Fonetika

Síla hlasu, intenzita je artikulačně založena na amplitudě rozkmitu hlasivek. Základní možnosti jsou dány fyziologicky, proměny síly hlasu vznikají dík měnící se intenzitě výdechového proudu a svalovému napětí hlasivkových svalů v průběhu řečových celků. Akusticky se síla projeví zvětšením amplitudy kmitů molekul zvuku, na trojrozměrném spektrogramu se zaznamená tmavším zbarvením záznamu.

Sílu lze sledovat u jediné hlásky, pak je však spojena s její typickou artikulací (např. u vokálů vytvoří větší rezonanční prostor hlásku na poslech silnější, ve slově lípa je např. [a] dík tomu "silnější" než [iː]); pozornost jí věnují jen velmi detailní fonetické popisy.

Obrázek 7.1 Slovo kalamajka a jeho akustická intenzita

Síla hlasu se fyziologicky mění dík slábnutí výdechového proudu před novým nadechnutím. Z hlediska komunikace má význam relativní proměna síly hlasu, jež se uplatňuje jako součást přízvuku slovního a větného (7.2). Kromě toho jsou změny síly signálem postojů mluvčího k posluchači, tedy vyjadřují i pragmatické složky komunikace; zesílení řeči nastává při rozčilení, oslabení při obavách, laskavém postoji k posluchači apod.

Výška hlasu je artikulačně založena na frekvenci hlasivkových kmitů a je dokreslena rezonancí nahrtanových prostor a ev. i zněním prostor lebky, hrudníku; v tom se protíná s hlasovou barvou.

Výšku lze pozorovat u jednotlivých hlásek. Na trojrozměrném spektrogramu je patrná z umístění formantů vokálů i konsonantických šumů na svislé ose. Takto chápaná výška je vlastní jednotlivým hláskám a jejich kombinacím a stává se tak součástí jejich artikulačně-akustické charakteristiky (srov. 6.3 - 6.5); z tohoto hlediska je např. hláska [i] vyšší než [e] nebo [s] vyšší než [ʃ]. Pozornost této vlastnosti věnují detailnější popisy fonetické stavby jazyka.

Nahrávky lze přehrát zde: Nahrávka 1, Nahrávka 2, Nahrávka 3, Nahrávka 4

Obrázek 7.2 Průběh základní frekvence hlásky [a] zazpívané na čtyřech různých výškách.

Od výšky hlasu charakterizující (inherentně) jednotlivou hlásku je třeba odlišit využití proměn výšky hlasu v rámci jednoslabičného slova, které je typické pro tzv. tónové jazyky: výrazy se v nich liší nejen výběrem a sledem hlásek (přesněji fonémů), ale také průběhem tónu v segmentu, přesněji ve slabičném jádru. Výška nebo průběh tónu v nich vytváří samostatnou významovou jednotku. V konkrétním jazyce je takových "typů" proměn výšky hlasu různý počet, v jazyku Jorubů např. 3, ale v jednom z indiánských jazykům Mexika jich bylo popsáno 10; kromě vysokého, středního a nízkého je tu i tón klesající od nejvyššího ke střednímu, od nejvyššího k nejnižšímu apod. Jako příklad tónových jazyků se obvykle uvádí čínština s 4 různými tóny nebo jiné jazyky východní Asie.

Označíme-li v thaištině výšku hlasu číslicemi od 1 (nejvyšší) až po 5 (nejnižší), pak ve slabice [khaː] má kombinace při průběhu tónu 3-2, středně klesavý, význam "jistý druh traviny"; 2-1, nízký klesavý, "oddenek"; 5-1, klesavý, "otrok, sluha"; 4-5, vysoký stoupavý, "zúčastnit se obchodu"; 2-4, střední stoupavý, "noha". Pojmenování tónů v tomto výkladu nemá charakter českých termínů, protože jde o vlastnost jazyků pro nás exkluzivních a jejich charakteristiky známe jen nepřímo z literatury.

Z hlediska komunikace mají význam proměny výšky hlasu v rámci různě velkých celků sdělení označované jako melodie řeči. Vznikají v souvislosti s proměnou délky hlasivek - ty se napínají nebo poněkud zkracují dík pohybu svalů hlasového ústrojí, dík rychlosti kmitů (5.1). Akusticky se melodie projeví jako změny hlasové výšky vlastní celku promluvy. Objektivní záznam melodie řeči podá intonograf (viz obr.). Výška hlasu klesá fyziologicky útlumem hlasivkových kmitů na konci výdechu.

Melodie řeči je především prostředkem modulujícím celek, který je tak lépe percipovatelný, monotónní řeč unavuje posluchače natolik, že její obsah nevnímá. Nápadné skoky ve výšce hlasu jsou naopak důležitým signálem citových a volních postojů mluvčího. Tyto funkce plní v relaci k jeho obvyklé hlasové výšce.

