Žlázy ve vztahu k trávicí soustavě

Slinivka břišní – pankreas

Obrázek č. 36

je žláza jednak se zevní sekrecí – exokrinní žláza, jednak s vnitřní sekrecí – endokrinní žláza. Je podlouhlá 14–16 cm, šedorůžové barvy, její hmotnost je 60–90 g. Leží téměř horizontálně. Její hlava – caput pancreatis je uložena v konkávním ohbí duodena, plynule přechází v úzké tělo – corpus pancreatis, které kříží aortu a leží na flexura duodenojejunalis, poslední částí je ocas slinivky – cauda pancreatis, který dosahuje až ke slezině.

Pankreas jako žláza se zevní sekrecí produkuje sekret – pankreatickou šťávu – succus pancreaticus s trávicími enzymy. Šťáva je tvořena v tuboalveolárních serozních žlázách v acinech lalůčků slinivky Obrázek č. 37. Dále je odváděna vsunutými vývody (interlobulárními) a mezilalůčkovými vývody (interlobárními) a tyto ústí do hlavních vývodů slinivky – ductus pancreaticus a ductus pancreaticus accesorius. Oba ústí do sestupné části dvanáctníku. Asi v 77 % vyúsťuje ductus pancreaticus spolu s ductus choledochus. Pankreatické šťávy se produkuje asi 2 litry denně.

Enzymy v ní obsažené štěpí cukry, tuky a bílkoviny (trypsin, chymotrypsin, karboxypeptidasa, amylasa, lipasa, ribonukleasa, deoxyribonukleasa, cholesterolesterasa). Pankreas jako žláza s vnitřní sekrecí produkuje přímo do krve hormony insulín, glukagon, somatostatin a gastrin. Hormony se tvoří v Langerhansových slinivkových ostrůvcích – insulae pancreaticae, kterých je asi jeden milion, velikosti 0,1–0,5 mm. Jsou roztroušeny v exokrinní tkáni, nejvíce jich je v ocase. Sekrece pankreatické šťávy je řízena reflexně bludným nervem – nervus vagus (N X.) a látkově sekretinem a panzynorminem.

Cévní zásobení je zajištěno jednak z břišního kmene – truncus coeliacus, jednak z horní okružní tepny – a. mesenterica superior.

Nervy pankreatu obsahují vlákna sympatická a parasympatická (stimulující sekreci pankreatické šťávy), dále vlákna senzitivní z pleteně břišního kmene – plexus coeliacus.

Obrázky ke kapitole: Slinivka břišní (pankreas)
Obr. 36 Slinivka břišní (pancreas)	Obr. 37 Lalůčky zevní sekretorické části slinivky (exokrinní aciny)

Játra – hepar

Játra jsou měkký, pružný a křehký orgán hnědočervené barvy. Jsou největší a nejtěžší žlázou těla. Hmotnost jater se pohybuje mezi 1200 g až 1400 g u žen a mezi 1400 g až 1800 g u mužů. Délka jater (měřeno zprava doleva) je přibližně 25 cm, šířka (zepředu dozadu) je asi 15 cm a tlouštka (shora dolů) dosahuje 10 cm.

Horní brániční plocha jater – fascies diaphragmatica – je silně vyklenutá a tvarem přizpůsobená brániční klenbě. Brániční plochu můžeme rozdělit na dva úseky: Obrázek č. 38

1. přední volný úsek – pars libera

   je krytý peritoneem,

2. plocha – area nuda – (pars affixa)

   srůstá s bránicí a pobřišnice zde chybí.

Od přední plochy jater, kryté pobřišnicí, odstupuje k bránici a k přední stěně břišní dutiny několik peritoneálních řas, která játra fixují, jednak umožňují bližší orientaci na jejich tvarově poměrně chudém povrchu.

Vazy jaterní – ligamenta hepatis

K přední stěně břicha a dolním okraji jater jde srpovitý jaterní vaz – ligamentum falciforme hepatis. V jeho spodním okraji je oblý vaz žilní – původně ligamentum venosum s pupeční žilou – vena umbilicalis, která se po porodu uzavírá a mění se na vazivový pruh, jdoucí na orgánovou (viscerální) plochu jater jaterní oblý vaz – ligamentum teres hepatis, probíhající od pupku na spodní plochu jater. Vytváří na dolním okraji jater rýhu oblého vazu – incisura ligamentum teretis. Od tohoto zářezu dorsálně pokračující štěrbina oblého vazu a štěrbina žilního vazu – fissura lig teretis et lig venosi rozděluje viscerální plochu jater na lalok jaterní pravý a levý – lobus hepatis dexter et sinister. (Srpovitý jaterní vaz – ligamentum falciforme se dozadu a do stran rozestupuje jako vaz věncový pravý a levý – ligamentum coronarium dextrum et sinistrum).

