• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Hérakleitos poukazuje na to, že věci kolem nás netrvají, nýbrž se v různém stupni mění, a tím vlastně (neustále) zanikají. To platí:

• Pro Slunce, jež je vždy nové (snad ve smyslu jiného ohně, který v něm hoří a musí spalovat vždy jiné „palivo“).
• Pro řeku, jejímž korytem „se valí jiné a jiné vody“ (B12).
• Pro „živly“ či „elementy“ (Hérakleitos nepoužívá podobné technické termíny, proto uvozovky) — viz B31 a také následující zlomek:
  

  „Smrt země je stát se vodou
  a smrt vody je stát se vzduchem,
  a [smrtí] vzduchu, [stát se] ohněm,
  a naopak.“
  DK 22 B76 (Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV, 46)

  V tomto textu se sice nehovoří přímo o permanentní proměně, ale můžeme se domýšlet, že např. vypařování vody, tj. „smrt vody“ nastává ve světě neustále a že to Hérakleitos určitě věděl. Ostatně, je-li „vždy nové“ Slunce, jež zásadním způsobem zapříčiňuje snadno vnímatelné procesy kolem nás (právě vypařování, zahřívání, vysoušení atd.), musí se neustálá změna týkat i předmětů, na něž Slunce působí.
• Pro každou živou bytost, jestliže připustíme, že Plútarchova slova ve složených závorkách ve zlomku B91 vyjadřují Hérakleitovu myšlenku.

Z tohoto pokusu o výčet zjišťujeme, že proměnlivosti si Hérakleitos všímal u živých organismů, u neživých jednotlivin (řeka, Slunce) i u látkového základu celé skutečnosti (oheň, vzduch, země, voda). V tom případě je snad podloženo tvrzení, že podle Hérakleita procházejí neustálou proměnou úplně všechny věci.

Z dosud uvedených zlomků i z nejasností ve výčtu změn a v předchozím shrnujícím odstavci pomalu vysvítá, že Hérakleitovo vyjadřování a myšlení je specifické a jaksi „temné“. Ostatně už v antice dostal Hérakleitos přezdívku „temný filosof“ a my si její smysl blíže osvětlíme v části D. a. Teď nás asi napadne, že může být zavádějící interpretovat Hérakleitovy myšlenky stejným způsobem jako myšlenky Míléťanů a klást mu stejné otázky jako jim. Přesto tak budeme činit, abychom se drželi jedné linie našeho výkladu. Hérakleitovi budiž učiněno zadost upozorněním na problematičnost našeho tázání — a hned odvážně položme jednu takovu „nehérakleitovskou“ otázku: Jestliže se neustále vše mění, vše podléhá určitým procesům, co bude počátkem nebo hnacím principem všeho dění? Míléťané prostě řekli — k základním charakteristikám ἀρχή náleží pohyblivost, ἀρχή je nadána dokonce věčným pohybem (viz 2. F.). Jaké vysvětlení nabízí Hérakleitos?

Oheň

Rozhodně ne vysvětlení explicitní vedené snahou o jasnost, nicméně přesto si můžeme jistou odpověď ze zlomků extrahovat.

„Svět, stejný pro všechny,
neutvořil žádný z bohů ani z lidí
— ale byl vždy a je a bude —
vždyživý oheň,
vzněcující se s ohledem na [svoje] míry a pohasínající s ohledem na [svoje] míry.“
DK 22 B30 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 2, 1-5)


„Oheň svým příchodem
všechno vytříbí a zachvátí.“
DK 22 B66 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 7)


„Všechno se směňuje za oheň
a oheň za všechno,
jako zboží za zlato
a zlato za zboží.“
DK 22 B90 (Plútarchos, O delfském E 8, p. 388)

Tyto tři zlomky poukazují na zásadní význam ohně v přírodním dění. V prvních dvou je oheň pojímán téměř jako personifikovaná a vědomá síla (to ovšem berme jako spíše obrazné vyjádření), jíž je připsána zásadní aktivita v rámci celku světa (B30) i ve vztahu ke všemu jednotlivému (to snad plyne z B66).

Zlomek B90 snad naznačuje, jak oheň působí — jednoduše věci spálí, čímž je např. dřevo „směněno“ za oheň. Jestliže vidíme, že více dřeva znamená větší oheň, pak skutečně jako by se dřevo přímo stávalo ohněm. Jelikož spalovat věci v dosahu patří k snadno pozorovatelné přirozenosti ohně a jelikož oheň silně a okamžitě interaguje se vším, k čemu se přiblíží, je Hérakleitovo přesvědčení, že právě oheň je počátkem veškeré neustálé proměny, asi dobře pochopitelné.

Ve třetím zlomku však zároveň čteme, že musí docházet také k opačnému procesu — z ohně by měly vznikat jiné věci, např. dřevo. To ale běžně nepozorujeme, jak tedy máme této části zlomku rozumět? Pomohou nám další zlomky, především B31:

„Obraty ohně — nejprve moře; [obraty] moře — zpola země, zpola blýskavice.
{To říká v tom smyslu, že vlivem logu a boha, který všechno uspořádává, se oheň skrze vzduch obrací ve vlhkost, a to jako v semeno uspořádání světa, které nazývá mořem. Z něho [z ohně ?] pak znovu vzniká země a nebe a věci, které k nim přináležejí. Jak se znovu navrací a vzněcuje, to zřetelně vyjadřuje těmito slovy:}
Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž určení, jaké bylo dříve, než vznikla země.“
DK 22 B31 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 3-5)

Oheň se tedy podle Hérakleita může měnit na („převracet ve“) vodu, a to podle Chrýsippova vysvětlení a také podle B76 (viz výše) skrze vzduch. Ovšem ani v těchto zlomcích nenacházíme odkaz na empirický základ takového přesvědčení. Musíme přihlédnout ještě k B67 a nechat průchod volnější asociaci: oheň, kadidlo, vůně, dým — z ohně vzniká kouř, dým, který zůstává i po uhašení, tedy jako by se oheň „směnil“ za vzduch.

Pokud Hérakleitos pozoroval v přírodě oheň vzniklý např. úderem blesku, tedy „samovolně“, bez lidského přičinění, který pak spálil kus lesa, a poté po sobě zanechal dým, mohl dospět k obecné představě, že oheň působí změnu věcí v sebe a sám se zase mění ve věci.