Francouzský jazyk se vyvinul z lidové latiny, a proto i francouzský verš má svůj původ v latině.
Latinský versifikační systém byl ale systémem časoměrným ×Rytmus je tvořen pravidelným střídáním krátkých a dlouhých slabik. Systém byl vhodný pro klasickou řečtinu a latinu., neboli kvantitativním, protože byl založen na střídání dlouhých a krátkých slabik.
Délka samohlásek ale ve vývoji francouzského jazyka postupně přestala hrát důležitou roli a časoměrný systém se ukázal pro francouzskou poezii nevhodný. Nakonec se pro francouzštinu ustálilo použití systému sylabického×Rytmus tvoří pravidelný počet slabik ve verších. Systém je vhodný pro francouzštinu., který je založen na izosylabismu, tj. opakování veršů o stejném počtu slabik. Později byl verš obohacen o asonanci, která byla posléze nahrazena dokonalejším rýmem. Při členění verše na menší jednotky se začala používat cézura ×Předěl mezi dvěma poloverši. Nastává pouze po přízvučné slabice (tedy ne po slabice s němým e). Značíme ji značkou // neboli přerývka a tzv. coupes ×Předěl mezi dvěma takty. Značíme ji značkou /..
Francouzský verš je tvořen pravidelným počtem slabik (sylabický systém ×Rytmus tvoří pravidelný počet slabik ve verších. Systém je vhodný pro francouzštinu.). „Počet slabik ve verši udává jeho metrum.“ Šrámek (1991, p. 7) Metrum je abstraktní schéma, které je v konkrétním verši představeno tzv. rytmem.
Metrum: alexandrín (verš mající dvanáct slabik)
Rytmus:
xLe xmai xle xjoxli xmai // xen xbarxque xsur xle xRhin
xDes xdaxmes xrexgarxdaient // xdu xhaut xde xla xmonxtagxne
Vous êtes si jolies mais la barque s’éloigne
Qui donc a fait pleurer les saules riverains ?
(Guillaume Apollinaire)
Apollinaire se svou báseň Mai rozhodl napsat v alexandrínech (metrum). První verš, který je zakončen přízvučnou slabikou (tzv. mužský rým ×Jakýkoli rým končící na přízvučnou slabiku (beau, aimons, nuit!, a také qu’ils aient a qu’ils soient').), má dvanáct slabik. Druhý verš má slabik třináct, ale je zakončen slabikou nepřízvučnou (tzv. ženský rým ×Rým končící na nepřízvučnou slabiku, zpravidla tedy na němé „e“ (heures, aire, monde, craindre, aimée, finie a také tvary sloves v přítomném čase – tu chantes, il chante, ils chantent).), která se do rytmu nezapočítává. Metrum je tedy naplněno i v druhém verši.
Pro pochopení, jak konkrétně je naplněno metrum v jednotlivých verších, je nutné seznámit se základními postupy při počítání slabik:
Dierezí a synerezí se ve francouzské versologii rozumí rozdílné čtení dvojhlásek. Pokud skupinu po sobě jdoucích samohlásek vyslovujeme dohromady jako jednu (lion, hier, ouest), hovoříme o synerezi, pokud skupinu po sobě jdoucích samohlásek vyslovíme jako dvě rozdílné samohlásky (li-on, hi-er, ou-est ) hovoříme o dierezi. I když byla výslovnost původně určena původem slov, ve francouzském verši rozhodují pouze požadavky na rytmus. Můžeme tedy stejnou skupinu samohlásek vyslovovat v různých verších různě.
Rozhodněte, kdy autor pro dodržení dvanáctislabičného verše užívá dierezi a kdy synerezi.
Jean Racine (1639-1699)
Bérénice
Ah ! cruel ! est-il temps de me le déclarer ?
Qu’avez-vous fait ? Hélas ! je me suis crue aimée.
Au plaisir de vous voir mon âme accoutumée
Ne vit plus que pour vous. Ignoriez-vous vos lois
Quand je vous l’avouai pour la première fois ?
À quel excès d’amour m’avez-vous amenée ?
Que ne me disiez-vous : « Princesse infortunée,
Où vas-tu t’engager, et quel est ton espoir ?
Ne donne point un cœur qu’on ne peut recevoir. »
Ne l’avez-vous reçu, cruel, que pour le rendre,
Quand de vos seules mains ce cœur voudrait dépendre ?
RACINE, Jean. Bérénice. [online]. [cit. 2014-03-14], Dostupné z: http://www.etudes-litteraires.com/racine-berenice.php
Započítávání tzv. němých „e“ do rytmu určitého verše či jejich vynechávání, tvoří specifický problém. Ten je zapříčiněn historickým vývojem francouzštiny. V dřívějších dobách se totiž vyslovovala i taková „e“, která v současnosti zůstávají němá. Ale i dnes je nutné přesně vědět, které „e“ má být vysloveno a které má zůstat němé (viz základní pravidla výslovnosti němého e).
