Břišní a pánevní část

Žaludek – gaster, ventriculus, stomachus

Obrázek č. 20

(gaster, gastris, f. – z řečtiny, ventriculus, ī, m, – z latiny – žaludek, komora, stomachus, ī, m. – z latiny – žaludek)

je vakovitě rozšířený úsek trávicí trubice ve tvaru písmene J. Funguje jako dočasný rezervoár přijaté potravy. Má obsah 1,5–2,0 litry. Je uložen v dutině břišní, pod levou klenbou brániční a směřuje přes střední čáru vpravo kaudálně.

Rozlišujeme na něm:

• česlo, kardii – pars cardiaca

  v místě vyústění jícnu do žaludku,

• tělo – corpus

  které se nahoře proti bránici vyklenuje ve slepý úsek – fundus gastricus, který obvykle obsahuje bublinu spolykaného vzduchu a

• koncový úsek – pylorický oddíl žaludku – pars pylorica.

Prázdný žaludek je předozadně oploštělý a rozeznáváme na něm:

• přední stěnu – paries anterior

• zadní stěnu – paries posterior

Tyto v sebe přecházejí

• levým konvexním ohbím, vyklenutým doleva a dolů velké zakřivení žaludku – curvatura gastrica major a 
• pravým konkávním ohbím, obráceným doprava a nahoru malé zakřivení žaludku – curvatura gastrica minor

Závěsný aparát žaludku tvoří velká předstěra – omentum majus. Je to duplikatura (dvojlist) pobřišnice – peritonea, odstupující z velkého zakřivení, která pokračuje kaudálně před kličky střevní. Její součástí jsou vazy, které jdou od žaludku k příčnému tračníku (žaludkotráčníkový vaz – ligamentum gastrocolicum) a od žaludku ke slezině (žaludkoslezinový vaz – ligamentum gastrolienale).

Od malého zakřivení k játrům odstupuje malá předstěra – omentum minus. Je tvořena 2 částmi:

• kraniálně probíhá od jater k žaludku – žaludkojaterní vaz – lig. hepatogastricum (dělí se na 2 části – zesílenou, hutnou část – portio densa omenti minoris a kaudálněji od jaterní brány – porta hepatis k malému zakřivení žaludku tenká, průsvitná – portio flaccida – obsahuje aa. et vv. gastricae, mízní cévy, uzliny a nervová vlákna – rami hepatici z rr. gastrici anteriores k játrům) a 
• od brány jaterní – porta hepatis k horní části dvanácterníku, tlustší a pevnější vaz – dvanáctníkojaterní vaz – ligamentum hepatoduodenale, který kaudálně končí zaobleným okrajem ohraničujícím zepředu předstěrový otvor – foramen epiploicum (Winslowi) pro vstup do vychlípeniny pobřišnice – bursa omentalis, která se nachází mezi stěnou žaludku a přední stěnou slinivky břišní.

Stavba stěny žaludku

Obrázek č. 21

Sliznice má oranžově červenou barvu, podél velkého a malého zakřivení jsou vytvořené podélné žaludeční řásy – plicae gastricae, které při malém zakřivení jsou hluboké a tvoří cestu pro odtok slin a tekutin i při naplněném žaludku – tzv. slinná rýha – sulcus salivarius (Waldeyerova cesta). Mezi řasami jsou patrná žaludeční políčka – areae gastricae, mezi kterými jsou žaludeční jamky – foveolae gastricae, v nichž jsou vidět ústí žaludečních žláz – glandulae gastricae. V jejich krčku nacházíme hlenotvorné buňky. Žaludeční žlázy jsou tvořeny čtyřmi druhy buněk, z nichž nejdůležitější jsou krycí buňky. Nejhojnější jsou na přechodu krčku a těla žaludečních žlázek. Produkují kyselinu chlorovodíkovou (HCl). Buňky hlavní leží v těle a na dně žlázek. Produkují neaktivní pepsinogen – enzym, který se pomocí kyseliny chlorovodíkové aktivuje na pepsin, který štěpí ve vodě nerozpustné bílkoviny na rozpustné polypeptidy. Vedle kyseliny chlorovodíkové a pepsinu obsahuje žaludeční šťáva žaludeční lipázu, dále gastrin (produkovaný endokrinními buňkami sliznice žaludku, který vyvolává sekreci žaludeční šťávy) a histamin, který řídí sekreci kyseliny chlorovodíkové. Kyselina chlorovodíková vytváří v žaludku kyselé prostředí, podílí se na ničení choroboplodných zárodků, brání rozkladu některých vitaminů (B1, B2, C), přeměňuje minerální látky na soli rozpustné ve vodě, umožňuje přeměnu neúčinného pepsinogenu v účinný pepsin a podílí se na maceraci svaloviny ze stravy.

