Monitorování respiračního systému
Monitorování respiračního systému má v intenzivní a resuscitační péči nezastupitelný význam jak z hlediska diagnosticko-terapeutického, tak i z preventivního. Neinvazivní metody využívané k monitorování respiračního systému jsou rychle a snadno technicky proveditelné. Mezi tyto metody lze zařadit měření dechové frekvence, fyzikální vyšetření a pulzní oxymetrie. Skrze zajištěné dýchací cesty lze pak provádět kapnometrii a kapnografii, které řadíme již mezi invazivní monitorovací metody. Nedílnou součástí monitorování respiračního traktu je provádění a hodnocení výsledků krevní analýzy acidobazické rovnováhy tzv. ABR (Astrup).
Monitorování dechové frekvence
Monitorování dechové frekvence u pacientů lze rozdělit z hlediska využití přístrojového vybavení na monitorování dechové frekvence na monitoru vitálních funkcí (neinvazivní technika), nebo prostřednictvím ventilátorů, které se využívají u pacientů se zajištěnými dýchacími cestami (invazivní technika). Kontinuální monitorování dechové frekvence je v intenzivní péči často využívaným postup.
Fyziologické rozmezí dechové frekvence je: 16-18/min
1. Monitorování dechové aktivity neinvazivním způsobem
Jedná se o poměrně snadný, rychlý a pro pacienta nezatěžující výkon. Na základě bioimpedenace hrudní stěny během dechového cyklu se prostřednictvím EKG zaznamenává dechová aktivita. Vzhledem k přesnosti měření se však jedná pouze o orientační, nebo doplňující monitorovací techniku (Handl, 2004, s. 114). Příprava pacienta a pomůcek je stejná jako při monitorování EKG, kdy správně uložené (dostatečně od sebe vzdálené) elektrody (nejčastěji červená a zelená) zabezpečující snímání elektrického odporu tkání, jsou právě nezbytné pro monitorování dechu.
Mezi nejčastější pochybení při využití impedantní metody sledování exkurzí hrudníku patří:
- nesprávné uložení EKG elektrod,
- nedostatečná vzdálenost mezi jednotlivými EKG svody,
- nespolupracující pacient (pohybové artefakty),
- nevhodně zvolená amplituda impedanční křivky na monitoru vitálních funkcí aj.
Pulzní oxymetrie
Pulzní oxymetrie je neinvazivní metoda, kdy prostřednictvím pulzního oxymetru lze změřit saturaci hemoglobinu (v arteriální krvi) kyslíkem. Principem této metody je rozdílná schopnost absorpce infračerveného záření hemoglobinem nebo oxyhemoglobinem během průchodu záření tkání (Handl, 2004, s. 83). Pro svoji snadnou technickou použitelnost a dobrou dostupnost přístroje je tato technika využívána paušálně nejen v intenzivní péči, ale i v běžné klinické praxi. Pulsní oxymetrie se často využívá jako metoda diagnostická. Monitorování lze provádět intermitentně nebo kontinuálně. Z technického vybavení je možné využít samostatný přenosný přístroj – pulsní oxymetr, anebo monitor vitálních funkcí s kabeláží a různými typy čidel (prstové, ušní).
Pulsní oxymetrie 1.
Pulsní oxymetrie 2.
Mezi nejčastější pochybení související s využitím pulzní oxymetrie patří:
- nevhodně zvolené místo uložení čidla,
- nestřídání a nekontrolování místa uložení čidla,
- dlouhodobé ponechání čidla na jednom místě (riziko ischémie),
- neinformovanost pacientů,
- nenastavení referenčního rozmezí hodnot v alarmech monitoru vitálních funkcí,
- nerozpoznání artefaktů (hypovolemie, hypotermie) aj.
2. Monitorování dechové aktivity invazivním způsobem
Monitorování dechové aktivity invazivním způsobem prostřednictvím ventilátoru a jeho příslušenství se využívá u pacientů se zajištěnými dýchacími cestami (event. u pacientů s neinvazivní ventilací). Tato metoda je pro svoji výtěžnost a přenosnost používána standardně na pracovištích intenzivní medicíny. Příprava pacienta a pomůcek je podrobněji popsána v modulu č.6.
Kapnometrie a kapnografie
Kapnometrie je metoda využívaná k měření oxidu uhličitého na konci výdechu (ETCO2). Grafické znázornění této hodnoty je pak označováno jako kapnografie.
Technika měření oxidu uhličitého je využívána na různých pracovištích intenzivní péče vč. anesteziologicko-resuscitačních. Monitorování oxidu uhličitého ve výdechové směsi umožňuje detekovat následující komplikace:
- onemocnění dýchacích cest,
- technické problémy (zalomení endotracheální kanyly, netěsnost v dýchacím okruhu, rozpojení dýchacího okruhu),
- nevhodně zvolený režim, případně nastavené parametry na ventilátoru,
- nesprávná intubace,
- poruchy hemodinamiky aj.
Fyziologické rozmezí ETCO2 je: 35-45 mmHg
V příloze č. 3 (Handl, 2004, s. 104-110) je znázorněna fyziologická křivka kapnometrie i ukázky křivek patologických, se kterými se můžeme v klinické praxi setkat.
Vyšetření krevních plynů – Astrup
Vyšetření krevních plynů dle Astrupa je využíváno pro svůj přínos nejen v intenzivní péči, ale i v běžné klinické praxi. Jedná se o biochemické vyšetření krve, na základě kterého lze získat informace o stavu vnitřního prostředí (acidobazické rovnováze) v organismu. V klinické praxi se provádí odběr kapilární, venózní nebo arteriální krve (někdy se metody kombinují). Monitorování acidobazické rovnováhy prostřednictvím Astrupova vyšetření arteriální krve je rozsáhlým tématem, který svým vymezením překračuje hranice tohoto modulu. Technika odběru arteriální krve vychází z toho, zda pacient má nebo nemá zavedený arteriální katétr, z něhož lze odběr krve zabezpečit. V opačném případě lze provést jednorázový odběr z tepny (a. radialis, a. femoralis). Sestry pracující v intenzivní péči zajišťují samotný odběr krve, sledují a hodnotí výsledky laboratorní analýzy, o kterých informují lékaře.
