Střelecká poloha vstoje je oproti poloze vleže podstatně méně stabilní, a to především kvůli vyššímu postavení těžiště a menší opěrné ploše jednotlivých částí těla. Proto je třeba posilováním zpevnit zejména posturální svalstvo a upravit postavení trupu, horních a dolních končetin tak, aby bylo dosaženo nejvyšší možné stability pro zbraň a samotný výkon střelby.
Na zbrani nastavujeme pro střelbu vstoje zejména výšku spodního háku na botce a úchop pro levou ruku. Opět je třeba, stejně jako při střelbě vleže, zautomatizovat zaujetí polohy, provést jej rychle a efektivně. Při popisu berme v úvahu, že se jedná jako v předešlém případě o praváka.
V postavení dolních končetin sledujeme šířku postoje a vzájemnou polohu chodidel.
Postoj při střelbě vstoje by měl spočívat tzv. na kostech – to znamená, že by neměly být dolní končetiny pokrčené ani násilně propnuté (tedy bez většího zapojení svalů). Správného postavení docílíme kontrakcí a následným uvolněním čtyřhlavého svalu stehenního – dolní končetiny by měly setrvat v poloze po uvolnění.
Šířka postoje je jedním z předpokladů pro stabilní postoj. Za ideální považujeme, jsou-li od sebe dolní končetiny vzdáleny minimálně na šířku ramen či o pár centimetrů více (viz Obr. 45 – střední šířka postoje). Úzký a široký postoj se může podepsat především na stabilitě v předozadní rovině.
Jsou tři varianty postavení chodidel vzhledem k předozadní ose těla: v první je vytočené přední chodidlo, ve druhé svírají obě chodidla stejný úhel a ve třetí je vytočené zadní chodidlo (viz Obr. 46). Postavení chodidel je velmi individuální záležitostí, každý biatlonista si musí časem najít to, které mu nejvíce vyhovuje. Obecně lze říci, že by měla chodidla svírat úhel minimálně 25° – 45°, pomyslné propojení špiček a pat by mělo společně s chodidly tvořit lichoběžník, který z hlediska biomechaniky zajišťuje nejlepší rozložení váhy.
Postavení těla vzhledem k terčům spadá také mezi ryze individuální prvky střelecké polohy vstoje. Rozeznáváme tři hlavní postavení – otevřené, střední a uzavřené (viz Obr. 47). Cílem je aktivovat co nejmenší počet svalů. Při záklonu a úklonu trupu se již zapojuje mnoho svalů, proto by nemělo docházet k přetočení trupu vzhledem k pánvi (aktivace šikmých břišních svalů) – z toho plyne, že výhodnější je otevřené a střední postavení, kdy je rovnoběžná pravolevá osa ramen s osou pánve.
Polohu těžiště analyzujeme ve dvou rovinách – v předozadní a pravolevé.
Pro střelbu je vhodné postavení, kdy se těžiště nachází tzv. mezi chodidly – váha je rozložena rovnoměrně na obě dolní končetiny. Je-li těžiště přeneseno na přední či zadní nohu, tak může zejména po předchozím zatížení dojít ke svévolnému zaktivování některého ze svalů dolních končetin, což dozajista zkomplikuje průběh střelecké položky (viz Obr. 48).
Dalším prvkem, který je zapotřebí kontrolovat, je postavení těžiště v předozadní rovině. Orientujeme se podle kolmice spuštěné od botky zbraně. Ta by měla spadat na střed chodidla. Jakékoliv jiné postavení těžiště má opět vliv na stabilitu polohy. Při pohledu zezadu, kdy kontrolujeme těžiště, se také zaměřme na propnutí (či pokrčení) jedné nebo obou dolních končetin (viz Obr. 49).
Abychom docílili pevného usazení zbraně do střelecké polohy, musíme provést záklon a úklon trupu se současným podsazením pánve (viz Obr. 50). Vzhledem k přetížení páteře a zádového svalstva bychom měli několik minut denně věnovat kompenzačním cvičením, které nám poslouží jako prevence vzniku svalových dysbalancí a skoliózy páteře – více v kapitole Specifika biatlonu z pohledu fyzioterapie.
Úkolem pravé paže je fixace botky zbraně v rameni. Konkrétně jde o nenásilné sevření spodního háku v podpažní jamce. Dříve se uvádělo, že by měla paže s trupem svírat úhel 90°. Tehdy však dochází k zapojení svalů pletence ramenního a může vzniknout svalový třes, nehledě na to, že je uvolněn spodní hák botky. Obdobný problém s aktivací svalů vzniká také, když paži přitáhneme k trupu – zde je však hák pevně usazen. Paže by tedy měla být relativně uvolněná a úhel, který svírá s trupem, se rovná 70–80° (viz Obr. 51).
Pravá ruka má stejně jako u střelby vleže funkci spouštěcí a přebíjecí. Při silném větru lze mírně přitáhnout zbraň do ramene pro zvýšení stability zbraně – za předpokladu, že bude tlak směřován v ose hlavně.
Funkce levé paže je čistě podpůrná. Jednou věcí je umístění lokte, druhou je pozice ruky.
Loket lze umístit na hřeben kosti kyčelní nebo ho opřít o břišní svalstvo (viz Obr. 52). Výhodnější je pozice, kdy je loket zapřený shora o kost, a to především kvůli větší stabilitě a malému přenosu dýchání na zbraň. Leží-li loket na břišních svalech, tak se automaticky snižuje stabilita zbraně, hrozí přenos dechu a sjetí lokte.
Zápěstí by mělo být v prodloužení předloktí, jakékoliv zalomení vpravo či vlevo má vliv na vytočení zbraně (viz Obr. 53).
Držení zbraně je možné dvěma způsoby, a to na vidličku nebo na prstech (viz Obr. 54). Vidlička je stabilnější, pro tento druh úchopu je dobré hrušku vybrousit přesně na jednotlivé prsty. Na prstech se držely pažby dříve, když jejich součástí nebyla hruška, ale jen lučík chránící spoušť. Držení na prstech poskytovalo zvýšení polohy zbraně na terče.
Stejně jako v analýze střelecké polohy vleže jsou zde zobrazeny náležitosti, které je třeba kontrolovat. Vykřičníkem jsou zvýrazněny odchylky od ideální polohy jednotlivých segmentů těla (viz Obr. 55).
Hole opět odkládáme tak, aby jejich umístění umožnilo rychlou manipulaci s co nejmenším počtem pohybů (viz Obr. 56). Vyhýbejme se odložení holí na místa, která by mohla manipulaci zkomplikovat (viz Obr. 57).
Následuje popis činností při střelbě vstoje (Zicháček & Ondráček, Vliv rytmu střelby v biatlonu na její úspěšnost, 2004)Zicháček, M., & Ondráček, J. (2004). Vliv rytmu střelby v biatlonu na její úspěšnost. Sport a kvalita života. Brno: MU.: