• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Řekli jsme (viz oddíl B.), že Platón podal zcela novou odpověď na otázku po příčinách. Byla to odpověď velmi provokativní, protože za příčinu označila něco, co nikdo nikdy neviděl a co nikdo nikdy z principu vidět nemůže. Už to je z filosofického hlediska důvodem pro pochybování a pro kritické posouzení předložené odpovědi. Ukážeme ovšem, že Platónova hypotéza obsahuje mnohem více nejasností či problémů, a že její kritikové podávají často pádné a přesvědčivé argumenty proti platónskému výkladu skutečnosti.

Prvním a nejvýznamnějším kritikem hypotézy byl Platónův žák Aristotelés, proto se budeme často opírat o jeho texty.

Opravdu ideje existují?

Ideje nejsou přístupné smyslům, poznat je lze pouze rozumem, což je samo o sobě problematické, protože jsme zvyklí brát za prokázané pouze to, co si můžeme „osahat“ nebo co aspoň můžeme vidět. Ale s idejemi je to ještě problematičtější, protože zdaleka nejsou přístupné rozumu každého člověka:

„Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry, názory a jiné smyslové vjemy vespolek o sebe trou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci, při největším úsilí, jakého je lidská síla schopna.“
Platón, Sedmý list 344b-c (zvýraznění J. P.)

Platón dále upřesňuje, kdo může vystoupat až k nazření idejí — jedině člověk rozumově velmi zdatný, ale zároveň také člověk mravně dokonalý. Domyslíme si, že takovou kombinaci kvalit by Platón nalezl jen u velmi malého počtu lidí.

Ovšem o idejích přece psal ve svých dialozích, jak tedy přesvědčil své čtenáře, že taková jsoucna existují? Se situací se vypořádal velmi chytře a jako zkušený autor. Dialogická forma jeho děl mu totiž umožnila se takovému přesvědčování vlastně elegantně vyhnout tím, že se existence takových jsoucen vylíčí jako něco samozřejmého a přijímaného. V dialogu Faidón, který je podle obecného mínění prvním, v němž se explicitně píše o idejích jako samostatných jsoucnech, je Platón uvádí jako hypotézu a jednu ze svých postav využije k jejímu přijetí:

„... předpokládaje totiž, že jest jakési krásno samo o sobě a tak i dobro, velikost a všechno ostatní; jestliže mi ty věci připouštíš a uznáváš, že jsou, doufám, že ti z toho naleznu příčinu a dokáži, že je duše nesmrtelná.
Ale ano, řekl Kebés, věz, že ti to připouštím, a hleď co nejrychleji provésti svůj důkaz.“
Platón, Faidón 100b-c

Platón tedy nepovažoval důkaz existence idejí za zásadní problém. Nějaké důkazy v pozdějších dialozích sice najdeme, ovšem platí o nich následující Aristotelovo kritické vyjádření:

„... žádný důvod z těch, jimiž se dokazuje jsoucnost idejí, není jasný; neboť z některých nevyplývá nutný závěr a z některých jako důsledek vyplývají ideje také pro to, pro co se nepředpokládají.“
Aristotelés, Metafyzika I 9, 990b9-11

Aspoň pro ilustraci si uvedeme jeden z těch nepřijatelných důsledků.

„... vychází-li se z pojmu jako jednoho v mnohém, byly by i ideje záporů...“
Aristotelés, Metafyzika I 9, 990b13-14

Totiž budeme-li předpokládat vždy jednu ideu k mnohosti stejně (druhově) označených jednotlivin, např. ideu člověka k Platónovi, Sókratovi atd., budeme muset uznat i ideu např. ne-člověka — vždyť Sókratův kohout není člověk, a tedy je ne-člověk, jeho oděv je ne-člověk, jeho lehátko je ne-člověk a snadno nalezneme obrovské množství dalších jsoucen, jež nejsou člověk. Máme tedy skutečně uznat existenci ideje ne-člověka? To nemůžeme, to by byl nesmysl (promyslete sami). Pak ale důkaz idejí z mnohosti druhově totožných jednotlivin nemá obecnou platnost, a tedy mu náleží jen malá gnoseologická hodnota, pokud vůbec nějaká.

