Dějiny filosofie I

vysvětlit vztah tří poelejských výkladů k elejské filosofii
zdůraznit návrat k výkladu smyslově vnímatelné skutečnosti
představit specifické principy každého z našich tří výkladů
ukázat, jak každý z výkladů na základě svých specifických principů vysvětlí smyslově vnímatelnou skutečnost

Název šestého tématu prozrazuje, že i v tomto dějství dějin filosofie bude náležet významná role elejským myšlenkám. Tři výklady přírody, jež se objevily v krátké době po Parmenidově vystoupení, si záměrně představíme právě na pozadí základních elejských tezí, aby vynikly myslitelské inovace vůči nejstarším mílétským popisům přírody.

Co bylo cílem myslitelské činnosti Empedoklea, Anaxagory a atomistů? Samozřejmě výklad skutečnosti, ovšem musíme doplnit, že usilovali o výklad smyslově vnímatelné skutečnosti. Zatímco se eleaté omezili na racionální uchopení nejabstraktnější roviny skutečnosti — jsoucnosti, poelejské výklady se vracejí k vysvětlování toho, co kolem sebe běžně vidíme. To vlastně znamená návrat k témuž cíli, který si kladli Míléťané i Hérakleitos. Ovšem v 5. st. př. n. l. už nebylo možné postupovat tak jednoduše jako v časech starých Míléťanů.

Nebylo totiž možné ignorovat některé základní elejské teze, o nichž jsme řekli, že se staly (více či méně) nezpochybnitelnými axiómy celé další antické filosofické tradice. Ke kterým z nich se Empedoklés, Anaxagorás a atomisté přímo hlásí?

„Ale řeknu ti něco jiného: žádná z veškerých smrtelných věcí nemá zrození a žádná nemá ani konec v bídné smrti, nýbrž jest jenom mísení a vzájemná výměna toho, co se mísí — avšak lidé to nazývají zrozením.“
DK 31 B8 (Plútarchos, Adv. Col. 10)
(Překlad převzat z KRS.)

„Pošetilci! Neboť jejich myšlení nesahá daleko. Věří totiž, že to, co předtím nebylo, vzniká anebo že něco umírá a naprosto hyne.“
DK 31 B11 (Plútarchos, Adv. Col. 12)
(Překlad převzat z KRS.)

„Neboť je nemožné, aby něco vzniklo z nejsoucího, stejně jako je neproveditelné a neslýchané, aby zaniklo to, co jest. Vždycky to totiž bude tam, kam to kdo zrovna postaví.“
DK 31 B12 (Pseudo-Aristotelés, De Melisso Xenophane Gorgia II 6, 975b1)
(Překlad převzat z KRS.)

„K mínění, že principy jsou počtem nekonečné, Anaxagorás podle všeho dospěl tak, že pokládal za pravdivý obecný názor filosofů přírody, že žádná věc nevzniká z ničeho. ... Pokud totiž vše, co vzniká, musí vznikat z toho, co je, anebo z toho, co není, a pokud je nemožné, aby věc vznikala z toho, co není (na tomto názoru se totiž všichni filosofové přírody shodují), usoudili, že z toho vyplývá pravdivost zbývající možnosti, totiž že věci vznikají z toho, co je, neboli z věcí již existujících, které však pro nepatrnost jejich objemu nejsme s to vnímat.“
DK 31 A46 (Aristotelés, Fyzika I 4, 187a26-b1; zlomek je v DK zařazen k Empedokleovi, neboť Aristotelés v širším kontextu srovnává Empedoklea s Anaxagorou.)
(Překlad převzat z KRS.)

„O vznikání a zanikání Řekové neuvažují správně. Žádná věc totiž nevzniká ani nezaniká, nýbrž se směšuje ze jsoucích věcí a do nich se také rozlučuje. A takto by nazývali správně vznikání míšením a zanikání rozlučováním.“
DK 59 B17 (Simplikios, In Physica 163, 20-24)
(Překlad převzat z KRS.)

„Leukippos se však domníval, že má argumenty, které jsou v souladu se smyslovým vnímáním a které neruší ani vznik, ani zánik, ani pohyb, ani množství jsoucen. V tom se shoduje s jevy, ale s těmi, kteří zastávají jedno, se naopak shoduje v tom, že bez prázdna by nebyl pohyb, že prázdno je nejsoucí a že nic jsoucího není nejsoucí. Takové však prý není jedno, nýbrž těchto jsoucen je nekonečně mnoho a jsou neviditelná pro nepatrnost svých objemů. Pohybují se v prázdnu (neboť prázdno je), svým slučováním vytvářejí vznik a svým rozlučováním zánik.“
DK 67 A7 (Aristotelés, O vzniku a zániku I 8, 325a23-32)
(Překlad převzat z KRS.)

Poslední zlomek — Aristotelova interpretace Leukippovy myšlenky — potvrzuje, že atomistům záleželo na vysvětlení smyslově vnímané skutečnosti. Zároveň však měl Leukippos souhlasit s elejskými tvrzeními, že prázdno je nezbytné pro vysvětlení pohybu, avšak prázdno není jsoucí.

Všechny zlomky se pak hlásí k ještě základnější elejské tezi, totiž že nic nemůže vzniknout z nejsoucna, a tedy že jsoucí je bez vzniku a bez zániku. Na druhé straně však přijímají jako samozřejmé, že přece jen se něco nového objevuje, tedy něco se děje, něco — jak běžně říkáme — „vzniká a zaniká“. Jak je to možné, když jsoucí v žádném případě nevzniká, nýbrž je („tam, kam to kdo zrovna postaví“)?

Těmito ději totiž jsou ve skutečnosti slučování a rozlučování či mísení jsoucích (v elejském smyslu) věcí. To ovšem nutně předpokládá, že musí existovat více od sebe odlišných jsoucen, aby mohla svým slučováním vytvářet rozdílné smyslově vnímatelné skutečnosti.

Aristotelovy zlomky k Anaxagorovi a atomistům přidávají ještě jednu důležitou okolnost (která platí částečně i o Empedokleovi): Chceme-li vysvětlit různost a mnohost vnímané skutečnosti, musíme předpokládat existenci počátků či principů, které jsou nepřístupné našim smyslům. Podstata skutečnosti je tedy skutečně skrytá, nevidíme ji, poznat ji můžeme pouze racionálními postupy.

V této obecné charakteristice musíme zmínit ještě jeden styčný bod, který není obsažen ve vybraných zlomcích: Jestliže tvrdíme, že se jsoucna nějak slučují a rozlučují, tedy pohybují, musíme určit příčinu pohybu.

Schématické srovnání elejského a tří poelejských výkladů formou tabulky předkládá Marc Cohen z washingtonské univerzity: „The Pluralists“.

Nyní si představíme postupně všechny tři poelejské výklady detailněji. Přitom vždy nejprve objasníme, jaké počátky autor výklad zvolil a pochopitelně vyložíme také důvody jeho volby (oddíl a.). Pak hned posoudíme výklad s ohledem na vztah k elejským zásadám (b.) a ve zbývajících oddílech se budeme zabývat vysvětlením vnímatelného světa z daných počátků, příp. určitým zvláštnostem každého výkladu.

Podrobné tématicky členěné informace o Empedokleovi od G. Campbella najdete v

The Internet Encyclopedia of Philosophy ...

... a výklad strukturovaný podle Empedokleových básní podává R. Parry v

The Stanford Encyclopedia of Philosophy.

Empedoklés má také vlastní stránku se staršími anglickými překlady a odkazy na většinou starší studie na Peithó’s web:

Empedocles of Agrigentum.

A ještě se můžete seznámit s českými překlady Empedokleových zlomků jako obvykle na

Fysis.cz.

Empedoklés byl zřejmě velmi výraznou a pro doxografy vděčnou osobností, aspoň Díogenés Laërtský věnuje jeho životopisu 25 paragrafů (51-75 ve 2. kap. VIII. knihy svých Životů, viz DK 31 A1). Empedoklés sám se za významného muže také považoval, následující jeho verše vyjadřují více než dostatek sebedůvěry a sebeuspokojení:

„Přátelé, bydlící ve velkém městě při Akragantu
žlutém u Vyšehradu, dbalí šlechetných skutků,
zdravím vás. Já jako nesmrtný bůh a ne jako člověk
mezi vámi se ubírám, ode všech ctěn, jak se sluší,
stužkami zdoben a věnci z kvítí pestrobarvého.
Kdykoli přijdu v kvetoucích městech k mužům a ženám, všude mi
božskou vzdávají poctu a následují mne tisíce lidí, kde k
prospěchu stezka, se vyptávajíce. Jedni přejí si věšteb, druzí zas
dožadují se uslyšet z mých úst všeliké nemoci hojící výrok.“
DK 31 B112 (DL VIII 62)
(Překlad A. Koláře.)

Pocházel z jihosicilské obce Akragas (najdete ji na této mapě) a zřejmě po většinu svého života (žil přibližně v letech 495-435 př. n. l.) v ní zůstával.

Podle zmíněné Díogenovy zprávy patřil Empedoklés k významnému rodu, jeho děd prý choval závodní koně, a dokonce zvítězil v závodě na koni na olympijských hrách. Zřejmě díky tomu byl Empedoklés bohatý, a nemusel se tedy namáhat zajišťováním obživy.

Na veřejnosti vystupoval a choval se nápadně až vyzývavě a záměrně na sebe obracel velkou pozornost. Chodil pompézně oblečen — v nachovém rouchu převázaném zlatým pásem, na nohou kovové opánky, ozdoben stužkami a pestrými květinovými věnci. Dlouhé vlasy mu splývaly na ramena, tvářil se vždy zamračeně. Lidé to pokládali za projev královské důstojnosti.

