Platón bez idejí
|
C. Obec zákonůDruhý velký model co nejlepšího uspořádání společnosti představil už zralý Platón ve svém posledním spise – v Zákonech. Pochopitelně musíme položit dvě otázky:
- Proč Platón nezůstal u ideální obce z Ústavy?
- V čem se model ze Zákonů liší od modelu Ústavy?
Zákony místo Ústavy?
Ideál z Ústavy není zapomenut nebo odvržen jako nedostatečný, naopak zůstává i v Zákonech nejlepší možností uspořádání lidského společenství.
Podstatná část Zákonů (od konce třetí knihy) je prezentována jako formování právního řádu pro reálnou obec, již má založit a zákony opatřit jeden ze tří účastníků hovoru, Kréťan Kleinias. Tato obec je později označována jako obec Magnétů (viz IX, 860e; XII, 946b a 969a, v odborné literatuře i jako „Magnésia“). Od čtvrté knihy se tedy navrhují zákony a úřady pro tuto obec. V páté knize se o ní říká (uvádíme delší citát, aby byla zřejmá připomínka obce z Ústavy):
... by zakládaná obec měla druhé místo proti největší dokonalosti. ... nejsprávnější však je vylíčit nejlepší ústavu a druhou a třetí a potom dát na vybranou každému, kdo má vrchní moc při zřizování obce. Dělejme tedy podle toho i nyní my, líčíce ústavu vzhledem k dobrosti první a druhou i třetí; volbu pak odevzdejme nyní Kleiniovi...
Nuže tedy první je ta obec i ústava a nejlepší jsou ty zákony, kde se v celé obci co nejvíce uskutečňuje staré přísloví, že věci přátel jsou ve skutečnosti společné. Tu pak, jestliže to někde nyní jest nebo někdy bude – aby byly ženy společné, děti společné, všechen majetek společný – a jestliže je soukromé vlastnictví všemi prostředky odevšad ze života nadobro odstraněno a je vymyšlen způsob, aby pokud možno i věci od přírody každému vlastní se nějak staly společnými, například aby se zdálo, že oči, uši a ruce ke společnému užitku vidí, slyší a dělají, i aby všichni co nejjednotněji vyslovovali chválu i hanu, cítíce z týchž věcí radost i zármutek, zkrátka jestliže jsou zákony, které dělají obec co možná nejvíce jednotnou, nikdo nikdy nestanoví jiný správnější ani lepší výměr pro výtečnost zákonů vzhledem k dobrosti. Taková je tedy ta obec, a jestliže v ní bydlí buď snad bozi nebo synové bohů, radostně ji obývají při takovém životě; proto tedy nesmíme spatřovat vzor ústavy někde jinde, nýbrž držíce se této, máme podle možnosti hledat ústavu co nejvíce takovou. Ta, kterou my nyní máme v práci, byla by, kdyby se nějak uskutečnila, nejblíže nesmrtelnosti a na druhém místě jednotná...
Zákony V, 739a-e (zvýraznění J. P.)
Popsaná obec je snad dokonce ještě ideálnější než ta z Ústavy, pokud totiž vztáhneme vyjádření „co nejvíce se uskutečňuje staré přísloví“ opravdu na všechny obyvatele, nejen na strážce a správce, jak je popsáno v Ústavě. (A zároveň je jasné, že tentokrát to Platón myslí naprosto vážně, úvahy v Ústavě jsou totiž hravé a obsahují ironii, takže bychom mohli mít sklon nebrat je zcela vážně. Po přečtení této pasáže ze Zákonů už nemůžeme pochybovat.[1])
Zákony tedy nebyly napsány s cílem nahradit předchozí model, nýbrž přidat k němu druhý nejlepší. Musíme si však položit ještě jednu otázku. Proč Platón považoval za vhodné druhý – a méně dokonalý – model vytvořit? Jestliže z Ústavy známe nejlepší možnou obec, proč bychom měli líčit i druhou a třetí? Copak by někdo někdy dal přednost druhému místu, kdyby mohl mít to, co je první?
