• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Už jsme se částečně dotkli i specifik Sókratova filosofování (Obrana Sókrata 29d-30b v oddíle B. b. a 31a-b v C. a.). K tomu je třeba připomenout, že Sókratés nesepsal žádné knihy, jeho filosofie se tedy musela odehrávat zcela jiným způsobem.

Když to vyjádříme poeticky a metaforicky, Sókratés svou filosofii zapisoval do duší svých partnerů v rozhovoru. Spojíme-li v dosavadním výkladu uvedené údaje, dostaneme následující obecnou charakteristiku:

Sókratova filosofická činnost spočívala v rozhovorech, v nichž se snažil podat definice ctností, což mělo přispět k získání těchto ctností.

Dialog — otázky a odpovědi

Nyní využijeme přípravný krok z oddílu 7. D. b., abychom konstatovali první výrazný rozdíl mezi sofisty a Sókratem: Zatímco sofisté jakožto výborní řečníci preferovali prezentaci svých tvrzení formou přednášky, Sókratés dává jednoznačně přednost metodě otázek a odpovědí, jejíž pomocí formuluje krok za krokem věcný argument. V Prótagorovi (336b-c) jej chválí opět Alkibiadés, tentokrát střízlivý: Prótagorás sice bude mít převahu v dlouhých řečech (přednáškách), to Sókratés sám uznává. Ale pokud jde o schopnost rozmlouvat (διαλέγεσθαι), v tom Sókratés podle Alkibiada za nikým nezaostává.

V Gorgiovi se objevuje vysvětlení jedné velké přednosti takového postupu. Sókratés se jakoby omlouvá Gorgiovi za zdánlivě zbytečné otázky v debatě:

„I já jsem tušil, Gorgio, že myslíš toto přemlouvání a o těchto věcech, ale aby ses nedivil, jestliže se tě i o něco později na něco takového zeptám, co se sice zdá zřejmým, ale já se na to přece ptám — jak pravím, dávám tu otázku, aby řeč šla nepřetržitým chodem k svému cíli, ne kvůli tobě, ale abychom si nezvykali druh druhu podkládati jisté myšlenky a předbíhati jeden v řeči druhého, nýbrž abys ty podle svého předpokladu vedl k cíli své myšlenky, jakým způsobem bys chtěl.“
Platón, Gorgiás 454b-c

Postupná argumentace krok za krokem tedy umožňuje mnohem lépe kontrolovat oboustranné porozumění věci. Pravděpodobně se vám už stalo, že jste se při přednášce u nějakého složitějšího problému „ztratili“, a pak se jen obtížně vraceli zpět do výkladu. Se Sókratem by se vám to rozhodně nestalo. (Ovšem čekaly by vás jiné nepříjemnosti...)

Taková rozmluva navíc umožňuje či přímo vyžaduje prezentaci vlastního postoje v dané věci.

Osobní dialog

„Nezdá se mi právě, Sókrate, že by to bylo tak jednoduché, abych mohl připustit, že spravedlnost je věc zbožná a zbožnost spravedlivá, nýbrž zdá se mi, že v tom je nějaký rozdíl. Ale co na tom záleží? Jestliže chceš, dejme tomu, že spravedlnost je věc zbožná a zbožnost spravedlivá.
To ne! Děl jsem já: neboť mně nejde o to, aby bylo podrobeno zkoušce tohle ‚jestliže chceš‘ a ‚jestliže se ti zdá‘, nýbrž abychom jí byli podrobeni já a ty. Toto ‚já a ty‘ říkám proto, že podle mého mínění by byla úvaha nejlépe zkoušena tak, kdyby se z ní vyňalo slůvko ‚jestliže‘.“
Platón, Prótagorás 331b-d

Poznámka:
Ale — v Platónových dialozích snad nic není jednoznačné. O kousek dále v Prótagorovi Sókratés říká:
„Mně je to stejné, jen když budeš ty odpovídat, ať už je toto tvé mínění nebo ne. Neboť já zkoumám především myšlenku, avšak přitom se snad stává, že jsem zkoumán i já, který se táži, i ten, kdo odpovídá.“ (Prot. 333c)
Změnu Sókratova názoru bychom snad mohli vysvětlit obtížemi při rozhovoru s poněkud nedůtklivým Prótagorou.

