Zásobník cviků

Pro kapitolu Specifika biatlonu z pohledu fyzioterapie jsme vybrali několik cviků, které dělíme do tří kategorií: cvičení uvolňovací, protahovací a posilovací. Výběr cviků odpovídá a kompenzuje nejčastější obtíže a poruchy pohybového aparátu u biatlonistů. Jednotlivé cviky není třeba brát dogmaticky jako neměnnou sestavu pro každého sportovce. Vždy je povinností fyzioterapeuta zaměřit se na konkrétní problém konkrétního sportovce a cvičení mu tzv. ušít na míru. Jen tak je zaručen úspěch v prevenci i terapii problémů pohybového aparátu.

Při výběru cviků a samotném jejich provádění bychom měli mít na paměti důležitá didaktická pravidla. Se sportovcem v terapii bychom měli postupovat od jednodušších pozic ke složitějším. Je důležité, aby pohyb adekvátně vnímal a věděl, jak má správně vypadat. Jen tak je zaručen progresivní postup celého snažení a jeho postupného zlepšení stavu. Nejlépe je začít terapii pouze s využitím vlastního těla a pomůcky ke zvýšení obtížnosti volit následně jako posturálně a lokomočně složitější varianty prováděných cviků. To přímo koresponduje s následujícím pravidlem – dbejte na to, aby sportovec prováděl pohyb s důrazem na jeho kvalitu. Ke kvantitě se můžeme se sportovcem postupně propracovat za předpokladu stále vysoké kvality prováděných cviků.

Neméně důležitou součástí cvičení je hlídání správného nastavení v konkrétních segmentech těla. Jedná se o postavení pro daný segment nejvýhodnější a nejšetrnější z pohledu jeho zatížení. Pro naše potřeby zjednodušíme pohled alespoň na sedm základních oblastí, jejichž postavení by nám nemělo uniknout. Ve skutečnosti je celá situace ale mnohem složitější.

Postavení základních segmentů těla dle Čápové (2008)Čápová, J. (2008). Terapeutický koncept "Bazální programy a podprogramy". Ostrava: Repronis.:

Hlava by měla být v prodloužení páteře bez předklonu či záklonu.
Páteř by měla být napřímená u většiny cviků, neboť dochází ke zřetězení svalové aktivity z dolních končetin přes trup až do horních končetin. Ovšem v klidovém stoji je samozřejmě páteř dvouesovitě zakřivená z důvodu působení gravitace na páteř zavěšenou v pánevních ligamentech.
Ramenní kloub by měl být v mírné zevní rotaci a abdukci, postavení lopatek by mělo být ve frontální rovině.
Loketní kloub by měl v oporách udržovat extenzi či velmi jemnou flexi pro možnost svalového zřetězení ze všech jeho stran. Nikdy nepřecházet do hyperextenze.
Zápěstí by se mělo nacházet ve středním postavení až mírné radiální dukci, ruka v rovnoměrném rozložení kontaktu s podložkou, prsty v extenzi. Eventuálně lze vytvořit na ruce přirozenou klenbu.
Pánev by se měla nacházet v neutrálním postavení, což je mnohdy složité vysvětlit, neboť každý máme toto postavení v jiném bodě. Postavení je závislé i na strukturálním postavení páteře.
Kyčelní klouby by se měly nacházet v jemné zevní rotaci a abdukci, kolenní klouby odpovídají postavení kloubů loketních. U hlezenního kloubu se řídíme postavením patní kosti, která by měla být v ose bérce.

Pro terapii je žádoucí naučit sportovce tato fyziologická nastavení těla využívat při pohybech v jeho konkrétním sportu. To platí zejména u pohybů prováděných v malém rozsahu. Vzhledem k náročnosti pozice jsme i my tolerantnější u případné odchylky od fyziologického nastavení. Odchýlení od fyziologie bývá větší, čím je pozice pro sportovce posturálně náročnější. V tomto případě by však měl sportovec se segmenty pracovat tak, aby po skončení extrémního pohybu došlo opět k návratu do fyziologického nastavení přes střední postavení příslušného kloubu.