je štěrbina tvaru podkovy ohraničená zevně rty a tvářemi a na vnitřní straně zubními oblouky a dásněmi. Při úplném sevření chrupu ji od vlastní dutiny ústní oddělují jen úzké štěrbiny mezi zuby – tremata a trojúhelníkové políčko za poslední stoličkou – trigonum retromolares (toto se využívá k zavedení žaludeční nebo duodenální sondy k provádění výživy u pacientů po zlomeninách v oblasti čelistí, kde je nutno provést fixaci čelistí k sobě pomocí mezizubní vazby, u zlomenin spodiny lebeční – zde není zavádění sondy nosem povoleno).
Jejich podkladem je kruhový sval ústní – musculus orbicularis oris, do kterého se upíná velké množství svalů, které se podílí na tvaru štěrbiny ústní – rima oris.
Stavba rtu má tří části. Zevně je kůže u mužů porostlá vousy (barba), jedná se o terciární pohlavní znak, u žen je porostlá jemnými chloupky. Obsahuje hojné potní a mazové žlázy. Následuje široká přechodná zóna – červeň rtů, bohatě prokrvená a inervovaná. Její změny mohou představovat projevy určité choroby (rty suché, nafialovělé, bledé, popraskané apod.). Na vnitřní straně jsou rty pokryty sliznicí – mnohovrstevným dlaždicovitým epitelem nerohovějícím – která vytváří sagitálně postavené řasy mezi rty a dásněmi – frenulum labii superioris et inferioris. Na vnitřní ploše rtů jsou v podslizničním vazivu uložené slinné žlázy.
Tvoří laterální ohraničení předsíně ústní – vestibulum oris. Jejich podkladem je mimický sval tvářový – m. buccinator, inervovaný z obličejového nervu – nervus facialis (N VII.). Zevně jsou tváře kryty kůží, která je u mužů opět porostlá jako terciárním pohlavním znakem, vousy (barba), u žen jemnými chloupky. Obsahuje četné potní a mazové žlázy. Na vnitřní straně je sliznice, která obsahuje množství slinných žláz – glandulae buccales. Z vnější strany naléhá na musculus buccinator tukové tvářové těleso – corpus adiposum buccae, dobře vyvinuté u dětí – Buchatovo těleso. Proti horní druhé stoličce ústí vývod velké slinné příušní žlázy – glandula parotis, žláza je párová.
Její ohraničení tvoří nahoře oproti dutině nosní:
Podkladem tvrdého patra jsou:
Podkladem měkkého patra jsou svaly, které se podílí na zadním ohraničení, zúžení do hltanu – isthmus faucium – úžina hltanová neboli branka hltanová Obrázek č. 4. Svaly vychází z pohyblivé vazivové přepážky – aponeurosis palatina a jsou to:
Tyto dva jsou podkladem stejnojmenných slizničních řas – arcus palatoglossus a arcus palatopharyngeus, mezi kterými je uložena mandle patrová – tonsila palatina, která je složena z lymfatických folikulů. Jamky (krypty) na povrchu mandle jsou vyplněny buňkami, lymfocyty, leukocyty a bakteriemi. V případě, že mandle zduří, zúží se vchod do hltanu, což ztěžuje polykání. Je součástí Waldeyerova mízního okruhu. K němu též patří:
Celý okruh tvoří obranný systém organismu jako bariéru před vniknutím infekce do vnitřního prostředí. Spodinu dutiny ústní tvoří svalové dno – diaphragma oris (musculus mylohyoideus a musculus geniohyoideus). Co leží nad touto ústní spodinou je součástí dutiny ústní. Jsou to jazyk – lingua a žláza podjazyková – glandula sublingualis. Co leží pod touto spodinou není součástí dutiny ústní. Je to žláza podčelistní – glandula submandibularis, která svým vývodem m. mylohyoideus obchází. Přední ohraničení tvoří horní a dolní oblouk zubů.
