Vztah mezi psanou a mluvenou podobou je v jednotlivých jazycích různý. V jazycích s hláskovým písmem pozorujeme často mezi textem psaným a jeho zvukovou realizací jistou paralelnost. Např. písmena mají v některých případech v jazyce zcela jednoznačné čtení a zvuková kombinace jediný způsob zápisu - v češtině případy jako koleno, zámek, plátek; ne však případy jako divák, kde se vyslovuje ď, ale píše se jako součást slabiky di, tj. nikoli písmenem ď, nebo zpěv, kde je jediná možná výslovnost [spjef] - viz i pravopisné principy 2.2
Pravopisně zapsaný text není nikdy skutečným záznamem řeči. Úkolem pravopisu ostatně ani není vytvářet paralelu mluvenému jazyku. Již na počátku fonetických bádání se proto objevovala potřeba vytvořit pro záznam znění řeči soustavu značek, která by umožňovala co nejúplněji zaznamenat skutečný zvuk, která by transkribovala (přepisovala) zvuk do grafémů.
V dnešní době je možno dokonale zaznamenat znění řeči technickými prostředky (magnetofon aj.), ale zvukový záznam je komplexní (tj. zachycuje v jednom okamžiku zvuk řeči jako složený z tónových a šumových složek různé intenzity a výšky) a jeho časový průběh velmi znesnadňuje analýzu a porovnání se záznamem jiným. Je to obtížné i při dnešní vyspělé technice, v dobách, kdy bylo možno zvuk sledovat pouze pomocí sluchu, to bylo nemožné: i při velké zkušenosti např. sotva dokážeme porovnat znění vět vyslovovaných postupně různými mluvčími tak, aby bylo možno zachytit všechny nuance, i při opakovaném poslechu mnoho uniká pozornosti. Technický zápis zvuku je totiž záznamem nezobecněné, základní roviny mluvené řeči (srov. 3), skutečné velmi proměnlivé akustické reality, a jeho kvalita je navíc úměrná kvalitě záznamového zařízení.
Pro potřeby lingvistické práce, která operuje s určitou rovinou zobecnění, se zobecněním na úrovni hlásek a modelů prozodických prostředků souvislé řeči (přízvuk, melodie řeči atd. - srov. tamtéž), je potřebný zápis pomocí opticky vnímatelných značek, při němž by byl vztah značka - hláska, ev. jiný zvukový prvek, jednoznačný. Této potřebě vyhovuje transkripce, přesněji fonetická transkripce. Metajazykové texty (texty vypovídající přirozeným jazykem o faktech jazyka a řeči, např. texty vědeckých a odborných prací o jazyku nebo o řečových technologiích) jsou psané a ve výkladech je nutno grafických značek užít. Také aplikovaná fonetika se bez takového převodu neobejde.
Pomocí transkripce je autentický zvukový materiál užívaný v posledních letech při multimediální prezentaci faktů ozřejmován a vnímatel je veden při jeho interpretaci. Např. v záznamu ne zcela srozumitelné řeči je upozorněn na to, které hlásky byly vysloveny a zprostředkovaně i na to, jak byly obměněny - jak byla zjednodušena (předpokládaná) souhlásková skupina, jak se dvě samohlásky spojily do vyslovení diftongu apod. Zvlášť důležité je to při studiu cizího jazyka (srov. 3), Význam transkripce tedy nemizí ani v současnosti, kdy existují velmi přesné metody analýzy i syntézy řeči.
Říká se, že prvním typem transkripce bylo zavedení hláskového písma, ale to bychom přesouvali současné lingvistické představy do daleké minulosti. Ve skutečnosti se potřeba kvalitní transkripce objevuje v lingvistice až v souvislosti s obrácením pozornosti na autentické znění mluvené řeči, spisovné i nespisovné.