Tento úryvek ukazuje, že v dialogu se Sókratem, tedy v souboji otázek a odpovědí byly vysoké sázky. Nemělo jít jen o nezávazné popovídání o něčem, co vás zrovna napadne, nýbrž o niterné osobní postoje, z nichž vychází vaše jednání. To znamená — když své stanovisko v rozhovoru neobhájíte, jste vlastně nuceni zvážit, zda vaše jednání je správné. (Snad je takový výsledek vidět na konci Euthyfróna a zcela jistě v dialogu Kritón.)

V tuto chvíli konečně chápeme, jak může Sókratovo filosofování působit na duše. Rozmluva se prostě týká vašich přesvědčení, jimiž se v životě řídíte. Případné odhalení jejich nesprávnosti či nepodloženosti tedy ovlivní váš život.

Explicitní potvrzení působnosti Sókratových řečí podává opět Alkibiadés, ovíněný a o to upřímnější:

„... od tohoto Marsya jsem byl již často uveden do takového stavu, že se mi zdálo nemožným žíti jako až dosud. O tom neřekneš, Sókrate, že to není pravda. I nyní ještě jsem si vědom, že bych neodolal, kdybych ho chtěl poslouchat, a že by se mi dělo totéž. Neboť mě nutí k přiznání, že ač mám sám ještě mnoho nedostatků, že se sám o sebe nestarám, ale zabývám se věcmi Athéňanů. Proto se přemáhám a utí­kám od něho pryč jako od Sirén se zacpanýma ušima, abych tam vedle něho nemusil sedět až do svého stáří. Vůči tomuto jedinému ze všech lidí ozval se ve mně cit, kterého by nikdo ve mně nehledal, totiž stud před někým: tohoto jediného já se stydím. Vždyť jsem si vědom, že nemohu popírat potřebu, aby se dělalo, k čemu on vybízí, ale když odejdu, že podléhám touze, abych byl ctěn u lidu. Proto před ním prchám jako uběhlý otrok a vyhýbám se mu, a kdykoli ho spatřím, stydím se za své vyznané chyby.“
Platón, Symposion 215e-216b

Z tohoto úryvku si ještě zapamatujme Alkibiadovy ambivalentní pocity z rozprav se Sókratem, k této skutečnosti se později vrátíme.

Osobní téma

Tento praktický dosah dialogu je podstatně zesílen volbou témat rozhovoru — Sókratés (Platónův) se totiž vždy ptá na problém, který spadá do oboru partnera. Už jsme řekli, že hlavním tématem rozhovoru s Prótagorou (dialog Prótagorás) je otázka učitelnosti ἀρετή (viz 7. E.), přičemž právě Prótagorás se výslovně hlásí k tomu, že ἀρετή vyučuje (viz 7. C.). Jak se to dotýká Prótagory? Zásadně, proto také Sókratés říká, že o těchto otázkách nemůže rozmlouvat s nikým vhodnějším než s Prótagorou (Prot. 348d-349a). Pokud sofista nedokáže obhájit tezi, že ctnosti lze učit, co potom vlastně celý život dělal a za co bral tolik stříbra?!