Tvorba žaludeční šťávy má tří fáze:

1. nervová fáze

   je vyvolaná nepodmíněnými i podmíněnými reflexy

2. žaludeční fáze

   k mohutné tvorbě žaludeční šťávy dochází po přímém styku s potravou, která se po několika hodinách po mechanickém a chemickém zpracování mění v tráveninu (chymus)

3. střevní fáze

   trávenina ve dvanáctníku může ještě stimulovat sekreci žaludečních šťáv, ale tento účinek slábne s postupem tráveniny do dalších úseků tenkého střeva. Sliznice je chráněna proti účinku kyseliny chlorovodíkové a pepsinu 1 mm silnou vrstvičkou zásaditého hlenu, který obsahuje bikarbonát – HCO₃ –, a tím zabraňuje natrávení stěny žaludku vlastní žaludeční šťávou. Při odkrytí sliznice setřením hlenu může dojít k samonatrávení a k vytvoření vředu – ulcus, který postihuje především pylorickou část žaludku a horní část dvanáctníku. Obrázek č. 22
   Podslizniční vazivo je proti sliznici posunlivé a obsahuje krevní a mízní cévy a nervové pleteně.

Svalovina žaludku

je mohutná a uspořádaná do tří vrstev:

• vnitřní šikmá vrstva – fibrae obliquae

  následuje

• kruhová vrstva – stratum circulare

  která v oblasti pyloru tvoří mohutný svěrač – musculus sphincter pylori,

• zevní podélná vrstva – stratum longitudinale

  je nejsilnější podél obou zakřivení.

Při náplni žaludku vykonává svalovina dva druhy pohybů:

• peristolický účin (peristolu)

  tonické smrštění svaloviny, a tím napětí stěn a jejich přimknutí k obsahu žaludku,

• peristaltické pohyby

  kontrakce svaloviny vlnovitě postupující od kardie k pyloru.

Postupně je vstřikována malá část tráveniny – chymus (asi 2 ml) do dvanáctníku, na který peristaltická vlna nepřechází. Antiperistaltika ve směru od pyloru ke kardii vyvolává zvracení (vomitus) jako ochranný reflex, kterým se tělo zbavuje nežádoucího obsahu žaludku.

Zevní vrstva žaludku

Tvoří ji viscerální pobřišnice – peritoneum a její deriváty.

Cévní zásobení žaludku

Obrázek č. 23

Je zajištěno z břišního kmene – truncus coeliacus. Podél malé kurvatury anastomozují levá a pravá žaludeční tepny – a. gastrica sinistra et dextra, podél velké kurvatury levá a pravá žaludkopředstěrová tepny – a. gastroepiploica sinistra et dextra. Silné pleteně subserozní, muskulární a submukozní jsou vytvořeny hlavně podél kurvatur, především v okolí malé kurvatury, proto zde vytvořené žaludeční vředy silně krvácejí. Další četné anastomozy jsou v oblasti kardie s tepnami jícnu – aa. oesophageae a v kaudální části s horní okružní tepnou – a. mesenterica superior.

Žíly žaludku doprovázejí tepny a všechny patří do řečiště vrátnicové žíly – v. portae. V oblasti kardie jsou významné portokavální anastomozy s žílami jícnovými – vv. oesophageae. V tomto místě při stíženém průtoku krve játry, vznikají jícnové varixy. (podrobněji bude vysvětleno u cévního systému – 3. díl učebních textů).

Inervaci žaludku a nervovou regulaci vyměšování trávicích šťav Obrázek č. 24 zajišťuje vegetativní (autonomní) nervstvo, které tvoří parasympatická a sympatická vlákna.

Parasymatická vlákna pocházejí z bludného nervu – nervus vagus (N X.), který přivádí i senzitivní vlákna pro vnímání tlaku, chladu a tepla. Sympatická vlákna přicházejí cestou útrobních nervů – nn. splanchnici a cestou břišní pleteně – plexus coeliacus a přivádějí také senzitivní vlákna pro vedení bolesti. Senzitivní inervace žaludku je velmi bohatá, proto jsou patologické procesy žaludku velmi bolestivé.