Obě řasy fixují játra k bránici (levostranná řasa jde až k okraji levého laloku, kde přechází ve vazivový přívěšek – appendix fibrosa, kterým levý jaterní lalok končí).

Dolní, orgánová plocha jater – facies visceralis Obrázek č. 39, obrácená do břišní dutiny, je velmi bohatě členěna. Celou plochu výrazně dělí rovnoběžné rýhy – fissura sagittalis dextra et sinistra a jedna příčně orientovaná brázda – brána jater  – porta hepatis. (Uspořádání zářezů na viscerální ploše jater si lze představit jako velké písmeno H).

Jaterní brána – porta hepatis je místem, kde do jater vstupuje vrátnicová žíla – vena portae, jaterní tepna – arteria hepatica propria, a jaterní nervová pleteň – plexus hepaticus. Z jater zde vystupuje pravý a levý jaterní vývod – ductus hepaticus dexter et sinister. Dále se zde nachází přední, protáhle čtyřhranný čtvercový lalok – lobus quadratus, a zadní, menší, ale více vystupující lalok duté žíly – ocasatý lalok – lobus caudatus. Členění jater podle zevního tvaru na lobus dexter et sinister a lobus quadratus neodpovídá jejich vnitřnímu členění. Na základě větvení arteria hepatica propria, vena portae a žlučovodů ductuli biliferi se játra dělí na čtyři základní segmenty.

• Pravý jaterní lalok má dva segmenty:

  • Přední  – segmentum anterius (leží na hranici s levým lalokem)
  • Zadní  – segmentum posterius (uložený od středu pravého laloku doprava)

• Levý jaterní lalok má také dva základní segmenty:

  • Vnitřní – segmentum mediale (vnitrní část levého laloku)
  • Zevní  – segmentum laterale (úsek nalevo od lig teres hepatis)

Polohu jater určuje především poloha brániční klenby. Na horní plochu naléhá před bránici pohrudnice a plíce, v místě bráničního vazivového centra – centrum tendineum, naléhá přes bránici i osrdečník – perikard, a vytváří zde vtlačení srdeční otisk – impressio cardiaca.

Polohu jater lze proto určit pouze dle polohy těchto orgánů a kolísá v závislosti na dýchacích exkurzích bránice. Pravá část jater vyplňuje celou pravou brániční klenbu, levá část přesahuje do levé brániční klenby, kde sahá až k levé medioklavikulární čáře – čáře jdoucí středem levého kličku. Dolní, hmatný okraj jater (margo inferior) sleduje pravý okraj žeberního oblouku až do pravé medioklavikulární čáry.

Játra jsou poměrně měkkým orgánem, který svou dolní plochou naléhá na řadu nitrobřišních orgánů. Na fixovaných játrech zůstávají po tomto kontaktu různě nápadní stopy – imprese. Játra jsou poměrně těžký, objemný orgán, který je v břišní dutině upevněn několikerým způsobem. Významný je především srůst jater s dolní plochou bránice (pars affixa), jejich závěs na v. cava inferior, podpora tuhých dolních vazů – lig teres hepatis a jejich uložením na kličkách střevních. Fixační význam různých peritoneálních řas je minimální. Také tonus břišního svalstva (břišní lis) má vzhledem k hmotnosti jater pomocný význam. Dost podstatná je role atmosferického tlaku, který při zavřené dutině břišní vtlačuje játra do brániční klenby.

Stavba jater

Obrázek č. 40

Povrch větší části jater pokrývá pobřišnice – peritoneum viscerale (serosa). Pod peritoneem jsou játra obalena vazivovým pouzdrem – capsula fibrosa perivascularis Glissoni, které je v místech, kde chybí pobřišnice, zesíleno. Od pouzdra proniká do jaterní hmoty vazivo, které uvnitř jater vyplňuje především prostory kolem cév a žlučovodů. Mikroskopická stavba jater je v podstatě podřízena úpravě krevního řečiště, což souvisí s již zmíněnou skutečností, že tvorba žluči jaterní buňkou je vlastně jen malou, exkretorickou složkou jaterních funkcí.

