo, kdyby měl pro každé pravidelné těleso jeden živel. Jestliže přesto neřekl - „pátému pravidelnému tělesu, dvanáctistěnu odpovídá pátý živel, aithér“, musel být pevně přesvědčen, že ten samostatným živlem není.

Tohle můžeme považovat za rozhodující argument proti domněnce, že by už Platón – a ne až Aristotelés – dospěl k teorii o aithéru jako pátém elementu.

Epinomis

Co ale v tom případě s Epinomidou? Odpověď je už jednoduchá – zavedení aithéru jako pátého živlu představuje silný argument pro pochybnosti o Platónově autorství spisu. Jak jsme viděli, Platón takový prvek nepotřebuje a v žádném z autentických dialogů jej systematicky do svých teorií nezavádí.

A můžeme dodat, že vlastně ani v samotné Epinomidě nemá podstatnou a nezastupitelnou funkci. Naopak jsme viděli (viz 1. B. a.), že živé organismy, které by měly mít v sobě převahu aithéru, se velmi podobají těm s převahou vzduchu, takže není vidno, proč by se i „druhová teorie“ nemohla bez aithéru obejít.

Tuto kapitolku můžeme tedy ukončit malým holdem Aristotelovi, neboť to byl až on, kdo nejenže pozvedl aithér mezi elementy, ale dokonce jej učinil elementem prvním a nejvznešenějším.

Položme si jednoduchou otázku: Jak vypadá kosmos jako celek podle Platónových představ, tedy jaká je struktura kosmu? Ovšem doplňme hned výhradu: Byť se otázka zdá být přirozenou, je otázkou ne-platónskou, tj. otázkou, která (stejně jako otázky položené v oddíle 1. B.) nepostihuje Platónovy záměry a jeho přístup k výkladu problematiky. Jeho nejvlastnější způsob výkladu si představíme až v následujícím oddíle, přičemž by na pozadí nynějšího tázání měly více vyniknout jeho zvláštnosti.

Prozatím budeme postupovat velmi jednoduše.

1. Chceme-li uchopit nějakou strukturu, tedy vnitřní uspořádání nějaké věci jako celku, musíme především identifikovat její části nebo prvky. V případě kosmu to budou jednotlivá nebeská tělesa.
2. Dále je možné (striktně vzato tento krok není zcela nezbytný) se věnovat charakteristice prvků.
3. A konečně je třeba popsat samotný celek, strukturu, tedy vztahy mezi prvky.

Ad 1. Nebeská tělesa

Z tohoto hlediska nenajdeme u Platóna nic nového, což ostatně nebude možné, dokud se někdo nepodívá na oblohu dalekohledem. Jako první a nejdůležitější a nejzřejmější těleso v kosmu se všem antickým myslitelům jevila Země. Dále Platón stejně jako už mladší pýthagorejci či později Aristotelés rozlišil sedm samostatně se pohybujících těles, planet či „bludic“. K nim samozřejmě patří pět pouhým okem viditelných planet v našem pojetí, tj. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, a pro nás překvapivě také Slunce a Měsíc. Připomeňme však, že podle Řeků (a ještě dlouhá staletí i podle téměř všech pozemšťanů) i Slunce a Měsíc obíhají kolem Země a například od Venuše se z tohoto pohledu liší především svou velikostí a oběžnou dobou.

Podstatně odlišným typem těles jsou „stálice“, „hvězdy“ v moderním smyslu slova, což je sice soubor mnoha svítících těles, která se však všechna pohybují synchronně, „spolu“, a jeví se tedy jako těleso jediné.

Tedy souhrn vypadá následovně: Země, sedm samostatně obíhajících těles a hvězdy jako pohybově jednotný soubor.

Ad 2. Charakteristika nebeských těles

Dialogy nás zpravují pouze o několika málo vlastnostech nebeských těles.

Složení: S tradicí sdílí Platón také názor na složení nebeských těles – jsou především z ohně (Tim. 39e-40a). Důvod je nasnadě, nebeská tělesa se jeví jako zářící a ze čtyř živlů sám od sebe září jen oheň. Jak uvidíme v oddíle 1. D. b., vše vzniklé a tělesné musí obsahovat i zemi a vzduch a vodu, ale tyto živly budou mít ve hvězdách podstatně menší zastoupení. Tento výklad potvrzuje i explicitnější popis z Epinomidy (981e – viz 1. B. a.).