Rtg žaludku Obrázek č. 25 je prováděno po náplni kontrastní látkou – kaší síranu barnatého (BaSO₄), který musí být ve vodě nerozpustný. Rozpustné baryum je jedovaté. Nelze ho podávat při podezření na perforaci jícnu či žaludku. Rtg se provádí i jinými kontrastními látkami např. jodovými. Lze provést i CT žaludku a celého zažívacího traktu. Zde se využívá dvojího kontrastu – jednak náplně dutých orgánů kontrastním materiálem a jednak intravenozním podáním kontrastní látky. Při skiaskopii na obrazovce rtg přístroje si všímáme fyziologického nálezu v čase, změn tvaru, polohy a pohybu žaludku.

Obrázky ke kapitole: Žaludek (gaster, ventriculus, stomachus)
Obr. 20 Žaludek (gaster, ventriculus)	Obr. 21 Stavba stěny žaludku	Obr. 22 Žaludeční vřed (ulcus ventriculi)
Obr. 23 Tepny žaludku (aa. gastricae)	Obr. 24 Inervace žaludku a nervová regulace vyměšování	Obr. 25 Rtg žaludku s pozitivní kontrastní náplní

Tenké střevo – intestinum tenue

Tenké střevo se dělí na tři úseky:

• dvanáctník – duodenum

• lačník – jejunum

• kyčelník – ileum

Názvy jsou: dvanáctník – od jeho délky dvanácti palců (palec cca 25 cm), lačník – je od slova lačniti – není u kadaverů naplněno, kyčelník je od polohy této části střeva – v oblasti blízko kyčelní jámy vpravo.

Jeho délka je 3–5 m. Stěna tenkého střeva má stavbu typickou pro trávicí trubici. Skládá se ze čtyř vrstev Obrázek č. 26:

• sliznice tenkého střeva – tunica mucosa

  Tvoří ji jednovrstevný cylindrický epitel s resorbční schopností. Sliznice je zdvižena v příčné, kruhové řasy, vysoké 6–8 mm – plicae circulares, které směrem k ileu ubývají. Dále sliznice vybíhá v množství pohyblivých prstovitých výběžků, zvaných střevní klky – villi intestinales Obrázek č. 27. Jsou vysoké 0,3–1 mm a směrem k ileu se snižují. Tímto uspořádáním sliznice se vstřebávací plocha tenkého střeva odhaduje až na 40–50 m². Ve sliznici jsou absorpční buňky – enterocyty, které vystýlají i četné střevní žlázky (Lieberkühnovy krypty), které produkují slabě zásaditý izotonický sekret, který se mísí s hlenovitým produktem Brunnerových žlázek. Jejich sekret je zásaditý (pH 8–9) a neutralizuje kyselost žaludečního obsahu.
  V horní části se nacházejí buňky, které při styku s tráveninou začnou produkovat hormony (humorální regulace) – sekretin, gastrin a pankreozymin, jež jsou krví zaneseny do slinivky břišní, která začne produkovat pankreatickou šťávu, obsahující enzymy pro trávení všech živin. Střevní šťávy se tvoří denně 1–2 litry. Pohyby tenkého střeva (motilita) umožňuje dokonalé promíchání chymu s trávícími šťávami. Jde o pohyby segmentační, kývavé a celkovou peristaltiku, která posunuje obsah střevem. Pohyby jsou řízeny autonomním nervstvem – sympatikus pohyby zmenšuje, parasympatikus zvětšuje.

• Podslizniční vazivo – tela submucosa

  Je řídké vazivo obsahující krevní a mízní cévy a četné nervové pleteně (plexus submucosus Meissneri – sympatická pleteň), v oblasti duodena do ní zasahují Brunnerovy žlázky.

• Svalovina – tunica muscularis

  má

  • vnitřní cirkulární vrstvu – stratum circulare

  • zevní podélnou vrstvu – stratum longitudinale

  Ve svalovině je mezi vrstvami interlaminární nervová pleteň – plexus myentericus Auerbachi – sympatická pleteň.

• vrstva serozní – tunica serosa

  je jednovrstevný plochý epitel pokrývající povrch střeva. Ke svalovině je připevněna malým množstvím subserozního vaziva, obsahujícího cévy a nervy – subserozní pleteň – plexus subserosus – parasympatická pleteň.