Od romantismu pozorujeme soustavný zájem o lidovou slovesnost. Sběratelé lidových písní a vyprávění se přitom setkávali s typy hlásek a hláskových skupin, pro které kulturní psaný jazyk neměl vhodná písmena. Staré sběry text upravovaly, zvuková specifika víceméně zastíraly. Od poloviny 19. století však sílí zájem o nářečí a jednotliví jazykovědci si vytvářejí postupně pro potřeby jazyka, event. nářečí, s jehož materiálem pracují, vlastní soustavy grafémů k zaznamenání zvláštních hlásek, s nimiž se setkali. Rozdíly pak byly i v rámci jedné skupiny lingvistů, protože každý z nich musel v terénu řešit jiný problém (např. v oblasti Slezska potřeboval český dialektolog označit zvláštní typy sykavek, na Hané zase zvláštní znění hlásek e a o).
Na mezinárodní úrovni to bylo ještě složitější, protože každý z lingvistů nejen sledoval jiný jazykový materiál, ale využíval také jiné abecedy a třeba i jiného typu písma: český dialektolog např. neměl problém se zápisem slyšeného ď, ť, ň, protože pro ně měl obvyklá písmena, zatímco anglický lingvista hledal pro obdobné zvuky speciální značky, bulharský lingvista mohl užívat bulharské varianty cyrilice atd.
Stav, kdy v každé z publikovaných prací mohlo být užito jiného systému přepisu, nebyl výhodný, a proto byl již v r.1888 položen Mezinárodní fonetickou asociací základ pro Mezinárodní fonetickou transkripci (API - podle francouzského názvu organizace Association Phonétique Internationale, nebo IPA - podle anglického názvu International Phonetic Association; dnes se užívá častěji označení na bázi angličtiny). Ve starších pracích se o ní mluví jako o fonetické abecedě. Transkripce IPA využívá latinky (v západoevropské modifikaci), doplňuje znaky pro hlásky, které odpovídající písmeno nemají, pro jemnější rozlišení se pak užívá i diakritických znamének a několika liter zvláštních. Zachycuje také základní prostředky prozodické. V podstatě se dodržuje zásada, že určitá hláska se označuje vždy jedním a týmž grafickým znakem. Využitím písma se systém IPA řadí mezi tzv. alfabetické fonetické transkripce, tím, že pro jednotlivý zvuk (hlásku) volí jediný symbol, se zařadila mezi systémy syntetické.
Vysvětlíme nyní tyto termíny: Podle způsobu, jak je tzv. fonetická abeceda utvářena, dělíme transkripční systémy na analytické a syntetické. U analytických se jednotlivé hlásky zapisují pomocí jakýchsi "vzorců" označujících místo a způsob výslovnosti. Zápis je sice relativně přesný (odliší rozdíly obdobných hlásek různých jazyků např. českého a ruského m), je však málo přehledný a rozumí mu jen zasvěcený fonetik. Dnes jej plně nahradil grafický záznam analýzy zvuku prováděný speciálními přístroji, ev. filmový záznam průběhu artikulace. Syntetické systémy přepisu volí pro určitou hlásku vždy jediný grafém. Dopouštějí se přitom jistého zjednodušení, neboť výslovnost zdánlivě týchž hlásek může být v jednotlivých jazycích (i jejich nářečích) dosti odlišná (např. se liší výslovnost l v Čechách a na Moravě, souhláska p je různě napjatá a má také různě velký přídech v češtině a němčině). Této nevýhodě se čelí podle potřeby využitím rozlišujícího, diakritického grafického doplňku k základnímu grafému, eventuálně upřesněným popisem hlásky při výkladu.
Soustavy fonetického přepisu se liší i vztahem k běžně užívanému písmu. Nealfabetické systémy, méně časté, se běžného písma zcela vzdávají. Posiluje se tím samostatnost transkripce a ruší nežádoucí asociace s pravopisem. Celek je však obvykle méně přehledný a volba nealfabetických značek přináší technické potíže při tvorbě transkriptu. Běžnější jsou proto soustavy alfabetické, které se opírají o existující písmo (latinku, azbuku apod.). Dodržují přitom zásadu korespondence 1:1, tj. každé hlásce odpovídá jediné písmeno (proto se vylučují jinak běžné spřežky), a naopak grafém musí mít přiřazenu jen jedinou hlásku. Abeceda počtu hlásek nedostačuje, a proto se přidávají další značky a diakritika (viz dále).
