Modely struktury sportovního výkonu

Jedním z ústředních úkolů vědy o tréninku je vytváření modelů struktury sportovního výkonu. Na základě modelové teorie o tréninku vznikaly jednak modelové struktury sportovního výkonu, které pouze pojmenovávaly jeho složky (Obrázek 1), jednak modelové struktury stavící do popředí aspekt zkušenosti spolu s vědou o tréninku, s psychologií osobnosti, s biologickým aspektem apod. (Obrázek 2). Takto odpadá selekce složek a komplexní profil je podtržen tvrzením, že stav sportovního výkonu je potřeba vnímat jako jednání celé osobnosti.

Zjednodušená schémata modelů byla často kritizována za pouhé vyjmenování komponent a za jejich jednoduché spojování vztahovými šipkami[1]. Skutečnosti více odpovídá označit je jako grafické přehledy složek sportovního výkonu považovanými konkrétními autory za významné.

Obrázek 1. Model struktury výkonu podle Bauersfelda a Schrötera (1979).

Obrázek 2. Model struktury výkonu podle Martina (1980).

Jako „pyramidový model“ nebo modely „deduktivních řetězců“ bývají popisovány v odborné literatuře modely struktury sportovního výkonu, které se dopodrobna zabývají vzájemnými vztahy mezi ovlivňujícími se veličinami a kritériem.

Vyjádření s požadavkem sestavit úplný model sportovního výkonu pochází od Hochmanna a Bracka (1983), jejichž obě hlavní struktury pyramidy tvoří soutěžní jednání a předpoklady k výkonu (Obrázek 3).

Obrázek 3. Model struktury individuálního komplexního výkonu při sportovních hrách[2] (upraveno podle Hohmanna a Bracka, 1983).

Složitějších „vyčerpávajících“ modelů sportovního výkonu, které však nejsou pouhým výčtem systémových složek, a vzájemných spojení je v odborné literatuře prezentováno velmi málo. 

Obrázek 4. Model zevšeobecněné struktury sportovního výkonu (podle Gundlacha, 1980; Schnabela, Harreho a Bordeho, 1994;).

Momentálně nejuznávanější model struktury sportovního výkonu vyvinul Gundlach (1980), na něhož v 90. letech minulého století navázali Schnabel, Harre a Borde (1994). Model vychází z úrovní, které stavějí jedna na druhé, ale přitom se vzájemně ovlivňují (Obrázek 4). Jednotlivé komponenty jsou hodnoceny z hlediska výkonnostních dispozic, úrovně realizace a provedení výkonu. 

Ze zkoumání a posuzování nejznámějších modelů vědy o sportovním tréninku z hlediska struktury sportovního výkonu podle Hohmanna, Lamese a Letzeltera (2010) vyplynulo, že jen málo autorů se při vytváření pokouší postihnout vzájemné působení mezi subsystémy. Většinou z hlediska teorie modelů zůstávají na jednom stupni, který zmiňovaní autoři nazývají „boxologií“ (Obrázky 5, 6 a 7).

Obrázek 5. Sportovní výkon a jeho struktura podle Grossera (1991).

Snaha dosahovat maximálního výkonu v dané sportovní disciplíně je charakteristickým rysem sportu. Autoři, např. Choutka, Dovalil, Perič, Grosser nebo Havlíček udávají určitý systém faktorů tvořících sportovní výkon (Obrázek 5). Každá sportovní disciplína vyžaduje jinou sumu faktorů, přičemž činitelé jsou vzájemně propojeny sítí vzájemných vztahů. 

Obrázek 6. Struktura sportovního výkonu (Dovalil et al., 2002).

Strukturu sportovního výkonu definují někteří autoři s nadsázkou jako „…spleť či komplex uspořádání a propojení sítí vzájemných vztahů mezi jednotlivými komponenty samotného výkonu“ Dovalil et al., 2002). Nicméně po zjednodušení vychází, že sportovní výkon ovlivňují především komponenty somatické, kondiční, technické, taktické a psychické.Společným rysem je relativně snadná trénovatelnost a vzájemná závislost (Dovalil et al., 2009).