Tvar: Shodně se dialogy vyjadřují i o tvaru hvězd – jsou to koule (viz Tim. 40a a Leg. 898e), což odpovídá jak vjemu Slunce a Měsíce, tak i Platónově pevnému přesvědčení, že nebe se pohybuje v kruhu a že celý svět je kulového tvaru (Tim. 33b).

Velikost a vzdálenosti: Po složení a tvaru bychom ještě rádi poznali Platónovu představu o velikosti těles a o vzdálenostech v kosmu, avšak překvapivě žádné údaje nenacházíme. Platón podává geometrický výklad živlů, detailně kvantitativně určuje složení duše (Tim. 35b-36b), zmiňuje různé oběžné doby planet (39b-d), avšak alespoň nějaké vyjádření o velikosti najdeme jen v problematické Epinomidě (983a): „... o slunci totiž je možno správně usoudit, že celé je větší než celá země, a všechny obíhající hvězdy mají přímo podivuhodnou velikost.“ Uvážíme-li, že nebeská tělesa jsou podle autentických Platónových vyjádření bohové (viz oddíl 1. B. a.), jež je třeba ctít, můžeme spekulovat, že si je představoval spíše jako tělesa úctyhodně velká než malá, a tedy v tomto případě lze Epinomidě důvěřovat.

Další „fyzikální“ vlastnosti dialogy nebeským tělesům nepřipisují, proto postupujeme ke třetímu bodu.

Ad 3. Uspořádání nebeských těles v kosmu

(Platónův kosmos © Michal Peichl, 2012.)

Čistě ze strukturního hlediska je uspořádání jednoduché. Uprostřed kosmu se nachází kulatá Země. To je naznačeno v Tímaiovi (40b), ale především detailně popsáno a odůvodněno v ranějším Faidónovi (Phd. 108d-109a). Vnější hranici celého kulového kosmu tvoří stálice. Jedná se zřejmě o nezávislá tělesa (jednotlivé bohy), která se však ze své podstaty pohybují zcela synchronně (Tim. 40a-b). Pozorovateli na Zemi se zdá, že celý kosmos se každodenně otáčí kolem světové osy od východu k západu, a protože tímto pohybem jsou unášena i všechna tělesa včetně Slunce, je právě tento pohyb příčinou střídání dne a noci. (Tim. 36c, 39c-d).

Mezi Zemí a stálicemi se nacházejí dráhy sedmi individuálně se pohybujících těles, jejich pořadí od středu směrem ke hvězdám je Měsíc, Slunce, Venuše, Merkur [1], Mars, Jupiter, Saturn (Tim. 38d).

Jejich oběžné dráhy jsou při pohledu na oblohu skloněny vůči nebeskému rovníku, tj. rovině vytvářené otáčením celého kosmu - viditelným oběhem stálic - o 23,5°. To je způsobeno sklonem zemské rotační osy vůči rovině dráhy Země kolem Slunce (tj. ekliptice), jež se příliš neliší od rovin drah ostatních planet.

Velikosti drah těchto sedmi těles mají být v harmonických poměrech daných posloupností 1, 2, 3, 4, 8, 9, 27 (Tim. 35b-36d), ovšem žádný bližší údaj Platón neposkytuje.

Všem nebeským tělesům však náleží ještě jeden pohyb, totiž rotace kolem vlastní osy (40a-b).

V této souvislosti se objevuje jeden závažný a stále aktuální problém. O Zemi se totiž říká, že je „strážcem a původcem noci a dne“ (40b-c), ale v téže větě je obsaženo vyjádření, jež naznačuje, že i Země má vlastní rotaci. Komplikovanost věty se projevuje už v různých překladech. Zatímco F. Novotný překládá tak, že Zemi pohyb nenáleží („Zemi pak, naši živitelku, obalenou kolem osy protínající vesmír...“), kupříkladu D. Zeyl hájí opačnou možnost („The Earth he devised to be our nurturer, and, because it winds around the axis that stretches throughout the universe...“; zvýraznění textu v obou případech J. P.).

Co je podstatou problému? Jestliže střídání dne a noci je zapříčiněno otáčením celého kosmu, měla by Země být zcela v klidu, bez rotace. Kdyby totiž byla také pohybována tím pravidelným kosmickým pohybem (což by vlastně znamenalo, že jsouc uprostřed světa rotuje kolem vlastní osy), byla by otočena stále stejně vzhledem ke Slunci, a tedy střídání dne a noci by nenastávalo!