To jistě ne, avšak Platón s léty a zkušenostmi dospěl k přesvědčení, že to první můžeme mít pouze výjimečně, pokud vůbec. Vyjadřuje to slovy, z nichž je cítit jisté zklamání, ale také hluboké procítění a pochopení okolností lidského soužití. Proto si dovolíme ještě jednou uvést delší citát, jenž tato slova obsahuje:
... je lidem nutno dávati si zákony a žíti podle zákonů, sice by se ničím nelišili od nejdivočejších zvířat. Příčina toho je to, že přirozenost žádného člověka není sama o sobě schopna poznati, co prospívá lidem k občanskému soužití, a kdyby to poznala, aby vždy mohla a chtěla konat, co je nejlepší. Především je zajisté těžké poznat, že politické umění, a to opravdové, se musí starat nikoli o soukromý, nýbrž o společný zájem – neboť společný zájem obce svazuje, soukromý však je roztrhává – a že prospívá společnému i soukromému zájmu, oběma, jestliže se dobře daří spíše společnému než soukromému; zadruhé pak, i jestliže někdo v odborné nauce dostatečně pojme poznatek, že se to přirozeně tak má, ale potom se zmocní neodpovědné a neomezené vlády nad obcí, nikdy by nemohl setrvat v tomto názoru a po celý život pěstovat společný zájem jako vůdčího činitele v obci a zájem soukromý jako podružný vedle společného, nýbrž lidská přirozenost ho bude stále pudit k prospěchářství a sobectví, nerozumně se vyhýbajíc strázni a honíc se za slastí, a oba tyto zřetele si nastaví jako clonu před to, co je spravedlivější a lepší, a způsobujíc v sobě tmu, nakonec naplní sebe i celou obec všelikými zly. Ovšem kdyby se někdy narodil člověk božím údělem přirozeně způsobilý a byl schopen převzít toto postavení, nic by nepotřeboval zákonů, které by nad ním vládly; neboť ani žádný zákon, ani žádný řád nemá větší moc nad vědění a božské právo vyžaduje, aby rozum nebyl ničím poddaným ani otrokem, nýbrž aby byl vládcem všeho, ač jestliže je podle své přirozené podstaty vskutku pravdivý a svobodný. Ve skutečnosti však takový není naprosto nikde, leda jen v malé míře; proto je třeba voliti to druhé, řád a zákon, jež sice na mnoho vidí a hledí, ale na všechno nemohou.
Zákony IX, 874e-875d
Nejlepší ze všech možností tedy spočívá ve vládě rozumu bez zákonů, které ve své nutné obecnosti nemohou přesně postihnout každý jednotlivý případ. Avšak neomezená vláda rozumu, tedy schopného vládce, posuzujícího každou situaci individuálně s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, má dvě úskalí:
- Prvním je obtížnost poznání, že vládce se musí starat o prospěch celé obce, nikoli o svůj vlastní, protože jeho vlastní prospěch je závislý na prospěchu celku. – Tohle se nezdá být tak zásadním problémem, ostatně je možné se to naučit (například pod Platónovým učitelským vedením). Ovšem druhé úskalí je zcela zásadní.
- I kdyby to někdo pochopil a přijal za své, neřídil by se tím, až by získal neomezenou moc. Platón během let získal zkušenosti, jež dokazovaly lidskou slabost a podléhání dvěma základním přirozeným motivům – slastem a strázním (viz také I, 636d). Nikdo – nebo téměř nikdo – by se neovládl a nezdržel, aby absolutní moc nezačal zneužívat pro získání slastí a vyhnutí se strázním, tedy ve svůj prospěch na úkor prospěchu celku (srov. III, 691c-d).
Zákony tedy Platón sepsal proto, aby představil sice ne tak dokonalý model obce jako v Ústavě, ale zato model, jenž více bere v potaz skutečné lidské vlastnosti, a který by tedy měl fungovat lépe než utopická obec plná ctnostných lidí (především ve vládnoucích třídách).
Nyní můžeme přejít ke druhé otázce a tento realističtější model obce blíže popsat.
Druhá nejlepší obec
Základní a nejdůležitější princip vyjadřuje už název celého spisu – vládnout nebudou lidé, nýbrž zákony, jejichž autoritě lidští vládci podléhají. Platón používá mnohem radikálnější vyjádření, vládcové mají být sluhy, či dokonce „otroky zákonů“ (IV, 715c-d).