Obrázky ke kapitole: Tenké střevo (intestinum tenue)
Obr. 26 Stavba stěny tenkého střeva	Obr. 27 Střevní klky (villi intestinales)

Dvanáctník – duodenum

Obrázek č. 28

je nejkratší úsek tenkého střeva. Měří 20–30 cm, široký je 4–5 cm. Nejčastěji má tvar podkovy otevřené konkavitou doleva, do které se vkládá hlava slinivky břišní. Dělí se na čtyři části:

• horní úsek – pars superior

• sestupnou část – pars descendens

• horizontální úsek – pars horizontalis

• vzestupnou část – pars ascendens

  která při těle 2. lumbálního obratle (L2) přechází v ohbí do lačníku dvanáctníkoláčníkové ohbí – flexura duodenojejunalis.

Do sestupné části dvanáctníku asi 10cm od pyloru se otvírá společně:

• vývod žlučových cest (ductus choledochus)

• vývod slinivky břišní (ductus pancreaticus major)

  na velkou dvanáctníkovou bradavku – papilla duodeni major (Vateri), která je opatřena svěračem (musculus sphincter Oddi).

Přídavný vývod slinivky břišní (ductus pancreaticus accesorius) vyúšťuje asi 2 cm nad velkou bradavkou na malou dvanáctníkovou bradavku – papilla duodeni minor (Santorini), taktéž opatřena svěračem – m. sphincter Boideni.

Do střeva je přiváděna žluč (bilis) a pankratická šťáva – succus pancreaticus V trávenině obsažené tuky jsou nejdříve žlučovými kyselinami emulgovány – rozptýleny – do mikroskopických kapének a teprve potom na ně může působit pankreatická lipáza, která je rozštěpí na glycerol a mastné kyseliny. Sacharidy jsou štěpeny pankreatickou amylázou a střevními disacharidázami na snadno vstřebatelné jednoduché cukry – monosacharidy (glukóza, fruktóza, galaktóza). Trávení bílkovin započalo již v žaludku a pankratickými enzymy jsou rozštěpeny na aminokyseliny. Jsou to neaktivní trypsinogen a chymotrypsinogen, které jsou střevní enterokinázou přeměněny na účinný trypsin a chymotrypsin. Střevní šťáva vylučována pod vlivem enterokininu obsahuje trávící enzymy:

specifické disacharidasy (sacharasa, maltasa, laktasa), fosfatasa, polynukleotidasy (nukleidasy, fosfodiesterasy), nukleosidasy, lecithinasu. Vedle funkce trávení je druhou významnou funkcí tenkého střeva vstřebávání. Cévní zásobení zajišťuje břišní kmen – truncus coeliacus a horní okružní tepna – arteria mesenterica superior.

V konkavitě dvanáctníku je uložena hlava slinivky břišní – caput pankreatis, na přechodu dvanáctníku do lačníku – flexura duodenojejunalis leží tělo slinivky břišní – corpus pankreatis.

Obrázky ke kapitole: Dvanáctník (duodenum)

Obr. 28 Dvanáctník (duodenum)

Lačník a kyčelník – jejunum a ileum

Další dva úseky tenkého střeva lačník – jejunum a kyčelník – ileum jsou připojeny okružím – mesenterium – k zadní stěně břišní. Jedná se o duplikaturu pobřišnice – peritoneum, která začíná pruhem okruhový kořen – radix mesenterii – v délce asi 15–18 cm zleva shora (od dvanáctníkoláčníkového ohbí   flexura duodenojejunalis, doprava dolů do pravé jámy kyčelní a rozvíjí se do celkové délky tenkého střeva 3–5 m. Stavba tenkého střeva je typická pro stavbu stěny trávící trubice. Skládá se ze čtyř vrstev. Charakteristika lačníku (jejunum) a kyčelníku (ileum) se nejlépe pochopí formou srovnání (viz tabulka).

Cévní zásobení jejuna a ilea pochází z horní okružní tepny – arteria mesenterica superior.