Na druhou stranu také Země je bohem, dokonce prvním a nejváženějším (40c), tedy má duši a měl by jí náležet vlastní pohyb (právě duše totiž působí pohyb, viz 36c-d, 38e-39a). A protože se nachází uprostřed kosmu, a tedy se nemůže pohybovat z místa na místo, zbývá jí zdá se jen otáčení kolem vlastní osy. Ale jak v tom případě bude „původcem dne a noci“? Obhájci interpretace, podle níž Zemi náleží vlastní pohyb, (např. autor asi nejvýznamnějšího moderního komentáře k Tímaiovi F. M. Cornford) tvrdí, že Země skutečně je unášena celokosmickým otáčením, ale protože její vlastní rotace se děje v opačném směru a stejnou rychlostí, zůstává vlastně z absolutního hlediska v klidu. A díky tomu se nebe včetně Slunce vzhledem k ní skutečně otáčejí, a její opačný pohyb tak skutečně „stráží noc a den“.

Nyní už je nutno odhalit pravý Platónův záměr a položit si relevantní otázku o jeho výkladu kosmu.

[1] Vlastos (Plato's Universe, pozn. 61, s. 45) přidává odkaz na R. 616e-617b a dodává, že takové uspořádání převažovalo u řeckých astronomů až do 2. st. př.

Podstatu platónského výkladu – a dokonce ve výslovném protikladu k předsókratovskému myšlení – vyjadřuje Sókratés v dialogu Faidón:

Ale jednou jsem slyšel kohosi číst z knihy, jak pravil, Anaxagorovy, že prý rozum je to, co působí řád a co je všeho příčinou; tu jsem měl radost z této příčiny a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, že rozum je příčinou všech věcí, a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy rozum, působící řád, všechno pořádá a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla v nejlepším stavu; jestliže by tedy někdo chtěl nalézt u každé věci příčinu, jak vzniká nebo zaniká nebo je, že musí u ní nalézt to, jaké je pro ni nejlepší buď bytí nebo kterýkoli jiný stav nebo činnost; z tohoto tedy důvodu že nenáleží člověku nic jiného zkoumat, jak o té samé věci, tak o ostatních nežli stav nejlepší a nejdokonalejší.
Faidón 97b-d

Platónská otázka tedy míří na „dobro“ věci, na její „účel“ (řecky τέλος, proto „teleologický“ výklad). Zatímco my jsme dnes zvyklí otázku „proč je věc taková?“ chápat ve smyslu „jaké síly a procesy způsobily, že se věc takto realizovala či vyvinula?“, pro Platóna měla význam „k čemu je dobré, že věc byla takto uspořádána, a k jakému účelu tato věc slouží?“ Účel čehokoli je spojen se záměrem a záměrné jednání zase s rozumem, proto Platón neoddělitelně spojuje účel, „dobro“ věci s rozumným plánem či uspořádáním.

Jak vidno, termín „příčina“, který je obecně předmětem otázky „proč?“, je v těchto dvou přístupech pojímán značně odlišně.

Konkrétní podobu zkoumání účelu popisuje Sókratés vzápětí:

... jsem myslil, že jsem nalezl učitele příčiny toho, co jest, odpovídajícího mému přání, Anaxagoru, a ten že mi nejprve poví, zdali je země plochá, či kulatá, a až mi to poví, že mi k tomu vyloží i příčinu a nutnost, a to tak, že řekne, co je lepší, a že bylo lépe, aby byla taková; a jestliže řekne, že je země uprostřed, že k tomu vyloží, že bylo lépe, aby byla ve středu... Ovšem také o slunci jsem byl připraven zrovna tak se dovědět, i o měsíci a o ostatních hvězdách, o jejich poměrné rychlosti a obratech a ostatních stavech, jak asi je pro každou lépe vykonávat ty činnosti a snášet stavy, které snáší.
Faidón 97d-98a

Protože se setkáváme se skutečně výrazným rozdílem oproti tázání naší moderní vědy (ale i filosofie), zamysleme se nad tím. Platónovo (či obecněji antické) zaměření na účelový výklad přírody obsahuje přinejmenším dva důležité aspekty.

