• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Viděli jsme, jak Platón vřadil duši do kosmu. Najdeme podobný vztah také mezi duší a politickým uspořádáním, tedy bude duše jakýmsi hybatelem společenského dění, např. v podobě „duše obce“, nebo je spojení duše – obec jiného druhu?

Nejprve však je třeba vysvětlit termín „obec“. Tento termín se běžně používá jako překlad řeckého slova πόλις (polis), jež označovalo základní správní a politickou jednotku řeckého světa v klasickém období. Řecko, přesněji území osídlené řeckými kmeny, tehdy netvořilo jediný velký stát, nýbrž bylo rozdrobeno na mnoho „městských států“, jež zahrnovaly jedno centrum – město, např. Athény – a přilehlé polnosti. Podobných řeckých obcí existovaly stovky, jak ukazuje mj. zpráva, že Aristotelés údajně sepsal 158 ústav řeckých států (nedochovaly se).

Poznámka o velikosti městkých států:
Z uvedeného počtu ústav plyne, že městské státy v Platónově době musely být podstatně menší než dnešní státy v Evropě. Skutečně tomu tak bylo, jak ukáže následující srovnání. Attika – oblast kolem Athén, tedy athénská polis – jako největší z městských států měla rozlohu 2250 km². Rozloha České republiky je 78 866 km², rozlohou srovnatelné s klasickým Athénami je dnešní Lucembursko s 2 586 km².

Kdykoli tedy budeme na tomto místě i v celém následujícím tématu (3. Platón o společnosti a státu) pracovat se slovem „obec“, budeme mít na mysli význam „samostatná politická jednotka“. Slovo „obec“ budeme chápat ve smyslu „stát“.

Vracíme se k původní otázce – jaká role připadá duši v rámci organizace státu?

Neexistuje žádná „duše obce“ jako analogie k duši celého světa či nebeských těles. Přesto má duše zásadní význam pro uspořádání a podobu obce, a to jako přirozený základ jejích složek a vztahů mezi nimi. Jednoduše řečeno, Platón tvrdí, že to, co je v duši jednotlivců, se projevuje i v obci jako souhrnu jednotlivců, a dokonce to rozhoduje o politických poměrech obce.

Založení struktury obce na struktuře duše

Analogie mezi duší a obcí je formulována v Ústavě na základě etického pojmu – spravedlnosti (táže se Sókratés, odpovídá Adeimantos):

O spravedlnosti zajisté mluvíme jak při jednotlivém člověku, tak při celé obci?
Ovšem.
Není-li pak obec něco většího než jednotlivý člověk?
Jest.
Snad tedy bude v tom, co jest větši, více spravedlnosti a bude snáze ji poznati. Chcete-li tedy, budeme hledati nejprve u obcí, jaká asi věc jest spravedlnost; potom ji budeme tímto způsobem pozorovati i u jednotlivce, pozorujíce v jevu menšího podobnost s větším.
Ústava 368d-369a

Tento úryvek jen konstatuje, že jak duše (už víme, že člověk je v prvé řadě duše, proto spravedlnost jako ústřední ctnost je ctností právě duše jednotlivce), tak obec jsou nositeli morálních kvalit. Ovšem Platónova úvaha postupuje dál směrem k přesvědčení, že obec je nositelem morálních kvalit proto, že je složena z jednotlivců, tedy duší. Morální kvality obce jsou morálními kvalitami (částí) jejích členů:

Zdalipak tedy zcela jistě nemusíme uznávati, že v každém z nás jsou tytéž jevy a vlastnosti jako v obci? Vždyť snad odjinud tam nepřišly. Bylo by věru směšné, kdyby se někdo domníval, že cit vznětlivosti se nedostal do obcí z jednotlivců, kteří totiž mají takovouto pověst, jako obyvatelé Thrákie, Skythie a vůbec severních krajů, anebo cit touhy po vědění, který jest asi podle obecného mínění nejpříznačnější pro naši zemi, nebo smysl pro hmotný zisk, jejž bychom především nalezli u Foiničanů a obyvatelů Egypta.
Ústava 435d-436a

Morální kvality obce jsou tedy odvozeny od morálních kvalit občanů. Morální kvality občanů zase odrážejí strukturu duše (moudrost je ctností rozumu, statečnost ctností vznětlivé složky atd.). V tom případě lze na úrovni obce očekávat podobnou strukturu ctností a jejích reprezentatů jako v duši jednotlivce. Jednodušeji řečeno, jednotliví lidé se liší podle síly či rozvinutí tří složek duše, čímž jsou vlastně určeny tři základní přirozené lidské charaktery (viz 2. C. a.). V tom případě je oprávněné a přirozené požadovat, aby uspořádání obce jako souhrnu lidí tento přirozený charakterový základ respektovalo, přijalo, a v ideálním případě dokonce využilo. A protože – jak ukazuje poslední citát – se lidé dělí na vznětlivé, vědychtivé a majetkuchtivé, bude také obec tvořena třemi třídami či skupinami – vědoucími vládci, bojovnými strážci a výrobci schopnými zajistit materiální potřeby: „... v obci i v duši jednoho každého člověka jsou tytéž složky i stejné počtem.“ (R. 441c)