V játrech převládají inkretorické funkce, spojení s předáváním látek přímo do krevního oběhu, proto je i jejich stavba podřízena úpravě cirkulace. Mikroskopicky je základní stavební jednotkou jater jaterní buňka – hepatocyt. Jaterní buňky se řadí a z 1–2 buněčných řad vznikají ploché, vzájemně anastomozující jaterní trámce. Mezi trámci probíhají cévy, především žilní sinusoidy a uvnitř trámců se mezi buňkami formují tzv. „žlučové kapiláry“ – kanálky. Žlučové kapiláry nemají vlastní výstelku a stěny tvoří přímo jaterní buňky. Nejde tedy o kapiláry v pravém slova smyslu, ale o intercelulární prostor. Jaterní trámce se paprsčitě sbíhají k tzv. centrální žíle – vena centralis a tvoří tak jaterní lalůček centrální žíly.

Základní morfologickou jednotkou jater je lalůček centrální žíly – lobus venae centralis. Lalůček je asi l mm široký a 2 mm dlouhý útvar. Jednotlivé jaterní lalůčky jsou u člověka odděleny minimálním množstvím vmezeřeného vaziva. Více vaziva je pouze v místech kontaktu tří sousedících lalůčků – tzv. portobiliárních prostorech. V těchto okrscích, kde se spolu hranolovitě lalůčky stýkají, probíhá tzv. trias hepatica (interlobulární – mezilalůčková tepna, interlobulární žíla, interlobulární žlučovod). V centru lalůčků leží tzv. vena centralis. K centrální žíle se paprsčitě sbíhají jaterní sinusoidy – tenkostěnné široké žilní kapiláry, které v lalůčku probíhají mezi trámci, to znamená, že jeden pól jaterních buněk, které tvoří trámce, je přivrácen na stranu kapiláry a tvoří tzv. krevní pól jaterní buňky. Uvnitř trámců jsou štěrbiny, jejich stěny vytvářejí pouze povrchy jaterních buněk, které tak tvoří tzv. žlučový pól jaterní buňky.

Žluč tvořená jaterními buňkami tedy odtéká do žlučového kanálku – canaliculus bilifer, který v lalůčku pokračuje jako intralobulární žlučovod. Na intralobulární žlučovod navazují na periferii lalůčků Heringovy kanálky – ductuli biliferi, které mají již vlastní stěnu a odvádějí žluč do interlobulárních žlučovodů – ductuli biliferi interlobulares. Postupným spojováním těchto žlučovodů vznikají stále větší trubice se silnější stěnou, které v porta hepatis opouštějí játra jako pravý a levý jaterní vývod – ductus hepaticus dexter et sinister.

Jaterní cirkulace

Jaterní oběh je dvojí: nutriční a funkční.

Nutriční jaterní oběh je zabezpečován krví bohatou na kyslík, kterou do jater přivádí arteria hepatica propria.

Jaterní tepna je vzhledem k velikosti jater slabá (její průměr je jen asi 4–5 mm). Kyslík z krve jaterní tepny je určen prakticky pouze pro vazivo jater a pro stěny větších žil. Jaterní buňky jsou syceny převážně z krve vena portae. Krev ve vena portae má totiž poměrně vysoký obsah kyslíku, protože stěny trávících orgánů (převážně žaludek a střevo), z nichž vrátnice krev do jater přivádí, jsou tenké a spotřebovávají poměrně málo kyslíku.

Jaterní tepna se po vstupu do jater postupně větví až na arterie mezilalůčkové – arteriae interlobulares, probíhající v portobiliárních prostorech. Z portobiliárních prostorů vysílají mezilalůčkové tepny větve ke třem lalůčkům, které daný prostor ohraničují. Tyto větve vysílají do lalůčků arterioly, probíhající mezi jaterními trámci. Arterioly ústí do začátků sinusoid – širokých žilních kapilár, které se sbíhají do centrální žíly lalůčků. Tepenná krev arteria hepatica propria teče tedy na úrovni sinusoid přímo do žilní krve, a proto buňky centrálních partií lalůčků dostávají krev méně sycenou kyslíkem (smíšenou) než periferie lalůčků.