• Nalézání účelnosti v přírodě ji činí člověku blízkou a srozumitelnou, protože člověk sám se ve svém jednání řídí právě účely, k nimž směřuje. (Například čtete tento text, abyste se dozvěděli nějaké informace důležité k tomu, abyste absolvovali tento kurz a získali kredity, které se Vám budou hodit zase k tomu, abyste úspěšně dokončili své studium. – Jestli se mýlím a sledujete zde jiné, idealističtější účely, mýlím se rád.) Teleologický výklad přírody proto může snadno do svého rámce zahrnout i předpis pro lidské jednání, tedy může zahrnout účel lidského života do účelu celého kosmu (viz například Tim. 41a-42e). Lidský život a lidská morálka pak jsou založeny ontologicky či metafyzicky.
• Sklon k takovému přístupu byl v Platónově době usnadněn tím, že druhý způsob vysvětlení („kauzální“, udávající příčinu, latinsky causa) je mnohem obtížnější. Jak uvidíme, hledání účelu v přírodě je nutně spekulací, protože účelnost nelze měřit či pozorovat, a do spekulace se můžeme pustit kdykoli. Naproti tomu adekvátní kauzální vysvětlení takové všední skutečnosti, jak je pád vrženého kamene zpět na Zemi, bylo nalezeno až po více než dvou tisíciletích od zrodu evropské filosofie (a potažmo vědy). A ještě si uvědomme, jak sofistikované nástroje (mikroskopy, dalekohledy, urychlovače, kosmické sondy...) používá věda současná, aby nalezla niterné příčiny věcí. Je zřejmé, že pro poznání v Platónově době musela být cesta teleologického výklad mnohem schůdnější a navíc lákavější.

Platón byl hluboce přesvědčen o rozumovém uspořádání celého světa, a proto nepochyboval o potřebě účelového výkladu. My ovšem můžeme trochu pochybovat a Platóna požádat, ať uvede nějaké doklady rozumového a účelného uspořádání kosmu, které by teleologický výklad ospravedlňovaly.

V tom případě nás jistě odkáže na několik pasáží svých dialogů (Tim. 34a, 39d-e, Leg. 898a-c), v nichž za projev rozumného uspořádání označuje pohyb v kruhu, jenž pozorujeme na obloze. Nejvýslovnější vyjádření nabízí dvanáctá kniha Zákonů (a ještě explicitnější a detailnější sporná Epinomis 982a-983b), kde se o nebeských tělesech či „hvězdách“ říká:

... kdyby byly bez duše, nikdy by se neřídily početními zákony tak podivuhodně přesnými, nemajíce v sobě rozumu; ... je to rozum, který uspořádal všechny věci, jež jsou na nebi.
Zákony 967b

Přesvědčení o rozumovém a účelném uspořádání kosmu tedy Platón dokládal především pozorováním pravidelného kruhového pohybu nebeských těles.

Tuto kapitolku uzavřeme obecnější úvahou. Vysvětlení kruhového pohybu nebeských těles – pohybu tolik odlišného od způsobu, jímž se pohybují kameny, tekutiny atd. kolem nás – představovalo nejen pro Platóna, nýbrž pro celou antickou (i středověkou) filosofii a vědu velkou nesnáz. Vyskytla se různá a zvláštní vysvětlení, která se však po objevu gravitačního zákona ukázala jako neplatná či přímo absurdní. A to platí pro Platónovo teleologické vysvětlení ve vrchovaté míře – ale právě až v okamžiku, kdy postup poznání umožnil pochopení gravitačního působení a formulaci gravitačního zákona (I. Newton, druhá polovina 17. st.).

Platónův pokus o vysvětlení je tudíž v kontextu jeho doby pochopitelný.

Teď konečně můžeme představit pravý platónský výklad látkového světa, jak je podán v Tímaiovi.

