Fonetika

Okluziva (souhláska závěrová) - konsonant založený na vytvoření úplné přehrady. Přehrada je zrušena pohybem aktivního artikulačního orgánu.

Podle místa tvoření se pak v rámci okluziv vyděluje

Okluze může vznikat i artikulací retroflexní a místem tvoření může být i uvula (čípek) – jde však o výslovnost pro nás dosti exkluzivní.

Semiokluziva (souhláska polozávěrová) patří v nejobecnějším vymezování souhlásek mezi okluzivy dík existenci závěru. Ten je ovšem slabý a přechází v průběhu jediné souhlásky v úžinu. Hláska má tak vlastně dvě fáze a v některých jazycích se podobné zvuky také hodnotí jako dvě za sebou následující souhlásky - např. [ʦ] = ´c´ jako [t] + [s]. Tomu odpovídá i starší český název „splynuliny“. Jde však z fonetického hlediska o jedinou, byť poněkud složitější souhlásku; jinak tomu může být v jednotlivých lingvistických popisech, zejména v západních jazycích, také značky IPA transkripce jsou „kombinované“. Složitější je k těmto hláskám fonologický přístup (srov. 8).

Označení semiokluziva má běžně skupina alveolárních souhlásek. Patří sem:

Seimokluzivní je německé [pf], my jej však vnímáme jako [p] + [f].

Typem artikulace, která probíhá na jednom místě postupně, by mohly být i aspirované hlásky jako [kʰ], ´k´ s přídechem. Aspirace se však doložena i u hlásek jiného místa tvoření, proto se do semiokluziv neřadí.

Konstriktiva (souhláska úžinová) je konsonant založený na částečné překážce, zúžení v oblasti místa artikulace. Sama souhláska vzniká dík turbulenci vzduchového proudu, který musí místem konstrikce projít. Hlásek tohoto typu je v jazycích hodně a jsou i diferencovanější než okluzivy. Můžeme je dělit na konstriktivy centrální, laterální a vibranty.

Konstriktivy centrální - středové mají úžinu umístěnu v ose úst. To neznamená, že je nutně přesně v centru, bývá mírně odchýlena na některou stranu, což se dává do souvislosti s lateralitou. V nám bližších jazycích najdeme tyto typy centrálních konstriktiv:

Rozdíl mezi oběma skupinami je větší než jen posun úžiny (viz násl. obrázek), nicméně se za základní pro určování pokládá místo tvoření - snad i pro potřebu jednotného přístupu k souhláskám jazyka.

Obrázek 5.16 Artikulace konstriktiv

Artikulace hlásky [s]	Artikulace hlásky [ ʃ ] (='š')

Palatála - to by bylo v některých jazycích [j], pokud je "čistou" souhláskou; ve většině nám blízkých jazyků jde však o hlásku aproximantní - viz dále)

Velára (souhláska zadopatrová), tvořená na měkkém patru (velu), je [x] (= české ´ch´) a [ɣ] (= české ´znělé ch´ vznikající při asimilaci znělosti to bych dal - [tobiɣdal]).

Podobná hláska může vznikat i jako uvulární nebo faryngální.

Glotála (souhláska hlasivková) je české ´h´. Hláska tohoto typu existuje v mnoha jazycích, většinou však jako neznělá ([h]), české je zajímavé tím, že je znělé ([ɦ]). Zvláštnost hlásky v mateřském jazyce ukazuje už to, že má v IPA transkripci méně obvyklý grafém. Pozici hlasivek při artikulaci českého [ɦ] viz 5.1 při znázornění fonace.

Procvičte si určování souhlásek podle způsobu a místa artikulace. Je vhodné tuto věc zautomatizovat, protože v mluvnických výkladech často narazíte na pasáže, které potřebují, abyste si pod termínem vybavili konkrétní typ artikulace nebo dokonce konkrétní zvuk jako typ.

Konstriktiva laterální (souhláska boková, laterála) má úžinu položenu napříč osou jazyka. Jde o artikulaci typickou pro různé obměny hlásky [l]; jde o souhlásku poměrně zvláštní, otevřenost artikulačního prostoru úst umožňuje při ní vznik ústní rezonance poněkud podobné rezonanci vokálů. Hláska nepochybně patří mezi sonory (5.2, 6.5), v některých fonetických popisech je dokonce řazena mezi aproximanty (viz dále).

Obrázek 5.17 Různé výslovnosti hlásky 'l'

Vibranta (souhláska kmitavá) má úžinu, která se v průběhu hlásky zvětšuje a zmenšuje. To se opakuje několikrát - ale ne příliš často, pro české ´r´ se uvádí 2-3 kmity. Úžina může být umístěna na rtech ([B]), v oblasti alveol ([r] jaké známe ze spisovné češtiny) nebo může vznikat hláska uvulární ([R] - bývá při běžném českém ráčkování). Specifika výslovnosti vedou k tomu, že r-ové hlásky mají jistý tón blízký vokálům; na základě tohoto specifika, které má důsledky i pro výstavbu slabiky, se řadí do skupiny sonor (5.2, 6.5).

Vibrantou je i české [ř] (znak IPA nemá!!!); i při něm kmitá špička jazyka proti přední části alveol, a to na místě typickém pro [r], kmity jsou však poněkud rychlejší. Kromě toho je u [ř] jiný čelistní úhel a odlišná pozice rtů - podobá se pozici při [ ʃ ] (= ´š´) nebo [ʒ] ( = ´ž´). České ´ř´ má znělou i neznělou variantu.