Naprostá většina úvah se proto týká nejrůznějších okolností souvisejících se zákonným uspořádáním. Kromě těch, jež si vzápětí přiblížíme, zmiňme aspoň otázku vztahu mezi psaným a nepsaným zákonem (VII, 793a-d) a problém úmyslnosti či neúmyslnosti špatného jednání (IX, 860-864). (Souhrn všech témat podává M. Schofield.[2])
Ukázka zákonných ustanovení
Nejprve si obec ze Zákonů stručně představíme uvedením některých zákonných předpisů. Zákony předkládají velmi mnoho často detailních předpisů, proto není možno se zabývat všemi, a tudíž se nyní jedná opravdu jen o výběr a ukázku.
V páté knize se velmi podrobně stanovuje způsob osídlení obce a organizace půdního vlastnictví jako materiálního základu obce. Veškerá půda bude rozdělena na 5040 dílů (a stejný bude také počet podílníků s jejich rodinami). Toto zvláštní číslo je zvoleno z aritmetickcýh důvodů – je totiž nejmenším číslem, které lze dělit prvními deseti čísly (V, 737e-738b) a má mnoho dalších dělitelů. To je důležité při organizaci např. ve válce – takový celkový počet osadníků můžete vždy rozdělit na potřebný počet skupin o příhodném počtu lidí v každé z nich. (Viz Leg. V, 747a - citováno v 1. B. b.)
Proto je také nutné v zájmu státu počet údělů striktně zachovat. Zákonem je dáno, že vždy jen jeden syn zdědí po otci celý pozemek. Bude-li mít podílník víc synů, nechá je adoptovat bezdětnými občany. Na to bude dohlížet nejvyšší úřad, který bude mít na starosti také politiku porodnosti (740b-d).
Další zákony zakazují vlastnit zlato ani stříbro, povoleno je pouze držení peněz v měně obce, přičemž tato měna bude – moderně řečeno – nekonvertibilní s měnami jiných obcí. Přiveze-li si někdo z návštěvy cizí obce valuty (opět moderní výraz), musí je doma vyměnit obci (742a-b). Jak vážně to Platón myslí, dokresluje následující ustanovení:
Ukáže-li se o někom, že si je chce ponechat, ať jsou zabaveny, a kdo o tom ví a neudá to, buď spolu s tím, kdo je přinesl, stižen kletbou i hanbou a k tomu ještě pokutou ne menší, než je hodnota přinesených cizích peněz.
Zákony V, 742b-c
A konečně platí také zákon, že při svatbě se nedává žádné věno (742c).
Tuto ukázku zákonných úprav majetkového uspořádání (které jsou dále rozvinuty v pasáži 744b-745b a jejichž cílem je zamezit velkým majetkovým rozdílům a z nich vycházejícím rozbrojům mezi bohatými a chudými) doplníme ještě ukázkou z „trestního zákoníku“ v deváté knize.
Tyto zákony jsou stanoveny pro případ špatného jednání, tedy jednání proti zájmům obce a jiných občanů. Athéňan je poněkud v rozpacích, že takové jednání ze strany občanů vůbec připouští – vždyť v dobře zřízené obci by měli žít ctnostní občané, avšak možnost trestného jednání vyplývá ze „slabosti lidské přirozenosti“ (IX, 853b-854a).
Důležité také je, že účelem trestů za porušení zákona nemá být působení zla (tedy msta), nýbrž polepšení trestaného nebo aspoň zmenšení jeho špatnosti. Ovšem z takového pojetí trestu také vyplývá, že je-li někdo už nevyléčitelný (dopustí-li se plnoprávný občan nějakého velkého zločinu), a nelze tedy očekávat polepšení, je adekvátním trestem smrt (854d-e).
S ohledem na tyto principy jsou stanoveny následující tresty za následující zločiny:
- Za zločin proti zbožnosti, např. za svatokrádež bude plnoprávný občan popraven (díky výchově totiž věděl, že takové věci se musí naprosto vyvarovat). Avšak otrok nebo cizinec, dopustí-li se téhož zločinu, bude zbičován a nahý vyobcován a jeho vina bude zaznamenána na jeho čele – to vše s nadějí na jeho polepšení (854c-e).
