Souvislá řeč není monotónní. Je modulována pomocí síly a výšky hlasu a získává určitý rytmus dík proměnlivému časovému průběhu jednotlivých segmentů a jejich kombinací. Dalšími prostředky modulace je řečové tempo a existence různých typů pauz. Tyto zvukové prostředky se uplatňují na promluvě jako celku. Jejich nositelem je slabika - především její jádro (4.3), protože to je tvořeno hláskou s nejvyšší otevřeností, a tedy i tónovostí, a uplatní se až na sledu slabik v promluvě. Prostředky modulace jsou jednak přirozenou složkou zvukového signálu řeči (síla hlasu nejen přirozeně existuje, ale mění se i fyziologicky v průběhu řeči), jednak mají i komunikační funkce - zejména při vyjadřování pragmatických složek komunikace. Jsou velmi důležité - pouhá nápodoba hlásek či slabik bez náležité modulace je velmi těžko srozumitelná.
Na rozdíl od hlásek, které lze (na základě zobecnění) vyčlenit z proudu řeči jako jednotky segmentální, je modulace řeči i její základní modely, o nichž bude řeč dále, založena na relaci mezi segmenty, delší slabiku poznáme jen v relaci k jiné stejně strukturované slabice méně dlouhé, silnější řeč poznáme jen v relaci k řeči méně silné, pauzu na základě toho, jak vypadá úsek bez pauzy atd. Kromě toho jsou vždy v daném okamžiku přítomny všechny tyto složky, i když v různé míře. Není tedy možné je popsat jen na základě nějakého souboru kmitů hlasivek nebo decibelů, najít jejich jedinou vlastnost. Snad i to způsobuje, že se jim ve fonetickém zkoumání dostává pozornosti daleko později než hláskám a že poznávání není ani zdaleka ukončeno.
Na základě uvedených vlastností se v jazycích formují určité obecné modely modulace souvislé řeči - především přízvuk a intonace (7.2; tam si všimneme i funkce, kterou v řeči mají, v zásadě jde však o problematiku, která patří do větné fonologie).