Založení struktury obce na duševních schopnostech či vlastnostech individuí lze vyjádřit následujícím schématem (jen pamatujme, že všichni lidé mají v duši všechny tři složky, liší se pouze tím, která složka je v nich nejsilnější, nejrozvinutější):

Tato paralela a snaha představit uvedenou strukturu obce jako něco přirozeného, co vychází z danosti lidské povahy, je však zpochybněna nejasnou rolí vznětlivosti na úrovni individua, jak jsme viděli už v předchozí kapitolce. Pochybnost o vznětlivosti je ostatně podepřena i jednou pasáží z Ústavy:

... se nám stran vznětlivosti ukazuje něco opačného než dříve. Tehdy totiž jsme se domnívali, že jest to cosi, co náleží k žádostem, ale nyní říkáme, že tomu docela tak není a že při rozbroji v duši staví se ten cit mnohem spíše na stranu rozumu.
Úplné tomu tak jest.
Zdalipak to činí jakožto něco různého i od toho, či jako nějaký jev rozumové stránky, takže by v duši byly ne tři, nýbrž jen dvě složky, rozumová a žádavá? Či jako v obci jsme viděli, že se skládá ze tří stavů, výdělečného, vojenského a radního, tak i v duši jest tento cit vznětlivosti třetí složkou, jsa přirozeným pomocníkem části rozumové, není-li zkažen špatným pěstováním?
Nutně vyplývá, že třetí.
Ústava 440e-441a

Zřejmě by se nepovedlo dojít k přesvědčení, že vznětlivost je třetí složkou duše, odlišnou od rozumu a žádostivosti, kdybychom se neodvolali na strukturu obce. Ale pak nemůžeme strukturu obce odůvodnit strukturou duše, nechceme-li se dopustit jedné z nejtypičtějších argumentačních chyb – dokazování kruhem.

Toto zkoumání můžeme ukončit závěrem, že sice je zřejmá Platónova snaha založit strukturu obce na struktuře duše, avšak dokazování této souvislosti je argumentačně problematické

Duševní charakter vládce určuje typ ústavy

Absence korektního argumentu pro vyvození struktury obce ze struktury duše (Platón si musel být nekorektnosti postupu v Ústavě vědom) však neoslabila jeho přesvědčení o závislosti politického uspořádání na charakteru duše. Dokladem je náplň osmé a deváté knihy Ústavy, kde se popisují různé špatné typy ústav. Popis je uvozen následujícím tvrzením:

Nuže, zdalipak víš, že nutně musí býti právě tolik druhů lidských povah, kolik jest druhů ústav? Či se domníváš, že ústavy se rodí odněkud z dubu nebo ze skály a ne z těch povah v obcích, které jako při vážení svou váhou stáhnou ostatní na svou stranu? Jistě ne z něčeho jiného než odtud. Tedy je-li pět druhů obecních zřízení, bylo by také patero způsobů duše jednotlivců.
Ústava VIII, 544d-e

Následující výklad pak líčí paralelu mezi jednotlivým typem ústavy a povahou vládců; ti jsou totiž určující pro typ ústavy – vždyť ústavy se rozeznávají právě podle počtu a kritéria výběru vládnoucích činitelů. Ústavy jsou představeny v pořadí podle fiktivního degresivního vývoje, který vychází od ideální obce („aristokratické“ nebo královské, vylíčené v předchozích knihách V—VII) a postupuje následovně: aristokracie → tímokracie (tímarchie) → oligarchie → demokracie → tyranida. U každé ústavy jsou vysvětleny „politické“ okolnosti vzniku, ale také je popsán charakter odpovídajícího typu člověka (např. tímokrata) a dále jeho psychologický vývoj. A právě psychické vlastnosti vládce podle Platóna určují charakteristiku ústavy, např. o tímokracii se říká: „... je v ní nejpatrnější jedna jediná věc, a to působením vznětlivé stránky duše, totiž řevnění a ctižádost.“ (548c; τίμη – tímé – znamená „čest“.)

