Význam džúdó pro tělesnou výchovu

je mnohostranný a plně doceněný např. ve Francii nebo Japonsku, kde je džúdó povinně vyučováno na základních školách. Z tělocvičného hlediska je džúdó vhodným prostředkem rozvoje koordinačních i kondičních schopností především rychlosti, síly, vytrvalosti, rovnováhové a reakční schopnosti aj. Z pohledu rozvoje úpolových dovedností je džúdó zaměřeno především na dokonalé vychýlení a hod partnera, techniky držení, páčení a škrcení. Významným přínosem džúdó je možnost volného boje v duchu fair-play, který přes svou dynamičnost nabízí možnost seberealizace a sebeprosazení v soutěživé a přitom velmi bezpečné podobě úpolů.

Pohybový základ džúdó

představují úchop, vychylování partnera, hody, držení, páky a škrcení. Mezi často používané techniky v džúdó patří hody. Nezbytnou podmínkou pro cvičení je proto zvládnutí pádové techniky a vhodný povrch jako gymnastické žíněnky, pásy nebo tatami.

Didaktika džúdó

Z hlediska bezpečnosti je při výuce třeba dbát na dodržování zásad ohleduplnosti a pravidel džúdó. Pro školní tělesnou výchovu je zakázáno používat techniky škrcení! Techniky s využitím principu páky je možné zařadit pouze u starších studentů, kteří jsou schopni plně rozpoznat bezpečnostní rizika. Při popisu technik jsme se drželi tradičního rozdělení rolí partnerů. Tori je ten z partnerů, který provádí techniku, uke je ten, který padá. V často popisovaných technikách úchopů používáme pro oděv výraz džudogi místo obecně známého a ne zcela správného výrazu kimono. Pro nácvik dílčích činností, ale i procvičování technik džúdó, je vhodné zařazovat do výuky rozmanité úpolové hry.