Zvláště v souvislosti s výše zmíněným autorským zákonem citujeme použité zdroje, čímž se vyhneme riziku dopuštění se plagiátorství, tj. že bychom převzali informace z jiného díla bez jeho uvedení. Plagitorství se totiž dopustíme, jestliže…
Bez ohledu na rozsah převzaté myšlenky (slovo, věta, odstavec atd.) jsme povinni ji odcitovat, aby čtenář věděl, z kterého díla příslušná informace pochází.
Za příklad dopuštění se plagiátorství lze připomenout tzv. kauzu plzeňských práv. Při ní bylo například zjištěno, že jeden ze studentů opsal práci od jiného, v důsledku čehož mu byl odebrán bakalářský titul.
Plagiátorství se dopustíme i tehdy, pokud bychom bez řádného uvedení autorů prezentovali výsledky cizího výzkumu či kdybychom nezmínili, že se na našem výzkumu podíleli i další pracovníci.
V roce 2009 byl publikován případ profesore Scotta J. M. Webera z University of Pittsburgh School of Nursing, který v několika svých článcích vydával za původní výsledky výzkumu, které ve skutečnosti byly již dříve publikovány.
V případě doslovného citování jsme bez ohledu na to, jedná-li se o slovo, větu či delší úsek textu, povinni takto převzatou informaci graficky odlišit od našeho textu. Především se jedná o umístění citované pasáže do uvozovek a případně její grafické odlišení (kurzívou, jinou velikostí písma apod.). V praxi se setkáme s požadavkem uvádět citát delšího rozsahu v samostatném odstavci psaným jiným typem nebo jinou velikostí písma.
Za plagiátorství se považuje i takové citování, kdy původní text stylisticky upravíme, např. nahradíme nějaké slovo synonymem, změníme slovosled apod. Mnohdy jde o chybu, která ani nemusí být autorovým záměrem jako spíš jeho jazykovou nešikovností, kdy si usmyslí, že nějaký úsek textu je schopen parafrázovat stručněji. Nakonec se však ukáže, že původní text byl již tak šikovně formulován, že jej autor v podstatě opsal s výjimkou záměny několika slov či slovních obratů..