• Svět je především uspořádán (nikoli „stvořen“ ve smyslu pozdějšího křesťanského konceptu stvoření z ničeho!) božským tvůrcem, démiúrgem (δημιουργός = tvůrce, řemeslník).
• Protože démiúrgos je dobrý, jeho cílem bylo uspořádat svět tak, aby byl co nejlepší (Tim. 29e).
• Z toho důvodu formoval svět podle dokonalého vzoru, jímž je věčný, nevzniklý, neměnný živý organismus („živok“ v překladu F. Novotného, „animal“ či „Living Thing“ v překladech anglických, v originále jednoduše ζῷον – zóon), uchopitelný pouze rozumem, tedy nemateriální, který v sobě zahrnuje všechny inteligibilní živé organismy, jako by byly jeho jednotlivými orgány (28a, 29a, 30c).
• Svět musí mít duši.
  • Aby svět byl nejlepší, musí mu náležet rozum, a aby mohl mít rozum, potřebuje duši (30b-c; rozum byl pro antické myslitele součástí duše, její nejvyšší schopností). Avšak co má duši, je živé, tedy i celý náš kosmos líčí Platón jako živý organismus.
  • Duše byla utvořena tak, aby obsahovala harmonické hudební poměry (35a-36b) a aby zajišťovala pohyby všech nebeských těles (36c-e, 38c-d). Vše, co jsme představili v oddíle 1. C., je dáno strukturou a pohybem duše celého světa.
  • Pohyby nebeských těles vytvářejí čas (37d-e), jenž je představen jako „pohyblivý obraz věčnosti“ a určován čísly (dny, měsíce, roky...). Existence času opět přibližuje tento svět věčnému vzoru a dobru. Vzniklý svět totiž samozřejmě věčný být nemůže (vůbec všechno tělesné, látkové podléhá vzniku a zániku, proto nemůže být věčné – 28b-c), ovšem čas jej věčnosti připodobňuje tím, že neustále opakuje tytéž pohyby – nebeská tělesa se při svém pozorovaném oběhu kolem Země dříve či později vracejí na stejná místa. Tak čas spojuje pohyb, změnu se stálostí – dokonce se říká, že je „věčným obrazem věčnosti“ (37d), tedy nebeská tělesa budou opakovat své oběhy bez přestání.
• Látka materiálního světa musí být složena ze čtyř konkrétních elementů.
  • Aby mohl látkový (tělesný) svět vůbec existovat, musí obsahovat oheň a zemi. Co je tělesné, je totiž nutně smyslově vnímatelné. Nejdůležitějšími smysly jsou zrak a hmat, a přitom zrakové vnímaní vyžaduje oheň, hmatové pak zemi (31b).
  • Aby bylo možno spojit dva prvky, je třeba nějaké spojení, funkce spojení ohně a země náleží vzduchu a vodě. Přitom mezi těmito čtyřmi prvky jsou vztahy úměrnosti, tj. poměr ohně ke vzduchu se rovná poměru vzduchu vůči vodě a vody vůči zemi (31c-32c).
  • Aby prvky jednoznačně vymezil a zajistil jim jejich identitu, uspořádal je božský tvůrce pomocí geometrických tvarů (53a-b; viz 1. B. b.). Totiž jestliže se oheň může měnit na vzduch a vodu, proč o něm hovoříme jako o ohni? Platón odpovídá – co je aktuálně složeno z pravidelných čtyřstěnů, to je ohněm.
• Živé organismy byly utvořeny také kvůli dokonalosti a úplnosti tohoto světa, tedy aby se co nejvíce podobal svému vzoru (39e-40a, 41b). S nejvyššími třídami či rody organismů – dělených podle živlů – jsme se seznámili už v oddíle 1. B. a.
• Zvláštní pozornost je věnována člověku, i když jak už také víme, člověk rozhodně není nejvyšším druhem. Ovšem, Platón sám patřil k tomuto druhu, proto není divu, že se snažil důkladně popsat právě jeho podstatu a životní úkol, tj. vlastně odhalit jeho účel.
  • Hlavním lidským úkolem je překonat úroveň pouze tělesného života (přijímání potravy, rozmnožování, citová hnutí) a dospět k životu rozumovému (tedy duševní činnosti), jenž by spočíval v jakési „totožnosti a stálosti“. Dosažení takového stavu by znamenalo vymanění duše z dalšího vtělování a trvalou existenci bez těla, což je její původní a nejlepší stav (42a-d).
    Překvapivě i tomuto účelu slouží uspořádání nebeských pohybů, protože rozum jako nejlepší část duše je v příbuzenském poměru k duši celého světa, která tyto pohyby řídí. Protože fungování duše celku je dokonalejší, měli bychom pohyby nebe „následovat, a tak napravovat pohyby v naší hlavě, zkažené při narození, poznáváním harmonií všehomíra a jeho otáčení...“ (90c-d, viz také 47a-b). Uspořádání nebe tedy představuje vzor pro lidský život, a morálka je tak založena ontologicky či kosmologicky.
  • Teleologickému vysvětlení lidského těla a jeho spojení s duší věnuje Platón především dlouhou část 69c-79a. Přiblížíme si část této úvahy jakožto ukázku takového vysvětlení (a zkuste si je sami porovnat s výkladem naší současné vědy):
    Nejdůležitější částí člověka je duše, která je v tělesné rovině spojena s morkem. Aby byla duše dostatečně chráněna, tvořící božské bytosti vytvořily kosti, v nichž je morek schován a zabezpečen. Tomuto účelu slouží i lebka, protože také mozek považuje Platón za část morku, část obsahující nejlepší, rozumovou složku duše.
    Kosti samotné jsou spojeny pomocí šlach, aby se tělo mohlo ohýbat a natahovat, a obaleny masem (svaly), aby byl morek v kostech chráněn před horkem, chladem nebo před tvrdým nárazem při pádu.
    Protože však tlusté kosti či silná vrstva masa „odstiňují“ vnímavost duše, byl mozek přikryt pouze tenkou kostí bez masa a šlach. Hlava je kvůli tomu nejzranitelnější částí těla, ale zato nejbystřejší a nejrozumnější. Aby byla přece jen trochu chráněna před horkem a chladem, poskytli jí bohové aspoň kůži a vlasy, což není překážkou pro vnímání (73c-75e) – například i když máte dlouhé vlasy, můžete si je od očí snadno odhrnout, abyste viděli otáčení hvězdného nebe. (A z jiné části dialogu – 47a-b – doplňme, že zrak samotný byl člověku dán kvůli pozorování nebeských těles, jejichž opakující se pohyby vedly člověka k počítání a vůbec poznání čísla a k samotné filosofii, jež je pro něj největším dobrem. Takový je tedy účel očí jakožto smyslového orgánu.)