Funkční jaterní oběh je oběhem vrátnicové žíly – vena portae. Obrázek č. 41

Vena portae vzniká za caput pancreatis a v pravém okraji malé předstěry – omentum minus. V malém omentu také přichází k játrům. Do jater vstupuje véna branou jaterní – porta hepatis. Vrátnicová žíla je poměrně široká – asi 15–20 mm a sbírá krev ze všech nepárových orgánů břišní dutiny (žaludek, tenké střevo, tlusté střevo, slinivka břišní, slezina). V krvi vena portae jsou všechny látky vstřebané ze stěny orgánů trávící trubice a krevní barvivo uvolněné z červených krvinek rozpadajících se ve slezině. Vena portae se po vstupu do jater dělí na: mezilalokové žíly – venae interlobares, které se větví na mezilalůčkové žíly – venae interlobulares probíhají v portobiliárních prostorech a vysílají na obvod lalůčku žíly obvodové – venae circumlobulares, tzv. distribuční cévy. Z mezilalůčkových žil postupně odstupují sinusoidy, probíhající mezi trámci jaterních lalůčků. Endotel sinusoidy obsahuje i rozvětvené hvězdicovité buňky Kupfferovy, které mají fagocytární schopnost a patří tak k retikuloendoteliárnímu systému a systému imunitnímu. Sinusoidy jaterních lalůčků se sbíhají ve středu lalůčku, kde ústí do středové žíly – vena centralis, která je již odtokových úsekem lalůčkové cirkulace. Centrální žíly několika sousedních lalůčků se spojují a vytvářejí žíly podlalůčkové – venae sublobulares. Sublobulární žíly se obvykle spojují ve tři až čtyři jaterní žíly – venae hepaticae, které vystupují z jater a ústí do dolní duté žíly  – vena cava inferior. Z pravého jaterního laloku jdou většinou dvě žíly, z levého jedna. Jsou to jediné nepárové orgánové – viscerální přítoky dolní duté žíly – v. cava inferior.

Zatím co jaterní lalůček – lobulus venae centralis je jednotka morfologická, můžeme za funkční jednotku jaterní tkáně považovat lalůček portální – lobulus venae interlobulares, což je část jaterního parenchymu zásobená jednou interlobulární vénou a arterií. Žluč z této oblasti odvádí jeden interlobulární žlučovod. Na průřezu má portální lalůček tvar trojúhelníku, v jehož středu je interlobulární véna a v jehož vrcholech jsou tři vv.centrales okolních přilehlých lalůčků jaterních. Nejmenší funkční jednotkou jaterního parenchymu je tzv. primární acinus jaterní. Je to útvar zásobený jednou cirkumlobulární vénou a arterií a má tvar dvou troúhelníků, jejichž základny jsou k sobě příloženy v průběhu cirkumlobulární vény, a jejichž vrcholy (této základně protilehlé) jsou při vv. centrales obou k příslušné cirkulobulární žíle přilehlých jaterních lalůčků (viz schéma stavby jater). Obrázek č. 42

Mízní cévy jater jsou velmi četné a doprovázejí vena portae a také žíly tvořící vv. hepaticae.

Inervace jater

Nervová vlákna procházejí z nervového uzlu břišního kmene – ganglion coeliacum a z nervus vagus (bludného nervu – N. X.). Obsahují vlákna parasympatická a sympatická. Spolu s autonomními vlákny jdou i vlákna senzitivní. (plexus solaris – solar)

Žlučové cesty

Žlučové cesty tvoří soustava mezibuněčných štěrbin a trubic, kterými je od jaterních buněk do dvanáctníku odváděna žluč.

Žlučové cesty dělíme podle jejich lokalizace na:

• Intrahepatické žlučové cesty

  jsou uloženy v játrech – viz výše str. !!! Doplnit odkaz na stranu

• Extrahepatické žlučové cesty

  mimojaterní cesty

Extrahepatické žlučové cesty

Obrázek č. 43

Cesty začínají v bráně jaterní – porta hepatis. Pravý a levý jaterní lalok opouštějí pravý a levý jaterní vývod – ductus hepaticus dexter et sinister.

Jaterní vývody jsou obvykle krátké, často v různém rozsahu zanořeny do jaterní hmoty. Spojením pravého a levého jaterního vývodu vzniká společný jaterní vývod – ductus hepaticus communis. Trubice společného vývodu je 2 4 cm dlouhá, s variabilním průsvitem do 5 mm.