Podobně je tomu v některých dalších dialozích:

• Lysis: Dvěma klukům, Lysidovi a Menexenovi, kteří se považují za přátele, položí Sókratés otázku po podstatě přátelství (konkrétně: „kdo se komu stává přítelem, milující milovanému či milovaný milujícímu?“, 212a-b).
• Lachés: Vojevůdcové Nikias a Lachés dostávají otázku „co asi je statečnost“ (190d).
• Gorgiás: Velký rétor se musí vypořádat s ještě jednodušší a naléhavější otázkou, jež zní: „Kdo je.“ (447d), čímž Sókratés míní „jakou činnost Gorgiás vykonává“. Taková otázka pochopitelně míří na podstatu rétoriky. Už jsme viděli (viz 7. F. b.), že rozprava Gorgiu přivedla k přiznání, že vyučuje i spravedlnost (a tedy vlastně patří mezi sofisty), i když jindy tvrdil o své činnosti něco jiného. V tom přiznání můžeme spatřovat jistý pozitivní výsledek Sókratova působení.
• Ión: Profesionální rapsód (recitátor poezie, Ión konkrétně se specializuje výlučně na Homéra) má obhájit svou představu, že rapsódství je „uměním“ (ve smyslu τέχνη, tedy odborné znalosti). To se mu však nepovede, proto v závěru souhlasí s tím, jak Sókratés překvalifikuje jeho působnost: „Máš tedy u nás toto krásnější, Ióne, že jsi božský a nikoli odborně znalý vychvalovatel Homéra.“ (542b) Tato poetická slova neříkají nic menšího, než že Ión vlastně nemá žádné odborné znalosti o recitaci nebo o Homérovi, nýbrž recituje pouze na základě božského nadšení.
• Euthyfrón: Euthyfrónovi, který se považuje za znalce božského práva (4e-5a), položí Sókratés otázku, co je zbožnost. Během celého Euthyfrón není s to dospět k odpovědi a na konci dialogu začne najednou kamsi spěchat (15e). Přestože to z dialogu samotného neplyne,¹ Díogenés Laërtský měl pak za to, že rozhovor se Sókratem přiměl Euthyfróna změnit rozhodnutí o žalobě svého otce. i když tedy nebylo zjištěno, co je zbožnost, dialog měl mít vliv na Euthyfrónovo jednání.
• Kritón: Určitým způsobem sem patří i tento dialog, který líčí jeden z posledních dnů Sókratova života. Jeho přítel Kritón za ním přichází do vězení a chce jej přesvědčit, že je správné a spravedlivé, aby Sókratés z vězení utekl, a tak unikl popravě (45c-46a). Avšak po debatě o tom, co je správné, spravedlivé a vlastně dobré (a co je těmto věcem opačné), musí Kritón uznat, že nemá, co by řekl (54d), a tím vlastně svou snahu přimět Sókrata k útěku vzdává.

Vyvrácení

Aby měl rozhovor sílu působit na naše jednání, musí otřást našimi míněními a přesvědčeními. To se Sókratovi dařilo v takové míře, že jej Menón přirovnal k mořskému rejnokovi:

„Neboť ten způsobuje strnutí tomu, kdo se k němu přibližuje a dotýká se ho; také ty, zdá se mi, jsi nyní udělal něco takového mně, neboť já jsem doopravdy strnulý na duši i ústy a nevím, co bych ti odpověděl. A přece jsem již tisíckrát promluvil velmi dlouhé řeči o zdatnosti, před mnohými posluchači a zcela dobře, jak se aspoň mně zdálo; avšak nyní vůbec nemohu ani říci, co zdatnost je.“
Platón, Menón 80a-b

Doplňme podstatný moment — i když se Menón cítil takto nepohodlně, rozhodně chtěl pokračovat v hledání odpovědi na otázku „co je zdatnost“.

První krok sókratovského rozhovoru tedy představovalo zpochybnění a přímo vyvrácení partnerova pevného přesvědčení, že věc dobře zná (např. Euthyfrón podal dvě definice zbožnosti, než byl aspoň trochu vyveden z míry, i když zdaleka nedospěl k tak otevřenému přiznání jako Menón).

Tento krok je vlastně samozřejmý — když jsme přesvědčeni, že něčemu zcela rozumíme, ani nás nenapadne, abychom o tom přemýšleli. Naopak teprve až si připustíme, že ve skutečnosti věc neznáme, budeme ochotni (většinou) se pustit do zkoumání problému.