Účelnost uspořádání celého materiálního světa, jež je zaměřena na lidskou duši a zvláště na rozum jako nejlepší část člověka – to je nejvlastnější platónský pohled na svět kolem nás.

Zbývá ještě jedna naléhavá otázka – v jakém poměru je tento výklad k tomu „předsókratovskému“, fyzikálnímu, jenž byl představen v 1. D. a.?

Platón sám si otázku klade, a tedy můžeme použít jeho výslovné odpovědi. V části 1. D. a. jsme ukázali Sókratovu naději ve Faidónovi, že v Anaxagorově spise najde požadovaný příčinný výklad. Bohužel následovalo zklamání, protože Anaxagorás „k ničemu neužívá rozumu, ani mu nepřičítá žádné příčiny směřující k pořádání věcí, nýbrž ... za příčiny uvádí vzduchy a aithery a vody a mnoho jiných divných věcí.“ (Phd. 98b-c.) Absurdnost takového určení příčiny Sókratés demonstruje sám na sobě (98c-99a) – sedí snad ve vězení proto, že jeho tělo je díky spojení kostí a povolování a napínání svalů schopno zaujmout příslušnou pozici, nebo spíše proto, že on považuje za spravedlivé a nejlepší sedět v athénském vězení (a nikoli utéci pryč z Athén)?!

Platón je mistr ve volbě vhodných příkladů – kdyby se Sókratés zeptal například „proč mříž ve vězeňském okénku zůstává na svém místě a neutekla do Sparty?“, asi by své hosty příliš nepřesvědčil o nutnosti hledání účelových příčin. Nyní však může učinit následující rozlišení: Existují příčiny věcí a dějů, jež odhalují jejich účel či dobro, a pak existuje leccos, co představuje jakési nezbytné podmínky k tomu, aby příčina mohla působit, být příčinou (99a-b). Aby Sókratés mohl sedět ve vězení, protože je to to nejlepší, co může dělat, potřebuje ohebné tělo a určitou práci svalů především na dolních končetinách. Avšak bylo by nemístné označovat tělo nebo svaly za příčinu jeho klidného sezení.

Ještě explicitnější a úplnější úvahu o příčinách najdeme v Tímaiovi. Uvedeme dva klíčové texty, na jejichž základě problém vysvětlíme.

Toto všechno [tj. mechanické, fyzikální děje] náleží mezi vedlejší činitele, jejichž pomoci bůh užívá, aby uskutečňoval, pokud možno, podobu nejvyšší dokonalosti; ale obecné mínění jest, že to nejsou vedlejší, nýbrž hlavní činitelé všeho, jež ochlazují a oteplují i srážejí a rozpouštějí a způsobuji podobné účinky. Avšak nemají schopnost mít pro něco důvod a rozum. Jediné jest jsoucno, jemuž náleží mít rozum, totiž duše – toto pak je neviditelné, oheň však a voda a země a vzduch jsou vesměs látky viditelné – a milovník rozumu i vědění musí hledat především živlů rozumové přírody a teprve na druhém místě všech těch, které vznikají působením jiných činitelů, kteří se sami pohybuji a druhé věci přirozenou nutností uvádějí v pohyb. Podle toho jest činit i nám; promluvit o obou druzích příčin zvlášť, o těch, které za účasti rozumu jsou tvůrci věcí krásných a dobrých, i o těch, které zbaveny myšlení způsobují pokaždé věc nahodilou beze všeho řádu.
Tímaios 46c-e