Obrázky ke kapitole: Vlastní dutiny ústní (cavitas oris propria) | |||
Slouží k ukusování, trhání potravy, k jejímu mechanickému zpracování a k řeči. Tvoří horní a dolní zubní oblouk – arcus dentalis superior, uložený v dásňových výběžcích horní čelisti (processus alveolaris maxillae), a arcus dentalis inferior, v dásňových výběžcích dolní čelisti (processus alveolaris mandibulae). Jsou pokryty dásní – gingivou. Je to sliznice bez elastických vláken, pevně srůstá s periostem alveolárních výběžků (nazývá se někdy mukoperiost), obsahuje slinné žlázy – glandulae gingivales, a přechází až na krčky zubů. Jde o dentogingivální uzávěr.
Základní stavební hmotou zubu je zubovina – dentin (obsahuje 80 % anorganických látek).
Každý zub se skládá z: Obrázek č. 5
Vazivový aparát – periodontinum tvoří typ spojení s kostí – gomphosis.
Upevnění zubů v lůžku tvoří pět systémů kolagenních vláken – dentoalveolární spojení Obrázek č. 6:
Uvnitř zubu je dutina vyplněna zubní dření – pulpa dentis, která je bohatě prokrvená a inervovaná z trojklanného nervu – nervus trigeminus – V. hlavový nerv, který je odpovědný za vnímání bolesti, tepla, chladu, dotyku zubů a který se podílí i na inervaci žvýkacích svalů a některých nadjazylkových. viz Základy anatomie pohybového ústrojí – Svaly krční.
Pro pojmenování směrů a ploch na zubech se užívá specifické názvosloví:
U člověka rozlišujeme dva typy chrupu. Po narození se prořezávají tzv zubní erupce, zuby mléčné – dentes decidui (mezi pátým měsícem a druhým rokem). Obsahují 20 zubů Obrázek č. 8. V každém kvadrantu jsou 2 řezáky (značíme je malým písmem i1, i2), l špičák (značíme malým písmem c) a 2 stoličky (značíme je malým písmem m1, m2). Chybí zuby třenové, na jejich místě jsou dvě mléčné stoličky. Mezi 5.–6. rokem života se postupně vyměňují mléčné zuby za zuby definitivní, stálé – dentes permanenetes. Trvalý chrup má 32 zubů a tvoří ho v každém kvadrantu 2 řezáky (I1, I2), l špičák (C), 2 zuby třeňové (P1, P2) a 3 stoličky (M1, M2, M3). Třetí stoličky se nazývají zuby moudrosti (dentes sapientiae nebo dnes serotinus) se prořezávají mezi 17.–30. rokem života a mnohdy nedojde k jejich plnému prořezání.
Definitivní zuby se označují velkými písmeny nebo jen čisly (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8) se značkou pro typ kvadrantu (pravý dolní┌ a horní└, levý dolní┐ a horní┘).
Prořezávání zubů – zubní erupce – probíhá podle biologického kalendáře.
Prořezávání dočasných zubů – časová posloupnost | |
Typ zubu | Stáří dítěte |
1. řezák | 6–8 měsíců |
2. řezák | 8–10 měsíců |
1. stolička | 12–16 měsíců |
špičák | 16–20 měsíců |
2. stolička | 20–30 měsíců |
Vcelku jsou o 2–4 mm menší a gracilnější než stejnojmenné zuby chrupu stálého. Také jejich variabilita je menší. Korunky jsou porcelánově bílé, v povrchové vrstvě průsvitné, poměrně široké, ale nízké s velkou dutinou dřeňovou. Sklovina je při krčku zdvižena ve val, a proto je krček velmi zřetelný. Kořeny jsou štíhlé, relativně krátké, ve stejném počtu jako u zubů stálých. U předních zubů jsou kořeny okrouhlé, u stoliček značně oploštělé. U stoliček značně divergují, objímají tak základ zubů stálých. S výjimkou první stoličky (uložené na místě prvního stálého třenového zubu), jsou v základních rysech podobné zubům trvalým.