V neutrálním projevu má melodie řeči i další funkce. Pokles výšky hlasu se chápe jako signál konce sdělení, pro vlastní dorozumění má však velký význam také soubor různých výškových (a současně i silových) obměn, které rozlišují sdělení s různou komunikační funkcí, např. oznámení od otázky zjišťovací, nebo ohraničují nekoncové úseky výpovědi uvnitř promluvy. O intonaci jako jazykovému jevu a jejích modelech bude řeč dále (7.2).

Výška hlasu je výrazovým prostředkem při zpěvu (spolu s menšími obměnami výslovnosti); zpěv vytváří z hlediska zvukové realizace jazyka zvláštní podsystém. (Jeho poznávání je mimo náš zájem.)

Souvislá řeč je modulována také barvou hlasu. Je dána jak individuálním utvářením mluvních orgánů a všech rezonančních prostor artikulačního ústrojí, tak proměnami těchto prostor vznikajícími např. stahy hrtanových svalů. Akusticky je založena na interferenci tónů a šumů, jež vznikají v hrtanu a nadhrtanových prostorách mluvčího. Barva hlasu modifikuje v tomto případě znění všech artikulovaných hlásek a může sloužit pro identifikaci mluvčího.

Proměny hlasové barvy, které poznáváme na základě konfrontace s obvyklou barvou hlasu mluvčího nebo se svou představou o ní, se využívají spolu s ostatními prostředky modulace jako signál citových a volních postojů mluvčího (řekl smutně, vesele, nadšeně, rozčileně, naléhavě). Je zvláštní, že barvu hlasu a její proměny při řeči jsme s to vnímat a adekvátně interpretovat i tam, kde jazyku nerozumíme.

Pokud přijmeme tradiční pohled fonologie, který se zaměřuje na složky intelektuálního obsahu sdělení (viz 8), pak barva hlasu fonologickou funkci nemá. Budeme-li chápat fonologii šířeji, otevře se před lingvistikou další obrovské pole studia.

Proměny hlasové barvy se odrážejí také na spektrografickém záznamu stavby zvuku souvislé řeči.

Obrázek 7.3 Věta „To mám radost.“ vyslovená ironicky, otráveně, radostně a smutně.

Časový průběh řeči (řečové tempo) je dán rychlostí artikulační práce a určuje se počtem hlásek (přesněji slabik) za jednotku času. Jednotlivé jazyky mají vlastní průměrné tempo (rychlá je např. italština, ruština je rychlejší než čeština atd.), existuje i individuální návyk tempa řeči. Meze tempa řeči dává srozumitelnost výsledného úseku.

Z hlediska komunikace jsou důležité proměny rychlosti řeči v závislosti na obsahu sdělení (pomalejší tempo bývá vyhrazeno důležitějším částem výpovědi) a na celkové délce úseků řeči (slabiky mnohoslabičných slov bývají např. vyslovovány rychleji, někdy i za cenu méně přesné artikulace). V tempu řeči se odráží i vztah účastníků komunikace: vůči posluchači, u něhož předpokládáme menší chápavost, volíme pomalejší tempo. Mimořádně rychlé nebo naopak pomalé tempo může být také signálem emocí.

Obrázek 7.4 Věta „Spěchej pomalu!“ vyslovená třemi různými rychlostmi: pomalu, normálně a rychle.

Rychlost produkce řeči působí protahování nebo zkracování jednotlivých hlásek. V nám známých jazycích se takto mění spíše vokály, může se však měnit i konsonant (6.3, 6.4). Při modulaci souvislé řeči nejde o rozdíly dlouhých a krátkých hlásek dané hláskovou soustavou jazyka, nýbrž o změny stojící nad nimi, spojené až s celky většími, než je hláska.

Obrázek 7.5 Délka hlásek ve slově „mává“ vysloveném čtyřmi různými rychlostmi.

Pauza je přerušení řečového proudu. Vzniká z fyziologických příčin tam, kde je třeba doplnit dech. Pro sdělování má význam komunikativní pauza oddělující větší řečové celky. Z hlediska trvání jde buď o pauzu absolutní (má neomezenou délku), nebo relativní (krátkodobé přerušení řeči). Pro fungování a porozumění řeči má význam to, že pauza je někdy jen potenciální, tj. může (ale nemusí) být v některé pozici realizována, její realizace je jen fakultativní (nezávazná).

Potenciální pauza je realizována podle konkrétní situace, důležitá je jen pozice, kde může být; tak může být např. přerušen řečový proud mezi slovy, ne však mezi jednotlivými hláskami; to už by se ztrácela souvislost řeči. Potenciální pauza pak slouží při komunikaci jako prvek ukazující hranici řečových celků.

Obrázek 7.6 Česká věta bez pauz a s pauzami včetně jejich linií akustické intenzity.