K rtg tenkého střeva se používá stejné kontrastní látky jako u žaludku Obrázek č. 29

Obrázky ke kapitole: Lačník a kyčelník (jejunum a ileum)

Obr. 29 Rtg tenkého střeva s pozitivní kontrastní náplní

Tlusté střevo – intestinum crassum

Obrázek č. 30

je poslední částí trávicí trubice, ve které se zbytek potravy zahušťuje rezorbcí vody a elektrolytů. Tlusté střevo je 1,5 m dlouhé, jeho šířka je 5–8 cm a postupně se průsvit zužuje asi na 4 cm. Jeho první část slepé střevo – coecum Obrázek č. 31 leží v pravé jámě kyčelní, vytváří kapsu, do které z levé strany vyúsťuje kyčelník – ileum kyčelníkovým ústím – ostium ileocoecale, opatřeném chlopní kyčelníkového ústí – valva ileocoecalis (Bauhinova chlopeň), která brání zpětnému toku obsahu střeva z coeca do ilea. Ze spodiny slepého střeva vybíhá červovitý přívěšek  – appendix, který se na povrch břicha promítá do Mc Burneyova bodu, který leží na spojnici pupku a pravého trnu – spina iliaca anterior superior asi 6 cm od spiny. Jeho délka se pohybuje od 0,5 do 10 cm i více. Vůči slepému střevu zaujímá několik typických poloh (6). Při zánětu je poloha pánevní – positio pelvina (40 %) nebezpečná svým blízkým vztahem u ženy s pravým vaječníkem a vejcovodem a pozice za slepým střevem – positio retrocoecalis (15–30 %), kdy může při zánětu svými klinickými projevy imitovat bolesti žlučníku. V oblasti appendixu je velké seskupení lymfatické tkáně, mluvíme o tonsilla abdominalis.

Za slepým střevem následuje

• tračník vzestupný – colon ascendens

  je dlouhý 12–16 cm, srůstá se zadní stěnou dutiny břišní, a tím je uložen sekundárně retroperitoneálně. Přes

• pravé ohbí – flexura coli dextra (hepatica)

  přechází v

• tračník příčný – colon transversum

  Je dlouhý 50–60 cm a je zavěšen na duplikaturu peritonea (peritoneálním závěsu) – mesocolon transversum. Přes

• levé ohbí – flexura coli sinistra (lienalis)

  přechází v 

• tračník sestupný – colon descendens

  Je dlouhý asi 20–30 cm, opět srůstá se zadní stěnou dutiny břišní, takže nemá samostatný závěs. Jeho pokračováním je

• esovitá klička tračníku – colon sigmoideum

  Je dlouhá 30–40 cm. Je nejužší částí (oddíl, partie) tlustého střeva. Má dobře vytvořený závěs – mesocolon sigmoideum. V úrovni obratlů S2, 3 přechází v 

• konečník – rectum

Pro tlusté střevo je oproti tenkému charakteristické Obrázek č. 32: našedlá barva, větší průsvit, podélná svalovina je koncentrovaná do tří pruhů – taenií, které se sbíhají na appendixu (pomoc chirurgům při jeho lokalizaci). Cirkulární svalovina je slabá a vytváří dočasné útvary závislé na peristaltice, které jsou zevně patrny jako výpuky – haustra a na vnitřním povrchu jsou řasy – plicae semilunares coli. Sliznice tlustého střeva není zřasena v klky. Obsahuje četné žlázové buňky produkujucí hlen, který usnadňuje posun houstnoucího střevního obsahu. Tlusté střevo se začíná plnit 4–8 hodin po jídle. Hromadí se v něm nestrávené a nestravitelné zbytky potravy, dochází zde ještě ke vstřebávání vody, solí a vitamínů. Žijí zde bakterie (střevní mikroflora). Jednak hnilobné – Proteus (donatravující tuky), produkující amoniak, sulfan, fenoly (nežádoucí toxické látky), tak i bakterie kvasné – Escherichia coli (donatravující cukry a bílkoviny), produkující metan a oxid uhličitý. Činností střevních bakterií vznikají také vitaminy Bl2 a téměř veškerý potřebný vitamin K. Jejich příznivý účinek je také omezován růstem kvasinek a plísní. Pro podněcování pohybů (motility) střev a dobré vyprazdňování tlustého střeva je důležitá vláknina (celulóza, pektiny, lignin) v potravě. Svojí přítomností brání rozmnožování hnilobných bakterií a naopak podporují činnost bakterií kvasných. Rozkladem žlučových barviv je střevní obsah zbarvován dohněda. Výkaly se hromadí v dolní části sestupného třáčníku – colon descendent a esovité kličce – colon sigmoideum. Cévní zásobení tlustého střeva je až po levé ohbí () zajištěno horní okružní tepnou (a. mesenterica superior), colon descendens, sigmoideum a horní část rekta jsou zásobovány z dolní okružní tepny – a. mesenterica inferior, mezi oběma jsou četné spojky – anastomosy. K rtg tlustého střeva se používá kontrastní látka typická pro náplň trávícího traktu Obrázek č. 33. Viz rtg žaludku Obrázek č. 25