Pokud po „e caduc“ následuje jedna samohláska nebo se nachází na konci slova, nevyslovujeme jej (bonne amie). Výjimkou je, pokud následuje dyšné h (le haïku).
pravidlo tří souhlásek (2 souhlásky + e + jedna souhláska) – „e caduc“ vyslovíme, pokud se před ním vyskytují alespoň dvě vyslovené souhlásky a po něm minimálně jedna (une fenêtre × la fenêtre ; une petite fille × la petite fille ; pour le docteur × chez le docteur).
Nejdůležitější situace, ve kterých „e caduc“ tvoří / netvoří ve francouzské poezii slabiku:
1) „e caduc“ tvoří slabiku, pokud se nachází mezi dvěma souhláskami.
Et ce que tu me vaux, et ce que je te dois. (Corneille)
J’eusse pu donner ordre à repousser leur armes. (Corneille)
2) „e caduc“ tvoří slabiku, pokud se nachází před dyšným h nebo slovy jako onze, oui.
3) „e caduc“ netvoří slabiku, pokud jde o enklitické zájmeno le v kladném imperativu (montre-le!).
4) „e caduc“ netvoří slabiku, pokud se nachází před samohláskou nebo němým h.
Leur chant triste entrait dans mon être (Aragon)
Moi qui me traîne et m’éparpille
5) „e caduc“ netvoří slabiku, pokud se nachází v poslední (nepřízvučné) slabice na konci verše (connaître, dire nebo désire, espace) a také pokud jde o koncovku 3. osoby pl. (- ent) nebo množného čísla (-s). Jde o tzv. ženské verše.
Est-ce ainsi que les hommes vivent
Et leurs baisers au loin les suivent (Aragon)
Germer mille sonnets dans le coeur des poètes (Baudelaire)
L’empire familier des ténèbres futures (Baudelaire)
6) ALE! „e caduc“ tvoří slabiku, pokud se nachází uprostřed verše a pokud jde o koncovku 3. osoby pl. (- ent) nebo množného čísla (-s). (Slova typu soient, voient, croient bereme za jednoslabičná).
Et la nuit montent les civils (Aragon)
7) „e caduc“ netvoří slabiku, pokud se nachází na konci slova a po něm následuje samohláska
La pièce était-elle ou non drôle (Aragon)
8) „e caduc“ netvoří slabiku, pokud se nachází uprostřed slova po jiné samohlásce (lien, miel) a pokud se nachází v koncovce budoucího času sloves typu étudier, nier, avouer atd.
Pierre Corneille
Le Cid (Acte IV, scène III)
Généreux héritier d’une illustre famille,
Qui fut toujours la gloire et l’appui de la Castille,
Race de tant d’aïeux en valeur signalés,
Que l’essai de la tienne a sitôt égalés,
Pour te récompenser ma force est trop petite ;
Et j’ai moins de pouvoir que tu n’as de mérite …
Le pays délivré d’un si rude ennemi,
Mon sceptre dans la main par la tienne affermi,
Et les Maures défaits avant qu’en ces alarmes
J’eusse pu donner ordre à repousser leur armes,
Ne sont point des exploits qui laissent à ton roi
Le moyen ni l’espoir de s’acquitter vers toi.
Mais deux rois tes captifs feront ta récompense :
Ils t’ont nommé tous deux leur Cid en ma présence.
Puisque Cid en leur langue est autant que seigneur,
Je ne t’envierai pas ce beau titre d’honneur.
Sois désormais le Cid ; qu’a ce grand nom tout cède ;
Qu’il comble d’épouvante et Grenade et Tolède,
Et qu’il marque à tous ceux qui vivent sous mes lois
Et ce que tu me vaux, et ce que je te dois.
CORNEILLE, Pierre. Cid. [online]. [cit. 2014-05-08], Dostupné z: http://colecizj.easyvserver.com/pfv59403.htm
Závěrem je nutno zdůraznit, že i když existují pevně daná pravidla, nakonec vždy rozhoduje rytmus a libozvučnost (např. v rozhodování zda užít synerezi či dierezi).
Louis Aragon (1897-1982)
Est-ce ainsi que les hommes vivent
Tout est affaire de décor
Changer de lit changer de corps
À quoi bon puisque c’est encore
Moi qui moi-même me trahis
Moi qui me traîne et m’éparpille
Et mon ombre se déshabille
Dans les bras semblables des filles
Où j’ai cru trouver un pays.
Cœur léger cœur changeant cœur lourd
Le temps de rêver est bien court
Que faut-il faire de mes nuits
Que faut-il faire de mes jours
Je n’avais amour ni demeure
Nulle part où je vive ou meure
Je passais comme la rumeur
Je m’endormais comme le bruit.
C’était un temps déraisonnable
On avait mis les morts à table
On faisait des châteaux de sable
On prenait les loups pour des chiens
Tout changeait de pôle et d’épaule
La pièce était-elle ou non drôle
Moi si j’y tenais mal mon rôle
C’était de n’y comprendre rien
Est-ce ainsi que les hommes vivent
Et leurs baisers au loin les suivent
Dans le quartier Hohenzollern
Entre La Sarre et les casernes
Comme les fleurs de la luzerne
Fleurissaient les seins de Lola
Elle avait un cœur d’hirondelle
Sur le canapé du bordel
Je venais m’allonger près d’elle
Dans les hoquets du pianola.
