• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Platón převzal pýthagorejskou myšlenku (využitou také Empedokleem) o nesmrtelné duši, která v závislosti na svém předchozím životě vstupuje do dalšího těla a hlavně do dalšího konkrétního života. Myšlenku rozpracoval, doplnil odpovědi na některé otázky (proč vůbec duše vstupuje do těla? jak probíhá posouzení jejích činů a jaké jsou následné tresty a odměny? jak je duši určen příští život?) a umělecky zpodobnil v několika eschatologických mýtech.

Vedle toho pojímal v návaznosti na Sókrata duši jako osobu, individuum, čímž se právě duše stala středem mravního snažení člověka. Platón provedl analýzu niterných hnutí a našeho mravního rozhodování a rozlišil v duši tři složky a určil jejich žádoucí vztahy, jež představují spravedlnost jako zdraví duše. Individuální duše tedy podle Platóna byla především mravní skutečností.

Aristotelés se i v tomto bodě od Platóna odklonil a konstruoval argumenty proti představě, že duše může opustit jedno tělo a později vstoupit do jiného. Jeho úvahy o duši totiž vycházely z biologie, duši pojímal jako princip všech životních projevů. Stopy takového přístupu jsme nalezli i u Platóna, avšak Aristotelova psychologie byla mnohem méně propojena s etikou. V tomto ohledu se jeho pojetí duše výrazně liší od Platónova.

Myšlenku převtělování rozvinulo opět až novoplatónské myšlení, jež bylo značně ovlivněno pýthagorejskými motivy. Odsud se platónské pojetí duše dostalo také ke křesťanským myslitelům, kteří k němu museli mít ambivalentní vztah: Na jedné straně tvrzení, že duše, ne tělo je podstatou člověka, že duše přetrvá smrt těla a je z morálního hlediska souzena za své činy a následně trestána, na straně druhé přesvědčení, že duše posléze vstupuje do dalšího těla, a tedy že naše duše existovala také před naším narozením. Tuto druhou stranu bylo nutno s ohledem na křesťanskou věrouku odmítnout, naopak první dvě tvrzení byla pro křesťanství přijatelná a přitažlivá.

Na rozdíl od kosmologického nebo přírodovědného výkladu se v moderním zkoumání psychických jevů platónské motivy neuplatňují. Platónovo pojetí duše tedy bylo poplatné své době. Přesto i v této oblasti najdeme jeden motiv, v němž lze spatřovat obecné dědictví platónské psychologie - totiž pojem „platonická láska“. Ten označuje velmi intimní vztah mezi dvěma osobami, realizující se ovšem pouze v duchovní rovině. Zdrojem této představy bylo nejspíše Platónovo líčení lásky ve Faidrovi, jehož jsme se z trochu jiného úhlu dotkli v oddíle 2. C. a.