V praxi existuje mnoho dalších typů transkripce sloužících speciálním typům prezentace zvukové podoby řeči. Pro potřebu práce etnografické a etnologické se ustálily jednodušší systémy záznamu mluvené řeči, než je detailní fonetická transkripce; v běžných pracích se etnologové dokonce řídí při vydávání lidových vyprávění v podstatě principy pravopisu, protože tyto texty jsou studovány spíše z hlediska literárněvědného a jsou i čtenářsky vděčné; přesný přepis výslovnosti by vnímání nepřál.
Dialektolog postupuje jinak: někdy autentické znění záznamu poněkud zjednodušuje, zejména není-li jeho práce zaměřena na fonetiku (např. v lexikografických studiích), jindy naopak potřebuje značky další: může pak dnes využít repertoáru doplňující znaků IPA, častěji však užívá dialektologického přepisu, který je v disciplíně ustálený, a podle potřeby si pak v jeho duchu dotváří značky vlastní. Je samozřejmě povinen v práci přesně vyznačit, jaké hlásce jeho značky odpovídají.
V lingvistických bádáních jednotlivých národních kultur se tak konstituovaly vlastní transkripční zásady typicky dialektologické, které se někdy od IPA hodně liší, srov. české označování hlásky `ť´ ([ťelo]) a zápis IPA ([celo]). Pro praktické užití v materiálech orientujících ve spisovnosti nebo v překladových slovnících se naopak ustálily přepisy naznačující správnou výslovnost zjednodušeným způsobem, např. i tak, že poněkud imitují pravopis (srov. ve školním vydání Pravidel českého pravopisu údaje o výslovnosti cizích slov - např. louvreský - [lúvrs-], loco citato - [-kó -tátó], nitrolak - [ny-]; podobný princip je ve slovnících cizích slov). Rozdíly bývají i mezi informacemi pro rodilé mluvčí, kteří potřebují jistou orientaci v kultivovaném znění mateřštiny, a pro cizince, kteří se jazyku teprve učí: např. Čechovi není nutno připomínat výslovnost ť ve slově ticho, pro cizince to naopak může být potřebné.
Srovnejte, jak jsou podány údaje o výslovnosti ve výkladovém slovníku angličtiny (určeném pro nositele jazyka) a v běžné učebnici tohoto jazyka pro Čechy. Podívejte se i do slovníků a učebnic dalších jazyků, které znáte nebo studujete. Pokuste se postihnout podstatu rozdílu.
Transkripce je jistým způsobem zobecněním nesmírně mnohotvárné zvukové stavby jazyka, a proto odráží i míru obecnění, již autor ve své vědecké práce zvolil. Přesné dodržení IPA najdeme ve vědecké literatuře, v plné šíři ji využije fonetik studující exotické jazyky nebo jednotlivé dialekty: je pochopitelné, že méně specializovaný filolog dá přednost transkripci zjednodušené, popř. využívající - pokud je to možné - repertoáru písmen v jazyce obvyklých, tedy pro češtinu ť, ď, ň, š, ř.... V praxi tak vznikají národní modifikace transkripce. Jsou poměrně ustáleny pro hlásky spisovného jazyka (resp. jazykového standardu). Navíc se čelí nedorozuměním tím, že se k pracím zabývajícím se zvukovou stavbou řeči přičleňuje tabulka užitých transkripčních znaků s jejich specifikací. Transkripce se v textu signalizuje umístěním do hranatých závorek [ ] a je odlišena i typem písma.