5. Prořezávání definitivních zubů – časová posloupnost | |
Typ zubu | Stáří člověka |
1. stolička | 6–7 let |
1. řezák | 6–8 let |
2. řezák | 7–9 let |
1. třenový zub | 9–10 let |
špičák | 9–12 let |
2. třenový zuby | 10–12 let |
2. stolička | 11–13 let |
3. stolička („zub moudrosti“) | 17–21 let (velmi variabilní) |
Zuby jsou zasazeny do alveolárního výběžku horní čelisti do oblouku, který je podobný oválu, zuby v dolní čelisti jsou v alveolárním výběžku v oblouku podobném parabole. To znamená, ze odpovídající zuby horní a dolní čelisti na sebe nenaléhají celými okluzními plochami, ale jejich korunky jsou vzájemně posunuty. Oba zubní oblouky tvoří funkční celek. Možnosti vzájemného postavení zubů obou čelistí – druhy skusu Obrázek č. 9:
Obrázky ke kapitole: Zuby (dentes) | |||
Je svalový orgán ležící v dutině ústní. Je orgánem chuti, řeči a pomáhá při mechanickém a chemickém zpracování potravy, formování sousta a jeho posunu do hltanu. Na jazyku rozeznáváme:
V oblasti kořene jazyka je nakupení lymfatické tkáně – tonsilla lingualis. Horní a dolní plocha v sebe přecházejí bočními okraji jazyka – margo linguae. Povrch jazyka je pokryt mnohovrstevným rohovějícím dlaždicovitým epitelem a obsahuje četné papily. Podle tvaru rozlišujeme papily nitkovité – papillae filiformes – jsou štíhlé, nejpočetnější a dodávají jazyku sametový vzhled, papily houbovité – papillae fungiformes – kyjovitého tvaru, jsou patrné jako červené tečky, papily listovité – papillae foliatae, na hraně jazyka a papily hrazené – papillae vallatae – jsou velké papily v počtu 7–12 uložené před sulcus terminalis, který tvoří hranici mezi kořenem a tělem jazyka. Papily obsahují chuťové pohárky – caliculi gustatorii, od kterých jsou nervovými vlákny vedeny chuťové vjemy do chuťového centra v CNS. V jazyku jsou uložené četné slinné žlázy. Obrázek č. 12
Motorická inervace jazyka je zajištěna z nervus hypoglossus (N XII.) a některé extraglosální svaly z nervus glossopharyngeus (N IX.).
Pozn.: Ženy, které pomlouvaly, se ve středověku odsuzovaly k trestu za pomluvu. Odsouzeným se nasadila speciální maska s konusovou trubicí v oblasti úst a nosu, na jejímž vnějším konci byla upravená plocha, který sloužila k zapálení ohně. Vdechování horkého kouře a vzduchu došlo ke spálení sliznice úst a povrchu jazyka.
Na jazyku se vyskytují i barevné a tvarové změny. Na jazyku s normálním povrchem se mohou vytvořit tvary jako ostrůvky a jezírka, tedy jakoby mapa – mluvíme o lingua geographica. Jindy má silně rozeklaný povrch jako šourek – lingua scrotalis, nebo je zvrásněný do řas – lingua plicata (tento souvisí někdy s vrozeným dědičným onemocněním). Změna barvy je rovněž častá – zbarvení do bordeaux barvy se vyskytuje o onemocnění jater – jaterní cirhozy. Povleklý jazyk souvisí s poruchou trávení a žaludku. Připojuje se k němu ještě pach z úst – foetor ex ore. Modrofialový je u onemocnění srdce, onemocnění s nadměrným počtem červených krvinek – polycytemia vera, tzv. lingua nigra (nigrities linguae) – černý jazyk nemá velký diagnostický význam. Malinový jazyk se vyskytuje u onemocnění spálou (infekční chorobou), hladký rudě červený jazyk se vyskytuje o onemocnění z nedostatku vitaminu B5 (PP faktor – onemocnění zvané pelagra – ve velké části světa je toto onemocnění důležitou karenční chorobou, zejména tam, kde výživa obyvatelstva spočívá v kukuřici), B12 nebo nedostatku železa (tzv. perniciozní anemie). Jazyk může vykazovat i změny ve velikosti – zvětšení a prosáknutí – tzv. makroglosie (např. u myxedému – snížené funkce štítnice), nebo zmenšení atrofie jazyka (u nedostatku železa, B5, B12, nádorových onemocnění apod.).
Někdy zvláštním příznakem je bolest jazyka – a to pálení na povrchu – velmi často jde o psychiatrické onemocnění – karcinofobii (utkvělý strach před nádorem).
