|
Sebevražedné chování Každých čtyřicet sekund zemře na Zemi člověk vlastním záměrným přičiněním. Jinými slovy spáchá sebevraždu. Takové je zjištění Světové zdravotnické organizace (WHO) vyplývající z velkého výzkumu prováděného v letech 2012-2014 a zaměřeného na sebevražednost. WHO zformulovala následující definice: „…Sebevražedný čin je útok proti vlastní osobě s různým stupněm úmyslu zemřít. Sebevražda je pak sebezničující čin s fatálním výsledkem…“ (WHO, 2014). Jako pracovníci v pomáhajících službách máme velkou pravděpodobnost, že se s člověkem uvažujícím o sebevraždě potkáme. Potom je potřeba jednat rychle, samostatně a kreativně. Cílem této kapitoly je tedy poskytnout dostatečné a různorodé informace o sebevražedném jednání a hlavně poskytnout každému prostor, aby se sám mohl zamyslet nad svým profesním přístupem k suicidálnímu chování u svých klientů a vlastní reakci tváří tvář sebevrahovi. Sebevraždu je dobré chápat jako krizi. „…Člověk, který myslí na suicidium nebo si jej přeje, prožívá různé aspekty krize. Myslí si, že nemůže zvládnout nároky, kteréna něj klade jeho okolí, nebo že selhává ve svém životě a vztahuje se přitom k různým akutním nebo chronickým stresujícím událostem. Ocitá se v beznadějné situaci. Jeho obvyklé adaptační mechanismy selhávají. Dochází k vykolejení, které rozvíjí svou vlastní dynamiku, jež se osamostatňuje a vymyká kontrole. Vzniká stav nerozhodnosti, váhání a kolísání, na jehož konci se člověk svého života úplně vzdává, anebo vede k novému začátku a zrání…“ (Rahn, Mahnkopf, 2000). Podle Mezinárodní klasifikace nemocí se sebevražedné a sebepoškozující jednání považuje za poruchy pudu sebezáchovy a přiřazuje se do skupiny syndromů pod názvem Úmyslné sebepoškození (kódy X60 až X84). Zde jsou pokusy o sebevraždu klasifikovány dle způsobu provedení (např. úmyslné sebepoškození výstřelem z pistole či revolveru, úmyslné sebepoškození skokem z výše, úmyslné sebeotrávení pesticidy a expozice jejich působení, apod.). |