Platón bez idejí
|
D. Platón umělecPlatón „kosmolog“ nevytvořil (a ani nemohl vytvořit) nějaký kosmos, Platón „psycholog“ pravděpodobně uvedl svou duši do stavu spravedlnosti, ale o tom nemáme výslovné doklady, Platón „politolog“ se pokusil realizovat své politické představy, ale neuspěl – zato je bezpečně doloženo, že Platón teoretik a kritik umění byl sám velmi inspirovaným dramatikem.
Poznámka k právě použitému výrazu:
Byť se označení filosofických textů za „dramata“ a jejich autora za „dramatika“ může zdát přehnané, je v souvislosti s Platónem užíváno a lze uvést konkrétní doklady dramatičnosti dialogů. Obojí činí Dorothy Tarrantová ve studii „Plato as Dramatist“ (The Journal of Hellenic Studies. Vol. 75 (1955). S. 82-89. Dostupné z http://www.jstor.org/stable/629173.), o niž se budeme v této části opírat.
Oprávnění hovořit o Platónových dialozích jako uměleckých dílech nám dává už Aristotelovo vyjádření, že „sókratovské rozmluvy“ (tedy nejen Platónovy, ale samozřejmě včetně jeho dialogů) patří do druhu umění, který zobrazuje skutečnost pouze pomocí slov (a bez např. hudby a rytmu, Poetika 1447a28-b9).
Dialog jako báseň
Už jsme uvedli přinejmenším dva poetické úryvky z Platónových děl (o boji uvnitř duše z Faidra a o božské inspiraci básníků z Ióna). Takových básnických vzletů najdeme v dialozích více, ale nemá příliš smysl pokoušet se snad o úplný výčet. Zmíníme se však o dalších dramatických motivech v dialozích.
Dialog jako drama
V některých dialozích se setkáváme se skutečně dramatickými situacemi. Jedná se zvláště o dialogy líčící poslední dny Sókratova života. Jako drama ze soudního prostředí lze vnímat Obranu Sókrata, jako téměř existenciální drama pak dialog Faidón, jenž popisuje Sókratovo hledání důkazu nesmrtelnosti těsně před tím, než bude muset vypít číši bolehlavu, a pak si ověřit, zda byly důkazy správné. (Zvláštní atmosféry ve Faidónovi dosahuje Platón mj. tím, že více než kdekoli jinde nechává postavy dialogu se smát či se nad něčím pobaveně – ne však opovržlivě – usmívat.)
Dialog Kritón se odehrává mezi soudem a dnem popravy a podle výše uvedené studie je jedinečný mezi Platónovými dialogy, protože jako jediný podřizuje filosofický obsah skutečnému dramatu, zatímco jinde (včetně Faidóna) je ústřední filosofický obsah a dramatické prvky představují pouze příhodný rámec pro danou myšlenkovou náplň. Drama v Kritónovi se odehrává pochopitelně také ve vězení, kam přichází na návštěvu jako obvykle starý Sókratův přítel, podle nějž je dialog pojmenován. Tentokrát je jeho návštěva netradiční, protože má jeden konkrétní cíl – přesvědčit Sókrata k útěku (který je organizačně dokonale zajištěn) před blížící se popravou. Filosofické motivy – např. jaký má být poměr jedince k zákonům nebo co je spravedlivé – pouze slouží rozhodnutí dramatické situace, jímž je Sókratovo odmítnutí Kritónova návrhu a setrvání ve vězení.
Filosofie jako drama
Výrazné dramatické momenty však nalezneme i v jiných dialozích, půjde však už o dramatičnost filosofickou. Co se tím myslí?
V první knize Ústavy a v Gorgiovi Sókratés postupně rozmlouvá se třemi partnery či oponenty, přičemž nástup dalšího vždy znamená postup na vyšší argumentační rovinu a také vyostření sporu. Oba dialogy tedy takto filosoficky gradují a spějí k závěrečnému vyvrcholení a případně i k rozhodnutí zkoumaného problému (v první knize Ústavy se probírá otázka „co je spravedlnost“, v Gorgiovi se zkoumá podstata a hodnota rétoriky).
Pro ilustraci uveďme popis přechodu od druhého ke třetímu partnerovi v Ústavě – či spíše popis divokého vpádu toho třetího, sofisty Thrasymacha:
Ještě za naší rozmluvy Thrasymachos často se strojil vpadnouti nám do řeči, ale přítomní mu bránili, chtějíce vyslechnouti náš hovor až do konce; avšak sotva jsme umlkli a já jsem pronesl tuto otázku, již se nezdržel, nýbrž, vzchopiv se k útoku jako divoká šelma, vrhl se na nás, jako by nás chtěl rozsápat.
Já a Polemarchos byli jsme leknutím omámeni; on pak na nás zvolal: Jaké žvásty to tlacháte již tak dlouho, Sokrate? A jakou pošetilost to tropíte, krčíce se jeden před druhým? Jestliže opravdu chceš věděti, co jest spravedlnost, nebuď jen samá otázka a nezakládej si na vynucováni odpovědi, kterou kdo dá – vždyť víš, že tázati se jest snazší než odpovídati –, nýbrž také sám odpověz a řekni, co myslíš, že jest spravedlivé. Ale ať mi neříkáš, že to jest nezbytné nebo prospěšné nebo užitečné nebo výhodné nebo příslušné, nýbrž tvá slova buďtež jasná a určitá; věz, že se nespokojím, budeš-li mluviti takovéto tlachy.
