Obsah kapitoly

---

5.7 Na co se připravit ve školní třídě

Nově příchozí žáci se často nacházejí v situaci tzv. vykořenění (Igoa, 1995), která přináší emocionální směs spojenou na jedné straně s radostí a nadšením, na druhé se strachem, s bezmocností či zranitelností. Děti i dospělý mohou v nové životní situaci zažívat až kulturní šok, sociální a emocionální otřes způsobený významnou životní změnou, prožívaným stresem (srov. škála životních událostí a posouzení míry jejich stresovosti dle De Meuse, In Atkinson, 2003). Jaké pak mohou být v těchto situacích adaptační strategie žáků? Některé děti jsou schopny se velice rychle přizpůsobit novému prostředí, snaží se přijmout majoritní model tím, že se ve školní výuce snaží a rychle se adaptují na novou životní situaci. Někdy je přizpůsobení až příliš konformní a děti se mohou projevovat tím, že se skoro až stydí za své rodiče a popírají svoje kořeny a kulturu odkud pocházejí. Další typy reakcí mohou být formou negativních projevů odmítání výuky češtiny a zapojení se do školního vzdělávání vůbec (srov. J.W. Berry, 2006, s. 27 – 42). Učitel dopředu nikdy neví, jak bude konkrétní dítě reagovat, adaptační strategie jsou vysoce individuální, závislé na mnoha faktorech, na rodinném a kulturním prostředí odkud žák pochází, na osobnostních charakteristikách a pochopitelně na kontextu konkrétní situace. V těchto případech potřebuje dítě intenzivní podporu všech aktérů vzdělávacího procesu, nejen rodičů, ale i pedagogů, vychovatelů, spolužáků, aby došlo k propojení všech světů dítěte, ve kterých se nachází.

Stává se, že děti někdy zažívají tzv. tiché období (srov. Igoa, 1995; Hartmann, Lange, 2008), někteří odborníci říkají, že jde zejména o lingvistickou záležitost, protože děti nemají rozvinutý jazyk, ve kterém výuka probíhá. Jiní poukazují na to, že může jít o významnější psychologické aspekty než jen jazyková nedostatečnost. Faktem však zůstává, že takový žák může mluvit jen velmi potichu či pouze jen s některými osobami, a to ve velmi bezpečném prostředí, proto je třeba být v takové situaci citlivý. Odborná literatura uvádí, že po pěti až sedmi letech většina žáků-cizinců dosáhla úrovně téměř přirozené plynulosti jazyka (Brown et al., 2006). Nedávný výzkum (Kurowski, Denglerová, Šíp, 2019) na české škole s vysokým podílem žáků-cizinců podporuje myšlenku Cumminsovy teorie osvojování jazyka (Cummins, 1979), že jazyk používaný ve školním prostředí lze rozdělit na dvě důležité úrovně: Basic Interpersonal Communications Skills (BICS), které se snáze ovládají a se kterými děti komunikují mimo třídu, a Cognitive Academic Language Proficiency (CALP), kterou je těžší zvládnout, ale přispívá k úspěchu ve škole (zahrnuje terminologii konkrétní obor, čtení textů v učebnicích, dodržování pokynů ve třídě atd.). Pedagogové by měli právě tuto skutečnost reflektovat, aby byli schopni nastavovat individuální cíle konkrétnímu dítěti.