Ideje příčinami?

Ale kvůli dalšímu zkoumání předpokládejme, že ideje existují — mohou pak skutečně plnit všechny funkce, které jim Platón připisuje? Jinak řečeno — jak konkrétně probíhá působení idejí, jak „funguje“ zmíněná účast? Aristotelés má v tomto bodě jasno:

„Řekneme-li, že [ideje] jsou vzory a že jiné věci mají v nich účast, mluvíme naprázdno a je to pouhá básnická metafora.“
Aristotelés, Metafyzika I 9, 991a20-22

„Ale nejvíce nesnází působí asi otázka, jaký význam vlastně mají ideje pro to, co je věčné mezi věcmi vnímatelnými, a pro to, co vzniká a zaniká. Neboť nejsou pro ně ani příčinou pohybu, ani nějaké změny. Ani však nijak nepřispívají k poznání jiných věcí — neboť nejsou jejich podstatou, sice by byly v nich —, ani k jejich bytí, poněvadž nejsou přítomny v tom, co v nich má účast.“
Aristotelés, Metafyzika I 9, 991a9-14

Aristotelés tedy odkazuje koncept účasti do oblasti krásné literatury, která může používat slova, aniž by přesně vymezila jejich význam a aniž by přesně vysvětlila myšlenku. Své radikální stanovisko vysvětluje ve druhém uvedeném úryvku.

• Ideje jako nehybné nemohou být příčinou změny ani vzniku — nemohou totiž dát ničemu žádný impuls ke změně nebo vzniku.
• Protože dále mají být od jednotlivin odloučeny, tedy existovat mimo ně, poznání idejí vlastně nemůže nijak přispět k poznání jednotlivin.
• A ze stejného důvodu ani nelze říci, že jednotlivina je tím, čím je, díky účasti na ideji. Idea v ní není, tedy jednotlivina je taková a taková pouze sama sebou.

Ideje jakých věcí?

„... myslíš, že je něco podobnost sama o sobě, různá od podobnosti, kterou my máme, a tak také i jednost i mnohost...?
Ano, odpověděl Sókratés.
Zdalipak i takové věci, řekl Parmenidés, jako že je nějaká samostatná idea spravedlnosti a krásna a dobra a všech takových pojmů?
Ano.
A což idea člověka, různá od nás i ode všech, jako jsme my, jakási samostatná idea člověka nebo ohně nebo i vody?
O těch věcech jsem byl, Parmenide, již mnohokrát na rozpacích, zdali je o nich souditi zrovna tak jako o oněch, či jinak.
Snad jsi na rozpacích i o těchto věcech, Sókrate, které by se snad zdály i směšnými, jako je vlas a bláto a špína nebo něco jiného zcela bezcenného a malicherného, zdali je třeba souditi, že i ke každé z těchto náleží idea, jež je mimo ně a něco jiného nežli ty věci, kterých se dotýkáme, či ne.
Nikoli, řekl Sókratés, nýbrž o těchto věcech, které vidíme, soudím, že ty také jsou; ale uznávati nějakou jejich ideu bylo by snad příliš divné. Věru již kdysi mě napadla pochybnost, zdali tomu není se všemi věcmi stejně; potom kdykoli se postavím na to stanovisko, prchám pryč z obavy, abych snad nespadl do nějaké prohlubně tlachání a tam nezahynul; vracím se tedy tam, k věcem, o kterých jsme právě mluvili, že mají ideje, a těmi se usilovně zabývám.“
Platón, Parmenidés 130b-d

Ideje měly sloužit mj. k uspořádání a klasifikaci materiálních jednotlivin a jejich vlastností. Mělo by se tedy předpokládat, že existují ideje všech přirozených druhů. Ovšem není úplně jednoduché všechny přirozené druhy určit ani smířit se s tím, že by musely existovat ideje esteticky neutrálních či dokonce negativních věcí (viz třetí a čtvrtá skupina v uvedeném textu). Přestože se v Parmenidovi naznačuje, že skutečně je třeba přijmout existenci také ideje bláta či špíny, úplné a jednoznačné zodpovězení otázky z nadpisu v Platónových textech nenajdeme.

K této otázce se však druží možná ještě závažnější problém, na který poukazuje opět Aristotelés:

„Ti však, kteří za příčiny pokládají ideje, nejprve ve snaze, aby pochopili příčiny viditelných věcí, přibrali jiné v stejném počtu s nimi, zrovna jako ten, kdo chce něco spočítat a myslí, že nemůže, dokud je toho méně, a že teprve tehdy bude moci počítat, až to rozmnoží. Neboť idejí je skoro stejně tolik anebo ne méně než věcí, jejichž příčiny hledajíce postoupili od nich k oněm. Vždyť pro každou jednotlivou věc je stejnojmenná idea nejen pro podstaty, nýbrž i pro vše ostatní, kde je jedno v mnohém, a to jak u věcí smyslových, tak i u věčných.“
Aristotelés, Metafyzika I 9, 990b1-8

Jak to Aristotelés myslí? Vezměme jako příklad opět Sókrata (je na to už zvyklý). Ten má samozřejmě účast na ideji člověka. Ale protože každý člověk je živočich, musí mít účast také na ideji živočicha („živočišnosti“ o sobě), dále na ideji organismu, tělesa — ale také na ideji rozumnosti, dvounohosti, bělosti, spravedlnosti, statečnosti a velmi mnoha jiných. Lze sice namítnout, ano, to platí, nicméně kromě Sókrata ještě mnoho dalších jednotlivin bude mít účast na každé z těch idejí, proto skutečně budou pod jednu ideu spadat mnohé jednotliviny. Ovšem protože vlastně platí taky opačný vztah — každá jednotlivina má účast na mnoha idejích — a protože nemáme k dispozici celkový výčet idejí, nemůžeme si být zcela jisti tvrzením, že ideje umožňují roztřídění nespočetných (nebo nekonečně mnohých) jednotlivin do podstatně menšího počtu druhů a rodů. Aristotelova výtka zdvojení věcí je tedy případná.

A konečně zmíníme problém třetího člověka. Ten je detailně analyzován v samostatném oddíle v rámci kurzu Platónova teorie idejí, proto se zde omezíme jen na vysvětlení podstaty této námitky.

• Platónici tvrdí, že má-li několik jednotlivin tutéž vlastnost, příčinou toho je idea, jež tu vlastnost „nese“ či reprezentuje.
• Ale když potom vezmeme tutéž skupinu jednotlivin a přidáme k ní tu ideu, jež má být příčinou — potřebujeme přece další ideu, jež byla příčinou dané vlastnosti u všech jednotlivin i u ideje!
• A tak můžeme v úvaze postupovat donekonečna.

V tom případě dostáváme nekonečné množství idejí u každého druhu či velikosti — např. nekonečně mnoho idejí člověka, což je přesný opak záměru, který Platón zavedením idejí sledoval. Proto pokud by se nepodařilo ubránit ideje před touto námitkou (možné strategie obrany viz na uvedeném odkazu), znamenalo by to skutečně vyvrácení hypotézy idejí.

Z jistého hlediska, spíše hravého než vážného, mají matrjoška a „třetí člověk“ něco společného. Pohrajete si s touto analogií?

To byly aristotelské či „antické" námitky. Co by bylo nejzávažnější námitkou z dnešního pohledu? (Asi se totiž shodneme, že pro vysvětlení světa kolem nás se platónské ideje příliš nevyužívají...)

Platónovo přesvědčení o existenci nemateriálních neměnných jsoucen jako standardů a základů pro pomíjivou materiální skutečnost má tedy mnoho problematických nebo přímo kritických míst. Na druhou stranu nabízí první vysvětlení druhové pravidelnosti materiálního světa. To bylo v antice natolik přínosné, že navzdory problémům se k Platónově myšlence hlásily zástupy jeho následovníků a že i jeho největší kritik Aristotelés posléze nabídl odpověď sice jinou, nicméně odpovídal vlastně na tutéž otázku. A koneckonců jeho odpověď nebyla ani tolik odlišná, vždyť forma (μορφή, εἶδος) má mnohem více společného s Platónovou ideou než např. s atomy nebo živly (viz oddíl 10. F. a.).