Úvod do pedagogiky
Pedagogická fakulta
Mgr. Radek Pospíšil

Proces výchovy, etapy výchovy

• výchova = subjekto-subjektový proces, pedagog ↔ žák (není pasivní), má v sobě sebeutvářecí prvek; často však chápan jako proces subjekto-objektový (učitel – žák)
• celoživotní // permanentní charakter → od narození až do smrti (jeden z charakteristických rysů)
• edukační proces je jakákoliv činnost, jejímž prostřednictvím nějaký subjekt (T) instruuje (vyučuje // vzdělává) nebo nějaký subjekt (P) se učí
• v edukačním procesu vždy obsaženo učení (pokud obsaženo není, nelze mluvit o edukačním procesu)
• koncepce učení:

1. senzomotorické učení (osvojování pohybových činností)
2. verbálně-kognitivní učení (osvojování poznatků prostřednictvím jazyka)
3. sociální učení (osvojování systému hodnot, norem, postojů) (Čáp, Mareš)

• edukační procesy dle míry intencionality

• proces výchovy je ovlivněn charakteristickými rysy (permanentností, univerzálností, mnohostranností, příp. dynamičností a cykličností, internacionalitou a globalitou, pluralitou a integrací, hodnotovou orientací výchovy)
• dvoustránkovitost procesu výchovy

• vzdělávání (ratio) ↔ výchova v užším slova smyslu (hodnotová a mravní výchova)
• vzdělávání lze chápat jako specifickou edukací, obvykle dlouhodobou a institucionalizovanou, kterou realizují profesionální edukátoři a bývá legislativně vymezena co do svého průběhu a produktu
• výchova v užším slova smyslu obsahuje výchovu osobnostní a sociální, multikulturní, občanskou a ekologickou
• výchovu lze dále dělit na heteronomní a autonomní
• u obou stránek procesu výchovy musí docházet k prolínání

• dělení etap výchovného procesu – odlišné co do autora
• etapy výchovného procesu (Blížkovský)
  • heteronomní
  • autonomní
  • sociální konformita

etapy výchovného procesu (Svobodová, Šmahelová)

1. etapa počáteční (vstupní) diagnózy

• vychovatel musí znát stav vychovávaného a okolnosti výchovy
• zjišťuje dosavadní úroveň vychovávaných, jejich dovednosti, schopnosti a zájmy, potřeby
• zajímá se o psychický a fyzický stav a zdraví (vnitřní podmínky výchovy)
• neobejde se bez znalostí vnějších podmínek výchovy (např. vlivy prostředí, vztahy ad.)
• nezbytná pro vymezení cíle, obsahu a prostředků výchovného procesu

2. etapa pedagogické analýzy obsahu výchovy

• analýza obsahu výchovy důležitá – na obsahu závisí jeho výchovné využití
• vychovatel promýšlí postupy, vybírá metody, odhaduje problémy
• usnadňuje formulací cílů výchovy

3. etapa pedagogického projektování

• základem stanovení co nejkonkrétnějšího cíle co nejpřesnějším způsobem
• projektování založeno na znalosti aktuálního stavu vychovávaného
• jasná představa toho čeho chce pedagog dosáhnout – volba pomůcek, metod, forem, prostředků
• vytýčení obsahu a cíle výchovy

4. etapa regulace učení žáka

• stojí v centru procesu výchovy a vzdělávání
• intenzivní spolupráce učitele a žáka
• úvahy o tom, co bude dělat žák, jak to bude dělat, za jakým účelem, jakým způsobem, za jakých prostředků, za jakého času
• žák musí vědět co se po něm chce, k čemu má dospět a jaký čas a pomůcky k této činnosti má k dispozici

5. etapa výsledné // závěrečné // výstupní pedagogické diagnózy

• ukazuje, do jaké míry bylo dosaženo stanovených cílů
• umožňuje měřit efektivitu efektivitu výchovného procesu
• učiteli a žákům slouží jako zpětná vazba
• nutná také pro možnost formování žákovy osobnosti

 

etapy výchovného procesu – z hlediska metod (Vorlíček)

1. počáteční pedagogická diagnóza
2. pedagogické projektování a motivace
3. regulace – fáze přípravy na aktivní osvojování učiva seznamování se s učivem upevňování již naučeného // získaného učiva
4. výsledná, výstupní diagnóza

etapy výchovného procesu dle realizace (Mojžíšek)

