Úvod do pedagogiky
Pedagogická fakulta
Mgr. Radek Pospíšil

Formy výchovně-vzdělávací práce

 

• struktura vnějšího uspořádání jevů a procesů
• výchova napomáhá k plnému a mnohostrannému rozvoji osobnosti
• celkem rozlišujeme čtyři typy výchovy:
  • výchova školní (vyučování, mimovyučovací školní aktivity a vliv školního prostředí)
  • výchova mimoškolní (ve společenských organizací, v kulturních institucích a prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků)
  • výchova rodinná (veřejným míněním rodiny, zájmovou orientací rodiny, vlasteneckou výchovou, sportovními a kulturními aktivitami)
  • sebevýchova (autodiagnostika a automotivace, autodidaxe, plánování, podíl na různých aktivitách)
• další možné rozdělení
  • heteroedukace (školní, mimoškolní a rodinná výchova)
  • autoedukace (sebevýchova a sebevzdělávání)

Školní výchova

• škola je základní institucí, postupně se demokratizovala → dokumenty Právo na vzdělání, Všeobecná deklarace lidských práv
• škola se specializovala, vytvořila síť základních a středních všeobecně vzdělávacích škol (gymnázií), středních odborných škol a učilišť, vyšších odborných škol, škol vysokých univerzitního, technického i uměleckého směru
• škola byla a bude základní výchovně-vzdělávací institucí
• škole přísluší významná úloha systematizační a integrační (povinnost uvést nejrozmanitější podněty v pevný systém) i komplexní funkce
• rozmanitost vzdělávacích systémů vedla k tvorbě dokumentu Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (ISCED) → preprimární, primární, nižší sekundární, vyšší sekundární, terciální neuniverzitní, terciární univerzitní, terciární postgraduální vzdělávání
• výchova se svým mnohostranným zaměřením prostupuje celou činností škol všech stupňů
• formy školní výchovy
  • výchova v rámci vyučování
  • výchova v mimovyučovacích aktivitách
  • působení školního prostředí
• efektivních výsledků je dosaženo jedině v hlubokém a stálém propojení vyučovacích forem s formami mimovyučovacími, v propojení heteroedukace s autoedukací
• výchova v rámci vyučování
• základem školní výchovy je vyučování, jeho koncepci určují tři základní dokumenty
  • studijní profil
  • učební plán
  • učební osnovy
• při vyučování využity principy demokracie, humanizace a vědeckosti
• v didaktickém myšlení uplatňujeme termín kurikulum
• zamyšlené a plánované; realizované ve školních podmínkách; osvojené žáky
• vzdělávací program, projekt, plán; průběh studia a jeho obsah; obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole, její plánování a hodnocení
• formální kurikulum – cíle, obsah, prostředky a organizace vzdělávání, realizace, kontrola a hodnocení
• neformální kurikulum – mimotřídní a mimoškolní aktivity
• skryté kurikulum – zkušenosti žáků z reálného života školy
• obsah vyučování je specifikován vzdělávacími (cílovými) standardy, obsahové jádro standardů tvoří kmenové (základní, jádrové) učivo
• dokumenty MŠMT vymezující obsahy vzdělávání – Standard základního vzdělávání, Standard vzdělávání na čtyřletém gymnáziu
• oba dokumenty obsahují 6 oblastí vzdělávání:
  • oblast jazyková
  • oblast společenskovědní
  • oblast přírodovědná
  • oblast matematická a informatická
  • oblast estetickovýchovná
  • zdravý životní styl
• vyučovací předmět participuje na některé složce výchovy (technické, ekonomické, pracovní; mravní, právní, politické; estetické, tělesné → specifické cíle)
• má-li předmět splnit svou funkci, měl by si ujasnit svůj podíl na jednotlivých výchovných složkách
• výchovné cíle chápeme ve specifické rovině (zájem o obor) i rovině obecné (rozvoj hodnotové orientace jedince)
• školní vyučovací formy jsou doprovázeny různými formami výchovné práce mimo vyučování → mohou být realizovány vlastními prostředky školy, ve spolupráci s některými společenskými organizacemi a kulturními institucemi
• dávají možnost překonat jednostrannost výchovně-vzdělávacího působení při výuce
• hromadné formy výchovné práce – exkurze, návštěva divadelního představení → rozšiřují rozhled žáků, hlubší orientaci v životě, stimulace jejich zájmů, navození aktuálních problémů
• výchovný účinek není automatický; nepřipravené akce mají spíše negativní dopad
• skupinové formy výchovné práce – nejrozmanitější kroužky podle zájmu žáků → vycházejí z individuálních zájmů a podchycují relativně malé skupiny jedinců
• práce v relativně malé skupině umožňuje pedagogovi hlubší kontakt se žáky
• individuální podoba – individuální vedení četby jednotlivých žáků, příprava žáka na účast na školní soutěži → předpokladem důvěra k pedagogům ze strany žáků
• vliv školního prostředí – působí na vztah ke škole, k oboru, ke studiu, k lidem – záleží na každé maličkosti
• vliv prostředí materiálního X sociálního
• všechny formy výchovy ve škole se stávají účinnějšími, když se organicky propojují s výchovou mimoškolskou
• je třeba překonávat dosavadní odtržení školy od ostatních organizací a institucí
• rada školy – prohloubení vazby mezi školou, mimoškolskými institucemi, obcí a rodinou
• andragogika – vzdělávání jedinců v ekonomicky produktivním věku

Mimoškolská výchova

• v terminologii užíváno i označení mimoškolská výchova
• nezastupitelná úloha tohoto typu výchovy, zvláštnost v bohatství bezprostředních prožitků
• funkce mimoškolní výchovy – výchovná, sociální a zdravotní
• uskutečňuje se:
  • sítí společenských organizací
  • kulturních zařízení
  • hromadných sdělovacích prostředků
• na výchově se podílejí stále více a všestranněji společenské organizace
  • nepůsobí však výchovně pouze na své členy, působí i na široký okruh veřejnosti
  • na mimoškolní výchově se podílejí i církve – čtení bible, kroužek ministrantů
  • intencionální (přímá) výchova – kurzy, přednášky, semináře, diskuse
  • funkcionální (nepřímá) výchova – probíhá ve spojitosti s vlastním životem a aktivitou dané organizace
  • působení může být dlouhodobé povahy i relativně krátkodobé ve formě poradenské, propagandistické nebo agitační
• významný článek mimoškolské výchovy jsou kulturní zařízení
  • plní specifické funkce prostřednictvím výchovných a výukových programů (muzea, galerie, knihovny, divadla, kina a koncertní zařízení, objekty památkové péče, zoologické a botanické zahrady, hvězdárny a planetária)
  • výsledky poskytují možnosti pro výchovně-vzdělávací působení intencionální i funkcionální povahy
  • účinnost výchovně-vzdělávacího působení kulturních institucí se samozřejmě zvyšuje tím, nakolik se toto působení propojuje s činností škol, společenských organizací, sdělovacích prostředků i rodiny
  • připravují specifické prezentace, budují speciální dětská oddělení, realizují výukové programy
• hromadné sdělovací prostředky – tisk, rozhlas, film a televize (samostatně zařazovány také do pedagogické kategorie výchovných prostředků)
  • hromadné sdělovací prostředky informují a tím vychovávají
  • mnoho rovin – poznání faktů, zobecňování jednotlivých poznatků, vyvozování obecných zákonitostí
  • přibývá relací, které mají vyhraněně intencionální výchovně-vzdělávací funkci (vytvořené s cílem a účelem pro výchovné působení)
  • funkcionálně působí na rozvoj osobnosti každý podnět těchto prostředků
  • v jejich působení i nedostatky – komercionalizace, podbízivé programy v konkurenčním boji o sledovanost, přemíra reklam, velké množství násilí a brutality v programech, nevhodný obsah
  • narůstají snahy mediální pedagogiky o koncepci výchovy tzv. mediální kompetence → schopnosti adekvátně přijímat, zpracovávat a hodnotit podněty sdělovacích prostředků
  • ústřední problémy mediální pedagogiky současnosti:
    • jaký mají média vliv na jedince a jak se v něm odrážejí
    • jak děti a mládež přijímají zobrazení násilí v těchto prostředcích  
    • jaké důsledky má aplikace médií v rozvoji kognitivních a sociálních schopností
    • jak transformují rodiny rozšiřování programové nabídky médií  
    • jaký mají vůbec média význam z hlediska výchovy a vzdělávání jedince

