Pod tímto označením se skrývá vzájemně provázaný multimediální obsah, poskytovaný uživatelům pomocí protokolu HTTP. Uživatelé tento obsah konzumují pomocí webových prohlížečů a v podstatě se stal synonymem pro internet jako takový. Původně převážně textový obsah posunul na novou úroveň nástup vyhledávačů (v 90. letech např AltaVista) a v poslední době s rostoucí kapacitou koncových linek internetového připojení vzrůstá podíl audio a video obsahu.

Již od raných dob internetu je k dispozci zasílání textových zpráv mezi jednotlivými uživateli, dodnes je zajišťován pomocí protokolu SMTP, který byl vyvinut v 70. letech. Emailové zprávy si mezi sebou SMTP servery předávají na základě MX záznamů doménových jmen, uživatelé je používají pro stahování došlé pošty a odesílání odchozí pošty. Alternativou ke stahování pošty je využití některého z webmailů, což jsou v podstatě webové aplikace umožňující vzdálenou manipulaci s emailovou schránkou. Služba jako taková negarantuje pravdivost údajů o odesílateli, ani žádné další bezpečnostní prvky (šifrování), ty je nutné zajistit použitím příslušného software na obou komunikujících stranách. Je nutné mít na paměti, že SMTP protokol byl navržen pro krátké textové zprávy a většina poskytovatelů proto omezuje velikost zprávy, kterou je možné odeslat či přijmout.

Internetové bankovnictví umožňuje provádět pomocí síťové infrastruktury finanční transakce. Jedná se v jádru o zprostředkování zabezpečené komunikace mezi uživatelem a jeho bankou, při které je ověřena uživatelova identita a přijat příkaz k provedení dané operace. Ke zajištění dostatečného zabezpečení se kromě obvyklého https spojení a uživatelského jména a hesla užívá i tzv. vícestupňového ověření — např zaslání potvrzujícího kódu pomocí SMS. Zvyšuje se tak obtížnost zneužití ukradených přístupových údajů případným útočníkem. Pro usnadnění mezinárodních transakcí a zvýšení důvěry na straně prodejců i nakupujících vznikly tzv. zprostředkovatelské služby — jako například PayPal — které, ačkoliv nejsou bankovními institucemi v klasickém slova smyslu, zjednodušují provádění online transakcí a zvyšují jejich bezpečnost (obchodník například nepřijde do styku s číslem platební karty zákazníka a pod.).

Sdružením výpočetní a úložné infrastruktury s aplikacemi do jednoho produktu, který je nabízen uživatelům jako služba vznikl trend souhrnně označovaný jako cloud computing. Jde v podstatě o návrat k principu poskytování software jako služby, který se objevil již v 60. letech ve formě tzv. mainframů. Uživatel ke cloudovým službám přistupuje mocí webového rozhraní, které ho odstiňuje od instalace a nastavení software, nákupu hardware a dalších nákladů spojených se zajištěním dané funkce. Webové maily jsou dobrým příkladem cloudové služby — zajišǔjí odeslání, příjem a ukládání mailu a uživateli jsou přístupné pomocí webového rozhraní. Na rozdíl od klasického software, který licencován a placen jednorázově, jsou cloudové služby nabízeny formou pravidelného předplatného. Spektrum takto nabízených služeb je velmi široké, zahrnuje mimo jiné mail (GMail), výpočetní zdroje (Amazon EC2), úložné kapacity (Dropbox, Amazon S3), kancelářské balíky (Microsoft Office 365) a mnohé další.

Pro transport zvuku v reálném čase (rozhovor) po počítačových sítích máme jiné požadavky, než například pro transport textových dat. Potřebujeme nízkou odezvu = latenci sítě (dobu mezi odesláním a přijetím), nízký jitter = kolísání zpoždění (aby bylo možné průběžně kódovat/dekódovat zvuk). Tyto vlastnosti na rozdíl od spojované sítě není triviální zajistit v nespojované síti (dnešní počítačové sítě) — pro komunikaci není vyhrazena pevná šířka pásma a vlastnosti sítě se mohou v průběhu hovoru měnit. Způsobem jak zlepšit přenos hlasu po síti je QoS (Quality of Service) — nastavení aktivních prvků sítě tak, aby upřednostňovaly hlasová data před ostatním provozem. Kromě QoS na straně poskytovatele (na který nemá uživatel vliv) je možné na většině domácích routerů nastavit prioritu hlasového (nebo videokonferenčního) datového toku tak, aby ostatní uživatelé sdílející tutéž linku nemohli nezahltit její kapacitu například stahováním objemných dat.

Technologii přenosu hlasu po IP síti označujeme souhrnně jako VoIP (VoIP). Díky rozšíření širokopásmového stabilního připojení v poslední době se stala populární mezi širokou veřejností a stala se alternativou k pevné telefonní lince. Kromě VoIP realizuje přenos hlasu po síti celá řada dalších protokolů a aplikací, jako například široce rozšířený Skype, Google Hangouts, a další.

Klasickým protokolem pro přenos souborů po síti je File Transfer Protokol: FTP. Umožňuje navázat spojení se vzdáleným počítačem, procházet danou adresářovou strukturu a přenášet soubory oběma směry. Kromě zřídka používané anonymní varianty bývá zpravidla chráněn uživatelským jménem a heslem. Provoz po FTP není nijak šifrován, proto pokud je to možné je vhodné používat zabezpečenou variantu FTPS (obdoba HTTPS). V dnešní době se s tímto protokolem uživatel setká nejčastěji při přístupu na webhostingové diskové prostory, případně na vnitřní firemní sdílená datová úložiště.

Doposud prezentované služby jsou postavené na architektuře klient-server: klienti (uživatelé) se připojují k jednomu vzdálenému serveru, který poskytuje funkcionalitu. Oproti tomu takzvané peer-to-peer systémy (zkráceně P2P) odstraňují výsadní pozici serveru a jsou založené na decentralizované a distribuované architektuře. Každý peer je tak zároveň klientem i serverem: poskytuje služby ostatním peerům a zároveň využívá jejich služeb. Tato architektura má výhodu v rozložení zátěže mezi peery (oproti její koncentraci na straně serveru), zvýšené odolnosti vůči výpadku a dobrou škálovatelnost (lze libovolně navyšovat počet peerů, aniž by se přetížil centrální server). Nevýhodou je náročné vystavění p2p sítě (složitější modely komunikace) a nepřehlednost správy takovéto sítě.

Obrázek 3.6 Srovnání modelu server-klient a modelu peer-2-peer

Systémem postaveným na P2P architektuře je například Skype. Ten využívá centrálních serverů pouze k přihlašování peerů (uživatelů) do sítě, vlastní hlasová komunikace pak již probíhá přímo mezi jednotlivými peery, případně je směřována přes tzv. superuzly (uživatelé s dobrým připojením a veřejnou IP adresou), pokud některá z komunikujících stran nemá veřejnou IP adresu.

Dalším systémem postaveným na P2P je bittorrent. Jedná se o protokol pro efektivní distribuci velkých souborů mezi velký počet cílových uživatelů. Každý takový soubor je rozdělen na malé části, které jsou zasílány různým uživatelům. Ti současně mezi sebou vyměňují části, které ještě nemají a skládají tak celý soubor, aniž by všechny jeho části stáhli z původního zdroje.