O této hlásce se říká, že je ve světě unikátní - něco podobného je prý jen v kečuánštině. Pýcha ale není na místě, velmi mnoho Čechů hlásku nezvládá, a nejsou to jen malé děti. Přesto Čechům připadá ´ř´ samozřejmé a jeho specifické vlastnosti si uvědomují spíše cizinci.

Vyhledejte si, jak jsou vnímány české názvy s ´ř´v cizích jazycích. Poznáme to z toho, jak se v jazycích s jiným typem písma přepisují jména českých umělců nebo obcí. Ověřte si u kamarádů-cizinců, jak české ´ř´ vnímají. Uvažte pak společně - je nezbytné, aby se cizinec naučil správnému českému ´ř´?

V laickém pohledu jsou vibranty chápány spíše jako hlásky s opakujícími se slaboučkými závěry, ale alespoň pro české [r] ani [R], tím méně pro obě hlásky typu ´ř´ to neplatí. Ověřte si na základě vlastního pozorování, kde je rozdíl mezi okluzivou [d] a kmitavým [r]. Pokuste se zjistit, kolik kmitů asi běžné [r] tvoří a co se stane, pokud jich bude více.

Vibrantám je blízká výslovnost "jednokmitová" známá např. u ´r´ v angličtině. Tato artikulace, označovaná termínem tap n. flap, se v transkripci značí [ɾ].

Uvažte, jak by bylo možné naučit cizince obvyklému českému prealveolárnímu [r]. Na co byste ho upozornili? Vyhledejte si slova, na nichž by bylo dobré českou hlásku procvičovat. Výslovnost ´ř´ lze nacvičovat až po zvládnutí "obyčejného" [r].

Laterála l-ového typu a vibranty r-ové tvoří společně skupinu souhlásek zvanou likvidy - hlásky plynné. Tyto hlásky mají v jazycích mnoho specifik - mají poměrně velký prostor v ústech, který umožňuje rezonanci, jsou obvykle pouze znělé, jsou schopny být jádrem slabiky a nepodílejí se na asimilaci znělosti (7.3); řadíme je spolu s nazálami do skupiny sonor (5.2, 6.5).

Pozor, české [ř] není likvida ani sonora: je to normální souhláska, která má znělou i neznělou podobu, jen v písmu reflektovanou stejnou literou. Z historického hlediska sice souvisí s vývojem palatalizovaného [rʲ], ale původ ani způsob psaní není důvodem k současnému hodnocení souhlásky.

V běžných školních učebnicích se připomíná skupina hlásek jedinečných, kam patří jak likvidy, tak nazály a aproximanty. Co skupinu spojuje - co ji rozděluje? Argumenty hledejte v mateřštině.

Aproximanty tvoří z artikulačního hlediska zvláštní skupinu hlásek. Jejich tvoření je totiž málo výrazné, dá se říci, že nejsou charakterizovatelné pouze posunem hmoty jazyka (jako vokály), ale mluvní orgány se u nich blíží k jisté pozici, aniž by jí dosáhly, vytvořily strikturu (jako u konsonantů), je tu přítomen spíše záměr artikulace než její pevný průběh. Jde o hlásky v jazycích poměrně běžné. Zvláštnost jejich artikulace je dobře vidět na následujících obrázcích:

Obrázek 5.18 Artikulace souhlásky [j]

Obrázek 5.19 Artikulace samohlásky [Iː] (='í')

Typická palatální aproximanta je české [j], vyskytující se i v dalších jazycích světa. Její artikulace je velmi proměnlivá podle okolí. V některých jazycích se proto mluví o souhláskovém a (polo)samohláskovém ´j´ (´j´ na konci slabiky).

Srovnejte vlastní artikulační pocit pro ´j´ ve slovech [majaːk] - [jaːma] - [maːj] - [mijɪː] - [bjelost] (= bělost). Uvědomte si, že "slyšíme ´j´", nepochybujeme o jeho přítomnosti, ale jazyk je pokaždé v poněkud jiném postavení.

Konsonant [j] je nejen skutečnou samostatnou hláskou, ale slouží i jako signál vyznačení „měkkosti“, palatalizace v jazycích, které jinak palatalizované souhlásky nemají. Odrazí se to v přejímání slov - např. u vlastních jmen zeměpisných Kjóto, Kjúšú. Kromě toho vzniká i jako hláska hiátová nebo slouží při protezi (oboje viz 7.3). Jako polosamohláska, polovokál je označováno [ j ], které tvoří součást fonetických diftongů ([podej], [dejte]). V transkripci se někdy naznačovala jeho "polovokaličnost" zvláštní značkou i s obloučkem (dole nebo nahoře). Dodnes se tento způsob užívá v dialektologii.

Další polosamohláskou je bilabiální aproximanta [ʋ]. V češtině existuje jen jako druhá část diftongu ve slovech jako [lo͜ʋko͜ʋ], [a͜ʋto]. V jiných jazycích může existovat i aproximanta velární ([ɰ] nebo alveolární [ɹ], v některých jazycích se za aproximantu pokládají i různé typy [l]. Hláska [ʋ] (= realizace hlásky, jíž - v angličtině - odpovídá písmeno ´w´) je artikulačně blízká vokálu [u].

V dřívější době byly aproximanty zařazovány mezi souhlásky bez zvláštního dělení typů, i když si fonetikové byli dobře vědomi jejich specifik. Specifika je nejlépe vidět výše na srovnání artikulace českého [ɪ] a [j]; obrázek zachycuje vrcholovou fázi obou hlásek, tedy místo nejméně ovlivněné okolím.

Aproximanty jsou schopny fungovat ve svahu slabiky jako konsonanty (4.3), mohou však být jako "polosamohlásky" i složkou diftongu (5.3). Slabikotvorné jako čisté samohlásky nejsou.