I soustava značek IPA se vyvíjí. V současnosti se vedle obecného repertoáru podávajícího množství diakritik pro detailní odlišení hláskových odstínů a speciální grafémy pro hlásky nám exotické (např. pro "mlaskavky" afrických jazyků) uvádí i soubor značek základních, který je již navíc konkretizován pro některé spisovné jazyky (např. pro němčinu, francouzštinu, americkou angličtinu, dánštinu, portugalštinu, amharštinu, češtinu, maďarštinu, korejštinu, turečtinu). Jak z dalších výkladů vyplyne, je konkretizace systému IPA možná až tam, kde je dostačujícím způsobem popsána foneticko-fonologická rovina jazyka. Tuto zjednodušenou "základní" sestavu znaků obsahuje i wordovský výběr Phonetics, který existuje vedle velmi propracovaných fontů umožňujících zapsat (takřka) cokoli.
Poslední verze IPA udává pro jednotlivé hlásky (popsané pomocí fonetické terminologie - tu poznáte později) soubor značek, který je dostupný na internetové adrese http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/fullchart.html.
Kompletní tabulka symbolů IPA – viz A – „Kompletní tabulka symbolů IPA“.
V pro nás běžných jazycích se uplatní zejména:
Pro potřeby lingvistických výkladů o jazycích našeho kulturního okruhu potřebujeme výběr z nich - a na něj se dále zaměříme. Počítejme s tím, že vymezení hlásek i jejich systematika je věcí zobecnění a že se proto tento základní výběr nemusí zcela shodovat s detailní prací o výslovnosti některého jazyka.
Tabulka 2.1. Přehled konsonantů v IPA transkripci (základní typy)
| labiály | lingvály | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| bilabiály | labiodentály | dentály | alveoláry | postalveoláry | palatály | veláry | glotály | |
| orální (ex)plozivy | p b | t d | c ɟ | k g | ʔ | |||
| nazální (ex)plozivy | -- m | -- ɱ | -- n | -- ɲ | -- ŋ | |||
| vibranty | -- B | -- r | ||||||
| kakuminální | -- ɾ | |||||||
| centrální frikativy | ɸ β | f v | θ ð | s z | ʃ ʒ | ç ʝ | x ɣ | h ɦ |
| laterální frikativy | ɬ ɮ | |||||||
| aproximanty | -- ʋ | -- ɹ | -- j | -- ɰ | ||||
| laterální apr. | -- l | -- ʎ | -- ʟ | |||||
Vysvětlivky:
Jsou-li v jedné kolonce 2 konsonanty, je levý neznělý, pravý znělý. Je-li jen jeden, je jedinečný. Pomocí -- je označeno, který z možné dvojice "chybí"; většinou je konsonant znělý "jedinečný" a má akusticky i artikulačně specifika (viz 5).
V jazycích je obvykle jen jedna řada okluzivních konsonantů tvořených přední částí jazyka, proto se u nich nepokládá za nutné rozlišovat dentály od pre a postalveolár. U konstriktiv tu naopak rozlišení je.
V souboru chybí pro slovanské jazyky typické semiokluzivy; z hlediska IPA (tedy z hlediska stavu v západních jazycích), jsou pokládány za kombinace hlásek a mají i kombinované znaky.
Značky jsou tyto:
(pre)alveolární semiokluzivy
, ʦ (]= 'c'), 
, ʣ (= 'dz', znělé 'c')postalveolární semiokluzivy ʧ (= 'š'), ʤ (= 'dž', znělé 'č')
V souboru chybí české „ř“ – jeho značka není ustálena, neboť jde o hlásku velmi unikátní.
