• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Gorgiás byl o něco málo mladší než Prótagorás (narodil se asi r. 483 př. n. l., ovšem staršího kolegu podstatně přežil, zemřel snad až r. 375 př. n. l.) a také se stal populární i v Athénách (r. 427 př. n. l.). Na rozdíl od Prótagory se však neoznačoval za sofistu — učitele zdatnosti, nýbrž pouze za učitele rétoriky (Meno. 95c). Umění řeči totiž podle něj skýtalo velkou moc.

Moc řeči

„Řeč (λόγος) je mocnou vládkyní, která vykonává nejbožštější díla nejmenším a nejnepatrnějším tělem, neboť dovede i zahnat strach i odstranit zármutek i způsobit starost i zvětšit soucit.
...
V stejném poměru je síla řeči k uspořádání duše jako uspořádání léků k přirozenosti těl. Neboť jako z léků každý vyhání z těla jiné šťávy a jedny léky zastavují nemoc, druhé však život, tak i z řečí jedny zarmoutí a druhé potěší, jiné poděsí a jiné dodají posluchačům odvahy, jiné však špatnou jakousi přemluvou duši očarují a omámí.“
DK 82 B11 (Gorgiás, Chvála Heleny 8, 14)
(Překlad B. Boreckého.)

V tomto krátkém spisku („hříčce“, jak se říká v závěru) se Gorgiás snaží proti obecnému mínění očistit Helenu z obvinění, že je vinna trójskou válkou a smrtí tisíců řeckých bojovníků. Jeho argumentace postupuje následovně: Jestliže Helena opustila svůj dům, svého manžela a odešla s Paridem do Tróje, musel za tím být jeden ze čtyř možných důvodů — učinila tak buď „na pokyn osudu a na příkaz bohů a z rozhodnutí nutnosti, nebo byla násilím uchvácena, nebo slovy přemluvena, nebo láskou přemožena.“ (Chvála Heleny 6)

Následně Gorgiás ukáže, že ani v jednom případě to nelze považovat za její svobodné rozhodnutí, a tedy za její vinu. Proti osudu přece nezmohou nic ani bohové, násilí se jako žena nemohla ubránit atd. Pro náš výklad je podstatné, že Gorgiás přisuzuje řeči stejnou moc jako nutnosti. Jestliže snad byl Paris talentovaný rétor a věděl, jak sestavit řeč, aby působila na duši posluchačky Heleny, ta neměla šanci mu vzdorovat. Pak veškerá vina padá na Paridovu hlavu, Helena je zproštěna.

Poznámka:
Celý hravý spisek, který lze chápat jako ukázku „činění slabšího argumentu silnějším“, si můžete přečíst v knize Tribuni výmluvnosti, Praha: Odeon 1974. (Výše viz odkazy na řecký a anglický text na webu.)

Má-li řeč takovou moc, je její ovládnutí skutečně velkým dobrem, neboť zkušený řečník dokáže přemlouvat nejen laiky ve veřejných úřadech — na soudu, na sněmu, v radě —, ale i odborníky jako lékaře či finančníky a všechny vést k vlastnímu prospěchu. Rétorika je podle Gorgii přímo nejvyšším dobrem (Grg. 452d-e).

Ovšem — Gorgiás dodává — podobně jako bojová umění nesmí být zneužita pro nespravedlivou věc, dobrý rétor musí vědět, co je spravedlivé, případně jej to Gorgiás naučí současně s výukou rétoriky (Grg. 457a-c, 460c). Toto přiznání však Gorgiu sbližuje s ostatními sofisty a činí sofistu z něj samotného, neboť je nucen učit své žáky i mravní dokonalosti.