Takový krok ovšem pochopitelně není pro člověka příliš příjemný, proto se reakce Sókratových partnerů lišily, zvláště když Sókratés se snažil spíše problematizovat mínění ostatních než vyslovovat vlastní. Za to si vysloužil ostrou kritiku sofisty Thrasymacha v I. knize Platónovy Ústavy — 336c-d a 337a. Překvapivě najdeme nejexplicitnější doklad takového postupu u Xenofónta, jehož Sókratés přece všechno ví a všem správně radí. Na jednom místě však Xenofón nechává nám dobře známého sofistu Hippiu pronést tuto rozhořčenou stížnost:

„Už je toho dost, toho tvého zesměšňování druhých lidí — každého se na něco ptáš, a pak jeho odpověď vyvracíš, sám však nechceš odpovídat nikomu a o ničem nechceš prozradit svůj názor.“
Platón, Vzpomínky na Sókrata IV 4, 9-10

Řekli jsme „ostrá kritika“, „rozhořčená stížnost“. ve své obhajobě na soudu (v poněkud jiném kontextu, ale to není podstatné) přidává Sókratés sám ještě jiné označení reakcí na svůj způsob dialogického zkoumání:

„Tedy z tohoto zkoumání, občané athénští, mi vznikla mnohá nepřátelství, a to velmi zlá a těžká, takže z nich vzešlo mnoho pomluv i že jsem nazýván tímto jménem ‚moudrý‘; domnívají se totiž o mně lidé pokaždé přítomní, že jsem sám znalý těch věcí, v kterých jiného usvědčím z neznalosti.“
Platón, Obrana Sókrata 22e-23a

A později (Ap. 30e) se sám označuje za jakéhosi „střečka“ či ováda, který nenechává v klidu ušlechtilého athénského koně, nýbrž jej svým kousáním pobádá k péči o duši či k přemýšlení o spravedlivém a správném.

Jak vidno, ne všichni Athéňané rádi zkoušeli platnost svých mínění v rozhovoru s neodbytným Sókratem.

Je zřejmé a pochopitelné, že Sókratés mohl být mnohými lidmi vnímán jako velmi nepříjemný soused a spoluobčan a že mnozí Athéňané jej nepotkávali rádi. Považuje se za pravděpodobné, že takoví seděli i mezi Sókratovými soudci, což by vysvětlovalo výsledek procesu.

Pokud se však člověk dokázal přenést přes zpochybnění vlastního mínění, přiznat si je a dospět k mínění lepšímu, nemohlo jej potkat nic lepšího než Sókratés. S takovým zájemcem byl ochoten rozmlouvat hodiny, ba celé dny a sám navrhovat další odpovědi či definice ctností, a následně je zkoumat.

V tom je obsažen jeden zásadní moment, možná samotná podstata významu sókratovského dialogu. Partner musí přijmout spoluodpovědnost za hledání odpovědi, musí problém sám aktivně promýšlet. Tedy: Význam Sókratova způsobu filosofování spočívá v tom, že vtáhl ochotného partnera do argumentačního promýšlení podstaty mravních otázek. Sókratés byl totiž přesvědčen, že to je největší dobro:

„... že toto je dokonce největší dobro pro člověka, každý den vésti hovory o ctnosti a o ostatních věcech, o kterých vy mě slyšíte rozmlouvat a sebe samého i jiné zkoušet, a že život bez zkoušeni není člověku hoden žití...“
Platón, Obrana Sókrata 38a

Přes takové nadšení končily Sókratovy rozmluvy často bez definitivního výsledku, alespoň v Platónových dialozích (Euthyfrón, Lachés, Lysis, Charmidés, Hippiás Větší), takže Sókratés o sobě mohl prohlašovat své slavné „vím, že nic nevím“. Co tím myslel?

¹ Spíše je to přímo vyloučeno, viz D. Nails, The People of Plato (2002), s. 153.