Ústava I, 336b-d
Jiný příklad dramatické situace nabízí dialog Prótagorás. Když se slavný sofista dostává v řečnickém souboji do úzkých (to se v Platónových dialozích stalo každému, kdo se odvážil přijmout Sókratovu výzvu na střet v otázkách a odpovědích), pozoruje na něm Sókratés nejprve podráždění a posléze malý emocionální výbuch (ale opravdu jen malý, Prótagorás se snaží zachovat aspoň zdání klidu a vyrovnanosti). Celý hovor reprodukuje Sókratés, který právě poměrně provokativně a trochu ironicky požádal Prótagoru, aby odpovídal krátce a stručně:
V jakém smyslu mě to vybízíš, abych ti krátce odpovídal? Mám ti snad dávat kratší odpovědi, nežli je třeba?
Nikoli, děl jsem já.
Tedy tak dlouhé, jak je třeba.
Ano, děl jsem já.
Zdalipak ti tedy mám dávat takové odpovědi, jaké se zdají potřebnými mně či jaké tobě?
Slyšel jsem, děl jsem já, že ty i sám umíš i jiného dovedeš naučit mluviti o týchž věcech podle libosti buď tak dlouze, že řeč nikdy nedojde, nebo zase tak krátce, že by nikdo nepromluvil stručněji než ty. Jestliže tedy hodláš se mnou rozmlouvat, užívej ke mně toho druhého způsobu, stručnosti.
Sókrate, pravil, já jsem již s mnoha lidmi podstoupil řečnický zápas, a kdybych dělal toto, k čemu mě ty vybízíš, to jest kdybych mluvil tak, jak by mi poroučel mluvit protivník, nad nikým bych nevynikal ani by nebylo známo Prótagorovo jméno mezi Hellény.
Prótagorás 334d-335a
Dialog Prótagorás (a sofista Prótagorás) je dramaticky bohatý, proto se s ním ještě neloučíme, nýbrž zůstaneme v něm i u dalšího dramatického motivu.
Dialog jako osobní tragédie
Hlavní otázka, kterou Prótagorás od Sókrata dostal, zněla, je-li zdatnost (neboli ctnost, dokonalý stav člověka jako občana) učitelná (Prot. 320b-c). Přitom Prótagorás označuje právě vyučování zdatnosti za své zaměstnání (318d-319a) a právě tím si vydělává peníze. Otázka tedy míří na podstatu jeho činnosti, ba dokonce na integritu jeho osobnosti – je vůbec možné dělat to, co Prótagorás podle svých slov dělá? Může vůbec někdo být učitelem zdatnosti, za něhož se velký sofista prohlašuje? Není jeho snaha marná a jeho představa o sobě falešná? Sókratés tedy nepředkládá pouze filosofický problém, nýbrž rozehrává drama o Prótagorovu osobu. Jestliže se ukáže, že zdatnost učitelná není (a tohle stanovisko vlastně Prótagorás na konci zastává, viz 361a-c), bude Prótagorova jistota o jeho působnosti otřesena, a vlastně tak během dialogu přechází ze stavu spokojenosti se sebou do stavu nejistoty, tedy „upadá ze štěstí do neštěstí“, jak zní Aristotelův popis obsahu tragédie (Poetika 13, 1453a13-15).
Takové otázky šité přímo na konkrétního partnera pokládá Sókratés u Platóna vždy (např. otázku „co je statečnost“ dostává vojevůdce Lachés ve stejnojmenném dialogu, otázku „co je zbožnost“ znalec božských věcí Euthyfrón také v dialogu po něm pojmenovaném), proto můžeme dialogy považovat také za osobní dramata a pokus obhájit před Sókratem vlastní život.
Postavy dramatu
To se už ovšem dostáváme poněkud mimo umělecké aspekty Platónových dialogů. Vrátíme-li se k nim, můžeme jako další zmínit „povahokresbu“, tedy charakteristiku postav. Ta není podána souhrnným popisem, nýbrž vyjádřena jednáním postav, což ve filosofickém dialogu znamená především způsob jejich účasti na řešení otázky. Podívejme se například, jak se vlastními slovy (ovšem Platónem mu do jeho úst vloženými) charakterizuje sofista Hippiás v dialogu Hippiás Větší:
Hipp. Nuže dělej si námitky. A věru, jak jsem právě řekl, ta otázka není veliká, a já bych tě naučil odpovědět na mnohem těžší otázky, než je tato, takže by tě nikdo na světě nemohl vyvracet.
287a-b
Hipp. U Héraklea, jaký je to člověk, o kterém mluvíš, Sókrate! Nechceš mi říci, kdo to je?
Sokr. Vždyť bys ho nepoznal, kdybych ti řekl jméno.
Hipp. Ale již nyní věru poznávám, že je to nějaký nevzdělanec.
...
Hipp. ... já bych s člověkem, který dává takové otázky, nemluvil.
290d-291a
Hipp. Řekneš to vědoucímu, Sókrate; vždyť já vím o všech jednotlivých z těch, kteří se zabývají filosofickými hovory, jak si počínají. Přece však, jestliže ti je libo, mluv.
301d
Z těchto několika replik si už utvoříme více méně přesnou představu o Hippiovi z tohoto dialogu a o tom, jakou s ním asi Sókratés měl práci. Podobně – někdy šířeji, někdy stručněji, někdy barvitě a plasticky, někdy střízlivěji jsou charakterizovány snad všechny postavy, které se v dialozích zapojí do řeči. Při četbě Platóna tedy můžeme vnímat i tuto povahopisnou stránku a filosofickým problémům rozumět v jejich souvislosti s konkrétními osobami.
Vyzvedli jsme několik motivů – jistě ne všechny – a předvedli si několik málo ukázek – zdaleka ne všechny – Platónova literárního nadání. Autor těchto výběrů by byl potěšen, kdyby posloužily jako pozvánka k četbě Platónových textů, jež spojují filosofické hloubky s literárními krásami.