Přitom se však — stále podle Díogena — angažoval v politickém životě Akragantu jako stoupenec demokratické strany. Přesto jeho bohorovné vystupování vzbudilo u spoluobčanů takovou úctu, že mu stavěli sochy a snad i obětovali jako bohu.

Ostatně jako správný bůh konal Empedoklés také zázraky a kouzla. Sám ve své básni O přírodě tvrdí (DK 31 B111/1), že zná léky, které ochrání před zlem i stářím, nebo že dokáže ovládat větry i deště.

Díogenés některá jeho „kouzla“ vysvětluje: Vítr zastavoval pomocí vaků z oslích kůží, rozepjatých na pahorcích. Obyvatele jednoho města na Sicílii prý zbavil nákazy tím, že do řeky, která svými zhoubnými výpary nákazu způsobila, svedl vodu ze dvou sousedních řek, a špinavou řeku tak vyčistil. (Což prý udělal na vlastní náklady...)

Dokázal také udržovat po třicet dní při životě ženu, která nedýchala, ani jí netlouklo srdce. Pak ji prý oživil a poslal domů.

Nás ovšem budou zajímat především jeho názory na podstatu skutečnosti, a tu je Empedoklés najednou skromnější, prosí o pomoc Múzu (DK 31 B3; vzpomeňme na Parmenidovu báseň) a upozorňuje, že z jeho básně O přírodě se lze dozvědět jen tolik, kolik je člověku vůbec možno.

Podobně jako u Parmenida začneme od principů, počátků, avšak tentokrát nejde o počátky dedukce, nýbrž o počátky přírody, tedy počátky látkové.

„Nejprve poslyš o čtyřech kořenech všech věcí: zářivý Zeus, životodárná Héra, Aidóneus a Néstis, jež slzami smáčí smrtelné prameny.“
DK 31 B6 (Aëtios, Placita I 3, 20-22)
(Překlad převzat z KRS.)

„Navíc jako první řekl, že prvky, o nichž hovoříme jako o prvcích v podobě látky, jsou čtyři.“
DK 31 A37 (Aristotelés, Metafyzika I 4, 985a31-33)
(Překlad převzat z KRS.)

Tyto dva zlomky podávají explicitní odpověď na otázku po Empedokleových látkových principech (básník říká „kořenech“), nikoli však odpověď jasnou. Zlomek B6 opět demonstruje komplikace pocházející z básnického vyjádření, naštěstí tentokrát lze s pomocí jiných zdrojů (viz např. B17 níže) přece jen zcela pochopit filosofovu poeticky vyjádřenou myšlenku: Počátky či prvky jsou podle Empedoklea čtyři, a to oheň (zřejmě Zeus), vzduch (zřejmě Héra), země (zřejmě Aidóneus), voda (určitě Néstis).

Empedoklés tedy potvrzuje základní motiv Parmenidových „domněnek“ — chceme-li vysvětlit mnohost a různost smyslově vnímané skutečnosti, potřebujeme mnohost už na úrovni principů.

Jedná se o počátky toho typu, se kterým jsme se setkávali už u Míléťanů a který vychází z běžné zkušenosti. Aristotelés přiznává Empedokleovi zásluhu, že jako první využil všechny čtyři počátky tohoto typu, tedy všechny čtyři „živly“.

To je skutečně velká zásluha, neboť na Empedoklea v tomto naváží později Platón, Aristotelés a stoikové.

Anaxagorás a atomisté se vydají jinými cestami, jak byste obecně charakterizovali rozdíl mezi jejich počátky na straně jedné a těmi Empedokleovými na druhé straně?

„Nuže pojď a pohleď na svědky mých předchozích řečí, jestliže jim snad předtím něco scházelo na kráse: na Slunce, které je na pohled horké a všude zářivé; na všechno nesmrtelné, co se koupe v teple a v jasných paprscích; na déšť, který je ve všem temný a chladný; ze Země pak vzcházejí věci s kořeny a pevným tvarem. V Nesváru mají všechny různou podobu a jsou rozdělené, v Lásce se scházejí a navzájem po sobě touží. Z nich pochází vše, co bylo, co jest a co napříště bude — vyrostly z nich stromy a muži i ženy, zvířata, ptáci a vodou živené ryby a také dlouhověcí bohové, jimž náleží nejvyšší čest. Neboť jsou právě tyto věci, ale probíhají jedny druhými a berou na sebe různé podoby: natolik je mísení proměňuje.“
DK 31 B21 (Simplikios, In Physica 159, 13-26)
(Překlad převzat z KRS.)

První část tohoto textu jinými poetickými prostředky opakuje, co už víme, prostřední část využijeme později, nyní obrátíme pozornost na jeho konec. Čteme, že z těchto prvků je složeno všechno živé (dokonce i — zřejmě tradiční mýtičtí — bohové), a to díky jejich spojování a mísení. Tyto procesy mají tak silný účinek, že jednotlivé prvky po smísení mohou nabývat různé smyslově vnímatelné podoby. (Zkuste pohledem rozeznat živly např. v kůře stromu!)

Tím však není otázka po Empedokleových počátcích zodpovězena beze zbytku, čtyři pouze „látkové“ počátky by totiž nedostačovaly k vysvětlení pozorovaného dění. Proto Empedoklés ještě něco podstatného přidává.

„… pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé — oheň a voda a země a nesmírná výšina vzduchu, a bídný Svár, oddělen od nich, stejný v každém směru, a uprostřed nich Láska, stejná nadél i našíř. Musíš na ni hledět svou myslí, a ne na ní viset užaslýma očima. Je to ona, o níž se soudí, že je vrozena i smrtelným údům, ona, díky níž mají (lidé) přátelské myšlenky a konají souladná díla, ona, již zvou jménem Radost či Afrodíté. Žádný smrtelný muž nespatřil, jak mezi nimi působí: ty však naslouchej neklamnému uspořádání mého výkladu.“
DK 31 B17, 16-26 (Simplikios, In Physica 158, 15-25)
(Překlad převzat z KRS.)

Zlomek B17 (přesněji část tohoto rozsáhlého a klíčového zlomku) sděluje, že kromě čtyř látkových prvků jsou zde ještě jakýsi Svár a jakási Láska. Tyto počátky nejsou na rozdíl od předchozích smyslově vnímatelné. A je evidentní, že počátek této Empedokleovy myšlenky leží v oblasti lidských interakcí.

Z výše uvedeného zlomku B21 doplníme informaci, že Láska čtyři prvky spojuje, Svár je rozděluje. Řečeno méně básnicky — Láska a Svár jsou působící síly, jež zapříčiňují interakce živlů. Ještě jinak řečeno, právě tyto síly jsou zdrojem veškerého dění a změny, tedy zdrojem pohybu vůbec.

Jak takové určení principů skutečnosti obstojí před přísnou elejskou logikou?

„Všechny tyto věci jsou si rovné a stejného věku, ale každé náleží jiný úděl, každá má jinou povahu a každá vládne střídavě v oběhu času. Kromě nich již nic dalšího nepřibývá ani neubývá. Jak by také mohly zcela zaniknout, když není nic, v čem by nebyly? Neboť jen kdyby stále zanikaly, nemohly by dále být. A co by mohlo rozhojnit toto veškerenstvo? Odkud by to mohlo přijít? Ne, jsou právě jen tyto věci, ale probíhají jedny druhými, a tak se stávají pokaždé něčím jiným, a přece jsou nepřetržitě a navždy stejné.“
DK 31 B17, 27-35 (Simplikios, In Physica 158, 26 — 159, 4)
(Překlad převzat z KRS.)

Začněme od konce — každý z prvků vlastně „je“, tj. zasluhuje si označení „jsoucno“. Všechno kolem nás pak představuje smíšeniny těchto jsoucen, jež nezanikají. A také nepřibývají, ani nevzniká nic dalšího. Tedy Empedoklés souhlasí s tvrzením, že nic nevzniká (z nejsoucna) a nezaniká (v nejsoucno), jak jsme viděli už v oddíle B. (zvláště viz DK 31 B12).

Veškeré dění je mísením (či opačným procesem, rozlučováním), což však vyžaduje mnohost jsoucen. Abychom mohli jednotlivá jsoucna rozlišit a aby nám vše nesplynulo v jedno, musíme jim přiznat různá určení. V tomto zlomku Empedoklés hovoří o „údělu“ a „povaze“ (to „střídání v čase“ přijde ke slovu v následujícím oddíle), výše v B21 si všimněte, že živly jsou rozlišeny i smyslovými kvalitami. Empedoklés tedy na rozdíl od eleatů bere v potaz i tuto rovinu skutečnosti.

„Ve veškerenstvu se nenachází prázdnota ani přebytek.“
DK 31 B13 (Aëtios, Placita I 18, 2; D. 316, 1; z Pseudo-Aristotelés, de MXG II, 28, 976b26)

A ještě jedna shoda — celek jsoucna je „plný“, neexistuje prázdno. Jak vidíme, i tohle bude problém, k němuž se myslitelé po eleatech cítili být povinováni vyjádřením (viz zvláště atomisty; později vypracoval důkladnou argumentaci proti existenci prázdna Aristotelés — Fyzika IV 6-9).

Shrnujeme:
- Empedoklés se shoduje s eleaty v přesvědčení, že jsoucno je a nevzniká ani nezaniká a že neexistuje nejsoucno (prázdno).
- Empedoklés se od eleatů odklání jednak primárním zaměřením svého výkladu na smyslově vnímatelnou skutečnost a dále zohledněním dalších charakteristik vedle jsoucnosti, jež mu dovolují rozlišit různá jsoucna. Jejich míšením pak lze vysvětlit „vznik“ a „zánik“ věcí kolem nás.