Proti eleatům

Schéma argumentace z Chvály Heleny najdeme v propracovanější verzi také ve spise o nejsoucnu (nebo O přírodě). V tomto ve zlomcích dochovaném textu Gorgiás evidentně polemizuje s elejskou filosofií a s elejskou metodou — racionální analýzou pojmů. Ukážeme si část jeho úvahy (DK 82 B3, Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 65-70):

Gorgiás na úvod spisku vyhlašuje tři teze:

1. Nic není (dále se budeme věnovat pouze části tohoto bodu).

2. Je-li i něco, nemůže to člověk poznat.

3. Lze-li to i poznat, nelze to přece druhému člověku sdělit a vyložit.

První tezi dokazuje následovně:

Nic není, neboť kdyby něco bylo, pak by to bylo

a) jsoucí, nebo

b) nejsoucí, nebo

c) jsoucí i nejsoucí.

Avšak neexistuje ani jsoucí, ani nejsoucí, ani jsoucí a nejsoucí. Není tedy nic. Nyní bude vyvracet každou z možností a) — c).

Ad b)

Nejsoucí není.

Neboť je-li nejsoucí, pak zároveň bude a nebude, neboť pokud se myslí na jeho nejsoucnost, potud nebude, a pokud jest nejsoucí, potud zase bude. Je však zcela nemožné, aby něco zároveň bylo i nebylo; není tedy nejsoucí.

A jinak: je-li nejsoucí, pak jsoucí nebude, neboť jsou to navzájem protivy, a přísluší-li nejsoucímu bytí, bude příslušet jsoucímu nebytí. Není však možné, aby jsoucí nebylo, a tedy není ani možné, aby nejsoucí naopak bylo.

Ad a)

Ale ani jsoucí není. Neboť je-li jsoucí, je buď

i. věčné, nebo

ii. vzniklé, nebo

iii. zároveň věčné i vzniklé.

Není však ani věčné, ani vzniklé, ani obé zároveň, jak Gorgiás dokáže; jsoucí tedy není.

Ad i.)

Je-li jsoucí věčné, nemá žádného počátku. Neboť vše vznikající má nějaký počátek, avšak věčné, jež nevzniklo, nemělo počátek. Nemá-li však počátek, je neomezené, a je-li neomezené, není nikde. Neboť je-li někde, pak je něco odlišného od něho — to, v čem jest — a nebude tedy jsoucí již neomezené, protože je něčím obklopeno; neboť obklopující je větší než obklopené, nad neomezené však není nic většího, takže neomezené není nikde.

A nelze ani tvrdit, že jsoucí může být obsaženo v sobě samém. Neboť pak bude totožné to, v čem něco je, a to, co v tom je, a jsoucí se stane dvojím, místem a tělem — to totiž, v čem něco je, je místo a to, co je v tom, je tělo — a to je nemožné. Jsoucí není tedy ani v sobě samém, takže je-li jsoucí věčné, je neomezené, a je-li neomezené, není nikde, a není-li nikde, tedy není. Tudíž je-li jsoucí věčné, není vůbec jsoucím.

Podobným způsobem Gorgiás vyvrátí všechny zbývající možnosti, takže mu skutečně vyjde tvrzení „nic není“. Co si o tom máme myslet?

Jedna možná interpretace — Gorgiás zde předkládá vážně míněnou ontologii (a epistemologii, která je spojena s 2. a 3. tezí). Byla by to ovšem prapodivná ontologie, neboť úvaha přece vyvrací jsoucnost čehokoli, jednalo by se tedy o ontologii bez jsoucího, o ontologii, která neobsahuje žádné τὸ ὄν.

Druhý možný výklad — Gorgiás paroduje elejskou filosofii s cílem zpochybnit závěry její metodologie. Ani tato práce s pojmy nepřináší žádné jisté vědění — vždyť lze stejně vyvozovat, že jsoucno je jako že jsoucno není, tedy pokusy o výklad skutečnosti jsou neúspěšné. Rozumné proto bude věnovat se lidským záležitostem. A jelikož je to právě řeč, jež vlastně v elejské i Gorgiově argumentaci hraje hlavní roli, mohla i tato „nihilistická“ úvaha sloužit jako podnět pro studium rétoriky u slavného sicilského rétora.