Obrázky ke kapitole: Jazyk (lingua) | |||
Jejich úkolem je zvlhčování ústní sliznice, jak předsíně tak i vlastní dutiny ústní, slepování soust a započetí procesu trávení.
Podle velikosti se slinné žlázy dělí na:
Malé slinné žlázy produkují sliny nepřetržitě a jsou ve sliznici předsíně i vlastní dutiny ústní, velké jsou uloženy dále od sliznice v okolních prostorech dutiny ústní a ústí samostatnými vývody buď do předsíně – žláza příušní – glandula parotis, nebo na spodní plochu jazyka na slinných bradavkách – žláza podjazyková – glandula sublingualis a žláza podčelistní – glandula submandibularis. Velké slinné žlázy produkují sekret jen na různé reflektogenní podněty. Podle povahy sekretu se slinné žlázy dělí na serozní – produkující řídký sekret, (obsahuje 90 % vody, 0,7 % organických a 0,3% anorganických látek). Obsahuje slinnou amylázu (ptyalin) štěpící ve vodě nerozpustné polysacharidy až na rozpustnou, sladkou maltózu, dráždící chuťové buňky (při delším žvýkání kůrky chleba se tato stává sladkou). Lysozym obsažený ve slinách ničí bakterie a choroboplodné zárodky. Žlázy mucinozní – produkují hlenovitý sekret, který usnadňuje polykání a průchod sousta hltanem a jícnem do žaludku a tvaruje sousto. Dalším typem jsou žlázy smíšené – seromucinozní.
Název žlázy | Typ sekrece | Inervace | |||
latinský | český | sympatická | parasympatická | ||
malé slinné žlázy | glandulae bucales | tvářové | smíšená-seromucinozní | ||
glandulae labiales | retní | smíšená-seromucinozní | |||
glandulae molares | stoličkové | smíšená-seromucinozní | |||
glandulae palatinae | patrové | mucinozní | |||
glandulae linguales anteriores – Nuhni, Balandini | jazykové přední | smíšené-seromucinozní | |||
glandulae linguales posteriores Weberi | jazykové zadní | mucinozní | |||
glandulae linguales dorsales Ebneri | jazykové hřbetní | serozní | |||
velké slinné žlázy | glandula karotis | příušní žláza | serozní | podél cév | rr. parotidei: n. glossopharyngeus – n. tympanicus – n. petrosus minor – ganglion oticum – n. auriculotemporalis – rr. parotidei |
glandula sublingualis | podjazyková žláza | mucinozní | podél cév | rr. glandulares: n. intermedius – chorda tympani – n. lingualis – ganglion submandibulare – rr. glandulares | |
glandula submandibularis | podčelistní žláza | smíšené – seromucinozní | podél cév | rr. glandulares: n. intermedius – chorda tympani – n. lingualis – ganglion submandibulare – rr. glandulares |
Slina – saliva se tvoří denně v množství 1,0–1,5 l. Drážděním parasympatických vláken se zvyšuje sekrece serozních žláz. K podnětům dochází vlivem chuťových, zrakových nebo čichových vjemů. Dráždění sympatiku má opačný účinek.
Po rozmělnění potravy (frekvence žvýkacích pohybů je 60–90 za minutu a děje se pomocí zubů a čtyř párů žvýkacích svalů) a jejímu smíchání se slinami dojde k polknutí – deglutitis, čímž se sousto a tekutiny přes hltan a jícen dostávají do žaludku. Jde o složitý reflexní děj, na kterém se podílí jazyk – formuje sousta, dochází ke zvednutí měkkého patra, tím se uzavírá nosní část hltanu (pars nasalis, nasopharynx), otvírá se úžina – isthmus faucium do ústní části hltanu (oropharynx) a vstup do hrtanu je uzavřen záklopkou hrtanovou (glotis), po které potrava vklouzne do jícnu. Jestliže při jídle mluvíme, záklopka hrtanová se zvedne, sousto se dostává do dýchacích cest a následných prudkým kašlem se ho snažíme odstranit – zakuckání (tussire et suffocari, suffocando tussire, zakuckal jsem se – mihi haeret in faucibus, aspiratio – vdechnutí). Počáteční fáze trvá l sekundu, během dalších 7–12 sekund se pohyby jícnu přesune sousto přes zúžené místo – kardii do žaludku. Tekutina se do žaludku dostává dříve – během 1–2 sekund. S přijímanou potravou se spolyká i určitý objem vzduchu, jehož část může postupovat dále trávícím ústrojím nebo být vyříhnuta (ructatio).
