Nejmenší jednotkou lineárního uspořádání fonémů je úsek, který nemusí být totožný ani s mikrosegmentem, ani s morfem. Je to fonologická slabika, minimální seskupení fonémů budované podle jazykových zákonitostí. Obecně je fonologická slabika složena ze základu - jádra slabiky (nukleus). Před nukleem a za nukleem jsou svahy slabiky: nukleu předchází iniciála (onset), za nukleem stojí koda.
Mezi nukleem a oběma svahy platí zákon kontrastu: aby mohl být celek interpretován jako slabika, musí být foném v jejím jádře v akustickém kontrastu k oběma svahům. Maximální kontrast tvoří vokál × konsonant, proto je pro všechny jazyky světa typický model slabiky s vokalickým jádrem, svahy tvoří (podle typu jazyka) jeden nebo více konsonantů. Menší kontrast, ale v mnoha jazycích ještě dostačující, je sonora × vlastní konsonant (viz české slabiky se slabikotvorným l, r). Kontrast vlastní konsonant konstriktivní × (ex)plozivní (typ pst, bz) je v podstatě možný, taková seskupení se však obvykle za slabiky nepokládají. Nukleus je nutnou složkou slabiky, pozice svahu nemusí být obsazena.
Hranice fonologické slabiky je nesporná tam, kde se shoduje s předělem. Ve víceslabičném úseku mezi předěly může být určení hranic fonologické slabiky obtížné, neboť mohou chybět fonologická kritéria : u slov s průhlednou stavbou nebo s otevřenými slabikami je rozhodování snadné (po - ko - le - ní; ne - zdvo - řák), u slova sestra je však hranice slabiky teoreticky možná kdekoli v souhláskové skupině a tvoření slova je z dnešního hlediska neprůhledné. Fonologie v takových případech od rozhodování o hranici slabiky upouští a skupinu mezi dvěma jádry uvnitř segmentu označuje termínem interlud („mezihra“).
Vyšší jednotky fonologické stavby souvislé řeči jsou charakterizovány ustáleným (tedy nikoli náhodným) uspořádáním jednotek nižších a přítomností hraničního signálu.