- Trest smrti je stanoven také za porušování ústavy, tedy upřednostnění zájmů jedince nebo skupiny osob nad zákony. Podobně jako u zatajování valut jsou i zde všichni občané vyzýváni, aby takového škůdce udávali (856b-d).
- A ještě uvedeme tresty pro zloděje. Tentokrát se popravovat nebude, zloděj musí jen zaplatit dvojnásobek ukradené hodnoty, a pokud na to nebude mít prostředky, bude vzat do vazby, dokud vše nezaplatí nebo dokud „by neuprosil toho, kdo ho dal odsoudit“ (857a-b).
Z uvedených příkladů je zřejmé, že Platón promýšlí zákony detailně a v mnoha různých ohledech (občan/cizinec, různé způsoby odčinění krádeže, za zmínku stojí i výslovné odmítnutí přenosu viny a hanby z otce na děti v případech svatokrádeží a porušování ústavy – viz 855a a 856d).
Zákony a úvody k zákonům
Prozatím obec Zákonů působí velmi drsným a nehostinným dojmem. Tento dojem je sice do značné míry adekvátní, ale přesto najdeme několik motivů, které jej aspoň částečně zmírňují. Jeden z nich reprezentuje myšlenka „úvodů k zákonům“, které mají občany přemlouvat a přesvědčovat, aby se stali ctnostnými (718c) a aby zákony dodržovali dobrovolně, protože je to vlastně rozumné a výhodné. Striktně stanovené zákony tedy nemají za cíl pouze přikazovat, zakazovat a omezovat, nýbrž také poučovat a vychovávat.
Athénský host podává příklad takového úvodu. Jeden z nejdůležitějších zákonů, zákon o sňatcích, bude mít následující podobu:
Ženit se má každý muž, když je mu třicet let, až do věku pětatřiceti let; pakli se neožení, má být trestán peněžitou pokutou a bezectím, pokutou tak a tak velikou, tím a tím bezectím.
Zákony IV, 721e
K němu však bude doplněno vysvětlení: Každý člověk má přirozenou touhu dosáhnout pokud možno nesmrtelnosti a uchovat památku svého jména. Lidský rod však je nesmrtelný jen tím způsobem, že jedinec po sobě zanechá potomky a ti opět další, jež jsou „stále totéž a jedno“. Proto není správné (Athéňan říká „není zbožné“) nemít děti, a vědomě se tak připravit o podíl na nesmrtelnosti (721b-c).
M. Schofield spatřuje v motivu úvodu k zákonům spojení dvou projektů nebo záměrů, jež zdá se lze v celém spise rozlišit. Takové rozlišení nachází už u Aristotela:
Největší část Zákonů obsahuje právě jen zákony, o ústavě tu však promluvil málo. A ačkoli ji chtěl nynějším obcím více přiblížiti, po malých oklikách se vrací zase k té jiné ústavě. Neboť kromě společenství žen a majetku oběma obcím v ostatních věcech dává stejná nařízení...
Politika II, 6, 1265a1-6
Podle Schofielda detailní stanovení zákonů (kromě výše uvedených je najdeme hlavně v knihách VIII, IX, XI, XII) představuje obecně přijatelnější systém. Přemlouvání k dobrovolnému přijetí zákona v jeho úvodu zase reprezentuje výchovné působení zákona a vede občany k dosažení ctnosti a štěstí.
Už tedy víme, jak budou zákony v obci Platónova stáří laděny a jaký bude jejich cíl. Dále se podíváme na obecnou úvahu (která tedy neplatí jen speciálně pro Magnésii) o tom, jak by bylo možno spravedlivé zákony prosadit.
Počátek nejlepších zákonů
Tato úvaha se týká už existujících obcí s určitou fungující zákonnou úpravou. Otázka tedy zní, jak nejsnáze nahradit horší zákony zákony lepšími. Předpokládá se, že se naskýtá pravý zákonodárce, který je schopen takové zákony stanovit přesně na míru konkrétní obce.