Zbývá podat aspoň stručný výklad těchto pozorovatelných dějů a vůbec výklad světa na základě uvedených principů.

Dění na nejobecnější rovině popisuje ještě jiná část zlomku B17. Protože dění vede ke vzniku i zániku našeho kosmu jakožto konkrétního uspořádání živlů, můžeme hovořit o kosmogonickém procesu:

„Pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé. Dvojí je zrod smrtelných věcí a dvojí je jejich zánik. Neboť jeden je plozen a huben souběhem všech věcí, zatímco ten druhý je posílen a odlétá pryč, když se zase rozrůstají. A tato nepřetržitá vzájemná výměna nikdy neustává. Jednou se Láskou vše sbíhá v jedno, jindy je zase vše rozchváceno nepřátelstvím Sváru. A tak nakolik se (kořeny) naučily růst z mnohého v jedno a nakolik vytvářejí mnohé věci, když se jedno rozrůstá, natolik vznikají a jejich věk je nestálý; nakolik naopak nikdy neustávají v nepřetržité vzájemné směně, natolik povždy jsou, neměnné v koloběhu.“
DK 31 B17, 1-13 (Simplikios, In Physica 158, 1-12)
(Překlad převzat z KRS.)

Vše jsoucí ve svém celku (tj. masa všech čtyř živlů) je ovládáno věčným postupným střídáním vlády obou působících „sil“ — Lásky a Sváru. Jejich střídání osciluje mezi fází úplného vítězství Lásky a úplného spojení či smíchání všech prvků — tento stav je označován jako Σφαῖρος (viz DK 31 B27 — Simplikios, B29, A38) — a zřejmě opačným stavem úplného oddělení čtyř živlů do soustředných sfér (viz DK 31 B21 — poznámka o „Nesváru“ — a B27 z Plútarcha). Je třeba podtrhnout, že takové střídání je věčné, přitom však Empedoklés neudává racionální odůvodnění nebo vysvětlení tohoto procesu.

Poznámka:
S podrobnostmi (a problémy) celého kosmogonického procesu se můžete seznámit v kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků.
S podrobnou úvahou o vztahu a působení Lásky a Sváru pak v článku „Empedoklés v kosmickém kolotoči Lásky a Sváru“ tehdejšího studenta M. Fujdy v Pro-Filu.

Na tomto místě nás však více zajímá Empedokleova myslitelská práce s počátky, jež jsme si představili v oddíle C. a. O ní nás aspoň stručně zpravují následující texty:

„Země se s nimi spojila v přibližně stejném poměru s Héfaistem [oheň], vláhou a zářivým vzduchem, když zakotvila v dokonalých přístavech Kypřanky [Lásky]; její množství bylo buď o málo větší, anebo menší než ostatních [živlů]. Vznikla z nich krev a různé druhy masa.“
DK 31 B98 (Simplikios, In Physica 32, 6-10)
(Překlad převzat z KRS.)

„Přívětivě přijala země ve svých širokých výhních dva z osmi dílů lesklé Néstidy a čtyři díly Héfaista; tak vznikly bílé kosti, božsky spojené lepem Harmonie.“
DK 31 B96 (Simplikios, In Physica 300, 21-24)
(Překlad převzat z KRS.)

Oba zlomky osvětlují základní Empedokleovu představu o podstatě různosti kolem nás (či přímo v nás): Věci jsou různé díky různému poměru obsažených živlů. Přitom ovšem musí platit, že identita všech živlů zůstává zachována (podobně jako ve Sfairu), pouze jejich dokonalé promíšení zaručuje pro smysly zdánlivě novou kvalitu. (To předpokládá také možnost důkladného rozmělnění každého živlu, viz A34 z Galéna. Kdyby se např. země nemohla rozdělit na menší než centimetrové kousky, samozřejmě bychom její částice v každé složené věci rozeznali.)

Poznámka:
Méně spolehlivé A zlomky dokládají ještě větší význam živlů pro utváření živé přírody. Např. převaha určitého živlu v těle živočichova zároveň určuje, v jakém prostředi živočich žije: živočichové s převahou vody žijí ve vodě, s převahou ohně ve vzduchu, těžší na zemi (země je totiž nejtěžším živlem) a ti, kteří mají souměrnou směs ze všech prvků, dokáží žít všude (A72 z Aëtia).
Živly jsou i příčinou rozlišení pohlaví — samci vznikli působením tepla, a proto na východě a na jihu, samice působením chladna na severu (B65 a B67, podobně A81 od Aëtia).
Také všechny činnosti lidské duše lze vysvětlit ze živlů — vždyť i duše je z nich smíchána („těmito prvky lidé myslí a radost mají i smutek“ — B107).

Zjednodušeně a názorně lze Empedokleův výklad vyjádřit tímto obrázkem: Tatáž skutečnost, jež je pro eleaty jedním jsoucím, je podle Empedoklea složena ze čtyř různých jsoucen, jež jsou ve věcech různě smísena a spojena.

Básník se dokonce odvážil udat konkrétní „složení“ některých složek živočišného těla. Takové tvrzení pochopitelně nemohlo být podepřeno žádným pozorováním. Navíc přetrvává pochybnost, zda skutečně dokonalým promíšením stejných množství všech prvků vznikne od nich tolik odlišná krev (B98). Těmto nesnázím se pokusí vyhnout Anaxagorás zcela jiným pojetím počátků.

Zde však můžeme rekapitulovat:
Pozorovaná různost ve světě je dána růzností smísení čtyř živlů a také neustálou proměnlivostí celého kosmu díky nepřestávajícímu střídání vlády Lásky a Sváru.

Alespoň krátce se zastavíme také u druhé Empedokleovy básně — Očišťování — a u jeho líčení lidských osudů a určení člověka, abychom ukázali spojnice jedné podstatné myšlenky mezi pýthagorejci a Platónem.

Poznámka:
V poslední době se objevily úvahy vycházející z nově nalezených zlomků, že Empedoklés nenapsal dvě básně, nýbrž pojednal o dvou tématech — „fyzikálním“ výkladu skutečnosti a mravní situaci člověka — v jedné velké básni (viz odkazy na články v obou internetových encyklopediích v oddíle C.). V tom případě se nyní zastavujeme u druhého tématu, ne u druhé básně.

Začněme tím, že Empedoklés vnímá tělesný život člověka jako něco velmi pochmurného (narození popisuje ve zlomku B118 slovy „Musel jsem křičet a naříkat, když spatřil jsem to nezvyklé místo.“ — překlad z Fysis.cz; viz také B121). Důvodem je přesvědčení, že před narozením člověk — jeho duše či daimón — pobýval v lepších místech, snad mezi bohy. Empedoklés totiž přebírá a rozvíjí pýthagorejskou myšlenku o nesmrtelné duši, jež postupně vstupuje do mnoha těl. Má s tím vlastní zkušenosti:

„Vždyť jsem byl kdysi již hochem a dívkou, keřem i ptákem,
rybou též němou, z moře se skokem vymršťující.“
DK 31 B117 (DL VIII, 77 a jinde)

Je zde však něco důležitějšího než Empedokleovy vlastní zážitky, a to konkrétnější popis určitých zákonitostí tohoto procesu převtělování, jež podává následující text:

„Nutnosti je to výrok a prastarý rozsudek bohů,
věčný, kterýžto pevně byl zpečetěn přísahou mocnou:
‚Jestliže v poblouzení kdos poskvrní údy své vraždou,
jestliže hověje sváru kdos vydá přísahu křivou
z oněch daimónů, kterým se dlouhého dostalo žití,
po třicet tisíc let oni musí blouditi stranou
od blažených a přitom se roditi průběhem času
v rozličných smrtelných tvarech, jež střídají života cesty.
Protože síla vzduchu je nejprve do moře vhání,
moře je na půdu země pak vyplije, země je vrhne
do záře jasného slunce a ono zas do víru vzduchu.
Tak je druh od druha bere a všichni je v nelásce mají.‘
Patřím k nim nyní i já, jsa od boha zahnán a bloudě,
ježto jsem běsnému sváru kdys věřil...“
DK 31 B115/1 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium VII 29, 14-23)

Těmito určeními překračuje Empedoklés dochované zprávy o pýthagorejské nauce o stěhování duší. V devátém tématu uvidíme, jak tuto nauku rozpracuje Platón.

Podrobný výklad hlavních témat Anaxagorovy filosofie podává M. Patzia na

The Internet Encyclopedia of Philosophy.

Ještě podrobnější výklad od P. Curdové nabízí druhá základní filosofická on-line encyklopedie —

The Stanford Encyclopedia of Philosophy.

Významné pozornosti se Anaxagorovi dostalo také v českém bádání, a to od Z. Kratochvíla na jeho

Fysis.cz.

Anaxagorás žil pravděpodobně a přibližně mezi lety 500 — 428 př. n. l., narodil se v Klazomenách (hledejte na mapě severozápadně od Kolofónu), máme tedy před sebou dalšího iónského filosofa. Snad už ve dvaceti letech odešel do Athén, kde propadl filosofii (DK 59 A1 z DL II 7). V Athénách se zdržel asi 30 let, pak je zase z dobrého důvodu opustil, byl totiž obžalován z bezbožnosti (DL II 12). Konec života strávil v Lampsaku na jižním pobřeží Hellespontu (dnešních Dardanel, najdete na téže mapě).

Jako by symbolicky přinesl filosofii do Athén a snad přispěl k pozdějšímu rozkvětu athénské filosofie — Sókratés se pravděpodobně zprostředkovaně seznámil s Anaxagorovými spisy, jak líčí ve Faidónovi (97b) Platón, který dokonce označuje Anaxagorův neúspěch při řešení určitého problému za podnět k rozpracování teorie idejí. (Ovšem Platón je velký umělec a není snadné mu vždy věřit.)