Le ciel était gris de nuages
Il y volait des oies sauvages
Qui criaient la mort au passage
Au-dessus des maisons des quais
Je les voyais par la fenêtre
Leur chant triste entrait dans mon être
Et je croyais y reconnaître
Du Rainer Maria Rilke.
Est-ce ainsi que les hommes vivent
Et leurs baisers au loin les suivent.
Elle était brune elle était blanche
Ses cheveux tombaient sur ses hanches
Et la semaine et le dimanche
Elle ouvrait à tous ses bras nus
Elle avait des yeux de faÏence
Elle travaillait avec vaillance
Pour un artilleur de Mayence
Qui n’en est jamais revenu.
Il est d’autres soldats en ville
Et la nuit montent les civils
Remets du rimmel à tes cils
Lola qui t’en iras bientôt
Encore un verre de liqueur
Ce fut en avril à cinq heures
Au petit jour que dans ton cœur
Un dragon plongea son couteau
Est-ce ainsi que les hommes vivent
Et leurs baisers au loin les suivent
ARAGON, Louis. Poèmes [online]. LittératureS & CompagnieS, 1999-2014 [cit. 2014-09-04]. Dostupné z: http://www.litt-and-co.org/citations_litteraires/20e-cita/a-f_20e/aragon_poemes.htm
Hiát vzniká, pokud se ve francouzštině ocitnou vedle sebe dvě samohlásky, které tvoří dvě různé slabiky. Pokud tato situace nastane uvnitř slova, nazýváme ji vnitřní hiát (l’hiatus intérieur) a při počítání slabik ve verši jde o tzv. dierezi.
Problém vzniká při vytvoření tzv. vnějšího hiátu (l’hiatus extérieur), který vzniká na švu slov a působí nelibozvučně. Básníci se tedy hiátu snaží co nejvíce vyhýbat. Hiát nevzniká v situacích, kdy je ve francouzštině uplatněna elize (j’attends, qu’à moi), ale vzniká ve spojeních typu „tu attends“ nebo „qui a“, kde elize není možná.
Hiát rovněž netvoří nosovky, protože ty se ve spojení se jménem začínajícím na samohlásku vážou (mon ami).
U většiny slov, která začínají na dyšné „h“ hiát nevzniká (výjimku tvoří slovo hier, kde je „h“někdy bráno za dyšné někdy za němé).
Některá slova začínající na samohlásku jsou ale brána jako slova vyslovená s přídechem a proto hiát netvoří (oui, onze). Hiát rovněž netvoří spojení slov typu: „fier à“; „mélanger à“; „vous vous intéressez à“; „il peut et“. Nepřípustná jsou ale spojení typu „et il“ nebo „et elle“.
Přípustné je rovněž opakování některý citoslovcí (oui, oui ; ah!ah!; euh! euh!) nebo hiát v ustálených spojeních (např. peu à peu ; ça et là ; un à un ; sang et eau ; à tort et à travers ; va-et-vien ; il y a)
Pravidelné střídání mužských a ženských rýmů zabraňuje monotonii při přednesu a v období klasicismu se stalo jedním ze základních pravidel francouzské versifikace.
Mužský rým je jakýkoli rým končící na přízvučnou slabiku (beau, aimons, nuit, a také qu’ils aient a qu’ils soient).
Ženský rým je rým končící na nepřízvučnou slabiku, zpravidla tedy na němé „e“ (heures, aire, monde, craindre, aimée, finie a také tvary sloves v přítomném čase – tu chantes, il chante, ils chantent).
Pro počítání slabik ve verši je důležité, že ženský rým se nepočítá do metra.
Pravidelné střídání mužského a ženského rýmu nalezneme například v oktosylabické básni belgického básníka Maxe Elskampa.
Max Elskamp (1862-1931)
La femme
Mais maintenant vient une femme, f. (ženský rým)
Et lors voici qu’on va aimer, m. (mužský rým)
Mais maintenant vient une femme
Et lors voici qu’on va pleurer.
Et puis qu’on va tout lui donner
De sa maison et de son âme,
Et puis qu’on va tout lui donner
Et lors après qu’on va pleurer
Car à présent vient une femme,
Avec ses lèvres pour aimer,
Car à présent vient une femme
Avec sa chair tout en beauté,
Et des robes pour la montrer
Sur des balcons, sur des terrasses,
Et des robes pour la montrer
À ceux qui vont, à ceux qui passent,
Car maintenant vient une femme
Suivant sa vie pour des baisers,
Car maintenant vient une femme,
Pour s’y complaire et s’en aller.
Sledujte rozmístění slabik ve verši:
1Mais 2main3ten4ant 5vient 6une 7fem8me
1Et 2lors 3voi4ci 5qu’on 6va 7ai8mer,
1Mais 2main3te4nant 5vient 6une 7fem8me
1Et 2lors 3voi4ci 5qu’on 6va 7pleu8rer.