Deprese je celosvětově nejrozšířenější duševní onemocnění. V každém okamžiku na světě trpí zhruba 340 milionů lidí klinickou depresí (diagnostikováno podle výše uvedených kritérií, pojem deprese je nyní poměrně zprofanován a užíván v běžném jazyce mnohem šířeji). Proto Mezinárodní zdravotnická organizace upřela svou pozornost k léčbě deprese, její snahou je aby depresivní pacienty rozeznali ve svých ordinacích již praktičtí lékaři a byli schopni toto onemocnění také léčit.

Výskyt deprese je podmíněn také kulturně, v některých zemích je výskyt výrazně vyšší, v jiných nižší. Celosvětový průměr se udává cca 15%, to poměrně dobře vystihuje Evropu i USA, např. v Japonsku a Číně je výskyt udáván u jen 1-2%, naopak v Chile 27%.

Deprese má výrazně vyšší výskyt u žen (různé zdroje se rozcházejí zhruba v intervalu10-25%), nižší u mužů (5-12%). Průměrný věk při první epizodě deprese je 29 let, v posledních desetiletích je možné pozorovat posun k mladšímu věku (Rahn, Mahnkopf, 2000). S rostoucím věkem (v dospělosti) klesá pravděpodobnost onemocnění depresí, nicméně tento trend není natolik výrazný jako u schizofrenních poruch.

Příčiny onemocnění depresí nejsou zcela objasněny, obvykle se považují za multifaktorové. Svou roli hrají i genetické dispozice jedince, ale v menší míře než u onemocnění schizofrenií. U dětí, u nichž oba rodiče trpí některou afektivní poruchou, je zhruba 50% onemocnění, u onemocnění jednoho rodičů před 40 rokem věku je 20%, a u onemocnění jednoho rodičů po 40 roku života je pravděpodobnost zhruba 10%, tzn. odpovídající výskytu v běžné populaci. V uvedených pravděpodobnostech však nehrají svou roli jen genetické faktory, velkou váhu mají také specifické vývojové podmínky, které platí pro děti depresivních rodičů (např. matka s opakujícími se atakami středně těžké deprese zřejmě nebude mít příliš energie si se svým dítětem hrát).

Psychosociální faktory (různé negativní životní události) se objevují v anamnéze nemocných obvykle jen v iniciální fázi onemocnění (při vypuknutí první ataky), při opakovaných epizodách nebývá jejich vliv významný.  Dřívější dělení na endogenní a exogenní deprese již nemá své opodstatnění a je opouštěno.

Biologické změny fungování mozku jsou důležitou biologickou příčinou deprese. Noradrenalin, dopamin a serotonin (souhrnně monoaminy) jsou neurotransmitery, které nepochybně hrají v etiopatogenezi deprese podstatnou roli. Momoaminová hypotéza deprese byla zformulována zhruba před padesáti lety. Nejprve se mluvilo o deficitu uvedených neurotransmiterů v synaptické štěrbině. Dnes je fungování těchto neurotransmiterů zmapováno podrobněji a stále se zpřesňuje. „…Monoaminové systémy jsou spojeny strukturálně i funkčně a vzájemně se ovlivňují. Nové zobrazovací techniky mozku přispěly k přesunu zájmu na oblasti řízené monoaminy (frontální kortex, hipokampus, amygdala, bazální ganglia) a deprese je považována za dysfunkci mozkových okruhů modulovaných monokinovými systémy. Úspěšná léčba vede k úpravě této dysfunkce…“ (Svoboda, Češková, Kučerová, 2006). Toto upřesnění vložit do poznámky či něčeho podobného.