Vstupuje do zesíleného pravého okraje malé předstěry – omentum minus a tam se pod ostrým úhlem spojuje s vývodem žlučníku. Od místa spojení vzniká nejdelší úsek žlučových cest – žlučovod – ductus choledochus. Žlučovod je dlouhý 6 8 cm, ale poměrně úzký, asi do 5 mm. Žlučovod podbíhá horní úsek duodena a jde podél jeho vnitřního okraje, vtlačen zezadu do hlavy slinivky břišní. Šikmo prostupuje stěnou duodena a ústí na velké dvanáctníkové bradavce – papilla duodeni major, většinou společně s ductus pancreaticus. Společné ústí žlučových a pankreatických cest je často rozšířeno a vytváří ampulla hepatopancreatica. V místě vývodu je vytvořen ve svalové vrstvě z hladkého svalstva speciálně utvořený svěrač – musculus sphincter Oddi. (reaguje na opioidy, jeho izolované povolení způsobuje látka zvaná hymecromon).

Stavba žlučových cest: Stěna žlučových cest sice vykazuje společné rysy s obecnou stavbou trávicí trubice, ale má některé specifické rysy.

Sliznice vystýlající žlučové cesty je hladká. Ve žlučníku a žlučovém vývodu je složena v řasy. Ve žlučníku jsou řasy uspořádány siťovitě. Řasy zvětšují povrch sliznice, a tím zvětšují plochu pro vstřebávání vody.

Obrázky ke kapitole: Játra (hepar)
Obr. 38 Horní brániční plocha jater (facies diaphragmatica)	Obr. 39 Dolní orgánová plocha jater (facies visceralis)	Obr. 40 Stavba jaterního lalůčku (lobulus venae centralis)
Obr. 41 Funkční jaterní oběh (vrátnicová žíla – vena portae)	Obr. 42 Detail stavby jaterního lalůčku	Obr. 43 Mimojaterní žlučové cesty extrahepatální žlučové cesty

Žlučník – vesica fellea

Obrázek č. 44

Žlučník je vak válcovitého až hruškovitého tvaru o délce 8 12 cm, šířce 3–4 cm a–obsahu 50–80 ml. Leží na dolní (viscerální) ploše jater, v pravé sagitální rýze. Žlučník má několik oddílů:

• dno – fundus vesicae felleae

  je slepý konec žlučníku, který obvykle mírně přesahuje přes dolní okraj jater. Dno naléhá na přední břišní stěnu a dotýká se příčného tračníku, s nímž může srůstat.

• tělo žlučníku – corpus vesicae felleae

  je střední válcovitá část žlučníku, která se vazivem spojuje s lůžkem v pravé sagitální rýze jater. Tělo žlučníku je pokryto peritoneem pouze na svém zevním, volném povrchu. V prostoru lůžka pobřišnice chybí.

• vývod žlučníku – ductus cysticus

  je poměrně krátká a úzká trubička, která se pod ostrým úhlem napojuje na společný jaterní vývod – ductus hepaticus communis. Teprve tímto spojením vzniká žlučovod – ductus choledochus. Sliznice vývodu tvoří spirálně uspořádaná řasa – plica spiralis – valvula Heisteri, která nemá funkci chlopně, ale spíše obousměrného usměrnění a modelace proudu žluči.

Žluč – bilis

Žluč je vazká žlutohnědá až žlutozelená tekutina, na vzduchu zelenající, tvořená a vylučovaná jaterními buňkami. Barvu podmiňuje bilirubin, vznikající rozkladem krevního barviva. Hořkou chuť žluči působí sodné soli žlučových kyselin. Žluč je současně sekretem i exkretem. Sekretem jsou žlučové kyseliny, zasahující do trávení tuků.

Exkretem je žlučové barvivo, vznikající degradací hemoglobinu. Denně se tvoří cca 700–1200 ml žluči, která se, s určitým diurnálním (cyklické změny během dne) kolísáním tvoří v játrech celých 24hod. Nalačno žluč neodtéká do dvanáctníku. Žluč se v toku zarazí o svěrač Oddiho a vrací se do žlučníku, kde se hromadí. Žlučník pojme 50–80 ml koncentrované žluči. Žluč se ve žlučníku 10–15x zahušťuje vstřebáváním vody a soli – NaCl.

Svalovina žlučových cest je typem orgánové hladké svaloviny. Ve stěně žlučových cest vytváří tenké a nesouvislé pruhy. Také spirální úprava svaloviny ve stěně žlučníku je spíše souborem jednotlivých podélných a šikmých pruhů, tvořených proudy svalových buněk. Přesto smrštěním této poměrně velmi slabé svaloviny dochází k vyprazdňování žlučníku i žlučových cest. Svěrač žlučového vývodu je součásti svaloviny stěny žlučových cest.