V dutině ústní se již některé látky vstřebávají – nikotin, soli těžkých kovů, alkohol a některé léky (pathenol, nitroglycerin atd.)
Obrázky ke kapitole: Slinné žlázy (glandulae salivariae) | |||
je svalová trubice, dlouhá asi 12 cm. Kraniálně vybíhá v klenbu – fornix pharyngis a srůstá s periostem lebeční baze, kaudálně hltan sahá do výše šestého krčního obratle (C6) a přechází do jícnu. Je společnou částí dýchací a trávící soustavy. Zepředu se do hltanu otvírá dutina nosní, ústní a hrtanová a touto komunikací se dělí na 3 části:
Nosní dutina do nosohltanu ústí dvěma průchody – choanae, mezi kterými je přepážka tvořená kostí radličnou – vomer. Ve stropu je nakupení mízní tkáně – nosní (hltanová) mandle – tonsilla pharyngis. Její zbytnění zhoršuje dýchání nosem, vzhledem k tomu, že uzavírá komunikaci mezi nosem a nosohltanem.
Laterálně ústí do nosohltanu trubice – tuba auditiva (Eustachova trubice), která spojuje dutinu nasopharyngu s dutinou středouší. Má význam pro vyrovnávání tlaku ve středouší, a tím pro funkci bubínku.
Na otvírání ústí Eustachovy trubice mají vliv svaly hltanu a měkkého patra – sval trubicohltanový – m. salpingopharyngeus (tvoří slizniční řasa trubicohltanová – plica salpingopharyngea) a zdvihač měkkého patra – m. levator veli palatini (tvoří na stěně pharyngu šikmo vpřed vyvýšeninu zdvíhačový val – torus levatorius).
Komunikaci mezi středouším lze zlepšit pomocí několika manévrů – jednak předsouváním dolní čelisti vpřed, a nebo opakovaným polykáním, nebo při výdechu provedením tlaku do trubic stažením svalů pharyngu a dna svalového dutiny ústní: Mechanicky lze profouknout trubici pomocí speciálního balónku, tzv. policerizačního. Výkon se nazývá policerace. Při tom se provádí fonace (kuku-kuku). U malých dětí je Eustachova trubice výrazněji vyvinuta a komunikace se středouším je zde významnější než u dospělých (průměr trubice je 3x větší než u dospělých, délka je téměř stejná u dětí 3,0–3,3cm, u dospělých 3,8cm) a právě touto cestou může docházet k opakovaným zánětům středouší přestupem infekce z nosohltanu.
U jejího vyústění je opět nakupení mízní tkáně madle trubicová – tonsila tubaria. Všechny mandle jsou součástí již zmíněného Waldeyerova mízního okruhu.
Od dutiny ústní ji dělí hrdelní úžina – isthmus faucium. I v této části je v podslizničním vazivu větší nakupení mízní tkáně – mandle patrová – tonsila palatina.
Dosahuje až k šestému krčnímu obratli (C6) a od ústí do hrtanu ji odděluje příklopka hrtanová – epiglottis, která se při polykání sklápí, a brání tím vniknutí polykaného sousta do hrtanu.
Stavba stěny hltanu odpovídá obecně stavbě stěny trávicí trubice.
V horní části nosohltanu je epitel víceřadý řasinkový, zbývající část je kryta epitelem mnohovrstevným dlaždicovým.
Svalovinu tvoří tři svěrači nálevkovitě do sebe zapadající Obrázek č. 17:
Na inervaci svalstva se podílí nerv jazykohltanový – nervus glossopharyngeus (N IX.) a nerv bludný – nervus vagus (N.X.). Tato inervace přechází i na svaly měkkého patra (plexus pharyngeus).
Povrch hltanu pokrývá jemná vazivová blána – tunica adventitia, která pevně srůstá se svalovinou.
Hltan se podílí na polykacím aktu Obrázek č. 19 a má význam i na fonaci a dýchání.
Obrázky ke kapitole: Hltan (pharynx) | |||
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041