Kromě událostí spjatých s Anaxagorovým soudem a jeho rozsudkem se nedochovalo příliš zpráv a zajímavostí o jeho životě, zjevně nebyl tak poutavou osobností jako Empedoklés. V mnoha ohledech byl přímo jeho opakem: Zatímco Empedoklés se vyhlašuje za boha a slibuje zázraky či kouzla, Anaxagorás si je plně vědom své lidské přirozenosti a vše přijímá s pyrrhónskou neochvějností či se stoickým klidem — na zprávu o smrti synů prý řekl, že byli přece smrtelní, na zprávu o odsouzení (zřejmě k smrti) odpověděl, že soudce i jej už dávno odsoudila příroda (DL II 13).

Takové střízlivé a čistě racionální uvažování se projevuje i v jeho výkladu skutečnosti, v němž se snaží vyhnout jakémukoli nevysvětlitelnému a nejasnému motivu, jak ukážeme v oddíle D. a.

Za výchozí motiv celého Anaxagorova přístupu k hledání počátků můžeme považovat následující zlomek:

„Jak by totiž mohl vzniknout vlas z nevlasu a maso z nemasa?“
DK 59 B10 (Scholia in Gregor. Nazianz.; PG XXXVI, 911 Migne)
(Překlad převzat z KRS.)

Co chce tato podivná otázka říci? Představte si, že budete rok jíst jen zeleninu a ovoce, zkrátka se rozhodnete vyzkoušet vegetariánský či přímo veganský způsob života. Nebudete konzumovat žádné maso, ani žádné kosti, natož vlasy či nehty. A přitom zjistíte, že během toho roku vám pořádně narostly vlasy a že také nehty jste si museli stříhat. A jestli je vaše tělo ještě ve vývinu, tak jste přibrali na váze — tedy máte na sobě více masa — a s růstem těla musely narůst i kosti. Jak je to možné, když přitom rozhodně platí, že nic nemůže vzniknout z nejsoucna, tedy ani přírůstek vaší kosti a vašeho masa (ani žádného vlasu a nehtu) nemohl vzejít jen tak z ničeho?

V Anaxagorově době nebylo jednoduché tuto otázku zodpovědět adekvátně skutečnosti. Anaxagorás každopádně trval na rozhodném elejsky znějícím pravidle, jež bychom mohli nazvat „zákonem zachování každé jednotlivé látky“ a jehož formulace by zněla asi takto: v celém kosmu je konstantní množství kostí, vlasů, masa a všeho, co je odlišnou látkou. Nemůže se stát, že by se kupříkladu kadeřavá petrželka změnila v lidskou krev.

„To, že nic ze stejnorodých [podílů] ani nevzniká, ani nezaniká, ale jsou vždy tytéž, [Anaxagorás] ukazuje, když říká:
‚Když byly [věci] takto rozloučeny, je třeba pochopit, že všechny věci nejsou nikterak méně ani více, neboť je nemožné, aby byly více než vše, nýbrž všeho je stále stejně.‘
Toto tedy [říká] o směsi a o stejnorodých [podílech].“
DK 59 B5 (Simplikios, In Physica 156, 9-13)

Aby mohl zákon zachování látek fungovat při všech pozorovaných dějích a přeměnách včetně naší výživy, musel ovšem Anaxagorás přijmout zásadní předpoklady. Osvětlují je následující zlomky, přičemž ten první z nich představuje ucelenou Aristotelovu zprávu, jež spojuje to, co jsme si už řekli, s ohlášenými důsledky (předpoklady):

„Anaxagorás také předpokládá nekonečný počet principů, totiž homoiomerie a opozita, zatímco Empedoklés pouze takzvané ‚prvky‘. K mínění, že principy jsou počtem nekonečné, Anaxagorás podle všeho dospěl tak, že pokládal za pravdivý obecný názor filosofů přírody, že žádná věc nevzniká z ničeho. ... Pokud totiž vše, co vzniká, musí vznikat z toho, co je, anebo z toho, co není, a pokud je nemožné, aby věc vznikala z toho, co není (na tomto názoru se totiž všichni filosofové přírody shodují), usoudili, že z toho vyplývá pravdivost zbývající možnosti, totiž že věci vznikají z toho, co je, neboli z věcí již existujících, které však pro nepatrnost jejich objemu nejsme s to vnímat. Tvrdí proto, že všechno je přimíseno ve všem, poněvadž mají před očima vznikání všeho ze všeho. Věci se však prý jeví jako od sebe odlišné a dostávají různá jména na základě početní převahy části, která ve směsi nespočetných složek převládá nejvíce. Žádná věc prý totiž není zcela bílá, černá či sladká, ani zcela masem či kostí, nýbrž povahou věci se zdá být to, čeho je v ní obsaženo nejvíce.“
DK 31 A46 (Aristotelés, Fyzika I 4, 187a26-b7; zlomek je v DK zařazen k Empedokleovi, neboť Aristotelés v něm srovnává v širším kontextu Anaxagoru právě s Empedokleem.)
(Překlad převzat z KRS.)

„A protože díly velkého a malého jsou co do počtu stejné, tak je také všechno ve všem. Není možné, aby byly věci zvlášť, nýbrž všechny mají díl všeho. Protože není možné, aby existoval nejmenší díl, nemůže se sám od sebe oddělit ani osamostatnit, nýbrž právě jako na počátku i nyní musí být vše pohromadě. ve všem jsou přítomny mnohé věci a množství odlučovaného je stejné ve věcech větších i menších.“
DK 59 B6 (Simplikios, In Physica 164, 26 — 165, 1)
(Překlad převzat z KRS.)

Prvním zásadním důsledkem, který musí Anaxagorás přijmout, je mnohem větší počet počátků (ve zlomcích B4/2, B4a a B4b je Anaxagorás označuje jako „semena“) než čtyři Empedokleovy živly, podle Aristotela to dokonce bude nekonečně mnoho počátků.

Není jednoduché rozhodnout, kolik jich reálně musí být, pouze naznačíme základní kritérium, jež je obsaženo v Aristotelovu termínu homoiomerie, jejž by bylo možno přeložit jako „stejnodílné“ — to, co nemá odlišné části, tedy co je látkově homogenní. Např. voda je složena z menších částí vody, je tedy homogenní. Jestliže pak nemůže žádná taková homogenní látka vznikat (z ničeho), musí každá mít vlastní počátky. Tedy — je maso složeno z jiných, kvalitatitně odlišných látek? Není (v Anaxagorově době), tedy maso patří mezi počátky. Je podobně látkově jednoduchý a identický vlas? Pak budeme mít i počátky vlasu. Zlato? Stříbro? Krev? Kosti? Lze tušit, že takových homogenních látek najdeme hodně. Navíc Aristotelés přece říká „homoiomerie a opozita“, musíme tedy ještě připočítat teplé a studené, suché a vlhké atd. Anaxagorás se tedy velmi vzdálil od elejské jedinosti jsoucího a postuluje stěží určitelnou mnohost principů.

Druhý zásadní důsledek a druhý Anaxagorův předpoklad je velmi podivný, ale také originální a odvážný. Aristotelés jej uvádí na konci své zprávy, ve zlomku B6 je vyložen snad Anaxagorovými vlastními slovy. Co jimi myslí?

Jestliže nemá nic vznikat z nejsoucna a jestliže jsoucno nemůže zaniknout, aby z něj vzniklo něco jiného, budeme růst jen tehdy, když budeme přijímat potravu obsahující maso, kosti, ale i ty vlasy či nehty. Jak je to možné, když budeme důsledně zkoušet to vegetariánství? Pak budeme růst jedině za předpokladu, že v petrželi a další zelenině najdeme i maso (to vegetariána nepotěší). Ovšem najdeme tam i kosti a vše ostatní „stejnodílné“ v nás, co se bude zvětšovat (to nepotěší žádného labužníka). To zajišťuje právě předpoklad, že vše je ve všem. (Mimochodem vůbec nikdo nebude potěšen faktem, že v jakékoli potravě se musejí nacházet i všechny ostatní jednoduché látky, např. zlato, stříbro, železo — a snad by nás Anaxagorás upozornil na nějaké ještě méně chutné počátky.)

Podle Anaxagory totiž nejsou principy od sebe odděleny dokonale, naopak jsou stále v jisté míře promíchány, a to na všech úrovních velikosti. Tedy ať vezmeme jakkoli velký či malý kus čehokoli, najdeme v něm počátky úplně všech látek (možná nekonečně mnoha látek!).

Srovnejme nyní Anaxagorovu teorii výživy s Empedokleovou (kterou si pro naše potřeby nyní rekonstruujeme), abychom plně docenili Anaxagorovu koncepci.

Anaxagorova koncepce je tedy jednodušší díky tomu, že nepředpokládá žádné tajemné mísení látek z potravy, tedy vyhýbá se tomu dvojímu „nějak" v první odrážce.

Musí však vysvětlit, jak „vše ve všem“ může někdy dát věc, kterou nazveme masem, a jindy totéž „vše ve všem“ dá ve výsledku zlato. K této otázce se dostaneme v oddíle D. d.

„Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúlův prohlašoval, že základními principy věcí jsou homoiomerie. Zdálo se mu totiž zcela nemožné, že by něco mohlo vzniknout z nejsoucího nebo do nejsoucího zaniknout. Přijímáme zajisté potravu jednoduchou a homogenní, jako je například chléb a voda, a z ní jsou vyživovány vlasy, žíly, tepny, maso, šlachy, kosti a ostatní části těla. Jestliže tedy tyto procesy probíhají takto, musíme souhlasit s tím, že ve výživě, kterou přijímáme, jsou obsaženy všechny jsoucí věci a že všechno z těchto jsoucích věcí vyrůstá. V této výživě jsou obsaženy díly, které produkují krev, šlachy, kosti a ostatní části těla a které jsou zahlédnutelné pouze rozumem. Nemá se totiž všechno redukovat na smyslové vnímání (a tvrdit), že tyto procesy způsobují chléb a voda, nýbrž že v chlebu a ve vodě jsou díly zahlédnutelné pouze rozumem.
Protože jsou tedy části v potravě podobné částem, které z ní vznikají, nazval je homoiomerie a prohlašoval, že jsou základními principy jsoucích věcí…“
DK 59 A46/2 (Aëtios, Placita I 3, 5)
(Překlad převzat z KRS.)

To jsou hlavní shody mezi eleaty a Anaxagorou. Ale ještě zajímavější bude zjistit, v čem se Anaxagorás od eleatů odklání.

Jeden zásadní rozdíl už vyšel najevo — Anaxagorás připouští mnohost jsoucen, dokonce snad nekonečný počet kvalitativně odlišných jsoucen. To platí alespoň pro náš rozrůzněný svět, na počátku kosmogonického procesu to bylo jinak (uvidíme v oddíle D. d.) a o tomto stavu Simplikios tvrdí, že se vlastně blíží elejské představě jednoho jsoucna:

„A znovu říká:
‚Předtím než došlo k vydělování, když bylo všechno pohromadě, nebyla patrná ani žádná barva. Bránilo tomu totiž smíšení všech věcí — toho, co je vlhké, a toho, co je suché; teplého a chladného; jasného a temného. A bylo v tom přítomno mnoho země a množství bezmezných semen, které si nebyly navzájem v ničem podobné. Ani z ostatního se totiž nic nepodobá ničemu jinému. Když je tomu takto, je třeba se domnívat, že ve veškerenstvu jsou všechny věci.‘
A toto veškerenstvo by bylo Parmenidovým jedním jsoucím.“
Sider, Curd B4b (Simplikios,
In Physica 34, 20-27 = DK B4/3; 156, 4-9)
(Překlad převzat z Fysis.cz.)

Poznámka: Možná vás zarazila jména uvedená místo obvyklého DK před „B4b“ u tohoto zlomku. Pak vězte, že jste zde svědky pokroku v našem porozumění nejstarším myslitelům! Uvedení autoři (P. Curdová a D. Sider — viz úplný začátek Kratochvílovy bilingvy B zlomků) totiž dospěli k názoru, že uvedené texty ze Simplikiova komentáře lze považovat za nový Anaxagorův B zlomek. Doplnili tedy soubor přímých zlomků, a tím rozšířili i naše možnosti proniknout do Anaxagorova myšlení.

Podle Simplikia by se tedy Anaxagorás od eleatů odlišoval teprve v představě uspořádaného kosmu, v němž lze rozlišit (nekonečně) mnoho jsoucen, zato na počátku zde bylo parmenidovské homogenní jedno. (Ovšem homogenní pochopitelně pouze pro naše oči, které nejsou spolehlivým kritériem pravdy...)

Nejprve si připomeňme jednu ze Zénónových argumentací proti mnohosti, která je obsahem zlomku DK 29 B1 (viz 5. D. b.): Má-li něco velikost, má to části a ty opět mají části, takže nakonec je ve věci nekonečně mnoho částí, a to dává — neomezeně velkou věc.

Toho se Anaxagorás evidentně nebojí, neboť z jeho tvrzení „vše je ve všem“ plyne, že v čemkoli jakkoli velkém (či malém) najdeme nekonečně mnoho částí:

„Vždyť nic z malého není nejmenší, ale [může být] vždy menší, — neboť to, co je, nemůže být to, co není, — avšak i velké může být vždy větší. A co do množství je [velké] stejné jako malé, vůči sobě samému je však obojí velké i malé.”
DK 59 B3 (Simplikios, In Physica 164,17-20)

Všechno lze totiž dělit na ještě menší části, a to neomezeně, proto ve výsledku skutečně dospějeme k nekonečně mnoha částem. Anaxagorás si je však lépe než Zénón vědom, že přesto jejich souhrn může být konečný. (Taky nesmíme zapomenout, že Zénónovi šlo o nalezení sporu, tedy snad nacházel rozpory i tam, kde to nebylo nutné...)

Přesvědčení o nekonečné dělitelnosti jakéhokoli jsoucího představuje tedy druhý zásadní rozdíl Anaxagorova myšlení od elejských tezí.

Anaxagorás prý dostal přezdívku Νοῦς, tedy Rozum (nebo „Mysl“ — tak je termín νοῦς překládán v KRS, odkud čerpáme i naše překlady; viz zlomky DK 59 A1-3). Důvodem byl mj. fakt, že Anaxagorás tento termín používal ve svém výkladu, což si nyní objasníme.

Poznámka k překladu:
Termín νοῦς lze překládat různě, což se také v různých překladech projevuje. K. Svoboda v ZPM překládá jako „duch“ (tak bude překládán termín νοῦς v novoplatónských textech), výše jsme narazili na překlad slovem „rozum“ (viz také překlad F. Novotného v Platónovu Faidónovi — DK 59 A47/1), KRS zase překládají jako Mysl (Mind). Tato verze je založena na souvislosti slova νοῦς se slovesem νοεῖν = myslet. Vzhledem k různým překladům budeme ve výkladových pasážích používat řecký termín a budeme jím rozumět „počátek, jemuž náleží schopnost myšlení“.

„[Anaxagorás] pokládá mysl především za princip všeho. Říká, že mysl je jako jediná ze jsoucen jednoduchá, nesmíšená a čistá. Přitom se však obojí, poznávání i pohyb, děje díky témuž principu. Říká přece, že mysl uvedla veškerenstvo v pohyb.“
DK 59 A55/2 (Aristotelés, O duši I 2, 405a15-19)
(Překlad převzat z Fysis.cz.)

Tentokrát dáváme přednost „áčkovému“ zlomku, neboť Aristotelovi se podařilo velmi stručně postihnout všechny důležité aspekty Anaxagorova pojmu νοῦς.

„Všechny ostatní věci obsahují díl všeho, avšak Mysl je neomezená, samovládná a není s ničím smíšena, nýbrž je jenom sama o sobě. Kdyby totiž nebyla sama o sobě, nýbrž by se byla s něčím smísila, měla by díl ze všech věcí, i kdyby se smísila jen s některou, poněvadž jak jsem řekl dříve, v každé věci je obsažen díl ze všeho. A tyto přimíšené věci by jí bránily, takže by nemoha vládnout ničemu tímtéž způsobem, jako kdyby byla pouze sama o sobě. Je totiž ze všech věcí nejjemnější a nejčistší, má o všem veškeré poznání a vládne největší silou. Mysl též ovládá všechny věci, které mají život, ať už jsou větší či menší. Mysl ovládla i veškeré otáčení, takže otáčení začalo. A nejprve začala otáčet v malém rozsahu, ale ten se nyní zvětšuje a v budoucnosti bude rozsah otáčení ještě větší. A všechny věci, které jsou míšeny, odlučovány a rozdělovány, jsou Mysli známy. A všechno, co mělo být, co bylo a co je nyní, to vše Mysl uspořádala, včetně tohoto otáčení, jímž se nyní otáčejí hvězdy, Slunce a Měsíc i vzduch a aithér, které se odlučují. A toto otáčení způsobilo odlučování.“
DK 59 B12 (Simplikios, In Physica 164, 24-25 + 156, 13-29)
(Překlad převzat z KRS.)

Νοῦς je tedy principem pohybu, a plní tak podobnou roli jako Empedokleovy Láska a Svár (to ovšem srovnáváme na velmi obecné rovině). Avšak zatímco u Lásky a Sváru je intuitivně jasné, jak mohou působit pohyb či dění, v případě myslícího počátku potřebujeme další vysvětlení.

Zlomek obsahuje dvojí vysvětlení. První určuje, jaký pohyb a jaké dění je myslí způsobeno — jedná se o otáčení původní nerozlišitelné směsi všech počátků (o ní viz zlomek B4b v předchozím oddíle a výklad v oddíle následujícím). Popsáno fyzikálně — νοῦς zapříčinil rotaci původní směsi, a pak se díky odstředivé síle začaly odlišené počátky od sebe oddělovat a naopak částice téhož druhu byly unášeny na totéž místo, až vznikl současný rozlišený kosmos.

Druhé vysvětlení se týká způsobu, jak νοῦς tento děj zapříčinil. Souvisí s vlastní činností mysli — myšlením a poznáváním. Přibližně uprostřed zlomku nalézáme spojení otáčení směsi s vládou Mysli a ta je zase uvedena souřadně s jejím poznáním všech věcí. Aristotelés pak přímo tvrdí, že u mysli „vládnout“ znamená „poznávat“ (O duši 429a18-20, DK 59 A100/4). Z toho nám vychází — νοῦς uvádí směs do pohybu na základě svého poznání všech věcí.

To ovšem ještě zdaleka není úplné vysvětlení, neboť mezi poznáním něčeho a fyzickým otáčením téhož je velký rozdíl. Přesnějšího určení se však ze zlomků nedočkáme (viz KRS s. 468). Navíc s Anaxagorovým užitím νοῦς jako výkladového principu je jiná velká potíž.