Složení jaterní žluči je jiné než složení žluči ve žlučníku.

Složení jaterní a žlučíkové žluči

Žlučové kyseliny: kyselina cholová a chenodeoxycholová, syntesují se v játrech z cholesterolu. Tyto se mění ve střevě činností bakterií na sekundární žlučové kyseliny (deoxycholovou, i na ve vodě nerozpustnou kyselinu lithocholovou). Velká část (90 %) se jich resorbuje zpět ve střevě – enterohepatální oběh. Žlučová barviva (bilirubin, biliverdin) vznikají odbouráváním hemoglobinu po odštěpení bílkovinné části globinu z částí zvané hem, jedná se o porfyrinovou část molekuly. Žlučová barviva se dále metabolisují činností střevní flory (bakterií). Každě z těchto barviv má typickou barvu – od zelené přes červenožlutou, žlutou fialovou, oranžově žlutou a bezbarvou.

Obrázky ke kapitole: Žlučník (vesica fellea)

Obr. 44 Žlučník (vesica fellea)

Slezina – splen, lien

Obrázek č. 45

Slezina je orgán měnlivé velikosti, za normálních okolností je velikost sleziny asi 12 cm x 7 cm x 3 cm. Tyto údaje jsou jen hrubě informativní, protože rozměry sleziny se mohou za různých funkčních, ale především za různých patologických stavů značně lišit. Největší objemové změny a tedy i změny hmotnosti prodělává slezina u stavů se zvýšeným odbouráváním červených krvinek, při stavech se zvýšenou tvorbou bílých krvinek a při infekčních chorobách.

Za normálních okolností má slezina hmotnost zhruba 150g. Za patologických může dosáhnout hmotnost až 1kg a více.

Slezina je fialově červená a měkká. Zvětšená slezina je velmi křehká. Je dlouhou osou uložena paralelně s 10. žebrem vlevo. Má plochu brániční – facies diaphragmatica, opírající se o bránici a plochu útrobní – facies visceralis rozdělenou vstupem cév sleziny – hilus lienalis na

• horní žaludeční plocha – facies gastrica

  (kontaktní plocha se žaludkem) a na

• dolní ledvinnou plochu – facies renalis

  (kontaktní plocha s levou ledvinou). Dále

• tračníkovou plocha – facies colica

  (kontaktní plocha s levým ohbím tračníku – flexura coli sinistra).

Směrem dopředu končí slezina předním pólem – extremitas anterior, který se promítá na čáru vedenou z levého sternoklavikulárního kloubu ke hrotu 11. žebra. Dozadu končí slezina zadním pólem – extremitas posterior, který leží asi 4 cm od trnu Th 10. Obě velké kontaktní plochy v sebe přecházejí v horní a dolní hraně – margo superior et inferior. Horní hrana je ostrá a dolní zaoblená.

Stavba sleziny: slezina má na svém povrchu peritoneální potah – tunica serosa, který je pevně srostlý s vlastním pouzdra sleziny – tunica fibrosa. Tento obal je tvořen kolagenním vazivem s velkou příměsí elastických vláken a buněk hladké svaloviny. Z pouzdra sleziny vybíhá do nitra sleziny stovka vazivově elastických trámců – trabeculae splenicae. Tyto trabekuly člení vnitřek sleziny na husté stroma, které po odstranění pulpy vypadá jako jemná mycí houba. Oka této husté prostorové sítě jsou vyplněna slezinou dření – pulpa splenica. Slezinná dřeň je červenofialová a měkká a dělí se na červenou a bílou. Červená dřeň – pulpa rubra je složena z tenkostěnných a širokých kapilár, z nepoškozených i poškozených erytrocytů a z různých typů bílých krvinek. Bílou dřen – pulpa alba, tvoří uzlíky lymfocytů, plasmatických buněk a dalších typů bílých krvinek, jejich středem probíhají jemné větve slezinné tepny. Bílá pulpa tvoří jednak folliculi splenici (Malpigiho tělíska) a jednak periarteriální lympfatické pochvy. Tepny jsou tak v určitém úseku svého průběhu opouzdřeny mízní tkání bílé pulpy.