Toto všechno [opět mechanické či fyzikální procesy nebo vlastnosti] tímto způsobem ve světě vznikání z nutnosti vzniklé přejímal tehdy tvůrce nejkrásnějšího a nejlepšího, když plodil boha soběstačného a nejdokonalejšího; sil v tom obsažených užíval za výpomocné příčiny, ale dokonalost ve všem, co vznikalo, vytvářel sám. Proto tedy jest rozeznávat dva druhy příčiny, jednak nutný, jednak božský, a božského zákona jest ve všem hledat k nabytí blaženého života, pokud jest ho schopna naše přirozenost; zákona pak nutnosti hledejme pro onen první, majíce na mysli, že bez tohoto není možno rozumem dospět k samotnému onomu zákonu božskému, jenž jest účelem našeho usilování, ani ho pochopit anebo vůbec nějak nabýt v něm účasti.
Tímaios 68e-69a (všechna zvýraznění v obou textech J. P.)

• Především zde Platón hovoří o dvou druzích příčin, tedy už neupírá tomu fyzikálnímu či mechanickému vysvětlení status příčiny.
• Přitom platí, že určení účelu (krásy a dobra) věci je dokonalejší odpovědí na otázku po příčině...
• ... ale platí také to, že k dokonalejší odpovědi můžeme dospět až poté, co najdeme tu méně dokonalou, fyzikální.
• Nalezení příčiny účelové je důležité pro naše směřování k blaženému životu, jenž spočívá v rozumové činnosti.
• A konečně – z pohledu tvůrce – účelné uspořádání, jež do věcí vkládá on podle rozumové úvahy, je realizováno prostřednictvím příčin fyzikálních, jež jsou vlastností látky (myslí se živlů geometricky uspořádaných).

  Poznámka o stavu látky před božským uspořádáním:
  Tento stav, který nemá nic společného nejen s účelem, ale ještě ani s nutností, je popsán ve veledůležité a obtížné pasáži 50d-53b. Platón zde do vysvětlení vzniku uspořádaného kosmu zavádí třetí počátek – vedle vzoru a samotného vznikajícího světa ještě „to, v čem vzniká“. Pro označení tohoto činitele používá různé termíny („schrána“, „chůva“, „matka“, „prostor“), čímž se jeho podstata zatemňuje. Jednoduše lze říci, že tím myslí prostor zaplněný dosud geometricky neuspořádánými, a proto neurčitými živly. Přitom jak živly, tak i samotný prostor jsou v neustálém a neuspořádaném mechanickém pohybu - „otřásání“, jež je příčinou veškerého dění a změny. Vznik kosmu na této elementární rovině tedy znamená ustavení geometrických tvarů jednotlivých živlů, jež jsme viděli v části 1. B. d. Tvarová nebo číslem vyjádřená určitost je podle Platóna krásnějším a lepším stavem než beztvará neurčitost.
  Jakmile jsou živly geometricky určeny, náležejí jim vlastnosti odpovídající geometrickému základu, a tyto vlastnosti mohou být využity pro účelné uspořádání (viz T. Johansen, Plato's natural philosophy: a study of the Timaeus-Critias, 2004).

Příklad dvojího příčinného výkladu najdeme v sousedství prvního z citovaných textů a týká se zrakového vnímání. Nejprve (45b-46c) se vysvětluje, že vidění vzniká díky určitému nepálivému ohni uvnitř nás, který očima vychází ven, a když se setká s denním světlem (odraženým od určitého tělesa), ztuhne v pevné těleso, jímž se pak nese vjem zpět do těla a až do duše. Ovšem – jak už víme z předchozí části – takto fungující zrak dal tvůrce lidským bytostem k tomu účelu, aby mohly vidět nebeské pohyby a připodobnit jim svůj život (47a-c).

V dosavadním výkladu jsme už viděli, v čem Platón překročil předsókratovské myslitele – geometrickým založením látky a účelovým výkladem kosmu. Jaký však byl jeho vliv na následující myšlení?