Zdálo by se, že Anaxagorás tvrdí — celý svět je uspořádán rozumem/myslí, tedy s nějakým záměrem, účelem, tedy tak, aby to bylo nejlepší. Tak rozuměl Anaxagorovu užití tohoto termínu Sókratés podle Platónova líčení ve Faidónu (A47/1, Phd. 97b-98c). Ovšem posléze byl zklamán, když zjistil, že Anaxagorás νοῦς tímto způsobem téměř nevyužívá a většinou podává mechanicko-fyzikální výklad. Úderně to vyjadřuje opět Aristotelés:

„Anaxagorás totiž používá mysl jako stroj [jako divadelního ‚boha ze stroje‘] k výkladu vzniku světa. Přitáhne jej, když má potíže s výkladem, proč je nějaká příčina nutná. ve všech ostatních případech však příčinu dění hledá spíše jinde než v mysli.“
DK 59 A47/2 (Aristotelés, Metafyzika I 4, 985a18-21)
(Překlad převzat z Fysis.cz.)

Poznámka:
Ucelenou úvahu na toto téma od tehdejšího zvídavého studenta (M. Filipa) najdete v Pro-Filu.

Anaxagorás tedy nenaplnil Sókratovy naděje a nedošel daleko na cestě teleologického výkladu, jenž se v následujících stoletích stal převažujícím pohledem na skutečnost. O účelnosti přírody jakožto jejím hlavním rysu byli přesvědčeni Platón (viz především Tímaios), Aristotelés (druhá kniha spisu O nebi, dvanáctá kniha Metafyziky), stoikové i novoplatónikové.

Sókratés a spol. tedy byli zklamáni, ale co my dnes? Patří nějaký kosmický νοῦς a teleologie do filosofického výkladu skutečnosti, nebo se jedná o neoprávněné přenášení efemérních lidských představ a přání na hodnotově neutrální a vůči nám lhostejnou skutečnost?

V tomto oddíle využijeme předchozí zjištění a osvětlíme, co to vlastně kolem sebe v Anaxagorově pojetí vidíme. (Detailnější výklad Anaxagorovy kosmogonie a kosmologie obsahuje opět kurz Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků.)

Začít musíme skutečně na počátku, kdy „všechno bylo pohromadě“ (B4b, D. b.). Všechny počátky (semena, jsoucna) byly promíchány v homogenní, smysly nerozlišitelné směsi. Pak začal svou činnost νοῦς (B12, D. c.), směs se začala otáčet a jednotlivé počátky se od sebe oddělovaly. Tak se stalo, že my dnes vnímáme tuto věc jako maso, tamtu jako kost a výjimečně nějakou jako zlato.

Ale nesmíme zapomenout na princip „vše ve všem“ (B6 a 31 A46 v D. a.)! To znamená, že tento proces nevedl k dokonalému odloučení (pouze νοῦς se odloučil, či snad už musel být odloučen, aby mohl vládnout a započít otáčení). Ale když v každé věci najdeme počátky všech stejnodílných látek, proč pak jednu označíme za maso a druhou za zlato?

„Každá věc je charakterizovaná tím, co v ní převládá. Zlatem se totiž jeví to, v čem je obsaženo mnoho částeček zlata, a to i když je všechno ve všem. Anaxagorás říká, že ‚ve všem je podíl všeho‘ [viz začátek B12/1] a ‚každá věc je a byla zřejmě tím, čeho je v ní nejvíc‘ [viz závěr B12/2].“
DK 59 A41/1 (Simplikios, In Physica 27, 7-11)

Látková identita věci je tedy dána převahou semen či počátků. Uvažme však, že to není triviální a definitivní odpověď, neboť princip „vše ve všem“ přece platí na všech úrovních velikosti (viz B6 v D. a.). Když tedy řekneme, tohle je maso, protože v tom vidím 80 částí masa, 15 částí kostí apod., musíme si uvědomit, že každá z těch 80 částí masa je identifikována stejným způsobem — tedy je v ní více částí masa než čehokoli jiného, a v těch částech opět a opět. Protože Anaxagorás nemá strach z nekonečného dělení a nekonečně malých částí, úvaha o převaze se nemůže nikde zastavit. Situaci ilustrují následující obrázky, které schematicky naznačují složení (žlutého) zlata, jež obsahuje také všechny ostatní věci (pravda, ne úplně všechny, to by autor obrázku Michal Peichl stále ještě pracoval...):

Každopádně všude kolem nás jsou počátky všech věcí (v nás je i νοῦς), čímž je zajištěno, že nikdy nevzniká nic nového, ani nová kvalita. Maso není spojením čtyř živlů, od nichž se zásadně liší, nýbrž má vlastní počátky. Kdykoli někde zdánlivě vznikne kus masa, tam reálně dojde jen k tomu, že počátky masa se ve větší míře odloučí od ostatních a v určité kvantitě látky získají převahu.

Na závěr výkladu o Anaxagorovi se aspoň stručně zmíníme o jednom jeho slavném tvrzení, abychom si demonstrovali jeho postupy. Zlomek A12 (a další) připisuje Anaxagorovi předpověď pádu meteoritu. To je samozřejmě nereálné, ovšem pravdou je, že za Anaxagorova života dopadl velký meteorit u Aigospotamoi (snad 468/467 př. n. l.), když předtím měla být na obloze dlouhodobě pozorována kometa.

Anaxagorás pak uvažoval zřejmě takto: Tady nám spadl obrovský kámen, což se tedy nestává tak často. Tam nahoře bylo dlouhou dobu divné zářící těleso, které tam jindy nebývá. Ale pak přece, není jinak možná — ten kámen tady se musel odlomit od toho svítícího tělesa na nebi! To ale znamená, světe div se, že zářící nebeská tělesa jsou vlastně jen — rozžhavené kameny! Jistě, to dává smysl, jsou totiž rozžhavené svým rychlým pohybem, neboť celé nebe se přece otáčí, což je důsledek prvotního otáčení neurčité směsi, které zapříčinil νοῦς. Ale pak musíme vést úvahu až do konce a uznat, že i Slunce je jen velkým rozžhaveným kamenem (či kovem, viz A1, A11, A35 = Platón, Obrana Sókrata 26d-e a jinde)!

Úvaha odhaluje Anaxagorovu metodologii: Vycházel z pozorování a jevy příbuzné se snažil vysvětlovat analogicky, přičemž vysvětlení zakládal výlučně na čistě přírodních principech. Jelikož však běžní Athéňané zřejmě vyznávali jiné metodologické postupy, díky nimž byli přesvědčeni, že Slunce je Hélios nebo Apollón, Anaxagoru jako prvního filosofa obžalovali z bezbožnosti, a ten raději opustil Athény a odešel do Lampsaku.

The Internet Encyclopedia of Philosophy zatím nemá (31. 7. 2014) odborný článek o žádném z atomistů, ale můžete se podívat aspoň na obrázek pozoruhodné

Démokritovy busty.

Stanfordská kolegyně (myslí se pochopitelně Stanford Encyclopedia of Philosophy) je tentokrát napřed a k našemu tématu nabízí hned tři články (všechny od S. Berrymanové):

„Ancient atomism“, „Leucippus“, „Democritus“.

Na Fysis.cz se nacházejí zlomky jak od

Leukippa,

tak od jeho následovníka

Démokrita.

Na rozdíl od eleatů tentokrát nemáme dost pramenů, abychom mohli odlišit myšlení obou nejstarších řeckých atomistů, proto si je nyní představujeme společně a stejně tak v následujících oddílech budeme hovořit o jednom „atomistickém výkladu“ (podobně jsme postupovali už u pýthagorejců).

Na Leukippa neví žádnou pikantní anekdotu ani Díogenés Laërtský (DK 67 A1; DL IX 30-33), dokonce reprodukuje Epikúrovo ješitné tvrzení, že on, Epikúros na všechno přišel sám, neboť údajný dřívější atomista Leukippos prý vůbec neexistoval (A2, DL X 13). To je extrémní postoj, Leukippos žil, a to v 5. st. př. n. l. a byl zřejmě prvním představitelem atomistické teorie. Ovšem to je vše, co o něm dokážeme říci.

S Démokritem je to jiné, jistě víme, že se narodil kolem r. 460 př. n. l. (byl tedy asi od 10 let mladší než Sókratés) a že pocházel z Abdér (nacházejí se na severním pobřeží Egejského moře). S menší jistotou lze tvrdit, že svůj majetek utratil na cestování, a aby zachránil svou čest před spoluobčany (v Abdérách asi chudba cti tratila), přečetl jim jeden svůj spis, který Abdéřany natolik ohromil, že Démokritovi dali velkou odměnu a pohřbili ho (samozřejmě o něco později) na obecní náklady (DK 68 A1, DL IX 34-39).

Tolik k představení samotných mužů, nyní si představíme jejich filosofii a opět vyjdeme od jejich principů.

Atomistický systém je v několik ohledech jednoduchý a průzračný. Kupříkladu zcela jasně jsou stanoveny principy všech věcí:

„Leukippos a jeho stoupenec Démokritos tvrdí, že prvky (στοιχεῖα) jsou plno (τὸ πλῆρες) a prázdno (τὸ κενόν), a říkají, že plno je jsoucno a prázdno nejsoucno. Jsoucno je plné a pevné, kdežto nejsoucno je prázdné a řídké. Protože prázdno existuje neméně než tělísko, plyne z toho, že nejsoucí existuje neméně než jsoucí. Obojí je příčinami jsoucen ve smyslu látky. A týmž způsobem jako ti, kdo substanci ve smyslu substrátu chápou jako jednu a všechno ostatní odvozují jako její stavy, přičemž za principy těchto stavů pokládají zřeďování a zhušťování, tvrdí také tito lidé, že příčinou všeho ostatního jsou rozdíly [jimiž se vyznačují jejich prvky]. Říkají, že tyto rozdíly jsou tři: podoba, uspořádání a poloha. Neboť tvrdí, že jsoucno se liší pouze ‚útvarem, dotykem a obratem‘: z toho ‚útvar‘ je podoba, ‚dotyk‘ je uspořádání a ‚obrat‘ je poloha. Tak A se liší od N podobou, AN se liší od na uspořádáním a z se liší od N polohou.“
DK 67 A6 (Aristotelés, Metafyzika I 4, 985b419)
(Překlad převzat z KRS.)