Obrázky ke kapitole: Tlusté střevo (intestinum crassum)
Obr. 30 Tlusté střevo (intestinum crassum)	Obr. 31 Slepé střevo s červovitým přívěskem (coecum et)	Obr. 32 Stavba stěny tlustého střeva	Obr. 33 Rtg tlustého střeva s pozitivní kontrastní náplní

Konečník – rectum

Obrázek č. 34

je poslední úsek tlustého střeva, leží před kostí křížovou (os sacrum), je 12–16 cm dlouhý a asi 4 cm široký. Navenek ústí otvorem – řiť – anus. Rektum má dvě hlavní části: před kostí křížovou (v konkavitě) širší část konečníková baňka – ampula recti, která přechází v užší část řitní kanál – canalis analis. Sliznice v ampulární části tvoří tří poloměsíčíté řasy – plicae transversae recti, Houstonovy řasy. Prostřední tzv. Kolrauschova řasa je vzdálena asi 7 cm od řitního otvoru. Epitel je cylindrický jednovrstevný se vstřebávací schopností.

V řitním kanále – canalis analis jsou slizniční řasy orientovány podélně a epitel je zde vícevrstevný, dlaždicový, nerohovějící.

Svalovina je tvořena:

1. souvislou zevní podélnou a 
2. souvislou vnitřní cirkulární vrstvou. Ta vytváří tři svěrače:
   • dva z hladké svaloviny vnitřní řitní svěrač a třetí řitní svěrač – m. sphincter ani internus a tertius (v místě Kolrauchovy řasy – Nelatonův sval) a 
   • jeden z příčně pruhované svaloviny zevní řitní svěrač – m. sphincter ani externus, je součástí svaloviny dna pánevního.

Na mechanismus uzávěru análního otvoru se podílí vnitřní a zevní svěrač, jednak svalové dno pánevní (nejdůležitějším svalem je stydkokonečníkový sval – m. puborectalis). Při povolení napětí těchto svalů dochází k jejich reflektorickému uvolnění, což vyvolá roztažení rektální ampuly vstupující náplní, a při současném zapnutí břišního lisu dochází k vyprazdňování obsahu střeva – k defekaci. Konečník je za běžných okolnístí prázdný a jeho stěny jsou na sebe ve střední rovině ploše přiloženy. Posun obsahu tlustého střeva – tzv. výkalového sloupce – do konečníku vyvolává nucení k vyprázdnění. Je-li horní část konečníku (ampulla recti) naplněna střevním obsahem, podráždí se mechanoreceptory, tím se reflexně relaxuje vnitřní svěrač, zvýší se tonus zevního svěrače a vzniká pocit nucení na stolici. Je-li nucení vyhověno, zkrátí se rektum, ochabnou mm. puborectales a zevní anální svěrač. Parasympatikem (z plexus hypogastricus inferior) aktivovaná kruhová svalovina sestupného tráčníku, sigmoidea a rekta vytlačuje za podpory břišního lisu stolici ven. Denně se vytvoří cca 60–180 g stolice, v tlustém střevu dojde k zahuštění tráveniny – chymu z 500–1500 ml 100–200 ml/den. Obrázek č. 35

Cévní zásobení rekta je v horní části zajištěno horní konečníkovou tepnou – a. rectalis superior z dolní okružní tepny – a. mesenterica inferior, ke střední části rekta přichází střední konečníková tepna – a.rectalis media z vnitřní kyčelní tepny – a. iliaca interna, v dolní části je cévní zásobení z dolní konečníkové tepny – a. rectalis inferior z vnitřní ohanbové tepny – a. pudenda interna.

Rektální žíly tvoří významné portokavální anastomosy. (podroběnji bude vysvětleno v kapitole cévní systém 3. díl učebních textů).

Dispenze žaludku potravou způsobí kontrakci rekta a často nucení na stolici. Tento děj se nazývá gastrokolický reflex, který je rovněž vyvolán působením gastrinu na tračník a není zprostředkován jen nervově. Proto je defekace pravidelná po jídle u dětí. U dospělích mají významnou úlohu na tento reflex, při určování, kdy nastává defekace, návyk a civilizační faktory.

Obrázky ke kapitole: Konečník (rectum)
Obr. 34 Konečník (rectum)	Obr. 35 Mechanismus defekace