Cévní zásobení sleziny

Ke slezině přichází silná tepna slezinová – arteria lienalis (splenica), jedna ze tří hlavních větví břišního kmene – truncus coelliacus. Tepna slezinová – arteria lienalis (splenica) se již po několika málo centimetrech od hilu sleziny dělí na své terminální větve, jež odstupují do hilu sleziny samostatně. Každá z těchto větví zásobuje cévní segment sleziny. Tyto segmenty jsou od sebe odděleny úseky, jejichž prokrvení je relativně slabší. Žilní krev odtéká pomocí žíly slezinové – vena lienalis (splenica) doprava za hlavu pankreatu, kde spojením s žílou horního okruží – vena mesenterica superior vzniká vrátnicová žíla – vena portae. Lymfatické řečiště sleziny je nepatrné.

Inervace sleziny

Ke slezině přicházejí autonomní vlákna z plexus coeliacus, jde především o vasomotorická vlákna.

Metabolismus v bodech

Metabolismus zahrnuje látkový metabolismus (přeměny látek)a energetický metabolismus (přeměny energií).

Způsoby metabolismu:

1. heterotrofie

   jako zdroj uhlíku organické skloučeniny a kyslíku, jejich části oxidují na látky s nízkých obsahem energie (CO₂,H₂O)

2. autotrofie

   jako zdroj uhlíku CO₂, energii získávají oxidací anorganických látek (chemolitotrofní bakterie), nebo ve formě světelné energie (fotoautotrofní organismy, fototrofní bakterie a rostliny)

3. aerobní metabolismus

   potřebuje kyslík

4. anaerobní metabolismus

   bez přítomnosti kyslíku (kvašení   fermentace).

V metabolismu probíhající reakce

• anabolismus

  (= asimilace) – skladné procesy, syntéza složitých organických molekul
  • z jednoduchých látek vznikají látky složitější
  • děje endergické – energie se spotřebovává (např. fotosyntéza)

• katabolismus

  (= disimilace) rozkladné procesy
  • ze složitějších látek látky jednodušší
  • děje exergické – energie se uvolňuje (např. dýchání)

Látková přeměna se skládá z celé řady reakcí – vytvářejí se katabolické a anabolické dráhy

Metabolické děje jednosměrné

Musí být přítomen katalyzátor – např. enzymy – katalyzují reakci jediné látky, substrátu na produkt

Enzymy katalyzují exergické reakce, endergické děje probíhají v závislosti na exergenických.

K vykonání všech tělesných funkcí a k zásobování tkání energií potřebujeme nepřetržitou dodávku glukózy do krve. Je-li přívod glukózy nízký, například při dietě, bílkoviny a uhlohydráty se štěpí, aby vytvořily dostatečné množství glukózy. Protože se všechny rezervy bílkovin (hlavně ve svalech) mohou rychle zmenšovat, využívá mnoho tkání produkty tukového štěpení jako alternativní zdroj paliva. Při tom vznikají odpadní produkty tukového štěpení známé jako ketony. Existují tři typy ketonů: dvě ketonové kyseliny (kyselina octová a kyselina máselná) a aceton. Aceton jako odpadový produkt štěpení tuků se tvoří současně s ketolátkami, ale nemá žádnou užitečnou funkci. Na druhé straně, ketonové kyseliny se využívají ještě jako zdroj energie. Při nedostatku glukózy se tvoří ketony, které putují krví do tukové tkáně jater, kde se z nich vytvářejí ketokyseliny. Ketony se potom uvolňují do krevního oběhu, kde se zachytávají a slouží jako zdroj energie pro svaly, srdce a mnohé další tkáně.

Metabolismus cukrů (sacharidů)

Obrázek č. 47

Glukóza je přítomna ve všech tělních tekutinách. V krevní plasma je snaha o udržení stálé koncentrace. Zvyšuje se při požití potravy, nadbytek se přeměňuje v glykogen, který se ukládá v játrech a kosterním svalstvu. Může se přeměňovat na tuky.

Glykogen se při potřebě rozkladá zpět na glukózu, a ta dále na jednodušší látky.

Konečný produkt oxidace glukózy je CO₂ a H₂O.

Uvolněná energie se váže na ATP (adenosintrifosfát).

Metabolismus tuků (lipidů)

Obrázek č. 48

Tuky jsou základní složkou biomemebrán. Ukládají se do zásoby v buňkách tukové tkáně. V krevní plazmě a při trávení se štěpí na glycerol a mastné kyseliny.

Glycerol se při odbourávání na jednodušší látky začleňuje do anaerobní glykolýzy, mastné kyseliny jsou po dvouuhlíkatých částech začleněny do Krebsova cyklu. Obrázek č. 49

Metabolismus bílkovin (proteinů)

Obrázek č. 50

Bílkoviny jsou základní stavební složkou organismu. Uplatňují se jako enzymy a hormony. Tráví se na aminokyseliny.

