• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

V dosavadním výkladu o působení duše v kosmu jsme přijímali jako samozřejmou jednu věc – totiž tvrzení, že duše je příčinou uspořádaného pohybu. Ale to přece není tak samozřejmé, neboť se můžeme ptát: Uspořádanost, účelnost zajišťuje její rozum, ale jak duše působí samotný pohyb těles? A proč má být principem pohybu právě duše? Nemůže být pohyb podstatnou vlastností samotné látky? A lze vůbec hovořit o pohybu nemateriální duše?

Pohyby duše

Na poslední otázku nejpádněji odpovídá pasáž v desáté knize Zákonů, kde Platón vyjmenovává pohyby duše:

... duše vodí všechno na nebi i na zemi i na moři svými pohyby, které mají jména chtíti, uvažovati, pečovati, raditi se, míniti správně, nebo nepravdivě, radovat se, strádat, být smělý, bát se, nenávidět, milovat,[1] a všemi pohyby, které jsou s těmito příbuzné nebo prvotní. Tyto přibírajíce do svého vleku druhotné pohyby těl vodí všechno do vzrůstu a ubývání, do slučování a rozlučování i k stavům s tím souvisejícím, jako je teplo a chlad, tíže a lehkost, tvrdé a měkké, bílé a černé, trpké a sladké. Těchto všech pohybů užívá duše, a jestliže přitom přibere rozum – pak ji lze právem označit za „boha“,[2] řídí všechno zdárně a šťastně, avšak když se spojí s nerozumností, způsobuje zase pravý opak toho.
Zákony 896e-897a

Duševními pohyby tedy jsou životní projevy. Ve výčtu se objevují činnosti spjaté s poznáváním (uvažování, mínění), činnosti související s obstaráváním (chtění, pečování – je nasnadě, že se myslí obstarání životních potřeb) i emocionální hnutí (bát se, nenávidět aj.).

Můžeme si domyslet, že když se duše například bojí, využije schopnosti těla utíkat (to bude onen druhotný pohyb) a tělo k tomuto pohybu přiměje. Podobně v kosmickém měřítku duše uváží, jak silný musí být sluneční oheň a v jaké vzdálenosti od Země se má pohybovat, aby přiměřeně hřál (působil teplo – to je „druhotný pohyb“ ohně) živé organismy, a podle této úvahy pohybuje tělesem Slunce. Duše tedy přijímá přirozené působení ohně – teplo a dává mu určitou míru v zájmu účelného uspořádání celku.

Počátek pohybu - sebepohyb

V uvedeném citátu se zmiňují „druhotné pohyby těl“ (doslovně „druhotně-působící“ pohyby vedle „primárně-působících“ pohybů duše). Proč jsou pohyby či obecněji přirozené aktivity látkové skutečnosti nedostačující, takže je nezbytné pohybové působení duše?

Pomoc najdeme v Tímaiovi (viz poznámka v 1. D. c.). Látka samotná má nějaké, ale spíše neurčité vlastnosti a nějaký neuspořádaný pohyb. Ale teprve působením duše – rozumu – je látka uspořádána do druhů, jednotlivých živlů (viz 1. B. d.), jimž pak náležejí už zcela určité vlastnosti odvozené od jejich tvarů. Živly poté mohou být jak seskupovány do větších celků každý zvlášť (Slunce – oheň, moře – voda), tak slučovány dohromady, což na základě jejich fyzikálních či mechanických vlastností vede ke stavům tepla a chladu, tíže a lehkosti, sladkosti a trpkosti atd. Žádný z těchto procesů by nemohl nastat působením látky samotné. Duše je tedy příčinou veškeré rozlišenosti věcí a vlastností a veškeré uspořádanosti a pravidelnosti pohybu. Ovšem kde bere „hybnou sílu“, „energii“, aby mohla neustále pohybovat tělesy?

Odpověď podává jednoduchá úvaha: Cokoli (jakékoli těleso) se samo pohybuje, to je živé. Cokoli má duši, to je také živé. Tedy duše je jsoucno se schopností samo sebou pohybovat, je sebepohybem (Leg. 895c, 895e-896a). Co se tím myslí?