Rodinná výchova

• rodina se tradičně podílela na výchově mládeže i dospělých; jedinci se přirozenou formou dostává četných podnětů a zkušeností → rodina i nadále musí plnit roli první a základní výchovně-vzdělávací instituce
• společnost očekává od konsolidované rodiny pozitivní přínos z hlediska mnohostranného rozvoje
• vytváří příznivé emocionální klima, zajišťuje uspokojování základních potřeb, poskytuje řadu podnětů pro rozvoj společnosti
• důrazem na výchovnou úlohu rodiny samozřejmě neoslabujeme význam školy, společenských organizací, kulturních institucí a hromadných sdělovacích prostředků
• formulováno několik základních funkcí rodiny:
  • funkce biologicko-reprodukční – biopsychické potřeby muže a ženy
  • funkce ekonomická – zabezpečení materiálních podmínek existence rodiny
  • funkce výchovná – příprava dětí pro život ve společnosti
  • funkce emocionální – zabezpečení citových vazeb členů rodiny
  • funkce ochranná – zabezpečení péče a ochrany dětí před nepříznivými vlivy
• rodinu můžeme rozdělit dle několika hledisek:
  • podle počtu generací
  • základní (otec, matka, děti)
  • rozšířená (přiřazení ostatní příbuzní)
• podle úplnosti
  • úplná (oba rodiče a nejméně jedno dítě)
  • neúplná (jeden rodič s jedním nebo více dětmi)
• podle způsobu soužití
  • harmonická (plné uspokojení potřeb členů)
  • konsolidovaná (vážné neshody, uspokojení základních potřeb členů)
  • disharmonická (neshody mezi partnery, narušení citových vazeb v rodině)
  • nefunkční (neplní funkce, neexistují citové vazby, nezajišťuje základní potřeby členů)
• rodinná výchova se uskutečňuje mnoha prostředky:
• rodina rozvíjí své členy veřejným míněním (názory a přístupy ke skutečnosti)
  • není neměnné, je utvářeno jednotlivými členy rodiny
  • může být pozitivní nebo negativní
• obsah rodinného života (společné zájmy, společná účast na činnostech vědecké, kulturní, pracovní i sportovní povahy, rozvoj postojů, společné společenské styky)
• vlastenecká výchova
  • estetická a kulturní oblast
  • tělesná a sportovní oblast
  • rozvoj morálních kvalit jedince (kladný vztah k práci)
• bez spolupráce školy a mimoškolních výchovně-vzdělávacích zařízení s rodinou se podstatně snižuje naděje, že plně dosáhneme potřebných a požadovaných výsledků ve VVP

Sebevýchova (autoedukace)

• stále větší úloha sebevýchovy, jedinec sám se stává jak iniciátorem, tak realizátorem, tvůrcem, organizátorem výchovně-vzdělávacího procesu
• význam sebevýchovy je dvojí:
  • užší – formování postojů a zájmů
  • širší – sebevzdělávání (vědomosti, dovednosti, návyky)
• koncepce sebevýchovy:
  • sebevzdělávání – rozvoj vědomostí, dovedností, návyků a schopností
  • sebevýchova v užším smyslu – rozvoj postojů jed. ke skutečnosti, zájmů, potřeb, chování
  • cílová orientace – cíle individuální a autonomní
  • obsahová stránka – rozvoj jedince pro jednotlivé sociální role, rozvoj základních osobnostních kvalit
• předpoklady sebevýchovy:
  • automotivace, potřeby, zájmy – jedince motivován podněty ze školy, vznikají potřeby širšího vzdělanostního obzoru
  • schopnost autodiagnózy – jedinec je schopen zhodnotit vlastní stupeň rozvoje
  • schopnost koncipovat svůj další rozvoj – možná jedině jsou-li k dispozici takové prostředky, které ji jedinci umožní
  • konzultační a poradenská služba – v určitých okamžicích mohou nastat potíže, bezradnost i skepse → jedinec by měl mít možnost se v těchto okamžicích poradit, obrátit se o pomoc, najít řešení (škola, učitel, rodič, vedoucí kroužku)
  • možnost uplatnění dosahovaných výsledků – formy společenského uplatnění a docenění sebevýchovou dosahovaných výsledků
• fáze sebevýchovy -- schéma autodiagnostika → automotivace → autodidaxe a autoedukace → plánování
• heteroedukace a autoedukace jsou spojité nádoby
• heteroedukace by měla pro autoedukaci vytvářet vhodné předpoklady a podmínky; autoedukace vede v určitých okamžicích k nové potřebě heteroedukace
• jak pomoci sebevýchově → je třeba posílit a prohlubit:
• orientaci výchovy na postoje, potřeby a zájmy – rozvoj obecných postojů ke skutečnosti, rozvoj specifických postojů, potřeb a zájmů, např. postoje ke vzdělávání, k jednotlivým oborům, k profesi
• celkové formativní orientace výchovy – předpokládá rozvinuté schopnosti získávat nové informace, hodnotit je a zobecňovat, aplikovat je v praxi
• orientaci na autonomní výchovné cíle – při výchově vždy cíle autonomní (klade si je sám jedinec) a heteronomní (stanoví je společnost a skupina); úspěšná výchova znamená znát a respektovat autonomní cíle a heteronomní cíle adekvátní motivací postupně automatizovat
• distanční vzdělávání – účastníci studují samostatně a s vyučujícím komunikují přes média; k dispozici texty, interaktivní programy, e-learning ad.