Odpověď je trochu překvapivá: Nejschůdnější cestou by bylo spojení zákonodárce s tyranem, a tedy realizace nejlepších zákonů v obci se samovládcem. Ovšem muselo se jednat o kultivovaného tyrana, který by byl „mladý, dobré paměti, učenlivý a svou přirozenou povahou statečný a velkoduchý“ a také uměřený v žádostech (IV, 709e-710a). Právě tyranida je pro zákonodárce nejvhodnější proto, že stačí získat na svou stranu jediného člověka – tyrana, který sám může zákonná opatření uvést v platnost (a také je sám jako první dodržovat, viz 711b-c). Čím více vládců, tím hůře by se nejlepší zřízení uskutečnilo (710d).
Jestliže si připomeneme podmínky realizace ideální obce v Ústavě (personální spojení moci a filosofie), vidíme, že i v tomto ohledu jsou Zákony realističtější. Není třeba (zatím...) speciálního vědění, není třeba filosofů, není třeba, aby se muž s politickými a legislativními skutečnostmi sám dostal k moci. Stávající vládcové budou dál vládnout, jen musejí být natolik osvícení, aby rozpoznali dobré zákony a byli ochotni je nastolit.
Neměnnost zákonů
Předpokládejme, že nejlepší zákony už máme. Co bude s naší obcí po legislativní a státní stránce dál?
V Zákonech se opakovaně setkáváme s požadavkem zajištění stability a trvání obce, což na legislativní rovině znamená požadavek neměnnosti zákonů. Athénský host dokonce formuluje mnohem obecnější zásadu, z níž požadavek vyplývá:
Změna – toť zajisté nalezneme, že to je něco nejnebezpečnějšího ve všech věcech kromě ve věcech zlých, ve všelikém počasí, ve větrech, ve vyživování těl, ve způsobech duší, zkrátka ve všem bez výjimky kromě, jak jsem právě řekl, ve věcech zlých. Kdybychom přihlédli k tělům, vidíme, že si zvykají všelikým pokrmům a také všelikým nápojům i pracím, a třebaže jim jsou od nich zprvu způsobeny poruchy, potom časem z nich samých vytvoří maso jim příbuzné, a když se spřátelí a seznámí s veškerým tímto způsobem života a když si mu zvyknou, jsou v nejlepším stavu, co se týče libosti i zdraví. A jestliže je někdy člověk přinucen měnit a přecházet zase ke kterémukoli z doporučovaných způsobů života, zpočátku zakusí poruchy nemocemi a jen stěží se konečně zotaví, když si opět zvykne té výživě; a totéž, jak třeba soudit, se děje i s myšlenkovými stavy lidí a spolu s ústrojím duší. Neboť jestliže jsou lidé vychováni v jistých zákonech a ty nějakým božím štěstím zůstanou na dlouhé a mnohé časy bez pohnutí, takže nikdo nepamatuje ani neslýchá, že by tomu bylo bývalo někdy jinak, než jak se to má nyní, každý je s celou duší ctí a bojí se hýbati něčím z poměrů v té době vládnoucích. Proto má zákonodárce nějak vymyslet prostředek, jakým způsobem toho bude obec nabývat.
Zákony VII, 797d-798b
Tím prostředkem, který Athéňan ohlašuje v závěru úryvku, je něco pro nás (ale i pro Platónovy současníky, a dokonce i pro Kleiniu a Megilla, viz 797a) velmi překvapivého – dětské hry musejí mít pevně stanovená pravidla, titiž hráči mají hrát tytéž hry za stejných podmínak a stejným způsobem, protože právě to zaručí také neměnnost zákonů (797a-b). Athéňan totiž hájí přesvědčení, že hry formují osobnost dětí natolik, že ty, které hrají jiné hry, budou jinými osobnostmi a „budou vyhledávat jiný život a přitom zatouží po jiných činnostech a zákonech“ (798c).
V uvedeném úryvku si všimněme ještě jednoho motivu – změna je zlo, kromě změny v tom, co je špatně. Pak ovšem platí, že když budeme mít dobře uspořádanou obec (a obec Magnétů pod Athéňanovým zákonodárcovským vedením taková samozřejmě bude), neměli bychom na ní nic měnit. Platónovo uvažování se tedy odvíjí od přesvědčení, že existuje nějaký nejlepší stav, případně druhý nejlepší a zároveň nejlepší realizovatelný, a jakmile je tohoto stavu dosaženo, nezbývá nic jiného než jej udržovat.