„Ti [sc. Leukippos, Démokritos, Epikúros] totiž říkali, že principy jsou co do množství nekonečné, a pokládali je za atomy, jež jsou nedělitelné, díky své tuhosti nepodléhají žádnému působení a není v nich žádné prázdno; k dělení podle nich dochází díky prázdnu u složených těles. Tyto atomy v nekonečném prázdnu, které jsou od sebe navzájem oddělené a liší se svými tvary, velikostmi, polohou i uspořádáním, se pohybují v prázdnu; navzájem se dohánějí a srážejí a některé z nich při tom odskakují, kam to zrovna jde, zatímco jiné se do sebe navzájem zaplétají podle souměrnosti svých tvarů, velikostí, poloh a uspořádání, zůstávají pospolu a tímto způsobem dávají vznikat složeným věcem.“
DK 67 A14 (Simplikios, In De caelo 242, 15-26)
(Překlad převzat z KRS.)

To je vše. Žádná Láska nebo Svár, žádný νοῦς. Atomisté ve svém systému nevyužívají žádné antropomorfní síly.

Vzhledem k už avizované „vzpouře“ bude jistě mimořádně zajímavé srovnání atomistického výkladu s elejským.

Přiberme ke srovnávání ještě jeden zlomek, jehož druhou část jsme už uvedli v oddíle B. Nyní před sebou máme i část první, která rekapituluje elejské stanovisko, což nám srovnání usnadní.

„Neboť někteří ze starých myslitelů byli toho názoru, že jsoucí musí být nutně jedno a nehybné; prázdno totiž není a bez odděleného prázdna nemůže být pohyb a nemůže být ani mnohost, není-li nic oddělujícího. Jestliže se někdo domnívá, že veškerenstvo není souvislé, nýbrž že sestává z rozdělených částí, které se dotýkají, neliší se to (podle nich) od tvrzení, že je mnohé, a nikoli jedno, a že je prázdné. Neboť je-li všude dělitelné, nic není jedno, takže není ani mnohost, a veškerenstvo je prázdné. Je-li naopak někde dělitelné a někde ne, podobá se to nějakému výmyslu — neboť jak daleko a proč se jedna část celku má takto a je plná, zatímco jiná je rozdělená? A opět, podobným způsobem nutně neexistuje pohyb... Leukippos se však domníval, že má argumenty, které jsou v souladu se smyslovým vnímáním a které neruší ani vznik, ani zánik, ani pohyb, ani množství jsoucen. V tom se shoduje s jevy, ale s těmi, kteří zastávají jedno, se naopak shoduje v tom, že bez prázdna by nebyl pohyb, že prázdno je nejsoucí a že nic jsoucího není nejsoucí. Takové však prý není jedno, nýbrž těchto jsoucen je nekonečně mnoho a jsou neviditelná pro nepatrnost svých objemů. Pohybují se v prázdnu (neboť prázdno je), svým slučováním vytvářejí vznik a svým rozlučováním zánik.“
DK 67 A7 (Aristotelés, O vzniku a zániku I 8, 325a2-32)
(Překlad převzat z KRS.)

Kvůli této kacířské myšlence se atomisté vzdalují od elejských tvrzení více než Empedoklés a Anaxagorás, a to podle Aristotelova tvrzení výše za účelem obhájení smyslové zkušenosti. Na rozdíl od eleatů atomisté dokáží vysvětlit, co kolem sebe vnímáme.

„Pro svou nepodobnost a ostatní rozdíly spolu v prázdnu bojují a pohybují se; a jak se pohybují, narážejí do sebe a navzájem se do sebe zaplétají... Jak se pohybují [sc. atomy], narážejí do sebe a zaplétají se do sebe takovým způsobem, že se navzájem dotýkají a těsně spolu sousedí, nikdy z nich však nevzniká skutečně jednotná přirozenost. Je prý totiž naprosto pošetilé se domnívat, že dvě nebo více věcí se někdy mohou stát jednou. Příčinou toho, že věci po určitou dobu zůstávají pospolu, je zaklesávání a vzájemné přidržování prvotních tělísek. Neboť některá z nich jsou hranatá, jiná háčkovitá, jiná jsou dutá, jiná vypouklá a jiná mají nesčetné množství jiných rozdílů. Domnívá se tedy, že tato prvotní tělíska se navzájem přidržují a zůstávají pospolu tak dlouho, dokud z okolního prostředí nepřijde nějaká silnější nutnost, neotřese jimi a nerozptýlí je.“
DK 68 A37 (Simplikios, In De caelo 295, 5-20)
(Překlad převzat z KRS.)

Zlomek vysvětluje, jak se z malých neviditelných věcí stanou vnímatelné věci kolem nás — prostě spojením atomů, pokud se k sobě dostanou atomy s příhodnými tvary. Nyní odhalíme jeden základní předpoklad této myšlenky, jeden její důsledek a jednu podstatnou charakteristiku atomistického kosmu.

Hovořili jsme o atomistických principech, ale nikde jsme nezmínili nějaký ekvivalent Lásky a Sváru či Anaxagorovy Mysli. Jak tedy atomisté vysvětlují pohyb? Zdá se, že velmi jednoduše, snad až nedostatečně:

„... všichni ti, kteří sice neuvádějí takovou příčinu [tj. Lásku nebo Mysl], ale tvrdí, že jest pohyb, poněvadž jest prázdno. “
DK 68 A58 (Aristotelés, Fyzika VII 9, 265b24-26)

„Proto by také Leukippos a Démokritos, kteří říkají, že prvotní tělíska se neustále pohybují v prázdnu a v nekonečnu, měli říci, jakým pohybem a jaký je jejich přirozený pohyb.“
DK 67 A16 (Aristotelés, O nebi III 2, 300b8-11)
(Podle Okálova slovenského překladu.)

Atomisté se tedy podle Aristotela spokojili s úsudkem: Není-li prázdno, nemůže být pohyb. Pohyb však pozorujeme, tedy prázdno musí existovat a je příčinou pohybu. To však není příliš přesvědčivé, neboť si lze představit prázdno a v něm nehybné atomy. Prázdno je spíše podmínkou pohybu, ale ještě by bylo třeba určit příčinu, jež atomy reálně uvádí do pohybu. Právě to požaduje Aristotelés ve druhém zlomku. Prozraďme, že v tomto bodě pokročí až Epikúros na přelomu 4. a 3. st. př. n. l. Leukippos s Démokritem zřejmě prostě předpokládali, že atomy se pohybují jakoby samy od sebe, stačí, aby k tomu měly prostor, tj. prázdno.

Už jsme řekli, že atomům náleží jen čtyři vlastnosti. Jestliže vše kolem nás je z takových atomů, vyplývá z toho tento důsledek:

„Podle zvyku barva, podle zvyku sladké, podle zvyku kyselé, avšak ve skutečnosti atomy a prázdno.“
DK 68 B125 (Galénos, De medic. Empir. 1259, 8)

Naše smyslová zkušenost tedy závisí jednak na poměru atomů a prázdna (co v sobě obsahuje poměrně více prázdna, je lehčí, co obsahuje více atomů, je těžší), ale především na uspořádání a tvarech atomů:

„Nuže trpká chuť má tvar hranatý, mnohokrát zahnutý, malý a jemný, neboť pro svou ostrost rychle a všude proniká a jsouc drsná i hranatá svírá a stahuje. Proto také zahřívá tělo, ježto v něm vytváří dutiny a ježto se nejvíce zahřívá, co obsahuje nejvíce prázdna. Sladká chuť se skládá z okrouhlých, nepříliš malých tvarů; proto se zcela rozlije po těle a prochází vším, bez násilí a pomalu.
...
Nuže hladké je bílé, neboť co není drsné, co nepůsobí stín a není neprostupné, vše takové je jasné. …
Černé je z opačných tvarů: drsných, šikmých a nestejných; tak může působit stín a průduchy nejsou přímé a snadno průchodné.
...
Červené se skládá z takových tvarů jako teplo, avšak z větších. … Důkazem pak, že se skládá červené z takových tvarů, je to, že se červenáme, když se zahříváme, a červenají i ostatní rozpalované věci, až dojdou do ohnivého stavu.
...
Zelené se skládá z tuhého i prázdného, jsouc smíšeno z obého.“
DK 68 A135 (Theofrastos, De sensu et sensibilibus 65-75; D. 513)

Z toho mj. plyne, že smysly nám vůbec nepodávají informace o reálné skutečnosti, k níž se můžeme dopracovat pouze rozumem. To vede Démokrita i k určitým skeptickým úvahám (a atomisté jsou označováni za jedny z předchůdců helénistického skepticismu), my se však nyní obrátíme k jedné zásadní charakteristice dění v atomistickém kosmu.

Vzpomeňme na Empedoklea — veškeré dění bylo pevně řízeno vzájemným bojem Lásky a Sváru. Vzpomeňme také na Anaxagoru — aspoň nějakým způsobem se na uspořádání kosmu podílela poznávací a snad záměrná aktivita νοῦς. Čím jsou řízeny děje nekonečného počtu atomů v nekonečném prázdnu? Odpovědět by nám měly následující texty:

„A jako světy vznikly, tak i rostou, hynou a zanikají podle jakési nutnosti, jejíž povahu však Leukippos nevysvětluje.“
DK 68 A33 (DL IX 45)

„Někteří činí příčinou tohoto světa a všech světů náhodu: neboť náhodou vznikl vír a pohyb, který vedl k vydělení a k uspořádání veškerenstva.“
DK 68 A69 (Aristotelés, Fyzika II 4, 196a24-28)

Nutnost a náhoda — tyto zprávy si na první pohled protiřečí, ve skutečnosti však poukazují na rozdílný pohled obou autorů. Díogenés má totiž na mysli nutnost vyplývající z mechanických zákonitostí (řečeno moderním jazykem), které určují pohyby atomů, jejich srážky, spojení či rozptýlení atd. Hrajete-li kulečník, pak dobře víte, že pohyby všech koulí na stole jsou řízeny touto nutností.

