Co je to deprese

Deprese je nejrozšířenější duševní onemocnění současnosti. Uvádí se, že v průběhu života onemocní klinickou formou deprese zhruba každý pátý člověk. Deprese se projevuje především smutkem, bezmocí a pocity beznaděje či zoufalství. Tyto emoce nejsou primárně špatné, za normálních okolností mají pro náš organismus velký význam (mohu upozorňovat na blížící se vyčerpání organismu, na špatná rozhodnutí, mohou vyvolávat soucit apod). Nicméně při onemocnění depresí se tyto emoce objevují příliš často, trvají příliš dlouho, jejich intenzita je vzhledem k situacím, které je spustily, příliš velká.

Deprese ovládá celý život nemocného, obvykle mu postupně v závislosti na formě naruší či zcela přeruší všechny aspekty života – pracovní, studijní, vztahové, společenské, trávení volného času…
Deprese je v současné době obvykle dobře léčitelná – farmaky, psychoterapií či jejich vzájemnou kombinací.

Klinický obraz nemoci aneb Jak se deprese nejčastěji projevuje

Deprese, podle Mezinárodní klasifikace nemocí přesně nazývaná jako depresivní porucha, může proběhnout jako jedna epizoda nebo se tyto epizody mohou opakovat, pak se jedná o tzv. rekurentní depresivní poruchu.

Základními příznaky deprese jsou:

depresivní nálada (smutek, pesimismus) abnormní vzhledem k jedinci trvající déle než dva týdny
ztráta prožitku radosti, neschopnost těšit se
snížení energie a zvýšená únavnost

Kromě těchto základních příznaků je depresivní porucha obvykle provázena dalšími psychickými i somatickými potížemi. Mimo zhoršené nálady‚ snížené energie a aktivity je obvykle narušen smysl pro zábavu‚ osobní zájmy a schopnost koncentrace. Po minimální námaze se objevuje únava. Je narušen spánek (ranní probouzení je o několik hodin dříve před obvyklou hodinou) a je snížená chuť k jídlu vedoucí k nezáměrnému hubnutí. Sebehodnocení a sebedůvěra jsou sníženy‚ objevují se pocity viny a beznaděje. Zhoršená nálada se v časovém průběhu příliš nemění‚ nereaguje na okolní změny. Je zřetelná psychomotorická retardace nebo agitovanost. Obvykle je také přítomna ztráta libida. Dále je deprese doprovázená sebevražednými úvahami a jednáním.

Mezi typické somatické obtíže patří řada nespecifických symptomů jako například bolesti na hrudi, bolesti hlavy, bolesti v zádech, dyspepsie, závratě, palpitace, záchvaty pocení či dušnosti. První myšlenky depresivních pacientů se tedy mohou týkat obav o svůj zdravotní stav. Leckdy navštěvují lékaře, pátrají po organických příčinách a absolvují náročná interní vyšetření s negativními výsledky. Někteří pacienti mohou diagnózu deprese odmítat, nedůvěřují lékařům, že byli dobře vyšetřeni a opakovaně prožívají hypochondrické obavy. Částečně je to způsobeno i společenským kontextem, kdy okolí má stále více pochopení pro somaticky nemocné (ty má spíše tendenci litovat, chápat, neobviňovat, pomáhat jim apod.) než duševně nemocné (kterým v lepším případě nerozumí, v horším může být dokonce přesvědčeno, že jsou líní, nechtějí se uzdravit, způsobili si onemocnění sami apod.).

Mezinárodní klasifikace nemocí posuzuje a dělí depresi na tři formy dle její intenzity. Při lehké depresivní fázi jsou přítomny (kromě základních příznaků deprese) dva až tři výše zmíněné příznaky. Nemocný je z toho deprimován‚ ale obvykle je schopen se účastnit běžných denních aktivit. Při středně těžká depresivní fázi jsou přítomny čtyři a více z výše vyjmenovaných příznaků. Nemocní mají velké obtíže s běžnou denní činností, kterou před nástupem nemoci zvládali. Při těžká depresivní fázi se objevuje celá řada příznaků‚ které pacienta intenzivně skličují. Typická je ztráta sebevědomí, mizivé sebehodnocení, pocit beznaděje a viny. Obvykle jsou přítomny i somatické příznaky. Nemocný není schopen zvládat běžnou denní činnost. Suicidální myšlenky a pokusy jsou časté velmi časté. U těžké depresivní fáze se vzácně mohou objevit i psychotické příznaky (bludy, halucinace).

V poslední době se také při diagnostice deprese bere větší zřetel na mužské prožívání. V obecném povědomí je deprese vnímána spíše jako ženská choroba. Přestože je dodnes u mužů diagnostikována méně často, její dopad na muže je závažnější a muži si v jejím důsledku častěji berou život. Na vině je mimo jiné mýtus, že „správný chlap nebrečí“, který muže často vede k tomu, že své potíže skrývají před druhými i sami před sebou – a unikají do práce či do závislosti na alkoholu, jsou chronicky podráždění, bolí je záda a podobně (Löffler, 2014).