Jestliže hodíme kamenem – neživým, bezduchým jsoucnem, ten se bude pohybovat, pak spadne na zem a po několika odrazech se zastaví a zůstane nehnutě ležet. Má-li se znovu pohnout, musí dostat další impuls od jiného jsoucna. Naproti tomu jestliže se zastaví běžící pes Rek, lehne a nehnutě odpočívá, může kdykoli sám od sebe vstát a běžet dále. Je tedy schopen se pohybovat sám od sebe. Podle Platóna samozřejmě ne jakožto těleso (jeho maso, kost, srst atd.), nýbrž díky tomu, že v těle je duše. Doslovně řečeno, ona pohybuje Rekovým tělem svým chtěním, strachem a dalšími duševními pohyby. Protože své pohyby činí podle své libovůle a nezávisle na čemkoli jiném, považuje ji Platón za sebepohyb – druh pohybu, který se pohybuje či je v klidu sám od sebe.

Pak je duše počátkem pohybu (myšleného na nejobecnější rovině ve smyslu jakékoli změny). Aby se totiž něco pohybovalo, musí to buď dostávat impuls k pohybu zvnějšku nebo mít takový impuls v sobě. Když si představíme hypotetický stav, kdy je vše v klidu, jasně chápeme, že má-li nastat pohyb a dění, musí se objevit první impuls. Takový impuls nemůže přijít od jsoucna, jež samo potřebuje cizí impuls k jakékoli své změně. Počátkem a prvním zdrojem pohybu tedy musí být jsoucno, jež má takový impuls v sobě, jež může pohybovat samo sebou.

Celou úvahu o kosmické roli duše můžeme shrnout následovně. Duše jako princip života je zároveň principem pohybu, protože pohyb – přesněji ovládání pohybu, uvědomte si rozdíl mezi pohybem živočicha a např. proudem vody v řece – je charakteristický především pro živé organismy. Protože se živá, tj. oduševněná, jsoucna pohybují, kdykoli chtějí, jeví se duše Platónovi jako nevyčerpatelný zdroj životní síly či energie, která duši umožňuje pohybovat látkou či tělesy.

Duše je navíc obdařena rozumem, proto může tělesy pohybovat promyšleným způsobem tak, aby pohyby plnily nějaký účel. Tím se duše stává i principem uspořádanosti. Duši, která duše pohybuje tělesy plně ve shodě s rozumem, označuje Platón za boha.

Poznámka o počátku zla:
Platón si v dialozích přímo nepoložil otázku, kde se bere zlo. Přesto uvedená úvaha o duši v Zákonech nabízí možný směr pro hledání odpovědi. Po konstatování, že právě duše je příčinou veškerého pohybu a veškeré změny, Athénský host (který dialog vede) doplňuje: „Jedna či více? Více, já odpovím za vás oba. Uznávejme aspoň ne méně než dvě, dobrodějnou a tu, která je schopna provádět věci opačné.“ (Leg. 896e) Připouští se tedy, že ne každá duše bude působit dobro. Jestliže účelnost a dobro jsou neoddělitelně spojeny s rozumem, pak evidentně duše, jež se nebude řídit rozumem, bude příčinou zla. Ovšem nezdá se, že by Platón předpokládal existenci nějaké zlé kosmické duše jako protiváhy duši dobré, jež zapříčiňuje pohyby nebeských těles. Pohyb v kruhu je totiž projevem rozumu: „... ten [pohyb], který se děje na jednom místě, musí se pohybovat vždy kolem nějakého středu, jsa jakési napodobení kruhů na soustruhu, a právě ten je veskrze co možná nejpříbuznější a podobný kroužení rozumu.“ (Leg. 898a) Platónův pohled na svět je tedy v principu optimistický – jestliže se nebe pohybuje v kruhu, vše je uspořádáno rozumně, a tím pádem nejlépe a tento svět je nejlepší možný.

[1] V této pasáži je překlad F. Novotného upraven podle R. Mayhewa (Plato. Lawx 10. Trans. R. Mayhew. Oxford 2011).

[2] Opět úprava českého překladu podle R. Mayhewa. Výraz 'boha', jak lze právem označit duši s rozumem“, je však jen volným vyjádřením Mayhewova pochopení nejasného řeckého textu, nikoli přesným překladem.