V tabulce IPA bývá ještě řádek konsonantů ejektivních, řádek imploziv a dále sloupec pro konsonanty retroflexní. Zde jej vypouštíme – nejde o hlásky běžné v našich jazycích. Termíny vysvětlíme dále (5).
pro konsonanty mají podobu diakritik.
neznělost (např. u sonor) se značí prázdným kolečkem pod symbolem r
aspirovanost tʰ
palatalizovanost dʲ
labializovatelnost dʷ
slabikotvornost se značí svislou čárkou pod symbolem
, 
̗spojitá výslovnost skupiny konsonantů -
(= d +n vyslovené s plynulým přechodem mezi nimi)
Je zvykem prezentovat vokály ve schématu, které odráží jejich artikulační a akustické vlastnosti. V tabulce IPA se užívá obecné schéma Jonesovo - princip třídění viz 5.3.
V českém prostředí se často užívá i pro cizí slova počeštěné transkripce užívající česká písmena s diakritikou. Přehled vztahů obou transkripcí viz příloha B.
Jsou-li symboly v párech, reprezentuje pravý z nich zaokrouhlený vokál.
Další vlastnosti vokálů se označují doplňujícími značkami. Pro námi studované jazyky je to:
dlouhá kvantita - aː eː; běžně se pro označení dlouhé kvantity užívá jsednodušší :, tedy mává – [maːvaː] i [ma:va:].
Pozn. V mnoha jazycích je kvantita dána pozičně, proto je zahrnována mezi jevy prozodické. Způsob značení (viz výše) je týž.
nosovost ã
spojitá výslovnost skupiny vokálů -
, ev. 
(= spojitá výslovnost o+u v diftongu)
Další značky pro různé vokalické kvality, které najdeme v popisech fonetiky některých jazyků, jsou snahou autorů postihnout složitost a proměnlivost vokalického zvuku. Autoři takových prací význam svých značek vysvětlují a je v určitém segmentu (slovo, větný úsek) jen jednou.
Přesný záznam prozodických prostředků řeči (síly, melodie, pauz) je při transkripci obtížnější, neboť se v řeči uplatňují ve vzájemné souhře a lidské ucho, i to velmi poučené, je vnímá komplexně a na základě relace (vyšší - nižší, silnější - slabší, větší - menší přerušení řeči - srov. 7.1). Při lingvistickém rozboru má smysl zaznamenat jen to, co slouží komunikaci, nikoli náhodné obměny. Proto se v souboru grafémů IPA najdou značky pro přízvuk a kvantitu, která je v mnoha jazycích rysem prozodickým (na rozdíl od češtiny, kde je délka vlastností konkrétního vokálu bez ohledu na jeho pozici ve slově).
Zápis větné intonace se řeší schematicky. Grafické znázornění, které pro prozodické prostředky řeči transkripce užívá, je zobecňující, což vyhovuje pro orientaci v popisu souvislé řeči, ale není s to vystihnout podstatu: v úplnosti může prozodické prostředky řeči zaznamenat jen speciální přístroj, dříve se užíval i záznam pomocí not. Prozodické prostředky se označují jen při přepisu souvislé řeči, u zápisu jednotlivých dokladů od nich obvykle odhlížíme.
Hlavní přízvuk [ˈdovolenaː] – dovolená, [ˈpetroviseto ˈneliːbiː] – Petrovi se to nelíbí
Vedlejší přízvuk [ˈbezeˌ jmenaː] – bezejmenná, [ˈpolitickoˌekonomickaː] – politickoekonomická
Slabičná hranice (pokud má její pozice význam pro artikulaci a akustiku) [ˈza.interesovat] ´zainteresovat´
Slovo (v běžném smyslu) nemusí být vždy skutečnou výslovnostní jednotkou, často se sousedními slovy splývá. V přepisu by se vlastně nemusely hranice slov objevit, pokud nejsou foneticky vyjádřeny, často se však pro přehlednost přepisu vyznačí odsazením o 1 písmeno, tj. jako v psaném textu. Vázaná, spojitá výslovnost mezi slovy nebo slabikami se, pokud je to potřeba, vyznačí spojovacím obloučkem ([bila̮si doma] ´byla asi doma´).