1. motivace
2. fixace (uložení)
3. expozice (vyjádření)
4. verifikace (ověření)

• v pedagogické teorii existuje model se vztahem mezi třemi základními elementy učitel, žák, učivo (didaktický trojúhelník)

 

• interakční pojetí – edukační proces chápeme jako jeden z druhů sociální interakce (spolupráce)
• interakční model edukačního procesu

• determinanty vstupů → edukační proces (průběh, obsah, vlastnosti) → výstupy (výsledky = bezprostřední a efekty = dlouhodobé)
• edukační procesy v kterékoli zemi probíhají v závislosti na sociální struktuře a sociálních charakteristikách její populace
• přehled vstupních determinant (charakteristika) edukačních procesů (Blížkovský)

1. Charakteristiky žáků

• a) kognitivní (inteligence, schopnosti, styly učení aj.)
• b) afektivní (postoje, motivace, potřeby aj.)
• c) fyzické (rozdíly věku, pohlaví aj.)
• d) sociální a sociokulturní (vzdělanostní úroveň rodiny)

2. Charakteristiky učitelů

• a) osobnostní (zdravotní stav, temperament aj.)
• b) profesní (zkušenosti, odpovědnost za úspěšnost žáků aj.)

3. Charakteristiky edukačních konstruktů

• a) kutikulární programy (orientace vzdělávacích programů aj.)
• b) učebnice (rozsah a obtížnost učiva aj.)
• c) evaluační nástroje (korespondence se standardy aj.)

4. Charakteristiky škol

• a) materiální vybavenost
• b) profil učitelských kádrů aj.

• bezprostředně lze k procesu výchovy řadit i skupinu podmínek výchovy, cílů výchovy, prostředků výchovy a styly výchovy

• styly výchovy = základní styly učitelova výchovného působení; jakým způsobem se projevuje vychovatel ve vztahu k vychovávanému jedinci
• třístupňové dělení stylů výchovy – rozlišujeme tři základní styly (Svobodová):
  • autokratický styl výchovy – založen na zákazech a příkazech; nesvoboda
  • liberální styl výchovy – přílišná volnost, často bez pravidel
  • demokratický (sociálně integrační) styl výchovy – žák a učitel partnery, komunikují spolu
• pětistupňové dělení stylů výchovy (Čáp, Mareš):

1. autokratický styl (záporný emoční vztah a silné řízení)

• učitel rozkazuje, zakazuje; mnoho sám mluví; vyčítá, vyhrožuje; zajímá se pouze o výkon a kázeň; omezuje samostatnost a iniciativu žáků

2. liberální styl s nezájmem o dítě (záporný emoční vztah a slabé řízení)

• nízké požadavky na výkon a kázeň, nedostatečná kontrola; nejisté a lhostejné chování učitele vůči žákům

3. rozporný autokraticko-liberální styl (záporný emoční vztah s rozporným řízením)

• prolínání, střídání dvou předchozích stylů; častým problémem pro žáka, učitel se chová každou hodinu odlišně

4. laskavý liberální styl (kladný emoční vztah a slabé řízení)

• sympatie žákům, porozumění, omlouvá však nedostatky; v krajních případech působí jako litující faktor

5. integrační styl (kladný emoční vztah a střední až zesílené řízení)

• klidné, neagresivní chování, bez nervozity; mluví s žáky i o věcech netýkajících se přímo školy; projevuje důvěru; klade přiměřené, postupně se zvyšující požadavky; podporuje samostatnost a iniciativu; působí příkladem lidského vztahu a komunikace respektující druhou osobnost; nepřikazuje, pokládá vhodné otázky, návrhy, podněty; využívá formativního působení činností a menších sociálních skupin; považován za nejvhodnější

• v procesu výchovy nutnost zodpovědět otázku „Co se děje s člověkem v procesu výchovy“?

1. socializuje se → zespolečenštění
2. stává se individualitou (neopakovatelnost osobnosti)

• důsledky edukačního procesu – odlišné dle pojetí výchovy
  • tradiční pojetí výchovy – formování osobnosti vychovávaného jedince → všestranný harmonický rozvoj
  • humanistické pojetí výchovy – pomoc dítěti při jeho rozvoji a růstu (odhalení a socializace maxima vnitřních potencí // možností dítěte) → sebeuplatnění, štěstí, spokojenost