Neznamená to však, že Athéňan s malou pomocí Kleiniovou a Megillovou stanoví zákony, a tím zákonodárná činnost v Magnésii skončí. Platón si je vědom, že mnohé detaily potřebných zákonných úprav vyjdou najevo až v praxi. Proto výslovně stanovuje desetiletou lhůtu, v níž mají být úpravy např. slavnostních svatebních obřadů sledovány, korigovány, přizpůsobovány, až se po těch deseti letech dospěje k dokonalosti. Výsledek pak bude prohlášen za definitivní a neměnitelný řád (VI, 772a-c). (Případné pozdější změny, budou-li vynuceny okolnostmi, jsou možné pouze se souhlasem všech lidí, všech úřadů a všech věštíren, viz 772d.)
Nejdůležitější úvaha o neměnnosti zákonů se nachází v poslední, dvanácté knize:
Ale konec při všech úkonech patrně nezáleží v tom, že se něco vykoná nebo získá nebo založí, nýbrž teprve když se vždy dokonale nalezne pro vytvořené dílo způsob jeho zachování, teprve tehdy jest míti za to, že je již všechno uděláno, co bylo třeba udělat, kdežto dříve že je celek nedokončený.
Zákony XII, 960b (zvýraznil J. P.)
Proto se nyní (960d-966b) hledá postup, který by zachování zákonů zajistil. Starost o to je delegována „nočnímu shromáždění“, jehož členy budou nejstarší „strážci zákonů“, lidé mající zkušenosti s jinými zákonodárnými soustavami a výjimečně disponovaní mladí muži, z nichž budou vychováváni nástupci starých strážců. Shromáždění se bude scházet na úsvitu, tedy v noci, a to z toho důvodu, že v tento čas má každý ještě volno. (Athéňan zřejmě předpokládá, že se jedná o dobu příhodnou pro intelektuální činnost.)
Členové nočního shromáždění musejí znát jediný a jednotící cíl celé obce, k němuž směřují i všechny zákony a jímž je ctnost (nebo „dobrost“ v překladu F. Novotného – 963a a dále, v řečtině ἀρετή = areté).
Přitom účastníci shromáždění musejí být s to se vypořádat s problémem, že existuje „ctnost“ jako jedno (tj. jeden pojem), ale zároveň ve čtyřech podobách (druzích) – jako statečnost, rozumnost, spravedlnost a moudrost. Musejí tedy být s to poznat jednotu v mnohosti. Takové vědění však už velmi připomíná filosofické poznání idejí z Ústavy, byť se strážci zákonů nejsou nikde v Zákonech nazváni přímo filosofy.
Nakonec je tedy i druhá nejlepší obec, obec zákonů založena na specifickém vědění o ctnosti a o kráse a dobru (966a). Navzdory výrazné proměně Platónových představ zůstalo pevným jeho přesvědčení, že pro dobré uspořádání obce a šťastný život všech občanů je nezbytné, aby vedoucí činitelé dosáhli poznání podstaty dobra.
[1] Ovšem aby tohle tvrzení mohlo být považováno za platné, muselo by ještě obstát v konfrontaci se studií A. Havlíčka „Platónova kritika Glaukónova pojetí nejlepšího zřízení v V. knize Politeie.“ (In: Havlíček, Aleš (vyd.). Platónova Ústava a Zákony: sborník příspěvků z platónského sympozia konaného v Praze ve dnech 4. - 5. dubna 1997. S. 42-68.) Autor tvrdí, že představené společenství žen a dětí je vlastně Glaukónovou verzí nejlepšího státu, protože to Glaukón svými odpověďmi společenství konstruoval. Platón podle Havlíčka takový stát (včetně role správců v něm) kritizuje a odmítá.
[2] Schofield, M. The Laws' two projects. In Bobonich, Ch. Plato's Laws. A Critical Guide.Cambridge: Cambridge University Press, 2010.
