Vědecké poznání směřuje od intuitivního zachycení prvků, jejich popisu a systematizace, k dalšímu zobecnění. Nástrojem, jímž lze toto zobecnění zpracovat a formulovat, může být aparát matematiky. Přístup, který částečně navazuje na Hjelmslevovu glosematiku, hledá právě v takto zobecněných modelech objektivní kritéria pro poznání fonologických vztahů v jazyce, což vytváří podklad pro komparaci systémů a nalézání obecných fonologických zákonitostí. Obecné modely, např. podstata fonologických opozic, se pak verifikují zvukovým materiálem konkrétního jazyka/jazyků; v tom můžeme vidět návaznost na původní myšlenky funkční fonologie Pražské školy. Terminologie je však z části vlastní, neboť se ukazuje jako nutné jasněji oddělit poznatky fonetické vyjadřované tradičnější terminologií od zjištění nových, jdoucích od většího zobecnění na úrovni langue ke konkretizaci – té často ve výkladech jen v podobě příkladů.

Cílem úvodního kurzu není informovat o nejrůznějších fonologických školách, jejich postatě, přínosu nebo naopak slabinách. Je třeba počítat s tím, že v průběhu let se budou pohledy dále diferencovat, i když společným cílem zůstává totéž – popsat zvukovou stavby jazyka na lingvistické úrovni co nejpřesněji a tak, aby byly výsledky zapojitelné do gramatických koncepcí, které v jednotlivých lingvistikách dominují.