Základní vymezení dospělosti

Dospělost jako celek je nejdelší období lidského života. Jedná se také o období, ve kterém se životní cesty jedinců velmi rozcházejí a místo obecných vývojových principů utváří život každého člověka jeho osobní přání, touhy, motivace, potřeby, ambice, postoje apod. a částečně také prostředí, ve kterém se nachází. Přesto se vývojová psychologie snaží zformulovat určité zákonitosti a vymezit problematiku, se kterou se
v průběhu dospělosti potká většina lidí a musí se s nimi nějakým způsobem vyrovnat. K rozdílům mezi různými lidmi přispívá velké časové rozpětí,
v jehož rámci prožívají podobné věci, bývá například velmi rozdílné z hlediska fyziologického nastavení i psychického prožívání, zda žena zakládá rodinu ve dvaceti či čtyřiceti letech. Obecný trend západní společnosti naznačený již v textu o adolescenci směřuje k tomu vstup do dospělosti odkládat a tedy i různé vývojové úkoly či mezníky dospělosti přesouvat do pozdějšího věku. V naší polistopadové historii k těmto změnám došlo skokově a je otázka, jestli se jedná o pouhé přechodné období (kdy vývojové úkoly typické pro mladou dospělost se přesunuli do dospělosti střední) či trvalou změnu přístupu ovlivněnou postojovým nastavením demokratické společnosti.

Většina autorů (např. Langmeier, Krejčířová, Říčan, Vágnerová) etapu dospělosti dělí na další podcelky. Typické je pojetí třísložkové dospělosti
dělící ji na mladou (časnou) dospělost, cca 20 až 30 (35) let, střední dospělost, cca 30 až 48let a pozdní dospělost, cca 48 až 65 let.

Formální dospělosti dosahuje člověk v našem právním rámci v osmnácti letech, nicméně se jedná o kulturní úzus, např. v USA vstupuje člověk
do dospělosti až v jednadvaceti letech. Z psychologického hlediska bývá dospělost spojována zejména se zralostí v psychosociální oblasti a k té většina lidí dochází později než v osmnácti, většinou se jako počátek psychosociální zralosti uvádí období mezi dvacátým a pětadvacátým rokem. Vstup do dospělosti souvisí také se socioekonomickým statusem, obvykle se mladí lidé s nižším vzděláním musí osamostatnit a tudíž v podstatě dozrát dříve než vysokoškoláci, jimž společnost dopřává luxus psychosociálního moratoria.

Erik H. Erikson (1902-1994) dělí celou dospělost do dvou celků. V rámci prvního období (rané dospělosti) je člověk postaven před vývojový úkol vytvoření intimity v párovém vztahu (Erikson, 1999). Intimitu Erikson chápe jako sebeotevření se partnerovi (nechat se poznat v kladných i slabých stránkách), důvěru bez výhrad, vzájemnou úctu a respekt (k partnerovým odlišným postojům apod.), pravdivé poznání partnera, pravdivé poznání vlastních citů k partnerovi, společné dílo a sdílenou budoucnost, hravost, tvořivost a humor, neustálé objevování, úžas a obdiv, výlučnost partnerského vztahu (podnikání věcí jen ve dvou). Pokud se člověku nepodaří vytvořit kvalitní partnerský vztah, dostává se do izolace, případně
žije v tzv. pseudointimitě, která se může projevit například totální závislostí na partnerovi (obvykle v situacích s problematicky vytvořenou, nejistou identitou).

Erikson také používá pojem citová entropie, která se u lidí prohlubuje s každým krachem dlouhodobého vztahu. Do každého dalšího erotického vztahu pak jde jedinec s menší schopností naděje, nadšení, obdivu a je pro něj obvykle obtížnější dospět k plné intimitě.

V druhé části dospělosti Erikson považuje za nejdůležitější ctnost schopnost o někoho či něco pečovat (nejčastěji se realizuje na vlastních potomcích, ale není to jediná možnost). Člověk prožívá pocity generativy, což zahrnuje touhu tvořit, zanechat zde po sobě nějakou stopu což
se může dostat do konfliktu s pocity osobní stagnace.