Následující ústavy a povahové typy si odpovídají:

V duši oligarchy sice vládne žádostivost, jež se ovšem projevuje odlišně od popisu ve čtvrté knize Ústavy nebo ve Faidrovi. Jde totiž o touhu po penězích, k jejímuž uspokojení žádostivost využívá vyšší složky – rozum a vznětlivost (rozum musí propočítat transakce tak, aby vedly k zisku, vznětlivost vede k soupeření v bohatství, 553c-d). V souladu s cílem hromadit peníze se oligarcha také mírní v uspokojování žádostí, neboť většinou dává průchod „lepším“ žádostem a brání se těm horším, které by vedly ke zločinu, a tím ohrožovaly oligarchovo sociální postavení a zprostředkovaně i majetek, jeho hlavní zájem (554c-e). Proto je charakterizován následovně:

Nuže, ještě snad pochybujeme, že skrblík a výdělkář je pravým obrazem obce s oligarchickým zřízením?
Nikoli.
Ústava VIII, 555a-b

Demokrat je Platónem líčen jako skrz naskrz svobodný člověk, který se nenechá ničím omezovat a holduje všem požitkům, když uspokojuje žádosti nutné i ty, které nutné nejsou:

Nuže, a pak žije den za dnem hověje takto choutce, která se právě nahodí; jednou se opijí a dává se ukolébávati zvuky hudby, podruhé však pije jen vodu a moří se při hubené stravě, tu zase provozuje tělocvik, druhdy však lenoší a o nic se nestará, jindy však jako by se horlivě zabýval filosofií. Často pak vystupuje v životě politickém a tu vyskakuje ze svého místa, řeční i dělá, cokoli se mu namane; a jestliže ho někdy napadne záviděti některým válečníkům, vrhne se na tuto dráhu, pakli peněžníkům, zase na tento obor. A tak nevládne jeho životem ani žádný řád ani nucená kázeň, nýbrž žije tímto způsobem až do konce a říká tomu příjemný, svobodný a šťastný život.
Ústava 561c-d, zvýraznění J. P.

V tomto přehledu se demokratovi přiznávají jak touhy žádostivosti (peníze, opíjení), tak vznětlivosti (politická činnost, válečnická dráha, ale i tělesné cvičení) a v určité míře i složky rozumové (filosofie). Podle Platóna tedy představuje velmi zajímavý typ člověka (podobně jako demokracie je pestrá a zajímavá ústava), neboť v sobě chová vzorky všech ústav a povah. Povahy se totiž odlišují podle vládnoucí složky, pak jestliže v demokratickém člověku se k vládě dostávají všechny složky, představuje demokrat postupně všechny povahy (viz 561e).

Tyran je líčen v nejhorších barvách jako opilec, erotik, zuřivec (573c), neustále poháněný „tyranem Erótem“ (573d). Psychologické vymezení je poněkud neurčité, protože složku vládnoucí v tyranově duši neidentifikuje jednoznačně:

... jeho duše je plna mnohého otroctví a nevolnictví a jsou porobeny ty její části, které byly nejlepší, kdežto malá část, nejničemnější a nejšílenější, panuje...
Ústava IX, 577c-d

Vládne tedy zřejmě nějaká část žádostivosti. Ta směřuje k těm z nenutných žádostí, jež jsou nepřirozené a nezákonné a projevují se ve spánku, když je žádostivost posílena jídlem nebo pitím – k takovým žádostem patří obcování s matkou, s bohy i zvířaty, hříšné vraždy, přijímání jakéhokoli pokrmu; tyran je zkrátka sám podroben tyranii, a to tyranii Eróta (571b-c, 574d-e).

Duše tyrana je otrocká, protože nedělá, co by (jako celek) chtěla (577e). A jelikož je tyran v područí svých temných žádostí, jež ani nemůže svobodně uspokojovat (neustále se totiž obává svých poddaných), je ze všech typů lidí nejen nejhorší, ale také nejvíce nešťastný.

Z líčení v osmé a deváté knize je zřejmé, že změny ústav – politických poměrů – nejsou dány pouze společenským či politickým hnutím, ale také psychologickým rozvojem různých typů povah. Politické poměry závisejí na uspořádání (co do nadřazenosti a podřízenosti) jednotlivých složek v duších vládnoucích občanů.

Platí tedy, že ústava, například oligarchie, by nemohla existovat bez oligarchického člověka. Ale stejně tak platí, že politické a společenské poměry formují lidské povahy: Oligarchickým typem se stává syn muže, který kvůli své ctižádosti (tedy projevu vznětlivé složky) přišel o majetek a postavení, proto syn potlačí působení vznětlivosti a plně se zaměří na opětovné nabytí majetku (553b-c).

Tudíž založení politického zřízení na uspořádání složek duše a na druhé straně jeho vliv na toto uspořádání jsou propojené. Ostatně podobný model obsahuje i čtvrtá kniha Ústavy, v níž jsou dvě třídy občanů přesvědčivě odvozeny od dvou složek duše, zatímco zbývající složka duše, vznětlivost, je spíše odvozena od zbývající politické třídy, třídy strážců.

I taková vzájemná závislost však dostatečně potvrzuje, že politická struktura je v Platónově pojetí propojena se strukturou duše.