Obrázek 7. Struktura sportovního výkonu (Dovalil et al, 2009).

Choutka a Dovalil (1987, 16) tak charakterizují sportovní výkon jako: „Projev specializovaných schopností jedince v uvědomělé činnosti, zaměřené na řešení pohybového úkolu, který je vymezen pravidly daného sportovního odvětví nebo disciplíny“. 

Stejní autoři rozlišují sportovní výkony maximální (rekordy oddílu, školy, okresu, kraje, státu, kontinentální, světové, olympijské atd.) a relativně maximální (nejvyšší vzhledem ke schopnostem a možnostem jedince). 

Sportovní výkon je výsledkem specializovaných pohybových činností orientovaných na řešení úloh vymezených pravidly a finálním celkovým projevem individuálních předpokladů sportovce, který ovlivňuje i působení dalších vnějších činitelů (Hellebrandt, 2012). V některých sportovních disciplínách je možné určit sportovní výkon poměrně objektivně a přesně, jindy je sportovní výkon hodnocen rozhodčími převážně subjektivně. 

Obrázek 7. Struktura sportovního výkonu (Langer a Hrubý, 2019).

Sport prochází nepřetržitým vývojem a inovace, nové technologie, digitalizace i dalekosáhlé objevy významně vstupují do tréninkového procesu, soutěží, závodů, utkání, turnajů. Trenérům se otevírají převratné možnosti pro vedení tréninkového procesu a zlepšování výkonnosti svěřenců, sportovci se učí zvládat nové sofistikované nástroje, zvykají si na nové metody a formy přípravy. Nové trendy nezbývá než akceptovat a praktikovat včetně zajištění bezpečnosti, etiky a rovnosti příležitostí ve sportu (Obrázek 7). 

3.2.2 Hlavní činitelé sportovního výkonu

Hodnotíme-li výkon s jistou mírou zjednodušení, můžeme jej podle Měkoty a Cuberka, (2007,107) vyjádřit jako funkci pohybových předpokladů, motivace a intervenujících proměnných.

V = (P, M, I)                                                              (1)

V     výkon

P     předpoklady

M    motivace

I      intervenující proměnné

Nejpodstatnějším faktorem jsou pohybové předpoklady, které jsou dané velkou mírou geneticky a rozvinuty prostřednictvím pohybových aktivit, sportovním tréninkem, cvičením (kondiční dispozice, pohybové schopnosti a dovednosti, psychické předpoklady, somatické předpoklady).

Motivace jako soubor pohnutek k pohybové činnosti sportovce podněcuje, aktivuje, podporuje. Může však působit i opačně – utlumovat a brzdit. Motivace určuje nasměrování činnosti a její aktivitu až do splnění pohybového úkolu. Při nulové motivaci je sportovní výkon nulový i při průměrných předpokladech (Měkota a Cuberek, 2007, 107).

Intervenující proměnné mohou vychýlit sportovní výkon směrem pozitivním i negativním v důsledku rozdílných podmínek vnitřních (aktuální zdravotní stav, optimální psychická aktivita, stres apod.) i vnějších (povětrnostní vlivy, zimy, teplo, déšť, soupeř, diváci aj.).

Rozdílná úroveň hlavních činitelů zapříčiňuje relativně velkou interindividuální variabilitu výkonů – výkony jednotlivců se navzájem výrazně liší, výkonový rozptyl je značný. 

Problematikou struktury sportovního výkonu se zabývali jako první především Choutka (1976) a Grosser (1994), kteří vydělovali detailněji komponenty sportovního výkonu. Skladba byla velmi členitá a počítala se šesti komponentami, které v komplexu určovaly optimální sportovní výkon (výsledek).

Kontrolní otázky

1.   Co charakterizuje různé modely při popisu sportovního výkonu?

2.   Jakými metodami lze ve sportovním tréninku zlepšit maximální, rychlou, reakční sílu?

3.   Jaká pravidla je třeba dodržovat při tréninku rychlosti?

4.   V jaké reciproční relaci jsou koordinace a technika?