Aristotelés však požaduje účelový výklad (vzpomeňte na jeho kritiku Anaxagory), tj. vysvětlení, za jakým účelem vznikl náš svět, jaká síla zajistila, že je zde všechno tak pěkně uspořádáno apod. Pro Aristotela jsou tedy mechanické zákonitosti pouhou nahodilostí, neboť kdyby se vír vyvinul jinak (např. vlivem nárazu nějakých vnějších atomů), náš svět ani Aristotelés by vůbec nemuseli vzniknout! To je pro Aristotela absurdní myšlenka, je totiž pevně přesvědčen, že příroda vše činí záměrně, účelně a že vše má svůj smysl.

Nyní už chápeme tu podstatnou charakteristiku atomistického výkladu skutečnosti — ve světě není žádný účel! Pro nás myšlenka téměř samozřejmá, pro řecké myšlení naopak atypická. Atomisté byli v tomto ohledu výjimkou.

Tento přístup je pak přivedl k představě univerza, jež je z celé antiky zdaleka nejbližší našim dnešním poznatkům o vesmíru.

„[Démokritos] ... říkal, ... že světů je nekonečně mnoho a že se liší velikostí. V některých prý neexistuje Slunce ani Měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých je jich více. Rozestupy mezi světy jsou prý různé a někde je světů víc, zatímco jinde méně. Některé prý rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné chřadnou a někde vznikají a jinde zase mizí. Zanikají prý v důsledku vzájemných srážek. Některé světy jsou prý bez živočichů, bez rostlin a úplně bez vlhka. ... A svět je v rozkvětu tehdy, když již nemůže nic přijímat zevně.“
DK 68 A40 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 13, 2-4)
(Překlad převzat z KRS.)

Jestliže slovo „svět“ ze zlomků atomistů budeme chápat ve významu „galaxie“ (do naší galaxie totiž patří téměř vše, co na obloze okem vidíme, stejně tak „náš svět“ pro atomisty označoval vše, co lidé vidí), čteme ve zlomku o nekonečném počtu galaxií, jež jsou uspořádány do jistých struktur, jež vznikají a zanikají, dostávají se do vzájemných interakcí, v některých existuje život (zde už srovnání trochu kulhá — o možnosti života se dnes uvažuje na úrovni planetárních systémů hvězd, nikoli galaxií).

Obrázek ilustruje Démokritův zlomek A40. Planetární systém se Zemí uprostřed a sférou hvězd představuje jeden „svět“.

Je pozoruhodné, že k těmto závěrům atomisté dospěli čirou spekulací, neboť na rozdíl od nás žádné jiné „světy“ nemohli pozorovat.

Ovšem opět je třeba podobnost staré a moderní představy o kosmu detailně analyzovat a odhalit i případné nepodobnosti, proto se zamyslete, čím se atomistická představa od dnešního poznání vesmíru liší!

Démokritos se lidskému životu, tedy etice, věnoval systematicky, což dokládá osm titulů „etických spisů“, jež mu připisuje Díogenés Laërtský (DK 68 A33, DL IX 46). Doporučoval pečovat více o duši než o tělo (B187), žít rozumně (B75, B98, B119/1) a uměřeně (B210, B235) nebo statečně snášet neštěstí (B213). Pro ilustraci si uvedeme aspoň jeden text:

„Démokritovo: Spokojenost (εὐθυμίη, ‚dobrá mysl‘) se lidem rodí ze střídmosti v požitku a z úměrnosti ve způsobu života. Nedostatek i nadbytek se rády proměňují v opak a působí duši veliké zmatky. Ty z duší, které se pohybují ve velikých rozdílech, nejsou ani pevné, ani spokojené. Člověk má tedy obracet mysl k tomu, co je možné, má se spokojovat s tím, co je mu po ruce.“
DK 68 B191 (Stobaios, Anthologium III 1, 210, 2-8)
(Překlad převzat z Fysis.cz.)

Pro nás ale je v tuto chvíli podstatnější jiná věc než Démokritova doporučení, jak dosáhnout štěstí. Všimněme si, že z nich jasně vyplývá přesvědčení, že člověk svým úsilím může dosáhnout spokojeného života. Štěstí, dobrý život, spokojenost jsou tedy v jeho rukou, on sám je za ně zodpovědný. To předpokládá, že k tomu může svou vůlí směřovat, že má svou vůli ve své moci, jinak řečeno, že má svobodnou vůli.

Jenže jak lze mít svobodnou vůli ve světě, kde se všechno děje nutně na základě mechanických zákonitostí pohybu a interakcí atomů? Démokritos se zřejmě této otázce nevěnoval, zlomky nepodávají žádné vysvětlení. Každopádně zde narážíme na tu podstatnější věc. V atomismu totiž můžeme vidět neuvědomělý počátek velkého filosofického problému, který bude aktuální od doby helénismu (viz Dějiny filosofie II). Dopředu prozraďme, že palčivost tohoto problému právě v rámci atomistické fyziky přivede Démokritova následovníka, Epikúra, k jeho slavné odchylce. (Pro zajímavost a pro vzbuzení zvědavosti: Velcí a nesmiřitelní konkurenti Epikúra, stoikové, vybudovali diametrálně odlišnou fyziku, pro niž je rozumné a účelné uspořádání kosmu snad nejcharakterističtějším rysem. Přesto i oni byli vystaveni obrovským problémům s obhajobou svobody lidské vůle, o což se snažil především Chrýsippos.)

Tímto poukazem na pozdější vliv atomistických myšlenek můžeme výklad o starších atomistech, Leukippovi a Démokritovi, uzavřít.

Tři výklady z tohoto tématu v sobě spojují zaměření a cíl mílétské filosofie a elejské pojetí jsoucna. V tomto shrnutí proto navážeme na některé body shrnutí k Míléťanům a ukážeme, jak mílétské myšlenky proměnila elejská logika.

Tolik ke srovnání našich myslitelů s dávnými Míléťany a k odhalení vlivu elejských myšlenek. Nyní ještě stručně porovnáme probrané tři výklady navzájem.

Empedoklés si vystačí se čtyřmi plus dvěma prvky, Anaxagorás musí připustit velmi mnoho prvků, možná nekonečně mnoho, atomisté vědomě a výslovně předpokládají nekonečný počet svých nedělitelných jsoucen.

Empedoklés zvolil cestu, která měla posléze nejvíce následovatelů, i když to byla cesta nejjednodušší. Vyšel totiž z bezprostřední smyslové zkušenosti a vlastně nepodal odůvodnění, proč by právě čtyři živly měly být prvky všech věcí. A za samozřejmé bral také vnímané vlastnosti těchto prvků.

Anaxagorás už podal definici prvku (viz homoiomerie), a tím určil kritérium, podle kterého se rozhoduje, co prvkem je a co není. Kritériem je vlastně kvalitativní čistota a totožnost, tedy různé prvky se vyznačují různými kvalitami.

Naopak atomistické kritérium je striktně kvantitativní — fyzikální nedělitelnost látky. Jednotlivá co do celkového počtu nekonečná jsoucna se tedy liší jen kvantitativními charakteristikami.

Empedoklés přebírá dva antropomorfní principy (Lásku a Svár), ovšem tento krok nenajde pokračovatele. Naopak Anaxagorův νοῦς následující myslitele inspiroval natolik, že mu vyčítali jeho nedostatečné využití a ve svých výkladech tento nedostatek napravili (Platón, Aristotelés). Také atomistické určení příčiny pohybu (prázdno) bylo jistým způsobem nedostatečné, avšak neurčitě vyjádřený předpoklad, že atomy se neustále pohybují jaksi samy od sebe, má nejblíže k moderní fyzice.

S tímto srovnáním jsme vlastně už začali v předchozí odrážce, nyní to jen shrneme. Empedoklés byl inspirativní určením látkových počátků, Anaxagorás naopak určením počátku pohybu a příčiny veškerého dění. Vliv atomistického výkladu byl v antice omezený (na Leukippa s Démokritem navázali pouze epikúrejci), neboť atomistický systém vylučoval jakékoli teleologické vnímání skutečnosti, jež bylo době vlastní. Zato však si Leukippos s Démokritem zaslouží ve více ohledech označení za předchůdce či inspirátory moderního fyzikálního vysvětlení skutečnosti.

Tři různé výklady a přístupy — jak byste je seřadili do žebříčku podle osobních sympatií? Přitom si nejprve musíte ujasnit kritéria, podle nichž posuzujete filosofické výklady. Proto otázka vlastně zní: Jak má podle vás vypadat správný filosofický výklad? (Nezapomeńte, že jste o tom uvažovali už u Parmenida!)

Které elejské zásady respektují všichni autoři probraných poelejských výkladů? Které naopak odmítají?
Které mílétské motivy museli opustit, aby dostáli elejským zásadám?
Co je v rámci jednoho každého výkladu označeno za jsoucno?
Jak každý z výkladů vysvětluje pozorovaný pohyb a dění?
Jaký je u každého z výkladů poměr mezi prvky-jsoucny a pozorovatelnou skutečností?

A. Prameny a literatura

B. Společná východiska a řešení

C. Empedoklés

D. Anaxagorás

E. Atomisté

F. Shrnutí