Podstatně odlišnou cestou se vydal Aristotelés. Sice také rozlišil čtyři živly, jenže charakterizoval je čistě fyzikálně, nikoli geometricky (konstrukci živlů z trojúhelníků ostatně přímo kritizoval), a navíc přidal pátý živel, aithér. Jeho pomocí vysvětlil pohyby nebeských těles, tedy ani Platónovu koncepci nebeských těles nepřejal.

Sdílel s ním však obecnou představu o účelnosti celé přírody. Přesvědčení o účelném či přímo božském uspořádání světa nezapadlo ani po Aristotelovi. Přijali je stoikové (u nichž to mj. vedlo k velkému napětí mezi prozřetelným řízením světa a svobodou lidské vůle) a zvláště novoplatónikové, jejichž prostřednictvím přešla do křesťanského myšlení – jako nejvýznamnější příklad budiž uveden Augustinus.[1] Samotný dialog Tímaios byl po dlouhá staletí jediným Platónovým textem přeloženým (ve 4. st.) do latiny a využívaným v křesťanských úvahách o počátku světa. Křesťanství ovšem Platónovu myšlenku v jednom podstatném ohledu modifikovalo – platónský božský uspořadavatel už existující neuspořádané a neurčité látky se změnil na křesťanského Stvořitele, tvořícího i samotnou látku z ničeho.

Postupem času (přibližně od poloviny 12. století) se ovšem ve středověku prosazoval aristotelský výklad materiálního světa. Ale to neznamenalo konec Platónova vlivu. Ten totiž přetrvával v rovině metodologické, v tom, že zakladatelé moderní vědy jako Galileo či Kepler byli přesvědčeni o matematickém základu přírodní skutečnosti, a tedy o nezbytnosti matematiky při jejím poznávání (Kepler dokonce Platóna citoval).

V určitém smyslu lze proto za platónské (vlastně pýthagorejsko-platónské) dědictví považovat současné extenzivní a nevyhnutelné využití matematiky především ve fyzikálních vědách.

Zásadní dějinný vliv samotného dialogu Tímaios dokazují také publikace, jež o tomto díle stále vznikají. Jako příklad můžeme uvést dva tituly, které vzdávají dialogu hold už svým názvem: R. Mohr (ed.), One Book, The Whole Universe: Plato's Timaeus Today (2010) a G. J. Reydams-Schils (ed.), Plato's Timaeus as Cultural Icon (2003).

Zatímco druhá kniha mapuje spíše zásadní a snad bezkonkurenční historický význam spisu, v první najdeme i příspěvky reflektující Tímaia z hlediska současné vědy. Autorem jednoho z nich je fyzik A. Leggett, který poukazuje na to, že Platón uměl klást dobré otázky, které jsou aktuální a inspirativní i v dnešní vědě. K takovým otázkám patří například: Má kosmos počátek? Jaká je podstata času? Je náš kosmos jediný? Jaký je vztah mezi nutností a nahodilostí? Je kosmos uspořádán právě tak, aby v něm mohl vzniknout život a vědomí?

Platónovy odpovědi samozřejmě nemohou být aktuální, ale je zřejmé, že dokázal postřehnout klíčové motivy našeho poznání skutečnosti, a tím vlastně zahájit cestu vědy.

Platónova fyzika však zanechala dědictví i v jiných a zřejmě širších kruzích než jen v těch odborných a vědeckých. Když si ve webovém prohlížeči necháte vyhledat obrázky k výrazům „platónská tělesa“ nebo „živlové kameny“, brzy narazíte na nabídku sad pěti drahých kamenů ve třech odrůdách křemene - křišťálu, ametystu a růženínu. Jsou vybroušeny do tvarů pěti pravidelných těles a jsou jim připisovány léčebné účinky, či dokonce jakési čakrové působení odpovídající jednotlivým živlům. Takové esoteričnosti by ani Platón sám nerozuměl (připomeňme, že pro něj je skutečnost řízena rozumem, a proto také rozumem uchopitelná), přesto je podivuhodné, jak jeho myšlenka přežívá, a dokonce s výslovným odkazem na něj.

[1] Z novodobých myslitelů do této linie patří Leibniz, Hegel, Whitehead. (Cynthia Freeland, „The Role of Cosmology in Plato's Philosophy.“ In: Benson, H. (ed.). A Companion to Plato. Blackwell Publishing, 2006. S. 199-213.)