Pojetí uspořádání genů na chromozomu podle Thomase Hunta Morgana jako korálků na niti se změnilo v první polovině 20. století. Geny byly do té doby považovány za nerozrušitelné objekty s pevnou pozicí na chromozomu. Nicméně v padesátých letech 20. století ukázala Barbara McClintocková, že určité fragmenty DNA, tzv. transpozony, mohou být aktivovány k transpozici („přeskoku“) z jednoho místa na chromozomu na jiné. Předpokládala, že transpozice umožňuje rychlé přeskupení genů jako odpověď na stres z okolního prostředí.
Její práce byla pozoruhodná, a to nejen proto, že byla v rozporu s převládajícím dogmatem té doby, ale také proto, že byla zcela založena na studiu chromozomů a analýzách genetických křížení. K potvrzení jejích myšlenek došlo až s objevem moderních nástrojů pro analýzu DNA. Jednalo se o první práci, která „vydláždila“ cestu k modernímu pojetí chromozomů jako dynamických, měnících se struktur.
Barbara McClintocková neměla ve svém bytě v Cold Spring Harbor Laboratory telefon. To, že v roce 1983 získala Nobelovu cenu, se dozvěděla z oznámení v rádiu.
Jak si transpozon vybírá místo začlenění? Může organismus řídit frekvenci a místo transpozice?
Videa v této kapitole jsou v původním anglickém znění.
Nathaniel ComfortNathaniel Comfort je docentem ústavu dějin lékařství na John Hopkins University. V roce 2001 publikoval biografii o životě, myšlenkách a přínosu McClintockové – „The Tangled Field“. |
Barbara McClintocková provedla jednu z pilotních prací v genetice rostlin. V roce 1983 dostala Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
Barbara McClintocková se narodila v Hartfordu ve státě Connecticut, USA. Její otec byl vojenský lékař a matka byla učitelka hry na klavír. McClintocková byla aktivní dítě a měla ráda mnoho sportů jako volejbal, bruslení a plavání. Měla vášeň pro informace a v době, kdy jedinou kariérou pro ženy bylo úspěšné manželství, se rozhodla jít na univerzitu. V roce 1918 se zapsala na zemědělskou fakultu na Cornell University.
V rámci sociálního a intelektuálního zázemí školy McClintocková rozkvetla do oblíbené vysokoškolačky. Poté, kdy dosáhla pregraduálního vzdělání, pokračovala na postgraduálním studiu v novém oboru cytologie. Jako placený asistent se ve druhém ročníku doktorského studia zlepšovala v metodě, kterou její zaměstnavatel používal k identifikaci chromozomů kukuřice. To byl problém, se kterým se už celá léta potýkal. Barbara v této metodě prakticky předběhla svého šéfa.
Když roku 1927 dokončila své doktorské studium, věděla, že jejím dalším krokem bude vazbové mapování chromozomů u kukuřice podobně, jako to provedla skupina kolem T. H. Morgana u octomilky. Aby mohla tuto práci realizovat, zůstala na Cornellské univerzitě jako instruktorka. Potkala zde postgraduální studenty Marcuse Rhoadese a George Beadlea, kteří se v průběhu života stali jejími přáteli a stejně tak i kolegy. McClintocková pomáhala Beadlovi s tříděním chromozomů u Neurospory. Beadle s Edwardem Tatumem společně za použití Neurospory vyvinuli teorii „jeden gen, jeden enzym“.
V roce 1929 se McClintocková setkala s Harriet Creightonovou, která byla novou postgraduální studentkou na Cornellu. Staly se přítelkyněmi a společně pracovaly na důkazu, že se crossing-over vyskytuje i u chromozomů kukuřice.
V roce 1931, za podpory společenství Národní rady pro výzkum, začala McClintocková dělit svůj čas mezi univerzity v Missouri a v Cornellu. Začala zkoumat efekty rentgenového záření na chromozomy kukuřice, což vedlo k jejímu objevu translokace, inverze, delece a vzniku kruhových chromozomů u kukuřice.
Po depresivním a skličujícím pobytu v Německu v roce 1933 se McClintocková vrátila zpátky na Cornell a s podporou Rockefellerovy nadace se jí tam podařilo zůstat ještě 3 roky. V roce 1936 jí nakonec byla nabídnuta pozice na Univerzitě v Missouri. Zde byla 5 let odbornou asistentkou až do doby, kdy si uvědomila, že její nezávislé a nekonvenční způsoby nejsou v souladu s představou univerzity o „ženě“ vědkyni. S vědomím, že nikdy nebude povýšena, roku 1941 odešla.
Marcus Rhoades z Kolumbijské univerzity a Milislav Demerec, vědec, který pracoval s drozofilou v Cold Spring Harbor, ji na léto pozvali do laboratoře v Cold Spring Harbor. Rhoades, který zde pěstoval svoji kukuřici a Demerec, který znal a respektoval McClintockovou jako vědkyni nakonec způsobili, že tu zůstala celé léto až do pozdního podzimu. Když se Demerec stal ředitelem oddělení genetiky na Carnegie Institution of Washington v Cold Spring Harbor, nabídl McClintockové místo. Nejprve se nemohla rozhodnout, ale nakonec roku 1942 přijala. Právě v Cold Spring Harbor objevila transpozici u chromozomů kukuřice. Za tuto a další její práci jí byla v roce 1983 udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.
Ačkoliv hodně lidí uznává její genialitu, ona sama přiznává, že někdy bylo obtížné vyjádřit vlastní myšlenky. Její práce o transpozonech v chromozomech kukuřice byla poměrně dobře známá, ale málo pochopená až do objevu transpozice na molekulární úrovni v sedmdesátých letech 20. století. McClintocková byla frustrována nepochopením ostatních lidí a nepřijetím myšlenky, která byla tak jasná a pro ni opodstatněná.
Až do své smrti v roce 1992 působila jako výzkumný pracovník na Cold Spring Harbor. Ráda hrála tenis. Každý podzim byla často vidět na Cold Spring Harbor, jak sbírá černé vlašské ořechy, které používala k pečení výrobků, které potom rozdávala svým oblíbeným kolegům. Kromě její geniality jako genetičky si hodně lidí pamatuje její pohotové vtípky a velký smysl pro humor. Byla oddaná a nadšená pro svou práci a nejšťastnější byla v kukuřičném poli nebo ve své laboratoři.
Prostřednictvím rodiny své matky mohla Barbara McClintock vystopovat svůj původ až k lodi Mayflower, která v roce 1615 přivezla z Anglie do Ameriky skupinu osídlenců.
Proč myslíš, že trvalo tak dlouho, než byla myšlenka „přeskakujících genů“ přijata?
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041