Pauza se vyznačí podle skutečné realizace, a to větší pauza dvojitou svislou čarou, menší jednoduchou, tedy [ˈdonesucito || aleˈneviːmgdi] ´donesu ti to, ale nevím kdy´; [ˈnapsalato | ˈdocela ˈsama] ´napsala to docela sama´.
Větný přízvuk se může označit jako zesílený přízvuk slovní, ale značka není ustálená, autoři často raději místo větného přízvuku zvýrazňují změnou písma, podtržení apod. Stejnou značkou jako větný přízvuk se může zaznamenat i důraz.
Označování větné intonace je poměrně obtížné. Na označování jejího průběhu se nehodí konvenční interpunkční znaménka, protože jejich umístění je dáno zvyklostí psané řeči a neodpovídá členění výslovnosti, zvláště členění spontánní nebo emotivní promluvy. Nejblíže skutečnému průběhu řeči by byl zápis notový, ale toho se využívá jen výjimečně. V praxi se osvědčilo naznačení změn průběhu řeči zápisem promluvy po slabikách na nestejné úrovni řádku:
| tam | ||
| [ˈpuːjdete | ] ´půjdete tam? ´ |
Je možno využít i číselných symbolů:
´půjdete tam?´, ev. vodorovných linek naznačujících změny výšky.
Relevantní průběh intonace (kadence - antikadence - polokadence - viz 7.2) se obvykle označuje zvláště tam, kde nejde o specializovanou studii, pouze schematicky značkami ↓ (klesavá, kadence), ↑(stoupavá, antikadence), → (nekoncová, polokadence) na konci úseku nebo výpovědi.
Pauza je vlastně hranicí určitého úseku, proto jsme značky pro ni připomněli výše.
Fonetická transkripce IPA má vytvořeny i značky pro tonické přízvuky slovní, resp. pro tónový průběh slabik. Zachycuje jak jeho úroveň (na škále vysoký - nízký), tak konturu průběhu. Pro nám blízké jazyky tyto značky nepotřebujeme, v případě potřeby je najdeme na již uvedené www stránce.
Fonetická transkripce IPA je určena pro lingvistické práce. Pro aplikace v rámci řečových technologií včetně zpracovávání řečových dat se dává přednost od IPA odvozenému způsobu transkripce. SAMPA, jak se tento systém nazývá, využívá maximálně písmen abecedy a umožňuje i mechanický převod mezi záznamem zvuku a psanou podobou jazyka. Má mezinárodní charakter a také své národní modifikace.
Vedle fonetického přepisu existuje i transkripce fonologická, jejíž pomocí zaznamenáváme pomocí grafémů jen ty složky zvukové realizace jazyka, které mají fonologickou funkci (slouží k rozlišení významu), tj. fonémy, členění promluvy a fonologicky relevantní prvky prozodie. Fonologický přepis se umisťuje mezi šikmé závorky /psal + jsem + to + do=cela + saːm/ = psal jsem do docela sám. Užívají se v něm buď značky IPA, nebo běžně i písmena domácí abecedy. Blíže se s tímto přepisem seznámíte dále (8).
Při studiu stavby slova se užívá transkripce morfologická, vlastně záznam morfologické segmentace slova, výraz se rozkládá na jednotlivé morfy: <nos><iː>, <stav><i><tel><stv><iː>, ev. i s vyznačením morfonémů (3, 9).
Filolog se při studiu historické mluvnice setká také s tradičním (od původu indoevropeistickým) způsobem zápisu hlásek. V tomto případě jde o rekonstrukce, které vyjadřují představu lingvistů o tom, jak hlásky prajazyka zněly, a volba písmen i doplňkových značek je ve vztahu k existujícím písmenům a jim (v němčině 19. století) odpovídajícím zvukům. Podle potřeby poznáte soubory grafémů pro zápis rekonstrukcí starých hlásek při dalším studiu; zde jen musíme zdůraznit, že i když se to zdá, nejsou vůbec transkripčními značkami v dnešním slova smyslu.
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007