Aminokyselin je 21 základních typů. V krvi je stálá hladina. Jejich zdrojem jsou bílkoviny z potravy, opotřebované bílkoviny z tkání a sacharidy (malé množství pří jejich přeměně).

Jsou potřebné k syntéze stavebních bílkovin, k syntéze enzymů a hormonů, syntéze plazmatických bílkovin a k přeměně na sacharidy.

Část se odbourává na jednodušší látky jako zisk energie.

Bílkoviny se neukládají do zásoby. Při katabolismu odbourávání aminokyselin dojde nejdříve k deaminaci aminové skupiny. Odštěpují se ve formě toxického amoniaku, který je v tzv. ornitinovém cyklu přeměněn na močovinu, která je krví odnesena do ledvin a odloučena močí z těla ven.

Uhlíkaté zbytky aminokyselin se začleňují do Krebsova cyklu a jsou dekarboxylovány a dehydrogenovány.

Basální metabolismus (BM)

Je látková přeměna potřebná k udržení života při duševním i tělesném klidu.

Složení potravy

Složení potravy ovlivňuje růst, vývoj, činnost a zdraví organismu. Záleží nejen na množství přijímané potravy – kvantitě, ale i na jejím složení a kvalitě. Potrava správného složení musí obsahovat bílkoviny, sacharidy, tuky, vodu, minerální soli, vitaminy a zbytkové nestravitelné složky (celulosa). Denní příjem bílkovin by měl být přibližně 1 g na 1 kg tělesné hmotnosti. U dospívajících jedinců asi 4 g na l kg tělesné hmotnosti, což odpovídá úhradě nepostradatelných esenciálních aminokyselin. Ostatní postradatelné kyseliny si organismus vytváří sám, především přeměnou sacharidů v játrech.

Sacharidy jsou nejpohotovějším zdrojem energie. Jejich podíl v potravě činí asi 50 %. Jsou přijímány hlavně ve formě polysacharidů, obsažených v bramborech, rýži, pečivu atd.

Tuky rozpouštějící některé vitaminy A, D, E, K obsahují nenasycené mastné kyseliny, linolovou, arachidonovou atd., které jsou pro organismus esenciální. Tyto kyseliny jsou obsaženy v rostliných tucích.

Minerální látky nejsou zdrojem energie. Jsou však nezbytnou součástí buněk a tělních tekutin. Udržují homeostázu a podílejí se na stavbě kostí a zubů, vytváření napětí na membránách. Stopové prvky se pak podílejí na enzymatických pochodech jako katalyzátory.

Voda je zdrojem vodíku a kyslíku. Je rozpouštědlem, ve kterém probíhají všechny biochemické reakce. Podílí se na udržování stálého pH vnitřního prostředí spolu se systémem pufrů.

Vitaminy Obrázek č. 51 jsou nezbytnou složkou potravy, nejsou však zdrojem energie. Jsou to účinné složky některých enzymů. Nedostatek potřebného množství v potravě je příčinou hypovitaminózy, naopak nadbytek může být příčinou hypervitaminózy. Oba stavy způsobují různá onemocnění. Úplný nedostatek určitého vitaminu se označuje jako avitaminosa.

Vliv potravy má význam i na vývoj mozku. Velmi významně ovlivnila potrava rozvoj a vývoj mozku u člověka. Bílkoviny z mořských živočichů – mořských plodů – významně ovlivňovaly vývoj mozkové tkáně.

Motivem k vyhledávání a příjmu potravy je pocit hladu. Krátkodobě se na pocitu hladu podílejí: stahy prázdného žaludku, „hlad“ buněk po cukru, snížení tvorby tepla v těle a dlouhodobě pak změny v metabolismu tuků. Centrum sytosti a hladu, čili centrum pro příjem potravy je uloženo v hypotalamu, v blízkosti centra po agresivitu. Obrázek č. 52

Obrázky ke kapitole: Slezina (splen, lien)
Obr. 45 Slezina (splen, lien)	Obr. 46 Metabolismus	Obr. 47 Metabolismus cukrů (sacharidů)	Obr. 48 Metabolismus tuků (lipidů)
Obr. 49 Krebsův cyklus	Obr. 50 Metabolismus bílkovin (proteinů)	Obr. 51 Vitaminy	Obr. 52 Centrum sytosti a hladu v hypotalamu