|
Terapie deprese Farmakoterapie Největší význam ve farmakologické léčbě deprese mají antidepresiva. Na počátku 50. let byl náhodně objeven antidepresivní účinek imipraminu. Později se ale prokázalo, že má celou řadu dalších účinků, působí proti úzkosti, nutkavým projevům a bolesti. Nicméně celá kategorie léků již byla z těchto historických důvodů pojmenována jako antidepresiva, ačkoliv se jedná o skupinu farmak předepisovaných nejen na depresi. Antidepresiva prošla výrazným vývojem v souvislosti s vyjasňováním a zpřesňováním monoaminové hypotézy. V současné době jsou k dispozici antidepresiva 4. generace fungující na principu zpětného vychytávání serotoninu. Každá generace se samozřejmě snaží minimalizovat vedlejší účinky a snížit svoji toxicitu. Společné všem skupinám a druhům antidepresiv je jejich působení na nerovnováhu neurotransmiterů. Než dojde k jejich vyrovnání, trvá to nějakou dobu, obvykle 3 týdny a to pouze při dostatečném dávkování (což je samozřejmě individuální). Antidepresiva jsou obvykle doporučována u středně těžké a těžké depresivní poruchy. Jejich účinek (prokázané zlepšení) je po několika týdnech cca 70%. Rizikové mohou být první týdny léčby antidepresivy nesedativního typu vzhledem k možnosti spáchání sebevraždy. Vliv těchto antidepresiv na zvýšení suicidality sice nebyl jednoznačně prokázán, nicméně je zde časová fáze, kdy začíná deprese ustupovat, ale vyjasňování nálady ještě nedrží krok s normalizací psychomotoriky. Člověk tedy přestává být apatický, pasivní, dostává se mu ztracená energie, ale myšlenky má stále „černé“, možnost aktivního řešení sebevraždou tedy stoupá, proto se prvních několik týdnů léčby doporučuje hospitalizace.
Psychoterapie Při léčbě deprese má velký význam psychoterapie. Při lehké depresivní fázi by měla být metodou první volby, v těžších fázích v kombinaci s farmaky. Psychoterapie prokazatelně zkracuje dobu nutnou pro užívání léků. Je mnoho typů psychoterapie a není nijak prokázáno, že by byl některý vhodnější k léčbě deprese než jiný, spíše závisí na osobnostních preferencích klienta (mezi nejčastější patří kognitivně-behaviorální terapie, interpersonální terapie, rogersovská terapie, logoterapie). Deprese vyvolává u terapeutů velmi rozdílné postoje. Na jedné straně se cítí ošetřující a pečující pacienty odmítáni, ignorováni až ochromeni symptomatologií, což může vyvolat agresivitu vůči nemocnému (ta pak někdy může být vykládána jako skrytá agresivita pacienta). V jiných případech vyvolávají depresivní pacienti u svých terapeutů velkou starostlivost, která může vést k jejich přílišné pečlivosti nebo dokonce k přehnané kontrole (obzvláště při předpokládané suicidalitě). Třetí nejčastější reakcí pečujících osob může být jen malá pozornost věnovaná pacientům, obzvlášť pokud jsou pasivní a tišší a nemají tendenci komunikovat a líčit své potíže (Rahn, Mahnkopf, 2000). Tyto tři možné pochopitelné reakce na depresivní pacienty je potřeba mít na paměti i při osobní interakci s nimi a vždy si reflektovat, co v nás pacient vyvolává a co v jeho přítomnosti cítíme.
Elektrokonvulzivní terapie Účinnost elektrokonvulzivní terapie je prokázána u těžkých fází deprese (je dokonce vyšší než farmakologická léčba). Nejčastěji je tato terapie indikována u:
Elektrokonvulzivní terapie se využívá i u jiných duševních onemocnění, proto se jí podrobně věnuje samostatná kapitola, kde se můžete seznámit s jejím principem, výhodami a nevýhodami.
|